Shadwell

Sex na pervitinu. ____ Hovořit v případě Sedláka o nějakém talentu či naději českého filmu je mýlka, protože on je již plně vyzrálým autorským tvůrcem, který přesně ví, co a jak chce říct. Na rozdíl od Tomáše Pavlíčka, kterému je třicet, a přesto točí, jak kdyby mu bylo šedesát (Chata na prodej), je stejně starý Adam Sedlák patřičně nekompromisní. Tomáše Pavlíčka nepotkáte na párty, kterých vymetá desítky ročně, jinak než v saku a v polobotkách. Adam Sedlák nosí kšilt a sneakersky. A o tom to (taky) je. ____ Vyjma kritického komentáře ohledně užívání dopingu ve vrcholovém sportu (atletika, cyklistika, kulturistika) nabízí Domestik další tři úžasné roviny – emancipační, transgresivní a recipientskou. (i) Zatímco hlavní hrdina je primitiv bez vzdělání, ona je vysokoškolačka. On žije v interiéru a snižuje si obsah kyslíku, ona v exteriéru dýchá zdravý vzduch a chodí plavat a běhat. On navzdory svému ježdění setrvává pořád na místě a Tour de France nevyhrál a nevyhraje, ona se doopravdy pohybuje při plavání a chození do práce a snaze posunout či alespoň zpříjemnit jejich vztah. Jenže jak víme již z Mannova Nelítosného souboje, skloubit absolutní workoholismus s rodinným životem nelze. (ii) Ještě větší rozdíl mezi hlavními hrdiny spočívá ale v tom, že on si chce snížit hmotnost, aby ji nemusel tahat na kole, kdežto jejím cílem je hmotnost naopak zvýšit (otěhotnět). Tato transgresivní rovina (tělesnost a maso jako téma), posouvající film žánrově od Hanekeho ke Cronenbergovi, tu vychází z ústředního tématu hororové literatury, kterým je maso a jeho problematika. Může to být změna jeho tvaru. Nebo je to o oživování mrtvých, o tom, jak dát život tam, kde nebyl, ale hlavně o důsledcích tohoto faktu. Soustředit se ryze na tělo a vypnout u toho mysl, jak činí trochu omezený hlavní hrdina, v sobě nese důsledky, které jsou, jak ukazuje závěrečná auschwitzsko-mauthausenovská scéna, téměř vždy katastrofální. (iii) Existují dva způsoby, jak dosáhnout v životě štěstí – buď instantní drogy (kafe, alkohol, cigarety, nezdravé jídlo), které člověka krátkodobě nakopnou, ale dlouhodobě na to dojede, a pak je druhá správná cesta, která sice zpočátku dost bolí, ale v konečným důsledku se vyplatí (frajer postaví svépomocí rodinný barák, několikaleté studium cizích jazyků). Pokud tedy někdo Domestikovi vytýká delší stopáž, je to omyl, protože filmy, které diváka bezprostředně baví, většinou velmi rychle odezní, kdežto ty divácky nepříjemnější kusy na sledování (Visconti, Kubrick) si neseme v paměti někdy až do smrti. Sedlák by samozřejmě mohl nechat film přestříhat na devadesát minut, ale pak by se z Domestika stala jenom droga. A nic víc. ____ Ve Varienty mají pravdu, když Domestika vidí jako dílo perfekcionisty. Když si hlavní hrdina u Mefistofela, což je onen inteligentní nihilista se sklonem k chastu, nechává brát krev, nevidíme vpich jehly, což se zrovna v tomto typu filmu vyloženě nabízí. Jenže pak by na nás neměl takový dopad záběr na plastový vak plnící se krví. Když přeskočíme vpich jehly, je dopad na diváka o to silnější. Přesně tyto detaily rozhodují o tom, zda má filmař věci pevně v rukou a nehraje s vesmírem tzv. kostky, anebo jen chaoticky vrší záběry a scény. Pohled na větrák generátoru kyslíkového stanu coby paralela k otáčejícím se ráfkům kola, rozostřený záběry respektive matný záběry přes stan evokující rozpadající se postavy, až na cyklisticky žlutou a pekelně červenou tlumené barvy (ač ona žlutá a červená jsou jen falešnými nadějemi), střih zvuku/mix zvuku či různě variovaná inscenace postav v rámci stejných prostorů znamenají, že se z Domestika nepochybně stane téma bakalářských analýz. Ale hlavně to znamená, že Sedlák ví.

Jelikož v době uvedení tohohle filmu vrcholí v USA prezidentské volby mezi Clintonovou a Trumpem (aktuálně má u sázkovek Clintonová kurz na vítězství 1,3 a Trump 3,05), nelze v tom filmu nevidět dílo na zakázku, který udělal Bay pro republikánskou stranu. Důvod je ten, že Clintonová byla v době útoku v libyjském Benghází ministryní zahraničí a republikáni se na ní celý průšvih snaží hodit. Faktem nicméně je, že ten film není navzdory tomu a navzdory svýmu nižšímu rozpočtu žádnej slabej vývar, co chutná jako namočený fusky s nějakou fancy omáčkou, ale uměřená vtahující podívaná.

Irituje mě, když někdo tvrdí, že má tenhle film jednoduchý scénář - nebo že dokonce žádný scénář ani nemá a že to je jen o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky. Ve skutečnosti je ten scénář mimořádně chytrý, což teda logicky vyplývá i z těch detailních storyboardů, který filmu předcházely. Příkladem chytrosti scénáře budiž to, jak se skrz celý film nástroje útlaku měněj v nástroje osvobození – takže třeba řetěz mezi Maxem a Nuxem má na začátku filmu negativní význam, jelikož je svazuje, zatímco v pozdější části filmu má pozitivní význam, jelikož skrz řetěz vytáhnou zapadlý kamion. To samý krev, která má na začátku negativní význam, jelikož Max napájí Nuxe, zatímco posléze má pozitivní význam, když Max napájí Furiosu. Nebo první výměna pohledu mezi Furiosou a Maxem při honičce na začátku, kdy je Max ještě přikurtován k autu Nuxe a Furiosta po něm hodí takový soucitný pohled, a posléze tatáž výměna pohledu mezi stejnými postavami na konci, kdy naopak háže Max ze svýho auta soucitný pohled na zraněnou Furiosu. Dál tu je tisíce všelijakých pozoruhodných detailů, třeba ten feministický rozměr nebo symbolika masek u záporáků (Bullet farmer je orál-anální sadista, People eater orální lidožrout, a Joe anální shromažďovač mléka, ženských a dětí). Osobně si myslím, že takhle zdánlivě jednoduchý filmy, ale s obrovským přesahem a symbolikou, jsou lepší než ty, který mají zahuštěný děj všelijakým hnojem, ale bez přesahu a nějaký možnosti výkladu. A přesto vám bude řada lidí tvrdit, že je tenhle film o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky – ano, mrdání je taky o tupým pohybu tam a zpět, a přesto kolem toho postavil Freud novou epistému. ____ Tenhle film má jednu zvláštnost, a to tu, že auta tu jedou pořád rovně. Skoro se tu nezatáčí. Auta tu tím připomínají pohyb kamery, která, je-li na kolejnicích nebo přímo na ramenu nějakýho SUV džípu, taky jede rovně, a jenom otáčí objektivem za svým cílem podobně jako řidič svýma očima. Takže to, co ty auta zabírá, tedy kamera, si je principiálně dost podobný. Oboje se zrcadlí. Jinými slovy namísto toho, aby ten film stavěl na vztahu divák/film, staví na vztahu kamera/film. To je celkem unikátní věc, protože vztah divák/film provází snad každý film a vlastně celý dějiny kinematografie, jelikož se všichni pořád ohlížejí na diváka, aby se správně identifikoval s postavami a vpil se do děje atd. atd., mimo to podle řady myslitelů můžeme film chápat jako médium, které v některých případech slouží jako velmi sofistikovaná reprezentace lidské mysli, vzpomínek, představa a kdoví čeho ještě, jinak řečeno filmy jsou vlastně takový „stroje na vědomí“. A právě proto je nutný ocenit, že tenhle film namísto toho, aby zrcadlil diváka a film, tak zrcadlí kamery a film, respektive kamery a auta. Když to trochu zveličíme a hodíme do metafory, tak tohle zrcadlení rovněž připomíná později s oblibou tradovanou souvislost filmové kamery s dějinami automatických zbraní („transport obrazů pouze odráží transport nábojnic“). Faktem nicméně je, že v tomhle filmu to zrcadlení má ryze praktický reálný rozměr, jelikož kamera na kolečkách nebo na ramenu SUV džípu odpovídá autu, a honičky tu zabírají značnou část stopáže. Ostatně je chyba zrcadlit přímo diváka, je to takový přímočaře tupý, a je naopak dobrý se k tomu divákovi dostat oklikou. Koneckonců ti největší režiséři, a to mají společný všichni do jednoho, na nějakýho diváka kašlou, a řídí se zásadně vlastní intuicí, jak je patrný třeba z publikace Lekce filmu od Tirarda, kde se na tom všichni nezávisle shodují. ____ Takže abych to shrnul, tenhle film stojí na zrcadlení. Jednak se tu zrcadlí ta tzv. cesta tam a zpět, ale s tím, že druhá půlka je odlišná od té první v různých chytrých detailech (řetěz, darování krve, výměna pohledu atd., viz výše). Není to prostě nudná symetrie, ta funguje tak maximálně v kulturistice, kde je nutný mít dokonalý souměrný tělo, tady jsme ale na poli umění, kde jsou různě chytré asymetrie a variace žádoucí, viz slavná Mona Lisa, kde krajina nalevo a napravo od portrétované ženy také není zcela symetrická, ale lehce pokřivená, jakoby se odrážela v rozbitým zrcadle. Za druhý se tu zrcadlí nikoliv divák a film, jak je běžný, ale kamera a film, ve smyslu toho, že pro filmovou kameru je velmi přirozené a je to rovněž velmi filmové a dobře to vypadá, když kamera jede po kolejnici nebo na ramenu nějakýho SUV džípu a rozhlíží se kolem – připomíná tím auto. A tenhle film je jak známo taková jedna velká honička. Právě kvůli tomuhle zrcadlení kamery a aut jsou podle mě honičky v tomhle filmu tak intenzivní a esenciální – a až sekundárně kvůli choreografii, storyboardům či režii, byť samozřejmě nepopírám, že na tomhle filmu dělali mimořádně talentovaný lidi. ____ Kino 6x (sám, s Filipem, znova s Filipem a s Tomášem, s Monikou, s Barborou, s Pavlou)

Není od věci, že Exodus přišel do kin ve stejný moment jako teroristické útoky muslimů v Paříži (vyvraždění redakce satirického časopisu, který zveřejnil karikatury Mohameda). Exodus je vlastně film, kde Hebrejci v čele s Balem jsou záporáci a Egypťani klaďasové. Ramses tu je do značný míry chudák, nikoli despota. Ridley Scott tak otočil tradiční výklad a ukázal, že Egypťani na svém území Hebrejce do jistý míry tolerovali a oni se jim za to odvděčili partyzánskými útoky a rozvratem. Podobně jako se dnes odvděčují partyzánskými útoky muslimové v Evropě, která je přijala. Tak tahle paralela mi přijde zajímavá prostě a Ridley Scott to svým filmem patřičně zaznamenal a události v Paříži jen o měsíc předpověděl.

Nikdo na světě vám neřekne, v čem vlastně spočívá originalita Slavoje Žižka. Ať už si otevřete kterýkoliv knižní úvod do jeho myšlení nebo nějaký delší článek o něm, toto základní zůstane vždy opominuto. Takže... myšlení Slavoje Žižka stojí na třech nesmírně silných a mocných pilířích, díky kterým může rozebrat nebo přesněji řečeno totálně zdemolovat kterýkoliv dosud existující systém (filozofický, kulturní, politický…). Proto vydává tolik knih, proto ustavičně přednáší, proto je ho všude plno – protože prostě vynalezl možná sice triviální, ale mimořádně účinný nástroj, jak cokoliv zpochybnit. A tento nástroj s velkou chutí využívá. Tento nástroj, respektive tyto tři pilíře, jsou následující: překrytí, propast a paradox. Každému bych věnoval po odstavečku. ____ (i) Překrytí je jednoduše o tom, že podle Žižka tu není žádná ostrá hranice mezi protiklady, třeba mezi realitou a fantazií, nebo mezi ateismem a vírou, ale vždy se to nějak částečně překrývá. Takže pak může tvrdit třeba to, že není ostrá hranice mezi rabováním a kapitalismem, protože lidé z ghett se pouze snaží konzumovat za každou cenu, jen na to nemají prostředky. Dalším příkladem, o trochu složitějším a zajímavějším, je vztah snů a ideologie. Podle Žižka se to opět nějak překrývá, takže když si myslíme, že můžeme od ideologie utéct do našich snů, tak právě v ten moment jsme pod vlivem ideologie úplně nejvíc, neboť sny jsou vnitřní součástí ideologie. Což je vlastně taky jedna z ústředních point tohohle dokumentu. Teprve když ty sny zničíme, tak tím zničíme i tu ideologií, jenže opouštět sny se nikomu moc nechce, že. Každopádně Žižek prostě apeluje na to, abychom tohle prolínání mezi věcma nepřehlíželi. Jestliže tedy například matematici vidí problém v množině množin (viz známý Russellův paradox), Žižek v tom naopak spatřuje řešení většiny problémů. ____ (ii) Druhým Žižkovým mocným myšlenkovým pilířem je propast. Je to vlastně opak toho překrývání. Podle Žižka je mezi věcma často nějaká zásadní mezera, takže to opět není tak, že tu máme třeba skutečnost a virtuální realitu, ale je mezi tím nějaký zásadní šev či mezera, akorát ji nikdo nevidí, a tudíž si neuvědomuje. Takovou mezerou je třeba fantazie v Taxikáři, která spojuje realitu hlavní postavy De Nira a realitu prostitutky Jodie Foster. De Niro si v podstatě vytvoří fantazii, nebo spíš lživou představu o tom, že tato prostitutka jím chce být zachráněna. Totéž Fordovy Stopaři, kde se zas zachraňuje jistá dívka ze spárů Indiánů a kde si její zachránci rovněž vytvoří nějakou lživou fantazii, která spojí jejích realitu s realitou indiánů. Žižek jako správný levičák pak tohle dovádí do našeho světa a tvrdí, že stejně tak nepotřebujou zachránit lidi v Iráku či Vietnamu, že to byla rovněž jen taková fantazie zachránců, která měla zaplnit určitou mezeru mezi oběma realitami. Fantazie je z psychoanalytického hlediska ve své podstatě lež. Ne lež ve smyslu, že je to jen představa a ne realita, ale lež v tom smyslu, že v zásadě zaplňuje určitou mezeru. Když je něco rozmazané, když to nedokážeme rozpoznat, tak nám fantazie nabídne jednoduchou odpověď. Možná to zní takhle napsáno trochu hloupě, ale na základě takových propastí může Žižek zpochybnit skutečně doslova vše, filozofií počínaje (mezi objektem a subjektem je vždy ještě něco dalšího), sexem konče (bez fantazie se sexuální rozkoš vlastně nedá vydržet, proto asi ztrácíme při sexu vnímání reality, nota bene je během sexu meži mužem a ženou propast v tom smyslu, že ženy si užívají sex až po, když si o něm vyprávějí s kamarádkami, a už při sexu si vše narativizují – proto existují dva typy strip klubů, kdy v mužských žádný narativ nebo příběh není, zatímco v těch ženských jsou součástí stripu vždy nějaké skeče nebo malé příběhy, které samotné svlékání mužů doprovázejí, viz Soderberghův chick-flick Bez kalhot). ____ (iii) Poslední Žižkův myšlenkový pilíř, z něhož vychází, je vcelku jednoduchý. Je to paradox. Prostě a jednoduše, vše je obráceně, než si myslíme. Takže svoboda je horší než totalita, protože během totality máme alespoň možnost svůj neúspěch na někoho svalit, zatímco během svobody nikoli, a třeba vpád varšavských vojsk do Československa během roku 1968 nebyl žádnou katastrofou, jelikož pomohl uchovat sen Pražského jara, protože i kdyby k nám varšavský vojska nevpadla, uvolnění během 60. let by beztak vystřídalo utužení. Jestliže se tedy někdy říká, že věci nejsou černobílé, Žižek nabádá, že je potřeba být ještě radikálnější – nejenže věci nejsou černobílé, ale černé je často přímo bílé a bílé černé.

Jak upozorní v jedné scéně Tyrese Gibson (šašek, který ale jako jediný říká králi pravdu, proto bychom ho měli brát vážně), Rychle a zběsile 6 je třeba chápat jako alegorickou výpravu za Moby Dickem, obrovským nákladním letadlem, do kterého hrdinové zabodnou harpuny a srazí ho k zemi jako nějakou ohromnou poletující velrybou. Dwayne Johnson posedlý dopadením Shawna tu pochopitelně zastupuje kapitána Achaba, tým kolem Doma zase posádku harpunářů, která mu v jeho úsilí navzdory různým nepřízním pomáhá. Tahle celkem originální adaptace Bílé velryby od Melvilla, kterou tu před námi tvůrci Rychle a zběsile 6 rozehrávají, je mimo to doplněna ještě o tři naprosto mimořádné automobilové honičky. Nevím přesně, kdo na těch scénách dělal, protože v Hollywoodu je běžná praxe, že akci natáčí úplně jiný tým než ten, co se motá kolem režiséra. Prostě se na to najme speciální firma. Kdysi mě třeba zarazil rozhovor s hlavním kameramanem Quantum of Solace, který tvrdil, že se natáčení akčních scén vůbec neúčastnil. Vtipné jsou z tohoto hlediska pak ovšem lidé, kteří chválí nějakého režiséra za akci a vytýkají mu slabší příběh, ačkoliv právě příběh je jeho hlavní a často i jedinou devizou, zatímco akce jde úplně mimo něj. Chci nicméně říct, že zejména honička na dálnici v Rychle a zběsile 6 snese srovnání s tím nejlepším, co tu za poslední dvě dekády na tomhle poli vzniklo. Je tam všechno - rovnoměrný přímočarý pohyb, zrychlený pohyb, pohyb po kružnici, rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici i nerovnoměrný pohyb.

Vynikající beach noir v duchu gamesy GTA: Vice City, o jehož zvláštní atmosféru se vedle režiséra postaraly ty nejlepší jména, jako je dvorní kameraman Gaspara Noého nebo dubstepová hvězda Skrillex. O Martinezovi ani nemluvě. Tady prostě člověk pochopí, co mají taoisté na mysli, když říkají, že měkké je silnější než tvrdé. Spring Breakers představuje mimo nádherného prázdninového dobrodružství hlavně ale celkem zajímavý komentář k tomu, co se tu odehrálo za posledních dvacet let. V podstatě platí, že tak jako je Project X Human Trafficem dnešní doby, který přemístěním party z klubu do soukromýho baráku říká cosi o privatizaci prostoru (všimli jste si asi čím dál častějšího oplocování panelových sídlišť), je Spring Breakers Trainspottingem dnešní doby, který popřením univerzálního plynutí ve prospěch permanentní fantasie říká obdobně cosi o privatizaci času (youtube/videoherní generace si své zážitky mixuje bez ohledu na okolí pár stisky tlačítka sama). Scéna, ve který James Franco přezpívává u piánka Everytime od Britney, je nejen nejsilnější scénou z filmu, ale i jasným kandidátem na desítky tisíc zhlédnutí na různých videoportálech. Kdysi jsem zažil něco podobnýho na Mácháči. Jen místo coveru od Britney jsme zmaštěný a zhulený tančili pod stejdží podivný kreace absolutně mimo rytmus a mimo rytmus taky tleskali. Tehdy jsem ještě nevěděl, co Franco: „Jestli kdy chodil po zemi anděl, je jím Britney Spears.“

Na Prometheovi je zajímavý to, že vypráví úplně o tomtéž co Blade Runner. V obou filmech je hlavním tématem setkání stvořitele se svým výtvorem, přičemž v obou filmech se výtvor na svém stvořiteli dožaduje prodloužení života anebo rovnou nesmrtelnosti. Replikant Roy Batty z Blade Runnera, který se vrací na Zemi vyhledat Tyrella kvůli prodloužení života, je v podstatě identickou kopií Weylanda, který ze stejného důvodu letí v Prometheovi za inženýry. Protože jak nás před cirka sto lety poučil Freud, hodně věcí v lidském životě se točí kolem sexu, existuje nicméně jedna věc, jedna jediná, která je milionkrát silnější než sex, a to je samozřejmě smrt a strach z ní. Setkání se stvořitelem kvůli odvrácení smrti je hlavním tématem Blade Runnera i Promethea. Není potřeba dodávat, že v obou filmech končí oba hledači dalšího života neúspěchem, protože Ridley Scott jako každý velký vizionář je samozřejmě i skeptikem. Proto žádné milosrdenství a věčnost, ale zánik a zmar. Proto se Ridleymu ztrácí postavy uprostřed velkých scenérií, kterými sugeruje bezvýznamnost lidí. Vyvražďovačka z druhý půle a podivné chování posádky je tudíž na svém místě. Ridley prostě lidem, nejsou-li to tedy vyložení giganti jako Kolumbus nebo generál Maximus, v zásadě moc nedůvěřuje a asi jimi i trochu pohrdá. Tím se liší od svého bratra Tonyho. Tony byl ve vykreslování postav vždycky mnohem lidštější a realističtější. Někteří levičáci vnímají třeba jeho poslední film Nezastavitelný jako takovou sociální sondu mezi dva těžce pracující na dráze. Oproti tomu Ridley tvoří mýty a má sklon k velkým plátnům s okatě nadživotními postavami odkazujícím ke klasickému umění. Plivancem do tváře lidí ve slavném proslovu z Blade Runnera „Viděl jsem věci, kterým byste vy lidé nevěřili.“ to ostatně Ridley řekl zcela jasně. ____ Druhá souvislost mezi Prometheem a Blade Runnerem spočívá v tzv. prokřížení hlavních postav. Jde o celkem běžnou, nicméně zajímavou scenáristickou techniku, kdy se jedna z postav stane druhou a obráceně. V Blade Runnerovi začíná Harrison Ford jako člověk, ale postupem času vyvstává otázka, jestli není náhodou spíše replikantem, zatímco v případě Roye Battyho proběhne obrácený proces, neboť začíná jako replikant, ale stává se lidskou bytostí schopnou empatie, která Forda dokonce zachrání. Totéž proběhne v Prometheovi, kde začíná Noomi Rapace jako křehká květinka, ale postupně se mění v terminátorku podobné Ellen Ripley, zatímco David prodělá opačnou proměnu, jělikož začíná jako android, avšak díky své zvědavosti a vzpurnosti nabírá čím dál více lidskosti. Totéž nacházíme v T2, kde se z Arnolda stává člověk a v zásadě náhradní otec Johna Connora, zatímco Sára přebírá chladnokrevnost a nemilosrdnost terminátora ve snaze zabít Dysona a odvrátit soudný den. Čili ten přerod jedné z postavy v druhou a obráceně je celkem častý a v zásadě odpovídá prvnímu termodynamickému zákonu, podle něhož nelze energii vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit na jiný druh energie. Celková energie je prostě neměnná, proto když se někde ve filmu nějaká postava mění, tak si můžete být jisti, že se spolu s tím mění i nějaká jiná postava. I když to třeba nemusí být na první pohled vůbec zřejmý, změna jedné postavy je vždycky jasná indicie k tomu, že se někde ve filmu mění ještě někdo další. Byť skrytě.

Má se obecně za to, že komedie jsou komediální a dramata jsou dramatická. Že prostě platí nějaký formy, a ty se dodržují. Problém je, že to není tak docela pravda, a třeba Nesvatbovi jsou toho dobrým příkladem, protože komediální je hlavně první půlka, zatímco druhá je spíš dramatem. Film se zhruba uprostřed zlomí a sled rozverností a zábavných flirtů najednou vystřídá celkem seriozní romantické drama. Místo svateb se začnou navštěvovat pohřby a vůbec je to najednou takový až nepřiměřeně melancholický. Zajímavý je, že úplně obráceně je tomu u dramat, který na začátku obvykle nastolí nějakou závažnou situaci, která působí celkem věrohodně, ale řešení té situace je často dosti komiksové jak z nějaký burlesky, asi nejlepším příkladem toho jsou mnohé akční filmy, kde se hlavní postavy napnou k nereálným výkonům, ale platí to pro spousty dramat obecně, kterým nezbyde než se z vážné situace vykroutit nějak filmově, nadsazeně, nevážně a šťastně. Komdie tudíž začínají jako komedie a končí jako dramata (s morálním ponaučením, proto skutečně velcí moralisti jako Tati nebo Chaplin točili komedie), zatímco dramata začínají jako dramata a končí jako komedie (se šťastným koncem a nutnou diváckou katarzí). Existuje ale pak něco jako skutečná komedie a skutečné drama? Existuje a pozná se jednoduše tak, že se uprostřed nezlomí, ale dovede věci z první půle do konce a ještě je v druhé půli vystupňuje. Příkladem takové komedie je podle mě Project X, kde se soukromá party vymkne kontrole a film místo nějakého obratu neustále nabírá obrátek, a hlavní hrdina je za celou věc dokonce ještě pochválen otcem, který měl za to, že je jeho syn loser. Co do dramatu je možný zmínit třeba to, co dělá Nolan, který používá tzv. snowball techniku, kdy nabaluje jednotlivé linky a střípky na sebe do neustále se stupňující a vzrůstající hroudy, která se valí kupředu. Je to samozřejmě riskantní strategie, protože hrozí, že se divák vyčerpá a semele to i jeho. Je to ale cesta ke skutečnému drama. Závěr z toho je ten, že i když mají Nesvatbovi status jedné z nejlepších komedií dekády, o skutečnou komedii nejde. Je to pseudo-komedie.

Film, kde první dialog začne bezmála až po deseti minutách, nemůže být špatný. Nota bene představuje Jack Reacher střední filmovou třídu umístěnou mezi blockbustery a indie/art sféru, která je podobně jako střední společenská třída na vymření. Jelikož mohou drahé filmy a bohatí lidé optimalizovat své náklady, zatímco levné filmy a chudí lidé žádné náklady téměř nemají, zbývá vše na bedrech střední třídy. Ta to ale logicky sama nedává, tudíž je na odpis (aspoň to říká Jan Keller). Mimo to představuje Jack Reacher další z mnoha skvělých příspěvků na téma post-ironie, tedy nerozlišitelného kmitání mezi vážností a parodičností. Jestliže je zvykem ve filmech, zejména v těch amerických, běžně propojovat „horizontálně“ romantiku, akci, napětí či smích, tak v poslední době tohle všechno kmihá ještě „vertikální“ mezi vážností a parodičností. Jak plyne z kombinatoriky, to už nám dává slušnou dávku všemožných variací ve způsobu, jak film poskládat dohromady. Je sice fakt, že Jack Reacher je spíše seriozně míněná podívaná, která nepatří do úplně stejný sorty filmů jako Herzogův Špatnej polda nebo Hvězdná pěchota, i tak ale dost často diváka znejisťuje tím, jak z té vážnosti vybočuje. Dalo by se to říct i tak, byť poněkud elitářsky, že Jack Reacher je komedie pro chytřejší diváky a drama pro ty hloupější.