Quint

Tarantinův oblíbený zombie film, kde zombíci vlastně nejsou zombíci, ale ozáření lidé s blátem na obličeji, sekyrami a samopaly v ruce, jezdící v autech, přeřezávající telefonní kabely a strhávající trička z komparzistek. Údajně první zombie film, kde zombíci běhají a vykazují známky inteligence, což ovšem daleko vtipněji či chytřeji naťukly jiné, pozdější zombie filmy (Návrat oživlých mrtvol, 28 dní poté a Země mrtvých). Přesto se tu najde pár nezapomenutelných scén, jako je vpád zombíků do živého vysílání typického osmdesátkového tanečního pořadu nebo jejich návštěva chirurgického sálu.

Jeden z vizuálně nejpůsobivějších (pozdních) spaghetti westernů s vymazlenými širokoúhlými kompozicemi, které by záviděl i sám Leone. Příjemně netypický western s avantgardním střihem (důmyslně spojujícím minulost s přítomností), s téměř postapokalyptickou atmosférou zaprášeného města zdecimovaného morem (noční scény nasvícené loučemi připomínají středověk), s náboženskou symbolikou a s charismatickým Francem Nerem s vizáží Ježíše. Je to slepenec všeho možného od Shakespeara přes Bergmana po Peckinpaha, ale překvapivě to jako celek funguje. Shazuje to pouze bizarní soundtrack s ukňouranými baladickými písněmi, v nichž dva zpěváci přímo pěvecky komentují, co se ve filmu zrovna děje.

Tahle obskurní ninja verze Hvězdných válek a Robocopa se ke mně dostala pouze v japonštině s italskými titulky. To, že neovládám ani jednu z těchto řečí, ještě umocnilo můj pocit, jako by ten film vznikl na úplně jiné planetě. Produkoval ho videoherní vývojář Namco, zřejmě aby s ním zpropagoval svoji stejnojmennou videohru. A výsledek skutečně vypadá jako celovečerní reklama na videohru. Nevýraznou bojovou choreografii tu zastíní halucinogenní vizuály, excentrické kostýmy a „videoherní“ efekty. Odehrává se to ve světe, který vypadá jak feudální Japonsko, jen tady mají hologramové mapy, chodící a létající pevnosti, laserové zbraně, jejichž paprsky se při dopadu mění v ninja hvězdice, a robotické ninji, pobíhající s nataženýma rukama, jako by chtěli napodobit letadlo. Je tu spousta absurdních, byť imaginativních nápadů, jak vystřižených z nějaké arkádové videohry, které nedávají sebemenší smysl. Film si je ale naštěstí vědom toho, že nemá být delší jak 70 minut.

V 80. letech vznikla spousta ninja filmů (jen Godfrey Ho jich během té doby zplodil kolem stovky) a většina z nich je naprosto zaměnitelná. Ninjova nadvláda se ale nepodobá čemukoliv jinému. Zatímco v ostatních filmech tohoto subžánru jsou ninjové většinou jen stádo chlápků v kostýmech, jdoucích si pro výprask od hlavního hrdiny, tak titulní ninja v Ninjově nadvládě má extrémně tuhý kořínek. To dokazuje hned úvodní akce, která vyeskaluje ze souboje jednoho ninji s několika golfisty do souboje jednoho ninji s rostoucí armádou policistů, přijíždějících na motorkách, v autech a helikoptéře. Tahle akce je tak vystupňovaná do extrému, že už se jí ostatní scény ve filmu nevyrovnají. Zábava tím ale nekončí. Tvůrci, naspeedovaní nespoutaným klukovským elánem, si řekli, že další ninja film od Cannonu se vydá úplně jinou cestou než ty předchozí a jakákoliv smysluplnost či logika jim přitom nebude stát v cestě. Film tak vyniká ztrátou jakýchkoliv tvůrčích zábran. Absolutně šílené spontánní nápady se tak nezastavitelně hromadí na sebe a neznají hranice. Co kdyby byla vedle golfového hřiště jeskyně s magickými ninja zbraněmi? Co kdyby levitující ninja meč dokázal přenést duši mrtvého ninji do těla instruktorky aerobiku? A co kdyby ji předtím zhypnotizovaly laserové efekty z videoherního automatu? Výsledkem je rozkošně nesourodé křížení ninja filmů s tehdejší MTV a fitness kulturou, tanečními filmy a dokonce i vymítačskými horory. To vše v tom nejhrubším osmdesátkovém provedení (neonově křiklavé barvy, kouřové efekty, cvičební elasťáky, větráky na vlasy a syntetizátorová taneční hudba). Film neměl takový úspěch jako předešlé ninja filmy od Cannonu. Možná proto, že tu v zásadě není žádný hrdina, kterého by teenageři obdivovali a jehož plakáty by si polepovali své pokojíčky. Hlavní hrdinka (Lucinda Dickey, breakdanceová hvězdička z cannoňáckých tanečních hitovek Breakin' 1 a 2) se sice umí prát, ale jen když je v moci ducha zlého ninji, její přítel je naprostý moula a Sho Kosugi se tu jako kladný ninja objeví pouze krátce. Možná proto to pak Cannon zkusil s Michaelem Dudikoffem a v dalších ninja filmech se držel i více při zemi. Škoda.

Zatímco Americký ninja je jen rutinní osmdesátkové béčko, které pobaví akorát tak špatnými hereckými výkony, tak Firstenbergova akční prvotina Ninjova pomsta je famózní plejáda úchvatných WTF nápadů a těch nejšílenějších ninja zbraní či pastí, které kdy ve filmu uvidíte. Tvůrci se rozhodně nehodlali držet při zemi a naplno popustili uzdu svých klukovských fantazií. Ninjové tu dělají snad úplně všechno, co si dokážete představit, že by ninjové mohli dělat. Díky tomu je to mnohem stylovější a zábavnější podívaná než nenápaditý cannoňácký ninja debut Ninja přichází s Francem Nerem. V něm Nera hravě zastínil jeho protivník v podání Sho Kosugiho, který tentokrát dostal za odměnu hlavní roli. Přenesení ninja rvaček do běžných amerických lokací (ulice, kancelářské budovy, tenisové kurty nebo hřiště) film navíc příjemně vizuálně ozvláštňuje. Finální souboj, odehrávající se na střeše věžáku před působivým panoramatem Salt Lake City, je vyloženě pastvou pro oči. Jasně, je to celé neuvěřitelně praštěné a za vlasy přitažené, ale pokud chcete vidět ninju lezoucího na mrakodrap, ninju ve vířivce, souboj ninja dítěte s prsatou blondýnou nebo souboj ninja babičky s ninjou se svítícíma očima, pak se rozhodně nudit nebudete. Z Firstenbergovy filmografie tohle překoná akorát pozdější Ninjova nadvláda.

Natočeno ve stejný rok jako Čelisti. Na rozdíl od nich jsou tu žraloci vidět skoro pořád a jsou opravdoví, ale veškeré podmořské scény s nimi jsou tak nenapínavě a nahodile rozzáběrované, že místo toho, abyste se báli o hlavní postavy, tak se budete divit tomu, kolik neškodně vypadajících (nepříliš velkých) žraloků bylo kvůli filmu zabito. Dialogy v mezičase na lodi vás pak dokonale uspí. Pouze pro hardcore fandy Cornela Wilda, který to celé natočil zřejmě jen kvůli tomu, aby ukázal, jakou má i ve svých třiašedesáti letech fyzičku.

Rok 1965 byl hodně bohatý na dobrodružné survival filmy z africké divočiny (Let Fénixe, The Naked Prey). Sands of Kalahari je z nich nejméně známý, nejdivnější a možná i nejlepší. Šestice lidí se zřítí v letadle do pouště. Tentokrát se ale nezaměříme na snahu hrdinů zachránit se a znovu zprovoznit letadlo (podobně jako v Letu Fénixe), ale na jejich přežívání v poušti, která je postupně mění v divochy. Hlavním dějištěm je teritorium hrozivých paviánů, s kterými začnou sdílet skalní oázu, kde ovšem není dost jídla pro všechny. Pak už jen sledujeme sociální darwinismus v akci. Film chce být samozřejmě alegorií o tom, jaká je hranice mezi civilizovaností a divošstvím, a je v tom místy až moc doslovný, ale na svoji dobu je i pro dnešního diváka nesmírně poutavě natočený. Veškeré exteriérové scény se poctivě točily na lokaci bez potřeby prostřihů z přírodopisných dokumentů. Tedy v přirozeném prostředí paviánů, kteří jsou uvěřitelně zasazeni do společných záběrů s herci (respektive herci jsou spíš zasazeni do záběru s paviány). Nezvykle nesentimentální a depresivní dobrodružný film, který vás dokáže udržet v neustálém napětí z toho, co se bude dít dál. Závěrečná konfrontace dvou alfa samců je must-see.

Netradičně antiheroický válečný akčňák o disfunkčním týmu vojáků, složených ze zákeřných psychopatů, kteří se nikdy nenaučí táhnout za jeden provaz. Špinavá hra otevřeně kašle na žánrové konvence, je příjemně nepředvídatelná a cynická až na kost. Nebojí se dlouhých bezeslovných scén a dokáže bravurně budovat napětí i ve zdánlivě rutinních chvílích. Tucet špinavců na britský způsob.

JCVD, Christopher Lambert, Mike Tyson a Hora z Game of Thrones v pokračování Kickboxera? To nezní vůbec špatně. Aspoň pro určitou skupinu fanoušků. Co se může pokazit? Bohužel úplně všechno. Základem arénových mlátiček je, že jejich hlavnímu hrdinovi prostě musíte fandit. Bez toho to nejde. Aby to fungovalo, musí si nějak získat vaše sympatie. Alain Moussi má sice dobrou fyzičku, ale chybí mu Van Dammovo charisma a jeho osobitý styl. Na tom stál první Kickboxer, který byl sice nesmírně diletantsky natočený, ale měl díky JCVD svoje kouzlo. Kickboxer Retaliation se vás sice neustále snaží vizuálně ohromovat (rvačka ve vězení v jednom dlouhém záběru, rvačka v zrcadlové místnosti nasvícená ultrafialovým světlem, rvačka na střeše jedoucího vlaku – ty jsou tu, bůhvíproč, dvě!), ale nedokáže vás strhnout. Postavy jsou nijaké a nezapamatovatelné. Akce jsou bez šťávy, napětí, emocí, gradace a správného načasování. Místo toho, abyste je prožili, tak je spíš prozíváte. Závěrečná rvačka s „Horou“ je tak natahovaná, že jsem u ní málem usnul. Neakční scény jsou zmateně odvyprávěné a podivně sestříhané. Ocenit to mohou snad jen hardcore MMA fajnšmekři, kterým postačí, když uvidí svoje oblíbené borce ve filmu. Radši si místo toho pusťte Brawl in Cell Block 99. To má hodně podobnou zápletku a je to nejlepší exploatační film roku.

Univerzální voják 4 splňuje přesně to, co mě na béčkových filmech baví. Díky nízkému rozpočtu se nemusí snažit zalíbit co největšímu publiku a najdete v něm věci, které by v áčkových filmech nikdy neprošly. Tenhle skoro artový akčňák tvrdě nakope pozadí všem, kteří očekávají konvenční hollywoodskou akční zábavu. Děj je poměrně přímočarý (navenek klasická revenge story), ale místy psychedelicky dezorientující a s nečekanými hororovými prvky. Chvílemi máte pocit, jako když se díváte na něco od Davida Cronenberga, Michaela Hanekeho nebo Gaspara Noého. Čtyřka Univerzálního vojáka vás nechá nahlédnout do temných stránek duše zrobotizovaných univerzálních vojáků a zachycuje postupný ponor hlavního hrdiny do „srdce temnoty“, na jehož konci ho čeká novodobý plukovník Kurtz v podání holohlavého Van Damma, který je tentokrát (z obrácené perspektivy) líčený jako padouch. A překvapivě to nepůsobí ani trochu směšně. Film je nekompromisně cynický a supervážný. Absolutně bez humoru, patosu a romantiky. Bez sympatických postav a efektních trikových atrakcí. Jak už to v DTV (direct-to-video) filmech bývá, hlavní i vedlejší aktéři sice nejsou žádní velcí herci (což se dá v rolích chladných zabijáků bez emocí snadno skrýt), zato se skutečně umějí prát. A jejich kontaktní souboje svou extrémní dravostí a brutalitou strčí do kapsy i "gun-fu" Johna Wicka. Film existuje i v NC-17 verzi, což je dneska v tomhle žánru dost neobvyklé.