Quint

Bates Motel je seriálový prequel k Psychu, který si bere na mušku teenagerská léta psychopatického Normana Batese. Přesněji řečeno život jeho rodiny od chvíle, kdy zakoupí nechvalně známý motel, a dění v městečku, kde se nachází. Postava Batese v první sérii překvapivě nedostává příliš prostoru a mezi ostatními postavami se poněkud ztrácí. Městečko, kde Bates žije, je totiž z nějakého důvodu plné násilníků, obchodníků s bílým masem, gangsterů a drogových dealerů. Málokdo je tu normální, takže Bates vedle takové sebranky většinou až tak nenormálně nepůsobí. To by ani tak nevadilo. Hlavní problém je ale v tom, že seriál pořádně neví, kam dřív skočit, a je slátaný z nadměrného množství dramatických událostí, které se kolem ústřední rodiny už od samotného začátku hromadí. Těch událostí je tolik a mají tak rychlý spád, že velmi rychle zevšední, přestávají šokovat a napínat. Ale nebudou ani nudit. Když to berete trochu s nadsázkou, tak je to vlastně taková úchylná variace na "soap opery" typu Beverly Hills 90210. V dalších sériích se pak seriál více věnuje Normanově psychické proměně, jež s sebou přináší spoustu zábavně absurdních situací, balancujících na hraně černé komedie.

Vizuálně opulentní a vypravěčsky spletitý Carnivale byl prvním pokusem HBO o „quality telefantasy“, který vyšlapal cestičku mnohem známějším seriálům jako True Blood nebo Game of Thrones. Seriál by se dal popsat jako kombinace Lynchova Městečka Twin Peaks, Browningových Freaks a Steinbeckových Hroznů hněvu. Zasazením fantastické zápletky plné mysticismu a okultismu do drsné reality dobově precizně vyobrazených Spojených států 30. let 20. století dokázal přesvědčivě zkombinovat nadpřirozeno s naturalismem a učinit tak fantastické scény uvěřitelnějšími. Seriál s tak propracovanou mytologií, vypiplanou dobovou výpravou a evokativními vizuály prašné atmosféry vyprahlých planin Dust Bowlu byl ve své době úplným zjevením. Carnivale byl ale i na poměry HBO příliš odvážný experiment, který vyžadoval od diváků určitou míru vzdělanosti. Podivný, provokativní, komplikovaný, pomalu rozvíjený a pro televizi velmi nákladný seriál se tak podobně jako Twin Peaks dožil pouze dvou sérií a zanechal po sobě skupinu vášnivých fanoušků, kteří po jeho zrušení rozjeli masivní kampaň na jeho záchranu a i mnoho let poté stále čekají na nějakou formu pokračování. Zatímco fanouškům Twin Peaks se to poštěstilo ve formě celovečerního filmu, fanouškům Carnivalu zatím nikoliv.

Whedonův kultovní seriál Firefly byl krátkým, ale příjemným zpestřením (většinou) vážného sci-fi žánru na televizních obrazovkách, do kterého vnesl sarkasmus, drzost a sexuální chemii, ale také uvěřitelný svět budoucnosti plný postav z masa a kostí. A koneckonců i mísení různých žánrů. Firefly je důvtipnou kombinací sci-fi a westernu. Posádka pašerácké vesmírné lodi Serenity létá mezi starými planetami vybavenými pokročilou technologií a nově teraformovanými planetami, kde jsou lidé rádi za dřevěnou střechu nad hlavou. Někdo tu tedy jezdí na koních (protože je to finančně dostupnější), někdo používá vznášedla. Někdo střílí z revolverů, někdo z laserových zbraní. A do toho vyhrává country hudba. Seriál byl bohužel po první sérii zrušen. Jedním z důvodů byl možná fakt, že lidem z televizní stanice Fox se nelíbil pilotní díl, protože byl příliš westernový, postrádal mimozemšťany a hlavni hrdina v něm nebyl příliš sympatický, a rozhodla se seriál začít až druhým dílem. Mimozemšťané v něm sice pořád nebyli, ale bylo tu víc akce a hlavní hrdina se stal trochu snesitelnějším. Spousta diváků nicméně byla z děje trochu zmatená, což se pravděpodobně podepsalo na nízké sledovanosti. Seriál nicméně zaznamenal velký úspěch na DVD, díky čemuž vzniklo jeho pokračování v podobě celovečerního filmu Serenity, který opět uspěl až na DVD.

Hodnocení pilotu: Po výborném The Killing další americká adaptace populárního skandinávského krimi seriálu. The Bridge příjemně překvapí tím, že není tradiční procedurální kriminálkou. Sériový vrah, jemuž jdou hlavní hrdinové po krku, totiž není obvyklým sadistickým psychopatem, ale vraždí z politických důvodů. Seriál tak pojednává především o napětí v americko-mexických vztazích (svým důrazem na sociální kontext připomíná seriál HBO The Wire). Hlavní hrdinové nejsou odlišní jen kulturně, ale i povahově, takže tu nechybí ani osvědčená formulka „buddy cop“ filmu. Na Oscara nominovaný Demian Bichir, který zde hraje ležérního mexického detektiva, byl sázkou na jistotu. Diane Krugerová se v roli americké autistické policistky (hrdinové s psychickými poruchami jsou v dnešních televizních seriálech v kurzu) sice snaží, ale její robotický herecký projev působí trochu rozpačitě a zdaleka nedosahuje kvalit hereckého výkonu Claire Danesové v roli maniodepresivní agentky v seriálu Homeland.

Útěk z New Yorku je skvělou ukázkou toho, čeho může vynalézavý režisér dosáhnout s minimem peněz. Není divu, že se film stal vzorem pro řadu nízkorozpočtových filmařů (včetně Roberta Rodrigueze). Jednou z nejvýraznějších stránek Carpenterova kultovního nízkorozpočťáku je překvapivě velmi propracovaná výprava. Působivé dokreslovačky zničeného New Yorku měl na svědomí tehdy ještě neznámý James Cameron, který začínal u filmu jako výtvarník. Carpenter napsal původní verzi scénáře k Útěku už v 70. letech jako reakci na aféru Watergate a tehdejší cynismus je z filmu cítit každým coulem. Snake Plissken je typický individualistický antihrdina. Kdysi bojoval za svoji zemi, ale okolnosti ho přiměly k tomu, aby se obrátil proti autoritám. Stal se tak z něj odpadlík a psanec, který se stará jen sám o sebe, přitom je pořád lidštější než mnohé postavy kolem něj. Obsazení Kurta Russella (do té doby známého z rodinných filmů) bylo velkým riskem, ale vyšlo na výbornou. Russell svým minimalistickým hereckým projevem, kamennou tváří, tichým hlasem a pomalou chůzí připomíná Eastwoodovy role bezejmenných pistolníků. A film je v podstatě takový futuristický western. New York, který zde funguje jako vězení bez hlídačů, kde si vězňové vytváří svůj vlastní svět, připomíná svým způsobem Divoký západ. Jednu z vedlejších rolí navíc hraje legendární westernový herec Lee Van Cleef.

Jeden z nejčistších, testosteronem nabitých macho akčňáků 80. let, namíchaný se sci-fi hororem. Zčásti je to dá se říct slasher, ale hlavními hrdiny nejsou nějací uječení turisti, nýbrž ostřílení vojáci, kterým se nevyrovná absolutně nic na celé zeměkouli. Dokud jí ovšem nenavštíví cosi z vesmíru, na co nejsou připraveni. Vojáci pak musí zcela změnit svoje myšlení a přijít na to, jak s neznámou bytostí bojovat. Celý film stojí čistě na výše zmíněné premise a nepotřebuje se zdržovat žádnou dlouhou expozicí nebo vedlejšími liniemi. Hned od začátku jde rovnou na věc a ani na chvíli neztratí tempo. Charaktery postav typově skvěle vybraných herců jsou vykresleny stroze, zato výstižně. Projevují se vyloženě skrz akci (bez potřeby delších dialogů). Každá z postav má své vyhraněné chování, svůj styl a jasné rozpoznávací znaky, které je definují (např. rozdílné zbraně). Jako typičtí akční macho hrdinové 80. let neustále předvádějí svojí maskulinitu napumpovanými bicepsy a nadměrně velkými kvéry, kterými při každé vhodné příležitosti demonstrují svoji palebnou sílu, jež by stačila na vykácení celého lesa. Žádná zbraň pro ně není dostatečně velká, tak proč si např. neodmontovat z helikoptéry těžký rotační kulomet. Na hbitého a prakticky neviditelného Predátora to ale nestačí. Nezapomenutelné titulní monstrum navržené Stanem Winstonem je pro Arnolda Schwarzeneggera skvělým protihráčem. Nepřehlédnutelnou postavou je i sama nevyzpytatelná džungle, v níž režisér John McTiernan bravurně navozuje pocit neustálého nebezpečí (přítomnost Predátora je cítit skoro z každého záběru, i když ho vůbec nevidíme) a velmi nápaditě pracuje s hloubkou obrazu, pohyby kamery a přeostřováním (s technikami, které v dnešních rychle stříhaných a přeplácaných akčních filmech už moc neuvidíte).

Carpenterova praštěná pocta hongkongským bojovým fantasy filmům (především Zu Warriors from the Magic Mountain) je na jednu stranu plná asijských stereotypů, ale na druhou stranu vtipně převrací stereotypy spojené s hollywoodskými akčními filmy. Role akčního hrdiny a jeho parťáka jsou tu prohozeny. Film je vyprávěný z pohledu Jacka Burtona, který navenek působí jako akční hrdina, ale ve skutečnosti je jen chvástal, který si pouze na akčního hrdinu hraje. Reálným akčním hrdinou je vlastně Wang Chi, který zase navenek působí jako Burtonův parťák. Wang Chi je ten, kdo dělá veškerá rozhodnutí a odedře veškerou práci, zatímco Burton, který většinu času absolutně netuší, co se kolem něj děje, si za všechno připisuje zásluhy a sám dokáže vyhrát jen díky své stupiditě (závěrečný souboj přežije kvůli tomu, že před ním sám sebe nechtěně omráčí). Carpenter do filmu nacpal z daného subžánru, co mohl: wire-fu souboje, bojovníky vrhající blesky, duchy, monstra, démony, čínskou magii... Tehdejší diváci na něco takového zřejmě nebyli připraveni a film propadl, ale později si získal uznání na videu (což bývá u Carpenterových filmů zvykem).

Nejvýznamnější a nejúspěšnější film Johna Carpentera, který silně ovlivnil osmdesátkovou vlnu slasherů s maskovanými zabijáky. Ale zatímco následující slashery se soustředily především na krvavé efekty, tak Halloween se obejde téměř bez krve a vychutnává si naopak chvíle, které vraždění předcházejí. Carpenter útoky psychopata Michaela Myerse schválně co nejvíce oddaluje. Postavy nechává dlouze chodit nejrůznějšími místy a diváky nechává hádat, kdy a kde dojde k očekávanému útoku. Bravurně přitom využívá své typické širokoúhlé kompozice, jež diváky nutí bedlivě sledovat prostory kolem postav a všímat si každého místa, kde by se Myers mohl skrývat (ať už za keřem nebo plotem za bílého dne, či v temných zákoutích v noci). Jednotlivé scény v průběhu filmu se přitom odehrávají v čím dál menších prostorách, v nichž se možnosti úniku před Myersem zmenšují. Halloween také nezapomenutelným způsobem využívá dlouhé, voyeuristické steadicamové záběry. Především v proslulé úvodní scéně zabírané z pohledu Myerse, která se vepsala do dějin hororových filmů a byla mnohokrát napodobována. Myers je tu na rozdíl od následujících dílů, které ho připravily o tajemnost zbytečným odhalováním jeho motivací, zcela bez osobnosti a charakteru. Je tu čistě ztělesněním nevysvětlitelného zla (jeho psychiatr o něm dokonce mluví ve středním rodě). Nejsou tu žádné blízké záběry na jeho reakce a nejčastěji ho vidíme jen v obrysech splývajících s okolím (buď zezadu v rozostřeném popředí na kraji obrazu, nebo v dálce na pozadí). Díky tomu s ním nemůžeme ani na chvíli empatizovat. Tím se také Halloween liší od většiny následujících slasherů, jejichž ústřední zabijáci se postupně stali hlavními hvězdami, kterým diváci fandili víc než jejich obětem.

Ve své době propadák, strhaný kritikou kvůli přemíře nechutných efektů. Dneska jeden z nejuznávanějších moderních hororů. Věc je mnohem sofistikovanější, než by se na první mohlo pohled zdát. Zápletka s parazitickým mimozemským měňavcem, který se dokáže rozšiřovat jako virus, se ve své době dala brát např. jako metafora na AIDS - nemoc, která se objevila v době vzniku filmu. Identifikovat nakažené mimozemským virem je možné pouze krevním testem. Film explicitně ukazuje hrozivé molekulární transformace, znázorňujících křehkost lidského těla, napadeného jiným organizmem. Na tehdejší dobu úžasné triky se postaraly o to, že to, co jste viděli, mohlo být děsivější než to, co bylo ve vašich nejdivočejších představách. Film také reflektuje odlidštění a rostoucí paranoiu v moderní společnosti. Carpenter bravurně buduje napětí prostřednictvím nenápadných, zneklidňujících náznaků. Ve svých typických širokoúhlých kompozicích chytře pracuje s prázdným prostorem, v němž navozuje neustálý pocit, že něco číhá mimo záběr. Záměrně přitom někdy znejasňuje, z čí perspektivy se na něco díváme. Stupňující se paranoiu mezi postavami, kteří nevědí, kdo z nich je nakažený, navíc umocňuje pocit klaustrofobie a izolace ve stísněných prostorech výzkumné stanice, která doslova mrazivým způsobem kontrastuje s otevřenou antarktickou pustinou. Film je plný drobných, ale zásadních náznaků, kterých si v mnoha případech povšimnete a dáte si je do souvislosti až na několikáté zhlédnutí. Věc (a obzvlášť její paranoidně ambivalentní konec) tak lze díky tomu interpretovat různými způsoby, čemuž se věnuje např. řada video esejí na YouTube, které vás zabaví ještě na několik hodin po skončení filmu.

Kanadský slasher Black Christmas je pozoruhodný tím, že se v něm objevily v podstatě všechny tradiční slasherové mechanismy několik let před Halloweenem, který je mnohými považován za první ryzí slasher. Pravdou je, že až Halloween tento subžánr zpopularizoval. Ale film Black Christmas tu byl dříve a už v něm se objevovaly např. subjektivní pohledy vraha s chroptivým dýcháním, ale také výhružné telefonáty stalkera (viz pozdější filmy When a Stranger Calls či Vřískot). Zápletka není úplně přesvědčivá a místy je poněkud nelogická (obzvlášť u překvapivého závěru), ale ústřední psychopat, skučící do telefonu, je docela creepy a atmosféra hrobově tiché vánoční noci, plné ozdobných světýlek, je zvláštním způsobem skličující.