liborek_

Tento poslední Krejčíkův film pro kina je z roku 1984 a je neuvěřitelné, jak je pořád aktuální. Změnily se sice některé společenské reálie (agentura v normalizačním ČSSR), a z filmu jsou nepřehlédnutelně cítit 80. léta minulého století, přesto ústřední motivy rezonují i dnes - korupce, klientelismus, vydírání. Ty stupidní estrády jsou vlastně jen vedlejším motivem, jsou jen prostředkem k odhalení zrůdnosti jednání bezskrupulozních lidí typu Kandrta (Vyskočil), Pospíšila (Zedníček) či Binka (Řehák). Ve filmu je několikrát zmíněno, že lidem-divákům se ty blbosti vlastně vůbec nelíbí, že na to nechtějí chodit a odcházejí ze sálů. To je optimistický pohled, že s lidma to nemusí být zase až tak špatné; pouze jsou - a jsme opět u těch hlavních motivů - těmito estrádami sami korumpováni (u těch prostších, aby zapomněli, v jakém marasmu žijí) a vydíráni (u těch vnímavějších, aby kupovali to co je, protože nic lepšího nedostanou, protože by to nevydělávalo dost peněz). No není to jako dnes? Rozdíl je snad jen v tom, že kapitalističtí estrádní "kulturtrégři" se navíc naučili používat stupidní pokrytecký argument "divák si to žádá"... Proto z názvu filmu je nejdůležitější to slovo "prodavač". Pokud bychom chtěli film, kde hlavním motivem bude ten estrádní "humor", pak vzpomeňme na Felliniho Ginger a Fred.

Otevřenost aktérů a upřimná kamera nezastře fakt, že zvídavý divák, pokud nemá už nějaké relevantní předběžné znalosti či informace (můj případ), se o tantře nedozví prakticky nic. Dokument je totiž pojatý jako nadšenecké promo-video se spoustou záběrů na konkrétní praktiky a meditace, ale z myšlenkových základů se k divákovi dostanou pouze vágní poučky a pravdy, se kterými prostě není možné nějak dál pracovat a které svou určitou bizarností spíš odradí... A kromě toho podstatnou část dokumentu tvoří osobní výpovědi účastníků, jejichž hodnota je kvuli nepřenositelnosti zkušeností pro ostatní diváky ještě menší. Jako náhled na činnost jedné či dvou konkrétních (!) skupin pod vedením dvou konkrétních (!) učitelů to může mít určitou dokumentární hodnotu, ale jako film "o" (!) tantře to nemá hodnotu žádnou - je nekritický, plytký a rezignuje na širší kontext. A ještě jedna poznámečka či spíše prosba, která se netýká filmu jako takového, ale přímo tantry: Slečny, paní a pány tantriky bych poprosil, aby si vynalezli nějaké nové slovo pro entitu, pro niž dosud hojně nadužívají slovo "energie". Sanskrt nějaké takové hezké slovo určitě má... Člověka s přírodovědným vzděláním, kterého navíc fyzika živí, to natolik tahá za uši, že může velmi snadno ztratit zájem hned zpočátku... Nepodceňujme význam slov... ;-)

Je nutné, aby se obyvatelé fikčního světa tohoto filmu chovali ještě idiotštěji než obyvatelé v reálném světě? Je nutný ten ostrý kontrast mezi velice chytrým expertem OSN (Brad Pitt) a velice hloupými politickými reprezentanty Jeruzaléma (a vůbec celého světa), pracovníky výzkumného ústavu apod.? Jsou nutné ty efektní "náhody", že po /SPOILER/ výbuchu granátu v letadle přežije pouze ten, kdo granát hodil, a jeho ženský doprovod a že telefon od milované ženy zazvoní zrovna v okamžiku, kdy je to nejméně potřeba apod.? /konec SPOILERU/. Zřejmě to nutné je, protože popkulturní zábava je mj. definovaná mírou hlouposti a bez podobných berliček by nebylo v podstatě co vyprávět - Katastrofické fantazie na způsob smrtícího viru a jiných nebezpečných nákaz jsou už totiž dost vyždímané; zvlášť dnes, kdy média potřebují okořenit svoje zpravodajství podobnými příběhy o ptačích chřipkách apod. a kdy se notoričtí popírači všeho možného zase potřebují politicky realizovat a exhibovat svůj super-zdravý rozum, čímž poskytují vděčným médiím a laciným scénáristům hezký námět na negativní postavy. Toto vše je navíc obsaženo už v efektních titulcích na začátku a od tohoto svižného začátku vše upadá do neskutečně nudného patosu na konci. Paradoxní je, že to nejzajímavější z celého příběhu ve filmu není (příp. jen ve formě epilogické zkratky) - odstraňování následků škod. Toto vše mě přivádí ke klíčové otázce: Co je sakra na takovém filmu inspirativního?

Na motivy skutečných událostí - Tato propagační nálepka nemusí nutně znamenat, že nám bude vyprávěn silný příběh, že se nám dostane inspirace k přemýšlení o vážném tématu, že budeme nedýchat pod dojmem vzrušující akce; zkrátka že uvidíme dobrý film. Polský Lincz je toho dobrým důkazem, protože je představitelem typické mediální zkratky, která ohlodává kontext na minimum a manipuluje předobrazem tak, aby výsledný syžet odpovídal jakési iluzorní představě ambiciózního autora o "důležitém filmu". Filmový Lincz je napsaný podle mého soudu dost nepřesvědčivě (jakkoli si nedělám iluze o stavu polské policie, justice, médiích a společnosti obecně - tak jako o té české) a k některým klíčovým dějovým momentům není k dispozici žádná indicie (proč?, jak?). Nejdůležitější otázka filmu - jak právo hledí na vraha tyrana a jak je toto právo uplatňováno v praxi - je utopena ve frázích a je víceméně použita pouze k rozdělení stran a rolí. Protože podvědomě cítím, že film neřekl vše o motivech onoho tyrana (viz ty novinové výstřižky), nutně musím toto vnucené rozdělení rolí vnímat nejednoznačně a právníky v daném podání jako karikatury. Téma je to silné, ale i přes perfektní vizuální zpracování jsem z tohoto filmu nakonec dost zklamaný...

Poměrně slabý pokus o průzkum fenoménu konspiračních teorií a jejich já-to-vím-nejlíp-a-ty-jsi-důvěřivá-ovce vyznavačů. Celkem pochopitelně se dokument zabývá jen několika nejreprezantativnějšími teoriemi (např. klasická teorie o 9/11 Inside Job nebo ufoni v Roswellu) a nepitvá se únavně v jejich detailech, ale raději se zaměřuje na jejich původ, charakter a profily jejich vyznavačů. Ale i přes bohatý materiál, který vědci (z oblasti přírodních věd, psychologie i filosofie vědy) za desítky let o tomto fenoménu nashromáždili, dokument je ve své argumentaci poměrně krotký a místy nepřesvědčivý (a taky sterilní a nudný). Míří sice správným směrem (většina konspirací má svoje stále stejné zákonitosti a jejich vyznavači velice podobné některé psychologické rysy), ale nebýt nekolika vstupů Michaela Shermera, který naprosto konkrétně a vtipně demaskuje omezenost konspiračních teoretiků, dokument by byl takřka nekoukatelný. Ale jak si pročítám těch pár komentářů tady, některým konspiračním jedincům dokáže i takto slabý pokus vyrazit penu z papule, aby se vzápětí začali s prskáním sobě vlastním ohánět mozkem, vlastním názorem a zaručeně pravdivými materiály volně dostupnými na internetu... :-) Aneb jak to hezky vystihla jedna z mluvících hlav tohoto dokumentu - Konspirační teoretici jsou ti vůbec nejmenší skeptici, protože uvěří všemu, co souhlasí s jejich teorií a zdánlivě ji podporuje. Označení "ovce" z úst těchto lidí pak dostává velmi vtipný význam...

Tato nepovedená veřejnoprávní reality show smutně dokladuje klesající úroveň zpočátku nadějné dokumentaristiky Eriky H. Navždy svoji je naprosto zbytečný projekt, který zřejmě chce rozvíjet "velké" téma svateb; téma, které Hníková poprvé naťukla v Nesvadbově, ale v tomto případě ho rozbředává do bulvární, myšlenkově impotentní a o ničem nevypovídající homevideové slátaniny. Když Navždy svoji srovnáme s koncepčně podobnými Manželskými etudami od Třeštíkové, tak rozdíl je do očí bijící. Zatímco Třeštíková umožňuje náhled k pochopení různých souvislostí a dobového kontextu, a tedy divák je schopen pochopit "proč", "jak" apod., u Navždy svoji to prostě nejde - Můžeme si zde maximálně vytvořit povrchní názor na konkrétní dvojici, a to ještě pouze ze zkreslených a polovičatých informací! Vybrané dvojice nereprezentují vůbec nic obecného, jen sebe - a navíc to vypadá, jakoby byly záměrně vybrány extrémní páry jen s potenciálem "bavit diváka". Kamera zabírá z větší části především konfliktní situace, nebo naopak pro většinovou společnost situace "divné" (modlení); Hníková se ptá na hlouposti a šťourá se v intimitách, neustále opakuje v různých variacích otázku "co se změní, co se změnilo..."; před kamerou se únavně řeší, co se točit bude a co ne (což opět souvisí s konfliktními situacemi)... Navždy svoji nepoloží žádnou zásadní otázku, nepokusí se na žádnou odpovědět, znechutí pohled na institut manželství a ústí v jeden jediný nevyhnutelný cíl: Prázdná bulvární reality show.

Není cesty v oblacích je snad jediný katastrofický film v dějinách kinematografie, který jde až k samé fyzikální podstatě letecké havárie; doslova až k trhlině, která pošle letadlo k zemi a její posádce vystaví úmrtní list. __Ve zkratce: V provozu je nový typ letadel, kterým by ale, dle výpočtů inženýra Theodora Honeyho, mělo po 1440 letových hodinách upadnout ocasní křídlo. Iniciuje vibrační zkoušky, které mají jeho výpočty ověřit. Předtím už jedno letadlo tohoto typu spadlo, což zvýšilo naléhavost případu (přesto se ostatní lidé dívají na Honeyho snahu s nedůvěrou). Příběh dostane rychlý spád v okamžiku, kdy se Honey ocitne na palubě letadla, o němž se dozví, že to je právě ten nebezpečný typ a že počet jeho nalétaných hodin se blíží 1440.... __ Tento film z r. 1951 (a jeho knižní předloha z r. 1948) je vskutku vizionářský... Je totiž předzvěstí série katastrof prvního proudového dopravního letadla Comet, ke kterým došlo v letech 1953-54 a jejichž příčinou byla - stejně jako ve filmu - únava materiálu! Tyto skutečné katastrofy pak velevýznamným způsobem přispěly k rozvoji oboru, kterému se říká lomová mechanika. Zajímavé je, že i když v tomto filmu měl upadnout ocas, designéři, kteří navrhovali letadlo pro tento film, udělali naprosto stejnou chybu jako jejich skuteční kolegové u Comet, u kterých se trhlina šířila z ostrých rohů oken. V tomto filmu si můžeme všimnout, že ohrožené letadlo má také nemožná čtvercová okna s nemožně ostrými rohy... :-) __ Není cesty v oblacích je samozřejmě velice jednoduchý a už docela zastaralý hollywoodský film, ve kterém už uchvátí jen ta zmíněná souvislost a pak ještě naprosto skvělý James Stewart v roli Honeyho. Stewart vytvořil kouzelnou postavu, které se dnes říká nerd... Geniální vědátor, který se neorientuje v reálném světě, má problémy se sociálními vztahy a navrhuje stroje, v nichž se (pro mě velmi sympaticky) sám bojí létat apod... Je to sice velice stereotypní ztvárnění (génius, který v práci řeší jakousi obdobu budoucího Paris-Erdoganova zákona, na jehož základě vypočítá naprosto přesnou hodnotu 1440 hodin - sláva deterministickému přístupu -, a který doma pokračuje v hledání důkazu Goldbachovy domněnky....), ale toto ztvárnění je vskutku zábavné. Honey dokáže vyvolat poprask na palubě letadla, svým takřka komickým chováním zvyšuje napětí situace a když už se zdá, že napětí relaxuje do ztracena, pronese na schůzi komise ne-nerdovskou řeč, po níž dojde během posledních 4 minut filmu k mohutné pointové explozi. SPOILER!: Teda ale že tak geniální inženýr zapomene do svých výpočtů zahrnout vliv teploty, to je na okamžitou výpověď... Tohle by mělo být samozřejmostí už od roku 1838, kdy vznikly zárodky Duhamel-Neumannova zákona... :-)) Ale pořád je to jen film... (3 a 1/2*)

Tohle už je docela za hranou, ne? Film o snuff-pornu, který má být vyjádřením nejniternějších režisérových pocitů a osobních postojů k dění v Srbsku za posledních x let válek a politického a morálního marasmu? Film o snuff-pornu jako facka politické korektnosti? Ale no tak... To, že ukážu zdrogovaného nad-samce, jak znásilňuje zuboženého malého kluka či dokonce novorozence, nemá s politickou korektností vůbec nic společného; to nemá co dělat s pocukrovaným světem dneška, který se chová politicky korektně, ale ve skutečnosti je za svou fasádou samá špína a hnus (=volná citace režisérových slov z nějakého rozhovoru). To jsou jen kecy, kterými se dá ospravedlnit naprosto cokoli. Vysloužilému pornoherci Milošovi byla učiněna královská nabídka. Ale přesně v okamžiku, kdy po počátečním váhání Miloš podepíše smlouvu s producentem Vukmirem, ztrácejí režisérovy kecy o metafoře "..poválečné společnosti a jedince vykořisťovaného až na dřeň ve jménu ochrany a přežití jeho rodiny..." veškerou validitu, protože zcela zkresluje mechanismus uchopení moci. Miloš podepsal, protože chtěl. Přitom věděl co podepisuje a všechny indicie naznačovaly, že to je špína! Mohl svobodně ODMÍTNOUT. Ptal se režisér těch skutečných "vykořisťovaných", jestli opravdu chtěli? Jestli by neodmítli, kdyby viděli tolik podezřelých okolnosti? Tenhle film by se dal interpretovat i jako urážka Srbů, protože Miloš podepsal, protože chtěl velké peníze, kterých se mu nedostávalo, ale pro uživení rodiny neudělal nic jiného (nezaměstnaný, nechá se živit ženou...). Je to hnusný film a za ty stupidní kecy o politické korektnosti by Spasojevic měl dostat nakopáno do zadku, protože kdyby měl pravdu, tak tenhle film nikdy nenatočí (anebo skončí jak Pasolini po dokončení Salo...). 1* za první půlku.

Doufám, že móda tohoto typu filmu už pomalu odchází, protože tyto filmy jsou čím dál trapnější, hloupější, překombinovanější, prázdnější.... Z čeho se kritici mohli podělat slastí u Inception, je zde dovedeno k naprosté absurdnosti, a vlastně to vypadá, že divák už je úplně vedlejší. Podle tohoto mustru totiž nevznikají filmy, které by překrývaly různé významové roviny, různé zdánlivě neprůsečné látky a náměty k přemýšlení... Podle tohoto mustru vznikají jen narační guláše, pouhé hádanky či hlavolamy (!) - Primární otázkou zde je: "jak je to asi doopravdy?" (přičemž to "doopravdy" je zase jen umělcova fikce bez hlubšího smyslu; zkrátka jde o honbu za pointou). V Transu se vyprávění tolikrát otočí, tolikrát změní směr, že už vlastně nemá smysl ptát se, jaká je pointa (neřkuli "proč" je to tak, jak to je). Nula procent smyslu, sto procent efektů. Nevynucuju si tímto film jako od Dreyera nebo Tarkovského, ale balit tuctovou šestákovou zápletku do X protichůdných výsvětlení bez jasně daného příběhového rámce (a třebas i s otevřeným koncem) a tvářit se u toho jako tajemný hrad v Karpatech, je už opravdu jen pro odvážné. Takhle si film jako zábavu nepředstavuju. Závěrečná scéna s váhajícím Vincentem Casselem, zda zmáčknout nebo ne, je vyvrcholením trapnosti hlavolamových filmů a nabízí možné řešení "syndromu točící se káči": tj. bude se točit, dokud divák bude ochoten za tento balast platit. Neskutečná nuda.

Oficiální text distributora je samozřejmě reklamně zavádějící. V deseti dílech dokumentu sice uvidíme ucelenou historii vzestupu a pádu císaře Napoleona, ale není to ani poprvé, ani bez příkras, ani nestranně, ani objevně. Dokument je nutno brát jako francouzský (a navíc trošku povrchní) pohled na věc. Např. v části popisující bitvu u Slavkova slyšíme ódy na Napoleonova génia, ale ani slovo o taktice spojenců (jméno Weyrother např. vůbec nezaznělo). Trošku lépe je popsáno ruské tažení (ale možná jen proto, že pro Napoleona skončilo katastrofou...). Rakouský, pruský, ruský, anglický, italský, španělský, vatikánský a jiný pohled je omezen na nejnutnější minimum; dokument se soustřeďuje výhradně na úmysly a pohnutky samotného Napoleona, který je prezentován jako sebevědomí Francie. Toto ještě dokážu pochopit, ale neskutečně iritujícím způsobem působí ta pseudoartistní forma dokumentu kombinující počítačové animace s grafickou úpravou doprovodných malířských děl... Významné bitvy napoleonských válek jsou zde prezentovány jako počítačové hry, medailonky významných postav jsou redukovány na extrémně povrchní soudy ve formě poznámek ministra policie (skoro jakoby si hráč vybíral postavu v PC hře: Svalnatý, schopný, ale trochu alkoholik...; Vypočitavá ambiciozní rádodajka apod..), Davidovy obrazy jsou "vylepšeny" grafickými efekty. Hlavními průvodci dokumentem jsou (vedle zmiňovaného ministra policie Fouchého) diplomat Talleyrand a císařův věrný voják Jean-Roch Coignet, který bez zranění prošel snad všemi významnými bitvami a ke stáru napsal dodnes publikované paměti - jež se také zřejmě staly významnou součástí scénáře. Obě tyto postavy se k divákovi neustále vrací v otravných a otravně identických PC animacích (=důležitá póza bělovlasého Talleyranda a nepřirozené kývání neoholeného Coigneta). Toto už není škola hrou, toto už je docela zvláštní forma infotainmentu, která klade důraz na složitou vnější formu, ale nevadí ji poněkud povrchní výklad...__Po počátečním šoku z té příšerné grafiky a po přivření očí před jednostranností ustálím hodnocení na slabší 3*. Informační hodnota dokumentu je přece jen nezanedbatelná a z určitého hlediska vyčerpávající.