Quint

Hvězdně obsazený eurotrash s áčkovým rozpočtem kombinující frankensteinovské téma s biblickým příběhem Adama a Evy. Psychopatický vědec ze Země stvoří psychopatického robota, který naruší idylku dvou milenců ve výzkumné stanici na třetím měsíci Saturnu. Když si shrneme největší highlighty, tak tu máme divně předabovaného Harveyho Keitela s copánkem v roli chladnokrevného šílence, s kterým v jednu chvíli zápasí zcela nahý 63letý Kirk Douglas. Dále pak nadrženého robota se svítícími baterkami místo hlavy, který po svém tvůrci podědí sexuální fixaci na hlavní hrdinku („Charlieho andílka“ Farrah Fawcett), kterou nahání v rozlehlých extravagantních kulisách. To všechno překvapivě režíroval Stanley Donen, který má za sebou klasický muzikál Zpívání v dešti nebo sofistikovanou komedii Šaráda. Hudbu pak složil oscarový Elmer Bernstein. Donen se k filmu připojil coby režisér až na poslední chvíli a výsledek působí rozpačitě, uspěchaně a v mnoha směrech nedotaženě (některé pohoršující scény byly z filmu vystřiženy). Nezbývá, než si představit, jak by film dopadl, kdyby ho po tvůrčích neshodách s Douglasem neopustil jeho původní režisér John Barry (ne ten skladatel, ale ten výtvarník, co má na svědomí např. výpravu Hvězdných válek), pro nějž byl Saturn 3 vysněným projektem. Jako osmdesátková kuriozita na zahnání nudy to ale zabaví.

Akční béčko, které chce být moderní variací na samurajskou klasiku Yojimbo. Zápletka je dost podobná. Je tu i Toširó Mifune v roli samurajského mentora. Zatímco Sergio Leone ve své westernové verzi Yojimba „Pro hrst dolarů“ vyměnil původní samuraje za kovboje a Walter Hill ve své gangsterské verzi „Poslední zůstává“ zase za gangstery, tak tady někteří samurajové „přežili“ až do dneška a stále udržují svoje tradice. Proměna zpočátku ignorantského boxera (Scott Glenn) v oldschoolového samuraje, který se řídí morálním kodexem Bušidó, je ale naprosto neuvěřitelná. Film nicméně nabídne solidní akční scény, které oslní nejen díky Frankenheimerovu osobitému vizuálnímu stylu, ale i díky solidní choreografii boje na blízko tehdy ještě neznámého Stevena Seagala. Finální scéna připomíná přehnanou závěrečnou "one-man-army" řežbu v pozdějším Komandu (s tím rozdílem, že zde si Mifune vystačí s pouhým samurajským mečem proti samopalům). The Challenge ovšem na rozdíl od Komanda chybí sebemenší nadhled a nerealistické akce servíruje se suchou vážností. Ale i tak to má něco do sebe.

V dnešní záplavě předigitalizovaných, mládeži přístupných akčních filmů těžko najdete na plátnech kin poctivou, oldschoolovou mlátičku s důrazem na drsnou fyzickou akci a kontaktní choreografii. A tak nezbývá než sáhnout do direct-to-video vod, kde pořád ještě existují bojové filmy, jejichž herci nepotřebují dubléry ani jiné berličky v podobě závěsných lan, rychlých střihů nebo digitálních efektů. Jejich syrové rvačky, během nichž je při každém úderu a pádu cítit skutečná bolest, fungují jako protilék na všechny ty sterilní (byť trikově ohromující) bitky digitálních figurek superhrdinů, které dnešním akčním filmům dominují. Série Undisputed patří v téhle oblasti k tomu nejlepšímu. A ani čtyřka po obávané změně režiséra nakonec není vůbec špatná. Novodobý „Van Damme“ Scott Adkins se po letech opět vrací do své nejlepší role ruského vězeňského zápasníka Boyky, který se poprvé objevil jako hlavní záporák v Undisputed II. V Undisputed III se pak stal hlavní postavou a ve čtyřce si dokonce vydobyl své jméno v (původním) názvu filmu. Tentokrát už je z něj vyložený klaďas, který se již nestará pouze sám o sebe (a o to být nejlepší bojovník pod sluncem), ale myslí i na ty druhé. To ale vůbec neznamená, že by nám vyměknul. Jeho motivace vyhrát tentokrát sice nejsou moc přesvědčivé, zato v ringu je stále stejně badass. Jen škoda, že bojové styly jednotlivých aktérů jsou si tentokrát dost podobné, jejich pohyby se dost opakují a akce nemá tu správnou gradaci. Undisputed III se to tedy nevyrovná, ale pořád je na co dívat.

Poměrně neotřelý žraločí horor, který zaujme tím, že se neodehrává tradičně na hladině, ale hluboko pod vodou v naprosté tmě, kde se bez baterky a bez kyslíku neobejdete. Režisér Johannes Roberts sice nepracuje s otevřeným podmořským prostorem s takovou vizuální nápaditostí jako např. Alfonso Cuaron s vesmírným prostorem v Gravitaci, ale i tak dokáže úspěšně navodit mrazivý pocit bezmoci a nejistoty v nevyzpytatelných hlubinách, které jsou nesmírně rozsáhlé, plné propastí a predátorů, a přitom v nich není vidět ani na krok. Může být lepší místo pro horor?

Začátkem 80. let se studio Shaw Brothers snažilo vypořádat s tím, že jejich kung-fu filmy pomalu upadaly do stereotypu, a tak se trochu odvázalo a natočilo pár zábavně ujetých obskurností. Five Element Ninjas jsou totální pakárna, ale v tom nejlepším slova smyslu. Zápletka je pro kung-fu film typická, plná heroismu, sebeobětování, intrik a zrad. Hrdinové se mstí za vraždu svého mistra... no znáte to. Největším tahákem jsou tu nicméně úchvatně absurdní bojové techniky zákeřných japonských ninjů, kterými dokáží překvapit kdejakého čínského kung-fistu, věřícího ve férový boj, ale i diváky, kteří už v podobných filmech leccos viděli. Vždycky, když se ve Five Element Ninjas objeví něco naprosto šíleného, tak si říkáte, že už to nic dalšího nepřekoná, ale každá další scéna vás vyvede z omylu. Sluneční ninjové oslepují své protivníky třpytivými deštníky, lesní ninjové přepadávají nic netušící bojovníky v převleku za stromy, vodní ninjové se šnorchly nečekaně vyskakují z vody, ohniví ninjové se vyžívají v pyrotechnice a podzemní ninjové se dokáží zavrtat do země a okus dál vám z ní vrazit kopí do genitálií. Neméně zábavná je pak šílená vynalézavost, s jakou jim již poučení kladní hrdinové posléze začnou dávat na frak. Na vodní ninji použijí rybářskou síť, podzemní ninji pro změnu rozdupou chůdami atd. Akční scény jsou nabité ulítlými akrobaciemi a komiksově přehnanou brutalitou. Bojovníci si tu doslova šlapají po vnitřnostech a jsou roztrháváni vejpůl holýma rukama. Akce se sice odehrávají ve viditelně levných kulisách s domalovanou oblohou a za stále stejných laciných zvuků, ale mají neskutečně vypiplanou choreografii s dokonalým načasováním. A to i v soubojích, v nichž jeden bojovník bojuje s pěti soupeři naráz. Synchronizace rychlých pohybů tolika zápasníků najednou musela být opravdová dřina a funguje tu na výbornou. Režie by sice mohla být kapku nápaditější a kamera méně statická, ale i tak jde o jednu z nejlepších kung-fu podívaných, co jsem kdy viděl.

Koncem 80. let se Arnie (stejně jako Sly v Tango a Cash) pokusil proniknout do komediálních vod s "buddy cop" filmem, na který už si dnes tolik lidí nevzpomene, protože ho nakonec zastínila Arnoldova další komedie Dvojčata z téhož roku. Rudé horko režíroval Walter Hill, takže nepřekvapí, že se tu humor snoubí s brutálním násilím a syrovou atmosférou. Sentiment je tu potlačený na minimum, takže „bromance“, typického prvku zmíněného subžánru, si tu příliš neužijeme. Hill o pár let dříve v podstatě rozjel tehdejší vlnu buddy cop komedií filmem 48 hodin. Rudé horko je ovšem první a snad i jediný buddy cop film, kde se dají dohromady Američan a Sovět. Je to takový kříženec Smrtonosné zbraně a Rockyho IV, reflektující tehdejší uvolňování vztahů mezi USA a Sovětským svazem. Sověti tu už nejsou vnímáni jako nepřátelé, ale jako někdo, s kým mohou Američani spojit síly proti společnému nepříteli (mezinárodním pašerákům drog). S hlavním hrdinou, který je něco jako sovětský Dirty Harry, mohl americký divák sympatizovat i navzdory tomu, že nakonec nepřeběhl a zůstal pyšným sovětským vlastencem (na rozdíl od Rudého škorpiona ze stejného roku). Dalším prvenstvím Rudého horka je fakt, že jde o první americký film natáčený na Rudém náměstí (byť bez souhlasu sovětské vlády). Sovětský svaz je v něm ale i tak vyobrazován karikovaným způsobem – tak, jak si ho Američani v 80. letech představovali. Je v něm tedy ohromné množství legračně přiblblých stereotypů, které jsou divákům servírovány s kamennou vážností. A nemůžu si pomoct, ale právě v tom je ten film tak zábavný. Něco tak groteskně absurdního by dnes už nevzniklo. Hned zezačátku nás ohluší Hornerova tvrďácká variace na Prokofjevovu Kantátu k 20. výročí říjnové revoluce, která podkresluje záběry sovětských vojáků, hrdě pochodujících po Rudém náměstí, a majestátné prostřihy na sochy Lenina a Marxe. Úvodní titulky jsou patřičně stylizovány do azbuky (s převráceným písmenem „R“), ačkoli Sověti ve filmu při psaní v ruštině zásadně používají latinku (WTF?). Arnold, který tu mluví hodně rusky, ze sebe sype nezapomenutelné výrazy jako „kapitalizm“, „kchuligany“ nebo „kokainum“ (které se staly terčem mnoha hudebních remixů na Youtube). Rvačky polonahých chlapů na sněhu, utrhávání umělých nohou plných kokainu a autobusové honičky jsou tu pak brány jako obyčejná rutina běžných sovětských policajtů. Všemu nasazuje korunu finální záběr Arnolda v sovětské uniformě, bezdůvodně salutujícího uprostřed Rudého náměstí. Není divu, že ruští diváci prý berou Rudé horko jako skvělou parodii, u které umírají smíchy. Drsnější sovětské policejní praktiky nicméně ve filmu nakonec vítězí a ukáží se být v boji se zločinci účinnější než americké byrokratické postupy. Humor tu pochopitelně vychází z vtipných přestřelek mezi oběma představiteli dvou odlišných velmocí. Ivan Danko (Schwarzenegger) je předisciplinovaný, nemluvný sovětský policajt, který nechápe anglické metafory a na všechno reaguje s chladnou apatií. Zkrátka role, kde mohl Arnold uplatnit své herecké zkušenosti z Terminátora a svůj silný přízvuk. Art Ridzik (Jim Belushi) je naproti tomu lajdácký, užvaněný americký polda, holdující hamburgerům a koblihám. Možná nejlepší role Jima Belushiho. A Ed O'Ross je zase naprosto bezchybný v roli mega slizkého záporáka. Samozřejmě nechybí spousta poctivé osmdesátkové akce.

Ninja Terminator je považován za nejlepší ninja film nesmírně plodné produkční společnosti IFD Films. I když těžko říct, zda si tohle označení zaslouží, vzhledem k tomu, že IFD vyprodukovala jen během 80. let (v době největší ninja mánie) přes 100 ninja filmů. A pochybuju, že existuje divák, který viděl úplně všechny. Natožpak divák, který by se v nich dokázal pořádně vyznat. Všechny mají tak podobné zápletky a tak podobné názvy (povinně kombinující slovo „ninja“ s jiným, náhodně zvoleným slovem), že je prakticky nemožné je od sebe rozeznat. Většinu z nich má na svědomí „Ed Wood hongkongské kinematografie“ Godfrey Ho. Extrémně hyperproduktivní režisér, který dokázal zplodit až 30 ninja filmů ročně. Jak se dá něco takového stihnout? Poměrně snadno. Stačí nakoupit pár hongkongských, thajských a filipínských filmů, které nikdo nezná. Ty pak všelijak pospojujete, pokaždé je promícháte trochu jinak a předabujete tak, aby postavy z nich v každém filmu říkaly něco trochu jiného. Hudbu pak bezostyšně nakradete z různých známých filmů. A aby se to dobře prodávalo na západě, tak přitočíte pár záběrů se západními béčkovými herci, po kterých ani pes neštěkne. Nejznámějším z nich byl Richard Harrison, který se vepsal do dějin světové kinematografie tím, že údajně odmítl hlavní roli ve spaghetti westernu Pro hrst dolarů, čímž udělal z Clinta Eastwooda hvězdu. Harrison údajně pro IFD natočil pouze jeden ninja film a až později se dozvěděl, že se jeho filmografie rozrostla o desítky ninja filmů recyklujících stále tytéž záběry s ním, což jeho kariéře příliš neprospělo. Harrison má schopnost odehrát veškeré scény s jedním, kamenným výrazem v obličeji a jeho ninjutsu dovednosti spočívají v tom, že se dokáže pomocí stop triku převléknout ve zlomku sekundy z civilu do maskáčového ninja obleku (který nosí, aniž by se pohyboval v přírodě). Poté už to po něm převezmou dubléři, kteří se zase umějí pomocí stop triku během soubojů teleportovat z místa na místo. Vzhledem k tomu, že všechny ninja filmy od IFD vznikaly zmíněnou „cut and paste“ metodou, tak nepřekvapí, že neměly úplně nejsoudržnější zápletky. Ninja Terminator vyniká tím, že u něj na malou chvíli dokonce chápete, co se v něm děje. Film začíná velmi srozumitelně. Hodní černí ninjové ukradnou zlatou ninja sošku zlým červeným ninjům, kteří ji chtějí zpátky. Poté následuje nepochopitelný časový skok „o dva roky později“ a od té chvíle už to přestává dávat jakýkoliv smysl. Rozkódování toho, kdo je kdo a o co komu jde, vám pořádně protočí mozkové závity. Tvůrci nám totiž naservírovali dva filmy v jednom. V tom druhém místo Harrisona sledujeme asijského hrdinu, který nedělá nic jiného, než že se s někým pere nebo souloží. Tahle postava má paradoxně nejvíce prostoru. Nejspíš proto, že herec, který ji ztvárnil, opravdu ovládá bojové umění (všechny protivníky zmlátí doslova levou zadní a s rukama v kapsách), na rozdíl od hlavních, západních herců, kteří se zmůžou akorát tak na legrační pózy. Další výzvou pro diváky je pak fakt, že spousta důležité akce se odehrává mimo obraz, díky tomu, že na DVD jsou herci před kamerou často oříznutí (vinou lajdáckého přepisu nebo neschopného kameramana, kdo ví). Někdy jen částečně, čímž vznikají velmi netradiční kompozice. Někdy úplně, takže nechybějí momenty, kdy dvě hovořící postavy sedí naproti sobě a v záběru vidíme pouze stůl mezi nimi. V takovém případě je někdy těžké poznat, kdo s kým vlastně mluví, jelikož spousta postav je nadabována stejným hlasem. Ale v tom je ta zábava. Když film uvidíte ve více lidech, můžete s nimi pak další hodinu a půl po jeho skončení vášnivě diskutovat o tom, co se v něm vlastně dělo a proč se to dělo (např. proč mají všichni ninjové oční stíny a proč nosí jeden z padouchů na hlavě dámskou paruku, kterou si sundává jen před souboji?). Tohle je univerzální komentář použitelný na libovolný film od IFD.

Cormanovský hybrid Vetřelce a Věci říznutý softpornem. Vědci vytvořili syntetickou formu života, aby měli hladovějící lidi v budoucnosti co jíst. Jejich experiment ale zmutuje do podoby křížence mezi vetřelcem a critterem s hodně velkými zuby a místo toho, aby se stal plánovanou potravou pro lidi, tak si udělá potravu z nich. Napohled tradiční spaceploatační nízkorozpočťák, který si vypůjčil pár nepoužitých záběrů z vesmírných bitev ze Sadora, vládce vesmíru nehledě na to, že nijak nesouvisejí s dějem. Ale proč nemít hezký kickass začátek? Nezapomnělo se i na kulisy a rekvizity z podivného sci-fi béčka Galaxie teroru (z nichž některé měl na svědomí tenkrát ještě neznámý James Cameron). Takže i tady jsou koridory vesmírné lodi vyrobené z kartonových podtácků a krabiček na hamburgery, což je na Blu-rayi více patrné. Nepřekvapí ani spousta bezdůvodné ženské nahoty. Postavy ve vesmírné lodi se pořád sprchují (možná proto, že je všude kolem tolik špíny, slizu a hnisu) a hodně souloží (asi proto, aby se zabavily a diváci taky). Takže klasika. Forbidden World je nicméně pozoruhodný svým hodně divným, naspeedovaným střihem, vyznačujícím se šílenými stroboskopickými prostřihy flashbackových a flashforwardových záběrů, které divák vnímá spíše podprahově. Nejpodivnější střihačský moment je během scény útoku monstra, která je z nějakého důvodu prostříhávána setinovými úseky z předchozí sexuální scény. WTF? Jako by film stříhal Tyler Durden poté, co viděl sprchovou scénu z Psycha. Možná je v tom všem nějaký skrytý význam, který mi uniká, každopádně se mi z těch agresivních rapid montáží udělalo víc špatně, než z všudypřítomných gore efektů. Ze soundtracku, který míchá diskotékovou syntetizátorovou hudbu s nepříjemnými elektronickými zvuky, vás také bude bolet hlava ještě pár hodin poté. Za zmínku na závěr stojí naprosto nevídaný způsob, jakým hrdinové vyřídí hlavní monstrum. Nebudu prozrazovat, ale něco takového vás snad ani ve snu nenapadne.

Sylvester Stallone se v Tango a Cash pokusil redefinovat svoji image mumlajícího svalovce, která na přelomu 80. a 90. let začala vycházet z módy. Nasadil si tedy brýle, hodil se do gala, začal více a rychleji mluvit a sršet sebeironickým humorem („Rambo is a pussy“). Kurta Russella tu naproti tomu uvidíme v jeho typické roli drzého, neurvalého povaleče v otrhaném tričku. Dalo by se říct, že v roli šité na míru, i když byla původně určená Swayzemu, který dal nakonec přednost dalšímu nezapomenutelnému osmdesátkovému klenotu (Road House). Obě hvězdy hrají nejlepší poldy ve městě, mezi nimiž panuje ustavičná rivalita („slyšel jsem, že jsi druhej nejlepší polda ve městě“ – „to je zajímavý, já o tobě slyšel to samý“) a celý film stojí čistě na jejich dětinském handrkování, pózování, poměřování a přebíjení. Není tu chvíle, kdy by některá z postav nepronesla nějaký bonmot. Hláškuje se tu tak křečovitě a v tak absurdní míře, až je to na hranici únosnosti. Vše ale funguje díky skvělé chemii dvou hlavních herců, mezi nimiž to celou dobu patřičně jiskří. Dokonce mají i společnou sprchovou scénu (ve vězení), která se vepsala do análů nejznámějších nechtěně "homoerotických" momentů osmdesátkových akčňáků. „Buddy cop“ filmy se nikdy neobešly bez určité dávky „bromance“ (sbližování hlavních mužských představitelů). Tango a Cash z ní mají navenek hroznou fóbii, aby si zachovali masky supertvrďáků, ale i tak ji naplno prožívají.

Zčásti pokračování, zčásti „důchodcovský“ remake šíleného béčkového nářezu Deadly Prey, který se díky svým úžasně neohrabaným akčním scénám a křečovitému rádobytvďáctví stal trashovým kultem. Fanoušky potěší, že původní herci se i na stará kolena vracejí do svých původních rolí, aby si spolu s režisérem Davidem Priorem téměř po 30 letech znovu zablbli jako zamlada. Pohybově už nejsou nejzdatnější (před létajícími kulkami už se ani nesnaží uhýbat), ale pořád to mají na háku. Ted Prior sice už neběhá po lese jen v džínových šortkách, ale typické osmdesátkové homoerotické podtóny tu rozhodně nechybějí. Sexuální napětí mezi hlavním hrdinou a hlavním padouchem ostatně přímo zmiňuje padouchova sexy asistentka („Někdy mám pocit, že by sis to radši rozdal s ním než se mnou“ – „Možná máš pravdu“). David Prior si za ta léta udržel mladistvou živelnost a neznalost základních režijních technik, jako je např. pravidlo osy (takže postavy, které spolu mluví nebo po sobě střílejí, se občas dívají na opačnou stranu, než mají). Skalním fanouškům tedy stále dopřává to, co od něj čekají. Kouzlo originálu (prkenné herectví, stupidní dialogy a absurdní zvraty) je tu stále cítit. Prior se vedle toho snaží zapůsobit také na dnešní publikum, což je u rebootů zvykem. Ve filmu tak hrají velkou roli internet, hackeři a nerdi, kteří mluví dnešním teenagerským slangem. Ale kdo ví, kolik nových, osmdesátkami nepolíbených diváků si tím získá (a jestli současní milovníci špatných filmů nedají přednost spíš něčemu extrémně megaujetému jako je Sharknado). Film byl točený na digitál a je v něm spousta špatných CGI triků, díky čemuž působí ve srovnání s jedničkou poněkud sterilně. Pořád jde ale o čistou oldchoolovou akci, která se ničím nezdržuje, s ničím se nemaže a pobaví svojí přehnaností, svalnatými řečmi a suchými hláškami. Bavil jsem se u ní stokrát víc než u nového Kickboxera.