liborek_

Zhusta zábavný film o nejspektakulárnější střelbě do vlastní nohy v moderních dějinách. A vzhledem ke kvalitám scénáře i hereckému obsazení (navzdory zřejmé autorské afinitě k liberální pro-unijní demokracii, a tedy s jistou nepopiratelnou tendenčností) bych uvítal pokračování, druhý díl... Aktuální stav britské politické scény zaručuje stejnou, ne-li větší zábavu... Už potenciální základní kostra příběhu vyvolává cukání koutků úst: "nejagilnější agitátoři Leave se zříkají jakékoli odpovědnosti -> praktickou realizaci Leave přebírá agitátorka Remain -> agitátoři Leave si zajišťují občanství v / bezcelní styk s EU -> odhaluje se principiální nemožnost důstojného Soft Brexitu v souvislosti se severoirskou hranicí -> směřování k Hard Brexitu -> lidé si začínají vytvářet zásoby jídla a léků, potravinové banky posilují kapacity -> vláda pomocí prázdných kamiónů simuluje fronty na celnicích a uvažuje o případném vyhlášení stanného práva..." A v závěru by mohla bouchnout nějaká bomba jako předzvěst obnovené teroristické činnosti oblíbené skupiny IRA... Jak krásně by se tady dala ironizovat směšná sebestřednost a iluze imperiální nadřazenosti, které dokáží vyprodukovat nesmyslná řešení typu "znovupřipojení Irska k Velké Británii" nebo "dobrovolné vystoupení Irska z EU kvůli Velké Británii"... Takové pokračování by bylo jistě minimálně stejně tak zábavné, jako tento Haynesův film s dokonalým Cumberbatchem v roli poněkud chytřejšího anglického Prchala: Zábavné hořce a s ocáskem deprese zalité slzou lítosti.

Největší hype roku. Konvenčně poskládaný (!) biopic diskutabilních kvalit, který zejména v první půlce znemožňuje nestrannému divákovi chytit se nějakého pevného motivu. Co byl Farrokh zač? Kde se vzal jeho talent? Jak se vyvíjel jeho styl? Co ho formovalo? O čem vlastně celý film je...? Je o Freddiem? (Kamera nás pouští do jeho rodiny.) Je o Queen? (Zázemí Maye, Deacona, Taylora je nám zcela skryto.) Je o Live Aid? (Queen odehráli - byť famózně - jen 4% času londýnské části.) Divák zkraje filmu vidí jen sebevědomého týpka, který před jinými týpky (s nimiž se setkává poprvé v životě) zazpívá pár tónů a na prvním společném koncertě (který proběhl evidentně bez předchozích zkoušek: "...Nauč se text!...") předvede "hotovou" show, která se v podstatě až do finálního Live Aid nijak moc nezmění. Pak následuje nahrávání, hit, album, turné, hit, další album, další turné... Nuda, nulový vývoj (krom toho, že se opticky zvětšuje logistická náročnost vystoupení). Vše vypadá přímočaře, nekomplikovaně a v celém tom nevyváženém skokovém (někdy repetitivním) vyprávění se zapomnělo na emoce, drive a napětí... Všecko to zaměření na vizuálno (na vzhled členů kapely, na Freddieho zuby, na choreografickou vypiplanost rekonstrukcí koncertních vystoupení...) s postupující stopáží začíná hraničit s povrchní karikaturou, která se zuby-nehty brání hlubšímu proniknutí pod povrch života kapely. Nakonec se tím největším problémem v životech členů Queen jeví být sólová dráha jejich zpěváka, než to, že vede promiskuitní život a dostane AIDS. Všechno to, co by úroveň filmu povýšilo nad povrchní oslavu jednoho člověka a jedné rockové skupiny, je upozaděno, uhlazeno či přímo ignorováno. A tak vrcholem filmu je Live Aid - vystoupení, z něhož se v podání autorů filmu (a žijících členů Queen) stává alibistická berlička k tomu nemluvit zásadněji o umírání... Odbýt více než 1/4 doby, po kterou byl Mercury žijící součástí Queen, dvěma větami v závěrečných titulcích je slušný fail (zvlášť když je to ta nejzajímavější čtvrtina...). A to nehledě na zmateně vyprávěnou epizodu s Freddieho sólovou dráhou... Ve filmu vyznívá doztracena (skoro se naznačuje totální propadák) a končí mohutným Freddieho pokáním. Bylo to ale opravdu tak? Ale těch faktických nepřesností je tam víc, čert je vem. Paradoxně je film nejsilnější v momentech, kdy hraje muzika a divák může zavřít oči. Film samotný je nezajímavý a jeho velkolepý úspěch je jen (pro mě dost nepochopitelným) výsledkem všeobecné popularity kapely. (Opravdoví fanoušci Queen by měli u takto vykleštěného a kýčovitého filmu křičet nejhlasitěji...)

Z dlouhé chvíle jsem si vybral zcela náhodný pořad z archivu náhodné česko-slovenské TV stanice a zažil jsem kulturní šok. Vůbec jsem tomu nerozuměl.

Se Zákony pohybu se dramaturgická skupina normalizační ČST trefila opravdu do černého! V tomto "původním díle ze současnosti" je totiž ve zhuštěné podobě nutné minimum, které by lidé měli o vládě KSČ a normalizaci v ČSSR vědět. A TV JOJ za tento vskutku osvětový čin v podobě znovuuvedení na TV obrazovky patří mimořádný dík.___ Je neuvěřitelné, jak si byli normalizační papaláši sebejistí a/nebo (?) jak byli zaslepení svou absolutní mocí, když na obrazovky pustili v jistém ohledu hyperrealistický obrázek svého vládnutí: Nic nefunguje, všude špína, nepořádek, rozkrádání veřejného majetku..., vývoj drhne, veškeré konání je hrozně neefektivní, na všechno se dlouho čeká, nikomu se nechce moc pracovat (o práci se hlavně řeční v hloučcích opodál oprýskaných rezavých soustruhů), většinou se jen schůzuje a bojuje se především o dostavění podnikové rekrační chaty..., v pracovní době se chodí nakupovat (protože pak už by nebylo co), prvotním zájmem jsou prémie..., problémy s dodávkami vyvolávají dominový efekt, zahraniční obchodní partneři se hledí hlavně podrazit... Že seriál zobrazuje tehdejší realitu, potvrzuje dokonce dobový recenzent hlavní stranické tiskoviny: "Vždyť jsme byli svědky obrazu naší přítomnosti." (Josef Holý, Rudé právo, 23.10.1979, s. 5). Z pochopitelných důvodů i zde najdeme klasická propagandistická schémata: Emigranti jsou ti zlí, intelektuálové jsou zde zastoupeni pouze neškodným hudbymilovným staříkem, opozice je vykreslena negativně jen v podobě náměstka Kalaše (L. Munzar), jehož zmíněný recenzent kouzelně popisuje slovy: "...sobeckost, intriky, které nemají s charakterem socialistického člověka nic společného a nemají místo ani ve sféře naší ekonomiky." (ibid.).___ Seriál měl zřejmě za cíl poukázat na zodpovědnost jednoho každého občana za ten všudypřítomný a nepopiratelný bordel a vybídnout k nápravě...: ("Seriál jasně říkal to nejpodstatnější, že totiž všechno záleží na lidech. (...) Ono 'my' je přece podstatou socialismu. (...) Ukazoval úlohu jedince ve společnosti i v pracovním procesu, zdůraznil však také význam a poslání organizce KSČ a význam odborů v životě podinku.", ibid.). Kouzlem nechtěného se však podařilo naopak prokázat, že systém centrálně plánovaného hospodářství je prostě principiálně nefunkční... Všechny ty zobrazované problémy jsou důsledkem systému, ne jednotlivců.___ Seriál je nicméně zábavné sledovat i kvůli jeho "uměleckým" kvalitám! Nechme stranku tupý schematismus a Sokolovského rutinérství. Hlášky typu "Tak aby bylo jasno, já bez radiatorů neodejdu!" nebo "Vy byste chtěl jednat s dělníkama jako za kapitalistů" (z úst nejvetšího lempla a lajdáka, kterého zásahem ROH nelze jednoduše vyhodit) jsou vskutku nezapomenutelné. Seriál přímo přetéká moudrostí ("Otec říkal, že fabrika je nejlepší škola života."), dramatickými situacemi ("Přece za nás smlouvy nemůžou uzavírat dva emigranti! Takže tu litinu jim dodávat musíme."), ale i romantikou ("Ty, Boženo, ty ho máš to...?"). Je zábavné sledovat, jak všichni ti vedoucí pracovníci chodí celé týdny a měsíce ve stejném oblečení (s klaunovsky krátkými širokými kravatami), tváří se u toho děsně vážně a při zmínce o možnosti nesplnění plánu za zvuků hrozivého hudebního předělu odkráčí situaci "řešit"... Ti nejpilnější z celé fabriky (Bidlo s inženýrem Hartmanem) mají po celých třináct dílů (cca rok v jejich fikčním světě) na prkně jeden a tentýž výkres, a přestože se 20-25ti letý Bidlo přihlásí ke studiu na večerní průmyslovce, až od inženýra Hartmana se poprvé dozví o existenci a smyslu Newtonových zákonů pohybu (asi přeskočil 5. třídu ZDŠ...).___ Vlastně bych se přimlouval za častější reprízování tohoto seriálu. Hovoří o husákovské éře lépe, než cokoli jiného.

Dobrý dokument, který na rozdíl od svých méně podařených "vrstevníků" přínáši něco nového a který pomáhá pochopit, proč se z GD stala tak směšná karikatura sebe sama. Geniální herec s kontroverzním citovým životem (viz jeho vztah k synu Guillaumovi), zjevně potlačovanou homosexualitou (viz např. jeho laškovné chováni na place a způsob líbání mužů - "Hezky voníš, asi se máš dobře..." made my day!) a patologickým obdivem k autoritám (snad kompenzace naprosté absence autority v dětstvi a dospívání?). Dokument diváka provází vším. Ač živ a od pohledu blahobytný, Depardieu jako herec i jako respektovatelná osobnost už bohužel zemřel. Ale zanechal po sobě impozantní dílo.

Vedle Columbine asi nejlepší Moorův film. A je obrovská škoda, že do kin podobný snímek nešel už před tím osudným 11/9/16. Odmyslíme-li si záběry např. z volební noci a inaugurace, většina materiálu by se dala dobře nashromáždit a zpracovat už před volbami (vodní krize ve Flintu, Trumpova turné, primárky, sjezd DNC, předvolební kampaň...). Ačkoli by to někoho mohlo svádět k domněnce, že po bitvě je každý generál, je nutno připomenout, že Moore byl vlastně jediný z takto viditelných osobností, kdo varoval před reálnou hrozbou Trumpova vítězství. Tehdy však filmař Moore dokázal přijít pouze s nepřesvědčivou pro-Clintonovskou agitkou, která neměla moc šancí ovlivnit již rozběhnutý společenský trend. Fahrenheit 11/9 však má sílu. Naprosto přesvědčivě analyzuje příčiny vzniku Trumpistánu. Nešetří oprávněnou kritikou elit Republikánské i Demokratické strany a ukazuje zklamání z Obamy u obyčejných lidí, kteří prostě ztratili iluze a svou apatií uvolnili cestu k moci těm, kterým jde o jejich dobro ještě míň. Moore ukazuje, že problém je také ve stupidním archaickém volebním systému a zvyklostech, které neodrážejí skutečnou vůli voličů. Nejen že vinou pravidel z dob otrokářství obsadil Bílý dům Trump, ačkoli prohrál o 3 milioný hlasů, ale samotná kandidatura Hillary je pochybná, což Moore názorně demonstruje na demokratických primárkách v Západní Virginii, v níž (sociálně-)demokratický kandidát Bernie Sanders vyhrál ve všech (!) 55 okrscích, ale kandidátem za tento stát se díky tzv. superdelegátům stala (absolutně nedemokraticky) právě Hillary Clinton. Frustrace, rozčarování, ztráta iluzí, zoufalství, apatie... Ve své knížce Tyranie píše Tymothy Snyder: "Historie se sice nikdy neopakuje, ale skýtá nám poučení. (...) Nejsme o nic moudřejší než Evropané 20. století, kterým se demokracie přimo před očima proměnila ve fašismus, nacismus či komunismus. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušeností můžeme poučit." V Moorově filmu to Snyder opakuje: Historie se sice nikdy neopakuje, ale určité mechanismy, zákonitosti určitých sociálních interakcí se opakují s železnou pravidelností, pokud k tomu nastanou vhodné podmínky. A právě to Moore velmi přiléhavě demonstruje na paralelách Hitler-Trump (aniž by přitom zaznělo, že Trump je nový Hitler - jde právě o paralelu mechanismů a procesů, ne osobností: Hitler byl charismatický řečník s průměrnou inteligencí ale fenomenální pamětí, který také poznal bídu; Trump je nevzdělaný idiot, co se narodil se zlatou lžičkou v puse.). __ Michael Moore v nějakém rozhovoru předpověděl, že Trump vyhraje i v roce 2020. Dneska se této vizi už směje málokdo, je to pravděpodobné. Nicméně tento film by těm voličům, kteří svou pasivitou napomohli Trumpovi k prezidentství, mohl ukázat cestu a pomohl tak tuto vizi zvrátit. Moore nepokrytě prosazuje politiku new-dealera Bernieho Sanderse a vítá větší aktivitu mladých lidí, kterým nevyhovuje status quo jako vrcholným politikům obou stran. Moore jim poskytl dobré argumenty a skutečný obrázek reality - na rozdíl od předních demagogických ideologů hnutí MAGA, kteří se vyžívají v nálepkách, falešné argumentaci, krkolomných konstrukcích i vyložených lžích. (4 a 1/2)

Pro mě zajímavější program než u Vídeňáků, kteří se všemi těmi ohranými Straussy spíš nudí. Zde kromě v obsahu zmíněných též Verdi, Korngold, Wolf nebo Goldmark.

Příjemné připomenutí minulého bienále festivalu Janáček Brno. Carsenova Káťa, která tehdy měla premiéru, je zatím to nejlepší, co jsem kdy na jevišti Janáčkova divadla viděl. Za zmínku stojí i kratičký komentář letos zesnulého Johna Tyrrella nebo neméně zasvěcené názory různých interpretů Janáčkova díla. Snad vznikne podobný (a třeba delší) snímek i o letošním, rozsahem ještě velkolepějším bienále.

Vlastně nic pozoruhodného. Ano, je zde řada dříve nepublikovaných záběrů na politické zákulisí a Jelcinovu rodinu v čase Putinovy kremlingurace, avšak žádné "nečekané svědectví", žádné překvapivé odhalení či nový úhel pohledu. Manskij rekapituluje dávno známá fakta a souvislosti, přičemž stopáž poloamatérských záběrů bez přidané hodnoty často natahuje nad únosnou mez. Ve výsledku nejzajímavějším momentem celého filmu tak může být pouhé uvědomění si, že to je už bezmála 19 let... 19!

V sekundární literatuře a v populárních internetových článcích (včetně wikipedia.org a imdb.com) se často uvádí, že Jodorowskeho Svatá hora je adaptací nedokončeného románu Reného Daumala Hora Analogie: Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických. Pokud by náhodou někdo hodlal přistoupit k tomuto filmu s tímto poznatkem a zvědavostí, jak lze Daumalův text vizualizovat (jako tomu bylo i v mém případě), je mou morální povinností varovat ctěné filmové obecenstvo: Není tomu tak, je to mýtus. Jodorowskeho a Daumalova díla jsou umělecky, ideově, obsahově atp. zcela jiná a styčné body, které lze v obou dílech vystopovat (hlavní vůdcovská postava & motiv hory), jsou zasazeny do naprosto odlišných kontextů. Daumalův otec Pierre Sogol určitě není Jodorowského alchymista, za výstupem na horu jsou odlišné motivace... Možná Jodorowsky v Hoře Analogie našel nějakou prvotní inspiraci, ale pak se vydal svou vlastní cestou. To nicméně nijak nesnižuje kvality obou děl. A pokud jde přímo o Svatou horu...: Vynikající!