Quint

Tonymu Williamsovi se podařilo vytěžit z tuctové gotické báchorky o strašidelném domě, plné otřepaných klišé, víc než byste od neznámého režiséra čekali. Už jen to, že se film odehrává uprostřed australské pustiny, ho samo o sobě ozvláštňuje. Jde o australský film, který ovšem působí velmi evropsky. Nejzapamatovatelnější je ale jeho obskurní atmosféra, navozující pocit nejasné hrozby, jejíž původ není až do konce filmu jasný. Momenty největšího děsu, nasnímané ve zpomalených záběrech, tu pak působí až surrealisticky a nadpozemsky. Časté steadicamové průchody domovními koridory a snové koupelnové scény trochu připomínají Kubrickovo The Shining, ale aniž byste měli pocit, že ho film vykrádá. Na každém záběru je znát, že byl pečlivě naplánován a kulisy domu, kde se film odehrává, byly všemu důkladně přizpůsobeny. K tomu, aby se z Next of Kin stal hororový majstrštyk, chybí jen dotaženější zápletka. Film ve své době příliš diváků nevidělo a nebýt Quentina Tarantina (který ho považuje za nejlepší australský film vůbec), zřejmě by upadl v zapomnění. V létě bude ale konečně v plné parádě oprášen na Blu-ray nosičích, spolu s dalšími australskými žánrovými klenoty.

Lovec žraloků toho se žraloky zas tolik společného nemá. Franco Nero s divnou parukou se tu většinu času pere, chlastá, souloží, loví poklady nebo běhá po pláži ve zpomalených záběrech jako David Hasselhoff. A během toho všeho občas i zápasí se žraloky – holýma rukama! Což mě přivádí k tomu, že Castellari předtím odmítl režii filmu Zombi 2 (která byla nakonec svěřena Fulcimu), kde je podobně bizarní scéna, v níž pro změnu zombík zápasí se žralokem. Tvůrci si očividně užívali skvělou dovolenou na pláži, během níž zimprovizovali pár šílených honiček na souši, na vodě a ve vzduchu a několik zdlouhavých a zoufale nenapínavých podmořských scén.

Film, který se proslavil tím, že byl (a stále je) zakázaný v USA kvůli tomu, jak se moc podobá Čelistem. Scéna, v níž žralok útočí na vrtulník, je každopádně víc kickass než v Čelistech 2. Pak je tu ještě nejnudnější windsurfingový závod v dějinách kinematografie. Víc si z toho nepamatuju.

Ne tak stylové a extravagantní jako Válečníci z Bronxu, ale zato o poznání akčnější. Celý film je jedna dlouhá scéna, v níž lidé pobíhají po městě a spalují se plamenomety nebo se vyhazují do vzduchu v peckinpahovsky zpomalených záběrech. Je z toho cítit snaha o jakýsi politický komentář, ale v zásadě je to jen přehlídka nonstop explozí. Mark Gregory se po roce trochu otrkal, pořád nosí trvalou a džíny tak upnuté, že v nich sotva chodí, ale vypadá přitom už o něco méně zženštile než v jedničce. Největším tvrďákem tu je ovšem jeho dětský parťák, který má ze všech postav zdaleka nejvyšší kill count a kope zadky neméně dobře jako Hit-Girl z Kick-Ass. Název filmu (Escape from the Bronx) je dost zavádějící – ve skutečnosti tu nikdo z Bronxu neprchá, ale koho to zajímá.

Prostřední kousek z Castellariho volné postapo trilogie je v zásadě takový spaghetti western v postapo kulisách. Představte si typické westernové konfrontace, jen v autech. Výsledkem je extrémně nízkorozpočtová imitace Road Warriora, který byl také inspirován westerny. Castellari tenhle přístup ale ve svém filmu stylisticky dotáhl do naprostého (až směšného) extrému. Jeho neotřelé širokoúhlé kompozice, ulítlá výprava (golfové vozíky předělané na bojová vozidla s plamenomety nebo brnění z průhledného plastu), infantilní scénář jak z pera 15letého puberťáka a zhulená hudba z toho dělají příjemně bizarní zážitek. A už vím, odkud vzal Rambo ty výbušné šípy! Od Freda Williamsona.

Pomadmaxovská postapo béčka tehdejší doby si hodně zakládala na stylu. Nebylo v nich důležité, kde jste bydleli a čím jste se živili. Hlavní bylo, že jste měli ten nejstylovější oblek, makeup nebo účes a tu nejhustší káru. Bojovníci z Bronxu sice výjimečně nekopírují Mad Maxe, ale spíše Hillovy Válečníky a Carpenterův Útěk z New Yorku, nicméně dávají usilovně najevo, že mají styl, už od úvodních titulků, které si libují ve fetišistických detailech kérek, kožených rukavic, cvočků a chráničů. Gangy ovládající postapokalyptický Bronx roku 1990 (v 80. letech šlo o budoucnost) se od sebe pochopitelně liší stylem oblékání a specifickými dopravními prostředky (od motorkářů vystrojených jak zákazníci Modré ústřice, přes bruslaře po jeskynní mutanty) a také používanými zbraněmi a způsoby boje (členové jednoho gangu při rvačkách například stepují). Bojovníci z Bronxu působí tak trochu jako výstřední muzikál bez zpěvu, v němž se postavy před kamerou neustále seskupují do směsných, předem nacvičených formací a póz. I pouhý příjezd na setkání dvou gangů tu musí proběhnout ve velkém stylu. V jedné takové úžasné absurdní scéně sledujeme několik minut záběry motorkářů seřazujících se postupně do tvaru W (evidentně odkaz na Hillovy Warriors). Kamera pečlivě snímá detaily obličejů, vestiček a motorek i těch nejméně důležitých komparzistů (když se vám je podaří nabrat z řad reálných Hells Angels, tak je musíte na plátně řádně prodat). Do toho dramaticky bubnuje živá kapela, která náhodou byla na místě natáčení a režisérovi přišlo cool ji zapojit do děje. Členové gangu si dlouze vyměňují pohledy, bubnování dramaticky vrcholí, ale scéna prakticky žádné vyvrcholení nemá. Motorkáři si akorát vymění pár slov a pak se zase v poklidu rozejdou. A přesně takový je celý film. O ničem, ale má to styl! Děj je nesmírně imbecilní a nesmyslný, ale po formální stránce je to svým způsobem fascinující podívaná. Castellari tu opět předvedl, jak umí skvěle pracovat s širokoúhlou kamerou. A reálné lokace tehdejšího Bronxu vypadají přesvědčivě zpustle (byť ne vyloženě postapokalypticky). Až člověka zamrazí, jak to tam v 80. letech vypadalo.

Osmdesátkové filmy si vyloženě libovaly v toxickém odpadu (Toxic Avenger, C.H.U.D., Návrat oživlých mrtvol, Želvy ninja), ale na komedii o popelářích, kteří rozkryjí konspiraci týkající se zbavování toxického odpadu, jsme museli čekat až do roku 1990. Jde zřejmě o jediný hvězdně obsazený film o popelářích, který toho pro popeláře udělal asi tolik, co Pobřežní hlídka udělala pro pobřežní hlídku. Najdete v něm bezesporu nejlepší montáže z vynášení odpadků v dějinách kinematografie. Charlie Sheen a Emilio Estevez vám vedle toho ukáží, že dělat popeláře je těžká pohoda. V práci se bavíte prohlížením cizích odpadků, kterými po sobě házíte, nebo soupeříte se svými popelářskými rivaly. A jelikož končíte brzy, tak můžete po zbytek dne surfovat, pařit nebo souložit na pláži. A koneckonců i sledovat sousedy dalekohledem. Zčásti je totiž i velmi infantilní variace na Okno do dvora, utopená v doslova fekálním humoru. Libový komediální trash (o trashi).

Hororová obskurnost, která se snaží promlouvat o vážných tématech, jako jsou obavy o životní prostředí, předporodní deprese nebo sociální nespravedlnost, ale zapamatujete si z ní maximálně jednu z nejdivnějších smrtí v dějinách kinematografie. Jedna z postav je tu v zapnutém spacáku vymrštěna zmutovaným medvědem do vzduchu a po dopadu doslova exploduje v hromadu peří. To nejde popsat, to se musí vidět. Útok vzteklých mývalů vlastně taky stojí za pozornost. Víc ne. Frankenheimer na férovku přiznal, že to točil v době, kdy měl problémy s alkoholem. To možná leccos vysvětluje.

Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (nebudu vyzrazovat s kterým, jelikož to souvisí se závěrečnou pointou). Sice tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v mnohých jiných giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické události z minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér a je škoda, že natočil pouze dva celovečeráky.

Podivný nezávislý horor od tvůrců (vlastně taky podivného) Kačera Howarda působí dojmem, jako by ho někdo slepil z několika různých filmů. Dějová neuspořádanost a zdánlivá nedotaženost ale svým způsobem evokuje pocit, jako bychom sledovali oživlou noční můru či obživlou hororovou verzi obrazů Edwarda Hoppera s odcizenými postavami bezvýchodně bloumajícími nočními vyprázdněnými ulicemi. Film rozhodně není pro každého, ale obsahuje několik nezapomenutelných, mimořádně skvěle zinscenovaných hororových scén, po jejichž zhlédnutí se budete divit, že tak zapadl a málokdo ho zná. Scéna v kinosále, jehož uličky se za zády jedné z nicnetušících postav postupně zaplňují zombíky, je stejně působivá jako podobně budovaná školní scéna v Hitchcockových Ptácích. Zatímco scéna se zombíky v obchoďáku předběhla slavný Dawn of the Dead (i s pojetím zombie filmu jako kritiky amerického konzumerizmu). Messiah of Evil je jeden nejpozoruhodnějších neznámých hororů s originálně zpracovanými zombíky, u kterých si dlouho neuvědomujeme, že jsou zombíci, precizně vygradovanými hororovými scénami a úchvatnými širokoúhlými antonioniovskými vizuály.