liborek_

Slunovrat je především skvělá vizuální podívaná, skutečný spektákl mezi současnými horory. V druhém plánu je to film otevřený různým čtením a interpretacím. Nejvíc se asi nabízí střet kultur či ideologií, z nichž obě soupeřící strany zde představují extrémní formy svých mainstreamových předobrazů. Na jedné straně je zde krajní individualismus a orientace na okamžité (materiální) požitky, na straně druhé komunitní pojetí (nesobecké, ale ne altruistické!) společnosti a všeobjímající "rodinná" jednota s přírodou, v níž čas nehraje žádnou roli. Zatímco rysem prvního extrému je nefunkčnost mezilidských vztahů (a paradoxní variabilita lidského neštěstí), druhý extrém je charakteristický svou determinovaností, unifikovaností a potlačením lidské individuality. Oba extrémy však mají styčné body, např. potřebu rituálů či vytrácení humanity; tedy v podstatě oba jdou proti člověku, i když každý přístup jinou cestou: Zatímco západní společnost tíhnoucí k individualismu a sobectví (zde reprezentovaná skupinou amerických studentů usilujících o úspěšné završení svého vysokoškolského studia) vytlačuje povědomí o přirozenosti smrti ze svých životů a odcizuje se přírodě, "přírodní" komunita (zde reprezentovaná fiktivním společenstvím Hårga) bezohledně bere (doslova i přeneseně) životy lidským bytostem kvůli iluzím, že je to dobré/správné z hlediska přirozeného bytí (ačkoli celá iluze je založená na čistě lidském konstruktu). Celý příběh se tak může číst jako hledání rovnováhy mezi různými přístupy k životu (zlaté střední cesty). Ale samozřejmě se film dá číst i jednoduše jako dobrodružná snaha hlavní postavy (Dani) o vyrovnání se s tragickým osudem své rodiny a skrze sled bizarních událostí o metaforu přechodu do "nového života", který následuje po grandiózním finále, jež lze vnímat jako katarzi rozchodu s tím starým. I přes mnohovrstevnatost filmu a značný vizuální požitek se nelze ubránit jistému zklamání. Jednotlivé postavy jsou ploché, psychologicky nepropracované a ve vypjatých momentech se chovají příliš podle klasického hororového mustru. A od určité chvíle (nejpozději od okamžiku, kdy si Dani poprvé řekne, že chce odtamtud pryč) začíná být zřejmé, k čemu film směřuje (zvlášť, když si začnete všímat stále zjevnějších podobností s filmem The Wicker Man z roku 1973). Účin finále je tak dost otupen a mohou navíc přijít otázky, jestli takové vyvrcholení (i vzhledem k traumatu, se kterým se seznámíme na začátku filmu) je vůbec uspokojivé...

Z několika důvodů pozoruhodný film: 1. Kapadiovi se podařilo vytvořit vzrušující a napínavý dokument (!), který nabízí zážitek srovnatelný se sledováním hraného filmu, a to bez ohledu na to, zda holdujete fotbalu, či nikoli. (Ačkoli jsem např. věděl, jak dopadlo MS '90 v Itálii, v některých momentech jsem pod momentálním napětím opravdu znejistěl...) 2. Zajímavým způsobem rozvíjí úvahu Maradonova osobního trenéra Signoriniho o dualitě fotbalistovy osobnosti, což se odráží i v názvu filmu, který narozdíl od Kapadiových předchozích dokumentů Amy a Senna obsahuje jméno i příjmení. 3. Cíleným zaměřením na Maradonovo působení v Neapoli Kapadia hutně zprostředkovává atmosféru na Apeninském poloostrově v druhé polovině 80. let (s akcentem na třídní rozdělení, vnitropolitické pnutí, moc mafie apod.). 4. Tím, že prakticky celý dokument je sestaven z dobových (často unikátních) záběrů, vyjevuje se dnešnímu divákovi v maximální šíři technologický pokrok, který byl za těch cca 35 let učiněn. V době, která je do značné míry založená na vizualitě (youtube, instagram, HD, 4K apod.), musí být pro řadu mladších diváků dvouhodinové sledování nekvalitních VHS záběrů zajímavým zážitkem (nehledě na způsob zpravodajského zpracování profesionálních fotbalových zápasů v předinternetové době).___ Přes tyto nesporně pozoruhodné rysy film trpí i určitými (avšak z důvodu zvolené koncepce zřejmě nevyhnutelnými) problémy. Tím hlavním je asi útržkovitost a v mnoha ohledech povrchnost, která je dána závislostí na existenci příslušných (televizních nebo soukromých) záběrů. Kdo je byť jen trochu obeznámen s Maradonovým životem a kariérou, tak těžko najde v tomto dokumentu něco nového. Z vypravěčského hlediska je volba těžiště dokumentu o Maradonovi (Neapol) více než skvělá - střetává se zde sport, láska, mafie, zrada, nenávist, bohatství, chudoba, drogy, sex... Nicméně jsou tím dost upozaděny další dramatické stránky Maradonovy kariéry. Např. slavné diskuze o tvrdosti fotbalu vyvolané likvidačním Goikoetxeovým zákrokem na Maradonu v průběhu již rozhodnutého zápasu FC Barcelona - Atlético Bilbao v roce 1984 jsou zcela potlačeny a slavná brutální hromadná bitka přímo na hřišti po skončení finále Copa del rey mezi týmiž kluby (která byla vnímána jako odveta či pomsta za směšně nízký trest pro Goika) byla v úvodu dokumentu ukázána bez kontextu a bližšího vysvětlení (ačkoli dokonale symbolizovala onen přestup do "klidnější" Neapole). Podobně návrat do španělské a později argentinské ligy - a s tím související osobní Maradonův život - je zcela mimo zorné pole dokumentu (i když italské angažmá tvořilo pouhou 1/3 Maradonovy profesionální kariéry fotbalisty). Přesto film vyčnívá, a pokud zapomeneme na chvíli na konkrétní jméno, má v jistém ohledu Maradonův fascinující příběh svou nadčasovostí co říct i dnes (o roli celebrity v mediálním světě, o vlivu nabyté slávy na psychiku nezralého jedince, o vlivu masové zábavy na chování prekariátu apod.)

Francois Truffaut kdysi napsal, že tento "Chabrolův film začíná psychologií a končí metafyzikou." A opravdu! Film začíná příjezdem Francoise do rodné vesnice, kde se chce zotavit po těžké nemoci. Francois ale velmi rychle zjišťuje, že "nemocná" je sama vesnice, její obyvatelé a zejména Serge - Francoisův někdejší kamarád a kumpán, který byl v mládí "krásným Sergem"; kingem, kterému patřil svět, ale ze kterého čas, prostředí a manželství bez lásky udělali trosku utápějící se v alkoholu, depresích a deziluzi. Z úvodní psychologické črty Chabrol rozvíjí nadčasový a v mnoha ohledech až děsivě aktuální příběh zapomenutých frustrovaných lidí s minulostí a bez budoucnosti, vědomě pasivních jedinců volících pudovost před aktivním vzdorem vůči nepřízni okolností. Přestože má Francois stejné kořeny, představuje v tomto prostředí cizí element. Serge a Francois jsou v jádru stejní a film tuto podobnost & vzájemnost reflektuje v mnoha situacích. "Osud" ale jejich role pozměnil a vedle tápajícího drsného Serge vidíme uhlazeného Francoise, v němž rostou mesiášské snahy, vrcholící v mnohovrstevnatém, takřka snovém, metafyzickém závěru. Již zmíněný Truffaut také napsal, že tento film je jako "šachová partie dvou mužů. Gérard Blain [Serge] má černé figurky a Jean-Claude Brialy [Francois] hraje bílými. V okamžiku, kdy se setkají, si barvy vymění a hra skončí remízou." Dalo by se sice polemizovat o pořadí těch barev, nicméně ten příměr je opět docela trefný. Krásný Serge je vyzrálý film, který v ničem nepřipomíná debut. Technicky perfektní se skvělou kamerou. Povedený mix neherců se skvělými profesionálními herci významně zvyšuje autenticitu snímku, který balancuje někde na pomezí nové vlny a neorealismu.

Tento jinak velmi syrový film s hutnou ponurou atmosférou vyloženě ničí naprosto příšerná herecká kreace Ivana Vyskočila a vzhledem k rychlému závěru také nejasné vyznění příběhu.

Staříci jsou pro mě největším překvapením tohoto roku, co se česko-slovenské kinematografie týče. Bál jsem se taškařice, která by stavěla na nemotornosti starých lidí (viz ten nešťastný název filmu) a na dalším laciném vytěžování antikomunistické tématiky (viz synopse). Ve skutečnosti jde ale o velmi empatický a autentický film o každodenních problémech starých lidí, jejichž rutinu ovšem naruší nespravedlnost, která se jich osobně dotýká a kterou chtějí napravit. Příběh, zjevně inspirováný osudy plukovníka Pravomila Raichla a generálmajora Miroslava Káchy, kteří se odmítli smířit s nepotrestáním komunistické zrůdy Vaše, může sice nahrávat názorům o vyčpělosti (opožděného) českého antikomunismu, ale vzhledem k silnému akcentu na stáří protagonistů a také k blížícímu se 30. výročí Listopadu jde myslím o velmi zdařilé ohlédnutí za tím, jak se česká společnost vypořádala se svou minulostí. Je to film především o současnosti; minulost je sice přítomná v motivacích postav, ale impulsem k jejich konání je především (stále trvající) neschopnost současné společnosti dostatečně svoji temnou stránku reflektovat. (O opožděnosti tématu vlastně nemůže být vůbec řeč vzhledem k rostoucí relativizaci skutků komunistického režimu, nostalgii po husákovském "pořádku" a znovurostoucí moci normalizačních estébáků). Nemotornost starců (skvělí Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička) a jejich fyzická indispozice, jejich zarputilost (Schmitzer) i odevzdanost (Mrkvička) sice občas nutí vnímat film jako komedii, ale ten smích, který se při projekci ozýval z publika i v těch nejvypjatějších a vlastně nejsmutnějších chvílích, působil dost nepatřičně a vzbuzuje otázky, nakolik tato pomalá road-movie o stáří může být vlastně pro mladé publikum (které je poměrně často zvyklé na dynamický střih, vytěsňování ošklivosti a smrti ze života a pro které jsou Gottwald a Hus takřka vrstevníci) pochopitelná. To ale není problém filmu, spíš jeho recepce.

Průměrný dokument, který je víc o Erós a Psyché, než o Klimtovi a Schielem. Životy těchto dvou malířů jsou zde pouhou kostrou pro vyprávění o celém vídeňském tlakovém hrnci, v němž se vařila kultura a myšlení (např. pohled na ženskou sexualitu) pro 20. století. Skvělé zasazení do kontextu, detailní záběry na nádherná plátna a kresby a velmi zajímavý výklad relevantních odborníků (historiků umění, muzikologů, galeristů...) poněkud sráží zbytečně patetický a přehrávající průvodce filmem Lorenzo Richelmy a také Lily Cole, která čte - velmi nevýrazně - úryvky např. ze Schnitzlerovy Slečny Elsy. Z mluvících hlav si film pro sebe ukradl (v pozitivním smyslu) rakousko-americký nobelista Erik Kandel...

Líp než xxmartinxx bych svoje dojmy z Minding the Gap asi neshrnul, a to včetně srovnání s českým (do sebe zahleděným) King Skate. Proto odkazuju na jeho výborný komentář a sám budu stručný: Autenticita, empatie a komplexnost! To jsou hlavní přednosti filmu. Není to film jen o skateboardingu, ale zasazuje tento fenomén do kontextu, který tak moc chyběl např. u zmiňovaného King Skate. Právě díky tomu se dá porozumět, co pro hrdiny filmu skateboard znamená. Protože Minding the Gap není film jen o skatu, ale také o dětském zneužívání, alkoholismu, předsudcích, chudobě, zodpovědnosti... [4 a 1/2]

Jestliže u hraného filmu Kler, který v Polsku rozvířil vášně loni, mohla být problémem uvěřitelnost, "Tylko nie mów nikomu" můžeme brát jako dodatečný "důkazní" materiál. Tento nezávislý film, který vznikl bez podpory extrémním katolicismem prorostlého polského establishmentu, nekompromisně, bez přílišného zjednodušování a s maximálním důrazem na šokový efekt odhaluje hříšnou podstatu církve a pokrytectví jejích vrcholných představitelů i řadových pěšáků. O upřímnosti slov samotných pachatelů zaznamenaných při konfrontaci skrytou kamerou a potvrzujících obvinění ze systematického zneužívání dětí nemůže být mnoho pochyb; jejich racionalizace dřívějších skutků a aktuální "snaha" se s nimi "vypořádat" je však ohromující (od nabídky finanční kompenzace až po tvrzení "taky se ti to líbilo"). Ve filmu prakticky žádný duchovní není tím, čím by dle teorie měl být. Naopak se odhaluje rozsáhlá provázanost mafiánského církevnictví se sektářským étosem (viz ty poutní "sabaty", podivné tiskovky apod.), díky níž jsou kriminální činy zahlazovány se systematickou pečlivostí. Film samotný není bez vad. Skoky mezi jednotlivými případy jsou nahodilé (nerozpoznal jsem nějaký jasný koncept), místo nějakého výraznějšího rámování/zobecnění jdou autoři po co největším počtu chapadel oné církevní chobotnice (včetně útoku na ikonu polského katolictví Jana Pavla II, a to bez detailnější diskuze či dokazování) a po vizuální stránce se film veze na podivné módě posledních let natahovat stopáž zbytečnými (přetože efektními) záběry na krajinu z letícího dronu. Přesto film ťal do živého masa polské společnosti a může být důležitým impluzem ke společenské změně (polská vláda sice v reakci na tento dokument začala novelizovat trestní zákoník, ale problém je mnohem hlouběji, než v nepotrestání odhalených predátorů v kněžských sutanách; ty dětské botičky, které se v rozvášněném Sejmu snažil položit opoziční poslanec na lavici Jarosława Kaczyńského, jsou výmluvným symbolem...). Otázka ale je, nakolik tento film (podobně jako zmíněný Kler) zasáhne tu správnou cílovku. V polské veřejnoprávní TV zcela určitě nepoběží, k prostým věřícím se dostane v omezené míře a u těch, kteří ve filmu vidí sprostý útok na církev a polskou identitu, může mít opačný efekt. [3 a 1/2]

Z dokumentu mám smíšené dojmy. Na jednu stranu duo Janeček & Piussi zpracovalo velmi důležité a ožehavé téma komercializace a masifikace vysokého školství se všemi souvisejícími důsledky, na druhou stranu se mi ale (i když to je asi hlavně můj problém) jejich styl začíná dost zajídat: Ta poměrně nezajímavá syrovost a neurotická kamera, až příliš rušivá osobní rovina a silná orientace na FAMU, přílišná rozmáchlost a rozkročenost (časová i epizodická)... Chybělo mi tam cosi sjednocujícího, nějaké vyústění a možná i serióznější (třebas konfrontační) pohled "z druhé strany" (např. pohled vedení kritizovaných soukromých škol, či zadavatelů těch stupidních sexistických náborových spotů z veřejných vysokých škol). Film je sice členěn do jasně ohraničených kapitol, ale výsledek na mě působil dojmem neuspořádaného slepence nejzajímavějších momentů sesbíraných za těch 7 let, navíc silně ovlivněného tím, že jeden z autorů je i jedním z protagonistů. Nicméně "Univerzity a svoboda" může sloužit jako dobrý výchozí bod pro debatu o stavu českého vysokého školství. Obsahuje do určité míry v podstatě všechno, od čeho se taková debata může odvíjet (kupováním titulů - a jejich smyslem vůbec - počínaje a podvody ve vědeckém bádání konče). Ale nejde jen o české VŠ: Některé problémy jsou univerzální, jak naznačují i přizvaní Chomsky s Furedim (avšak jejichž celkový vklad byl podle mě v kontextu filmu zbytný).___ Film skvěle vystihuje určité fenomény, které jsou platné nejen uvnitř akademického světa, ale celospolečensky (srov. např. mechaniky konfliktů Holý-Janeček v tomto dokumentu a Staněk-Fajt na aktuální české kulturně-politické scéně). Velmi povedeným momentem filmu je také rozhovor s Jeffrey Beallem (který se také osobně účastnil brněnské premiéry) a vysvětlení okolností jeho konce na University of Colorado. V této souvislosti mi ve filmu chyběl pohled na tzv. Beallovy seznamy z perspektivy běžného akademického provozu. Ten efektní pokus pražských sociologů s fejkovým článkem je už docela známý, ale běžná praxe je ve filmu poněkud upozaděna. Z vlastní zkušenosti můžu řict, že spousta výzkumníků vůbec nechápe, co je špatného na publikování v predátorských časopisech, nebo je jim to úplně jedno... Takto by se ale daly vyčleňovat a diskutovat další a další jednotlivosti (např. nízká úroveň státnic, plagiátorství, střety zájmů, autonomie VŠ, publikování bezcenných článků & knih jen kvuli RIV bodům a vidinám úspěšných habilitací, upřednostňování "výzkumu" nebo čistě komerčních projektů na úkor výuky - což je naprosto běžná praxe na technických školách atd. atd.), ale věnovat se jim podrobněji by bylo nad rámec sedmdesátiminutového dokumentu. Proto i za pouhé jejich naznačení nebo letmé představení a vůbec za uvedení tohoto tématu na plátna kin (a brzy snad i na TV obrazovky) rozhodně zvedám palec nahoru.

Pozor! Varování: Nadlimitní úroveň nesoudnosti. Toxické pro intelekt i pro duši...