Shadwell

Těžko říct, jestli se o to zasloužil herecký démon Farrell, nebo Schumacher… ale Tigerland má všechny parametry akurátního výjevu. Je to chytrá, antimilitaristická „henleinovka“, která se nepřiklání ani k etice, ani k estetice. Je to lákavý pohled na intervenci Američanů a říká zhruba toto: Američané tehdy nebojovali proti Vietnamcům, ale sami se sebou.

Jestli někdo tvrdil, že Americký gangster postrádá zapamatování-hodné scény a stěžoval si, že s ním nevytírá chodník, tak tento film nejenže mu jeho rádoby epochální überpsycho sny nevyplní, ale není vyloučeno, že přenastaví dílu Ridleyho Scotta zrcadlo. Coenové vysmahli prvotřídní neo-formalistické zboží. Morální westernový thriller. Nostalgický ve své podstatě, moderní ve ztvárnění (cow-boys se neproháněj v sedle koní, ale v džípech). Odehrávající se z 35% v noci, kdy světlo ochabuje a povážlivě naklání rovinu děje. Myšlenky se ale neodvíjej od bratrů Coenů, které tudíž nelze obviňovat z toho, že se schovávají za Bardema a Brolina, ale od autora předlohy. Od veleúspěšné spisovatelské star Cormaca McCarthyho. Tenhle staromódní skeptik není spokojený se stavem soudobý společnosti a najevo to dává skrze šerifa T. L. Jonese. Proto se za celý film ani jednou „nepromluví". Zůstává u pouhého konstatování. Na první pohled sentimentálního, ale je v tom ta tíha. Tíha lidí, co převzali osud a hříchy svých otců, co jsou si vědomi tichého soudu, a přesto pokračují dál.

Woody se na začátku 90. let rozešel se „seriózní“ Mia Farrow, vzpomněl si na „laškující“ Diane Keaton, vzpomněl si na taktéž svůj osobnostní protiklad (šaramantní Alan Alda, který má vše, co Woody nemá) a namísto romantických dramat z let 80tých a 90tých nechal vzpomenout na komediální kořeny z let 70tých. Svůj film zrealizoval Woody typicky svépomocí. A nutno dodat, že v něčem ta hořečnatá aktivita připomíná příjezd lunaparku. Woody se zkrátka vyčerpal. I když je jeho svět intelektuálů z Manhattanu stále milý a nikterak nevadí, že mu je vlastní repetitivnost a čerpání z vlastních i cizích zdrojů. Woody Allen dobře ví, že i z neumělého romanticko-zaláskovaného vnitřního monologu se přelomem věty může stát kousavá satirická vložka, která exploduje v narušený stereotyp / duchovní komedii / epigramatickou klauniádu.

Dle dokumentu Tajemství přitahují pozitivní lidé pozitivní události. To ovšem není nic jiného než prohození příčiny a následku, ale vadí tu ve skutečnosti něco jiného: Všichni ti „učitelé úspěchu“, žalobci postmoderny a vyznavači New Age, kteří vypadají jako prodejci vysavačů, nestojí proti kapitalismu, ale jsou jeho oporou a součástí. Koexistují s ním v navzájem prospěšném stavu. Jsou vlastně obchodníky „duchovního konzumu", dodávajíce medikamenty nezdravé západní společnosti. To oni dosáhli úspěchu, to jim se povedl rozjet krámek se „zázraky“. Ne nám. Podobná morální proláklina vyrostla v 70. letech mezi posluchači a punkery, kteří bojujíce proti Margaret Thatcherové ke svému úžasu zjistili, že jejich konta mezitím povážlivě rozbujela. Ale zpívali dál, jak by ne. Rozvoj osobnosti je prostě jedním z fetišů: dovoluje vám podílet se s vervou na zběsilém tempu kapitalismu a zároveň si uchovat přesvědčení, že nejste jeho součástí, že si jste dobře vědomi, jak bezcenné je ve skutečnosti toto úsilí, neboť to, na čem vám doopravdy záleží, je klid a mír vaší niterné bytosti, v níž můžete kdykoliv nalézt útočiště. Vrcholem celé postmoderní ironie je podivná výměna, k níž momentálně dochází mezi Evropou a Asií: zatímco v „ekonomické základně“ všude triumfuje „evropská“ technologie a kapitalismus, je v samotném evropském prostoru v „ideologické nadstavbě“ židovsko-křesťanská tradice ohrožena invazí „asijského“ myšlení v ideologii New Age, která se ve svých rozličných proměnách etabluje jako dominantní ideologie globálního kapitalismu. Ačkoliv „západní buddhismus“ líčí sám sebe jako medikament na stresující napětí kapitalistické dynamiky, který nám dovoluje vypnout a udržet si vnitřní mír a klid, ve skutečnosti je jeho dokonalým ideologickým doplňkem. Než abychom se marně pokoušeli držet krok se zrychlujícím se tempem technologického pokroku a sociálních změn, což teprve vzdorovali, měli bychom raději na snahu udržet si kontrolu nad tím, co se kolem nás odehrává, rezignovat. Měli bychom takovou kontrolu odmítnout a raději se „podvolit“, nechat se unášet, a přitom si uchovávat vnitřní odstup a lhostejnost vůči zběsilému kolotoči neustále se zrychlujícího pohybu. Distanc, jen žádné činy. Člověk je téměř v pokušení odvolat se na notoricky známé marxistické klišé o náboženství jako „opiu lidu“, imaginárním doplňku pozemské bídy: západní meditativní postoj je bezpochyby tím nejefektivnějším způsobem, jak zůstat součástí kapitalistické dynamiky a zároveň si uchovat zdání zdravého rozumu. Kupodivu si dnes jen málokdo dokáže představit ekonomický systém, který by byl alternativou kapitalismu, ačkoliv je většina lidí vážně znepokojena eventuální hrozbou meteoritu ohrožujícího Zemi. A tak se zdá snadnější představit si konec světa než daleko skromnější změnu ve způsobu produkce, jako kdyby liberální kapitalismus byl realitou, která nějak přežije i v podmínkách globální ekologické katastrofy. Obecné rozšíření tohoto paradoxu svědčí o působení ideologie (náhledu na svět zastírajícího skutečnosti). Snad jediným příkladem možného revolučního činu je proti veškerému očekávání, dvojnásob očekávání Marxovu, zakládající gesto křesťanství, ukřižování. Bůh obětuje to, co je mu nejdražší, aby ustavil nový počátek. Dobrou zvěstí křesťanství je to, že všichni se můžeme znovu zrodit. Na rozdíl od hnutí New Age či gnostické moudrosti, která nám přikazuje, abychom znovu objevili či zrealizovali potenciál svého pravého já, křesťanství tvrdí, že můžeme vytvořit nebo nalézt nové já. Právě tento revoluční aspekt poskytuje model politické angažovanosti, které se postmoderně žalostně nedostává. Postmoderní politický diskurs probíhá v horizontu liberálního kapitalismu. Můžeme diskutovat o jeho různých složkách – jak by mělo být například financováno zdravotnictví, nebo jaká by měla být úroveň zdanění –, ale kapitalismus sám není nikdy vážně zpochybňován, neboť s jeho zánikem by zanikla i potřeba po podobných theosofických rádcích a centrech pro rozvoj osobnosti.

Tajnosti – exkurz do ženské duše a nepatrně vyzrálejší Pusinky – vycházejí z francouzského impresionismu 20. let 20. století v tom, jak propůjčuje kamera postavám subjektivní vnímání a vytváří kompozice reality počitkové, ovšem nevymaněné out-of-control kamsi k Lynchovi. Tohle dovoluje vystavovat Alici děj bez extrémních pointací, aniž by ztrácel na movie-appealu. Dialogy nejsou hloupý, jen nejsou dvakrát chytrý, a mají blíže k lyrice než ke scholastice. Skrze Tajnosti člověk ještě navíc odhalí, co poslouchá (post)feministka Alice Nellis po večerech, když tluče do klávesnice svoje synopse.

V čem je problém? Vyhrocenost filmu slábne s tím, jak se hlavní hrdina postupně zasimilovává s prostředím, respektive sbalí tu největší žábu v místním zapadákově, následkem čehož není na čem stavět. Dramaturgie opět zanedbala svoji základní úlohu, tj. poskytovat vhled zvenčí a podobný lapálie perzekuovat a devitalizovat. Inu, když nic jiného, alespoň se dovíme, proč mají v bigotní Skandinávii satanský metal.

Křížový střih byl známý už od raného začátku 20. století, konkrétně od roku 1906. Nešlo o nic složitého. Tento střih jednoduše přeskakoval mezi akcemi v různém prostoru. Příklad: manžel jede domů, zatímco manželka roztahuje nohy před sanitárním inženýrem. Diváky to pochopitelně mátlo, nebyli na takové věci zvyklí, film byl stále na začátku. My s tím dnes problémy nemáme. Film se od té doby rapidně zesložitil. Proč to všechno říkám? Protože ve stejném konceptu pracuje Don't Look Now. Vždycky tu existuje nějaká druhá paralela, třeba jen zvuk zvenčí, který vyruší scénu. Postavy nacházející se daleko od sebe jako by o sobě věděly. Při instalaci sochy J. Christie kamsi odchází, přesto prožívá to samé, co D. Sutherland. Totéž zlá předtucha a pojetí celé scény na začátku při tragickém úmrtí dcery. Tohle všechno vytváří blahodárný efekt nejistoty a atmosféry. Jedna linie představuje vždy zlo, druhá dobro. Jenže často nevíme, která je která. Don't Look Now je filmem o paralelách. Filmem chytře strukturovaným.

Absolutně geniální dílo, které se významně otisklo do filmových análů a které opět posunulo kontinuálně (nikoliv zlomově, Temný rytíř nic „nového" nepřinesl) blockbusterové hranice. Několik poznámek na krabičkách od sirek: ____ 1, I když Joker, tematizující otázku sv. Augustýna „unde malum?“ („kdo do mne vložil zárodky zla?"), nemá minulost (tedy vlastnost, ze které se chce vymanit Batman odchodem ze scény), ani plány (vlastnost Harveyho, později relativizovanou), a tím oba soupeře převyšuje, jelikož se chce jen bavit, tak přesto je anarchistický Joker zasazen do striktně neanarchistického kauzálního filmu příčin a následků. Ale očividně mu to nevadí. A divákovi taktéž ne. Ale je to paradox. ____ 2, Temný rytíř ukazuje, že v dnešním mediálním světě hyperrealit tvoří samotné sledování filmu jen nepatrnou část zážitku. Stěžejní jsou akty před-filmem (development, trailery, virální reklama, utváření horizontu očekávání, načtení komiksů, znalost Batmanovských předobrazů) a po-filmu (čekání na Oscary, teoretické analýzy a kulturní glosy, sledování ratingu a umístění filmu na databázích). ____ 3, Zatímco se Nolanův předchozí film, Dokonalý trik, vyznačoval nespolehlivým vyprávěním a balamutil diváka, Temný rytíř díky komplikované fabuli (příběhu) musí poskytovat divákovi náskok a řadu vodítek, aby si mohl příběh v klidu poskládat. Kupříkladu tehdy, když na sebe Harvey bere podobu Batmana, nebo když Batman cestuje do Hongkongu (a divák „ví“, zatímco Lau „neví“). Takže ve výsledku je divák napřed před postavami, ale vypravěč (respektive film) má navrch před divákem. ____ 4, Styl , tj. zvuk, střih a kameru – co snímá (prostor před kamerou) a jak to snímá (švenk, zdvih, nájezd, podélná jízda, jeřáb, kombinovaný pohyb) – neopisuje Temný rytíř z módní bourneovské trilogie, nýbrž z trilogie matrixovské. Problémem jsou častá narušení oněch neviditelných procesů, jimiž je film utvářen, a vytrhnutí diváka z příběhu přechody mezi scénami, což sice místy zachraňuje hudba (protože hudba ve filmech sceluje dva sousedící záběry), ale ve většině případů Nolan striktně vyklene závěr (akční) scény a ihned poté střihne na dialog nebo ptačím pohledem na Gotham vše utne. To je jedna z výzev kinematografie do budoucna: jak točit filmy skutečně kontinuálně a beze švů a nesekat děj mezi akci a dialogy. Jeden ze způsobů tkví v paralelních vyprávěních, jak ukazuje Speed Racer, a koneckonců i Temný rytíř v řadě sekvencích (pochopitelně to vyžaduje mistrovský scénář a storyboardy) – za (i) kolem Jokera ve vězení a dvou unesených či za (ii) na konci, kdy se přestříhává mezi budovou a tankery. Na druhou stranu je akce neředěná, realistická (jen jedna zpomalovačka) a mistrovsky natočená a ozvučená. ____ 5, Kamera nabízí několik výborných kompozic. Za (i) na začátku při loupeži couvá a sleduje klauna A, poté ji do záběru vběhne klaun B, jenže ten scénu opustí a kamera se navrací (vše v jednom záběru) ke klaunovi A. Nebo (ii) spousty decentralizovaných záběrů, kdy akce uhýbá doleva a kamera jde doprava. Kupříkladu helikoptéra je ve středu, poté se namotá do lan a směřuje doleva, ovšem (dokumentaristické) kameře trvá zhruba jednu sekundu, než si toho všimne. Nebo (iii) rozhovor kolem Nataši. Kamera se zde střídavě pohybuje po a proti pohybu hodin a krouží kolem čtyř hovořících, záběry do obličeje (konvenční formule záběr-protizáběr) používá až u konce. ____ 6, V Hollywoodu se mluví o zrychlování střihu, jenže už třeba film Až na krev si vyloženě liboval v dlouhých a nepřerušovaných záběrech, a stejně tak Nolan, který stříhá jen tehdy, když je potřeba, a to i v akčních scénách. Vyložený opak epileptiků jako Bay (který potřebuje v Transformers na vzlet stíhačky 20 záběrů) nebo T. Scott, kteří ale za klipařinu často schovávají neschopnost vyprávět, respektive horší scénář. Z jejich filmů se tudíž často stávají pouhé atrakce. ____ 7, Mizogynie Temného rytíře je až zarážející. V Hollywoodu obvykle platí, že část příběhu slouží mužům a část ženám. Ne tak tady, kde vše je zúženo na chlapský boj a se ženami se mluvit odmítá (mafián Salvatore Maroni na diskotéce), zabíjejí se, jsou mláceny (Ramirézová na konci), je jim vyhrožováno (Rachel na party), slouží jen jako pouhý katalyzátor citového vydírání (Barbara). ____ 8, Temný rytíř nabídne zhruba deset vtípků, ovšem žádný z nich netlačí na pilu a je chytře umístěny, a dokonce i patetické scény jsou za (i) pozvednuty důvtipnou kompozicí (Barbaru sledující Batman, kterého sleduje zase syn Gordona), nebo (ii) přehlušeny kompozicí audivizuální (závěr, kdy je vysvětlována synovi úloha Batmana). ____ 9, Filmové herectví náleží k těm prozatím nepříliš důkladně prozkoumaným oblastem kinematografii a vyloženě argumentovaný rozbor hereckých výkonů přesahující vágní dojmy a výkřiky lze nalézt obtížně. Přesto jistá definice existuje: Čím více vnímáte fiktivní postavu a čím méně osobu herce, tím lepší výkon je podáván. Chci tím říct, že za celých 152 minut jsem ani jednou neviděl Heatha Ledgera a ani jednou na něj nepomyslel a vnímal pouze stanislavského, non-brechtovského Jokera, před kterým se musí sklonit i metonymický Javier Bardem aka Anton Chigurh z opusu Coenů, jemuž splácí dluh mince si oblíbivší Harvey Dent. ____ 10, Dále je třeba vyzdvihnout nečernobílou psychologii a propojení ústřední trojice v ekosystému Gothamu, do kterého umístil scénárista Nolan mazaně všemožný paradigmata současnosti (sociologický nominalismus, terorismus, logoterapii, město jako soubor znaků). ____ 11, Ačkoliv celý film pracuje s kompletní hloubkou pole (ostré je to vzadu i to vpředu), v několika případech izoluje obraz snímané herce od prostředí, ve kterém se nalézají, a to pomocí minimální hloubky ostrosti. Jako by herci vystupovali z obrazu (nepodstatného „prostředí") a stávali se klíčovým bodem. Toto nastane za (i) při rozhovoru Batmana s mafiánem poté, co ho hodí z výšky, nebo za (ii) u dialogu Two-Face s psychopatickým schizofrenikem, který chtěl spolu s Jokerem zabít starostu. ____ 12, A v neposlední řadě dává Temný rytíř hlasitě najevo, že je načase odhodit stereotypní představu o Hollywoodu coby maligním západním imperialistickém hegemonovi a přežitý dvojí metr komerce / art zavřít definitivně do almary. Protože Nolan a kol. nezrealizovali nic jiného než nejdražší umělecký film všech dob.

První dva odstavce se týkají hudby, prostřední dva odstavce akce a poslední dva odstavce samotného filmu. ____ 1, Z hlediska hudby je na nolanovské batmanní trilogii zajímavé kupříkladu to, že s každým dalším dílem přibývá počet not u motivů klíčových postav. Motiv Ra's al Ghula měl 0 not, motiv Jokera 1 notu, motiv Batmana 2 noty, a motiv Bane 3 a více not. V podstatě platí, že čím subtilnější a porazitelnější charakter je, tím méně not mu Zimmer v motivu přisoudil. Nindža asasín Ra's al Ghul z Ligy stínů celkem logicky žádný motiv ani mít nemohl, neboť sebemenší zvuk by jej vmžiku prozradil a navíc by rušil meditaci v jeho klášteře. Joker je na tom se svým motivem o jedné notě (kupř. vrzající struna na začátku tracku Why so serous?) lépe, jenže věru není žádný silák či lamželeza, tudíž si více not nezasloužil. Následuje Batmanův známý motiv o dvou notách připomínající máchání křídel. A konečně Baneův brutální motiv propojující nástroje se sborem (kupř. druhá polovina tracku Gotham’s Reckoning). Stoupajícímu počtu not 1 < 2 < 3 tudíž odpovídá i zvyšující se síla postav Joker < Batman < Bane. V tomto ohledu není tedy úplně od věci námitka Josefa II., který v Amadeovi vytkl Mozartovi, že má jeho dílo mnoho not, neboť více not nejenže nemůže ucho vstřebat, ale více not znamená také určité nebezpečí – jak Banea vůči Batmanovi, tak Mozarta vůči císařovi. ____ 2, Obecně lze říct, že existují dvě skupiny hudebních nástrojů: rytmické, jejíchž úkolem je udržovat průběžný rytmus (bicí, klavír ap.), a melodické, jejichž úkolem je vézt melodickou linku (dřeva, smyčce ap.). Zimmerova unikátní hudební finesa, se kterou operuje i v batmanní trilogii, spočívá ovšem v tom, že rytmické nástroje používá občas jako melodické a melodické nástroje jako rytmické. Takže například smyččce na sebe berou úlohu bicích a zajišťují pravidelný rytmus opakujícími se tóny o stejné délce, zatímco bicí namísto pravidelného tepu zajišťují větší variabilitou melodii. Příkladem jsou tracky Imagine the Fire z TDKR, Like a Dog Chasing Cars z TDK, nebo Molossus z BB. I když je tedy Zimmerovi opakovaně vytýkaná jeho záliba v basových linkách a hutných rytmech, tito kritici spíše nechtějí sledovat melodickou linku jinde než v horním hlase. Zřejmě si myslí, že není-li melodie v horním hlase, že je to hudba bez melodie, a tedy špatná. Zimmer v podstatě prožívá totéž co Beethoven, který přisuzoval ve své době nebývalou úlohu tympánům a budil tím stejné pozdvižení. ____ 3, Podle mě stojí za to položit si otázku, v čem vlastně spočívá unikátnost honičky uprostřed TDK (a proč na ni honička uprostřed TDKR ani zdaleka nemá)? Unikátnost honičky v TDK spočívá v tom, že má co se hudby týče tři odlišné části: první část stojí na zvucích, druhá na hudbě, a třetí na dialozích. Tudíž na místo typické skrumáže zvuků, hudby a dialogů to máme v TDK hezky odděleno do samostatných kompaktních celků: první třetina stojí na zvucích (skvěle tak vynikne deformace aut od kulek či nárazů, kupř. brutální náraz kamionu do policejní dodávky, což je samozřejmě jedna z mnoha skvělých narážek na Mannův Nelítostný souboj, kde na začátku podobně narazí kamion do dodávky s penězi), druhá třetina stojí na hudbě Zimmera, a třetí třetina hlavně na dialozích Jokera. Nejenže je takové oddělení zvuků, hudby a dialogů prospěšné z hlediska mixování hudby (například se kvůli dialogům nemusí ztlumovat hudba), ale posiluje to podle mě i realističnost. Jenže TDKR představuje jak známo návrat ke komiksovému BB, tudíž jak během honičky z Wall Street v TDKR, tak během honičky policie s Batmobilem v BB hraje hudba, zvuky i dialogy dohromady, zatímco v realističtějším TDK to je oddělený. TDKR tedy představuje návrat k BB nejen koncepčně, ale i hudebně. Popravdě mi ta oddělenost hudby v honičce z TDK připomíná některý slavný songy o třech částech jako Stairway to Heaven od Led Zeppelin (akustický úvod-zvuky; elektrický střed-Zimmerova hudba; sólíčko na konec-dialogy) nebo Child in Time od Deep Purple (velmi podobná struktura jako Stairway to Heaven). ____ 4, Co se akce týče, je dále celkem užitečný porovnat si úvod k TDK s úvodem k TDKR, protože oba ty úvody mají tentýž úkol: definovat prostřednictvím akce své padouchy a sdělit nám (vizuálně ovšem, nikoliv slovně), co jsou zač. Jokerovo elegantní vyloupení banky sice stojí přesně proti brutálnímu útoku Banea na letadlo (v BB se rovněž v úvodu definuje padouch, jímž je vlastní strach Waynea z netopýrů ve studni), jinak jsou ale obě ty úvodní akční scény v TDK a TDKR až nápadně podobný: Joker si v jedné chvíli sundá masku, ale má pod ní stejný obličej jako na masce (jak skvělý vtípek! - ale co také čekat od Jokera), zatímco Bane má pod černou kuklou, jíž mu sundá agent, jen další skrývku obličeje, svůj respirátor. Nejenže tím v obojím případě tak vlastně nic moc z postav neodhalíme, ale současně se nám naznačuje, že oba padouši jsou ve své podstatě zcela autentičtí a nemusejí se skrývat za masky či smyboly jako Batman či žít ve lži, jíž zosnoval v TDK Gordon s Batmanam, který na sebe vzal vinu za smrt Denta. Zajímavé je rovněž to, že Joker během sundání masky sníží nepřirozeně při slově „stranger“ svůj jinak vysoký hlas, kdežto Bane používá stoupavou intonaci a svůj bytelný hlas neustále posouvá do vyšší polohy. Další paralela mezi úvodní akcí z TDK a TDKR spočívá v ptačím pohledu kamery, kterým je braný sjezd klaunů po laně v TDK a letadlo v TDKR. V obojím případě jde o diagonály, tedy pohyb z rohu do rohu záběru, což je nakonec celkem logický, protože pohyb zleva doprava či shora dolů není esteticky tak efektní a z hlediska kompozice příliš nefunguje. ____ 5, TDKR může být jistě obviňován z megalomanství a patetičnosti, jenže tím se pomíjí, jak jde ten film proti soudobému proudu postmoderních filmů, které jsou plné shazování, sebereflexivity, žertíků či frivolnosti. Nolan naopak v TDKR dotváří velmi konzervativní, novodobý mýtus. Joker v TDK to svou přítomností možná trochu zatemnil, ale Nolan měl vždycky ambici vyprávět velké vážné příběhy, a nikoliv něco žertovného či odlehčeného. Neměli bychom ho ale za to, že se tu utrhl ze řetězu a natočil přehnaně ambiciózní podívanou připomínající spíš než superhrdinský komiks válečný epický velkofilm, kritizovat, ale spíš jej za tuhle výchylku z norem chválit. Dokonce i tu patetičnost lze omluvit: jednak na ní má Nolan jako Brit a tedy konzervativec do jisté míry právo, druhak se vyskytovala místy už v Počátku či oslavovaném TDK, za třetí mi jeho filmy evokují trochu klasický Hollywood či noir, kde byla podobná míra patetičnosti běžná, a za čtvrté taková hymna chlapce na stadionu byla avizována už v trailerech a mimo to vytváří skvělý kontrast vůči Baneovu hlasu, který malého „kastráta“ dokonce nadálku pochválí. A konečně by se mělo brát v potaz to, že ryze vážné, trochu patetické a seriozně pojímané filmy (vedle batmanní trilogie třeba Matrix, SW, Pán prstenů) mají zaděláno na tuhý kořínek, protože se stávají častým terčem různých parodií a prodlužují si tím život. ____ 6, Jestli se dá něco na TDKR kritizovat, pak to, že to selhává trochu vypravěčsky. Na Nolanovi mi vždycky přišlo hrozně zajímavý to, jak starosvětský je ve stylu (nemá rád digitální kamery, 3D, CGI, rychlý střihy, švenky ap.) a jak progresivní je v narativu (paralelní příběhový linky, vyprávění pozpátku ap.). Je to zvláštní paradox. V TDKR je to ovšem spíš obráceně, protože co do stylu (audiovizuální a technická stránka) nemá film chybu, ovšem vypravěčsky je jednak velmi nekonzistentní a oproti takovému BB mu schází více sevřenosti, za druhé Catwoman nebo policajt Blake jsou oproti Dentovi zcela zbyteční – taková Catwoman je zábavná číča, napůl děvka, napůl zlodějka, ovšem docela bez hloubky, vývoje či motivace. Spíše než skutečné postavy tu Nolan nahazuje sítě postav a nabádá diváka k tomu, aby si podobně jako v Počátku kreslil síťové grafy, které vztahy mezi nimi zachycují. Mnohé postavy v TDKR tak připomínají spíše sociální sítě – není důležité, kdo jsi, ale kolik máš přátel a s kolika lidmi jsi provazben. ____ P.S. Co se týče závěrečného twistu (-spoiler-), tak pro ty, kteří mají v paměti Dokonalý trik, o žádný twist vlastně nejde, neboť jak nabádá v úvodu Michael Caine: „Nestačí jen nechat něco zmizet. Musíte to zase vrátit. Proto má každý trik třetí dějství. To je ta nejtěžší část. Tuto část nazýváme vrchol.“

V závěru pronese jeden z vojáků větu: „Vyprázdněte, co je plné, a naplňte, co je prázdné“, a není to jen takové plácnutí do vzduchu, jelikož s identickým (podvratným) konceptem pracuje celý film. Kde by totiž divák čekal, že bude Herzog zbytečné scény vypouštět a vystříhávat, tam pečlivě snímá, a kde by měla být velikášská akce a katarze, tam sledujeme cosi neuspokojivého a neefektivního, takové gentlemansky distingované zpracování. ____ Herzog se snaží ukázat, jak taková událost mohla skutečně probíhat. Vietnamci a Bale jsou tudíž příliš realističtí a nefilmoví, a efekty neprovází CGI okázalost.