F.W.Colqhoun

Now, I can have you in a French prison inside of an hour, or I can make a call and have you hauled off to one of our black sites in the Czech Republic where the fine men and women of the United States Intelligence community will violate your human rights until they get bored. Annu (případně Annu M - em jako Moskva) charakterizuje zajímavá práce s časem. Besson na jednu stranu činí šestákový příběh méně předvídatelným tím, že jej fragmentuje a přeskupuje (vnucuje se říci dekonstruuje, kdyby nešlo o termín jaksi nepatřičný k čemukoliv z dílny EuropaCorp). Na druhou stranu mate ještě více četnými anachronismy, tak hloupými, až jeden neví: "Ruská smažka na konci osmdesátých let podává přihlášku do námořnictva prostřednictvím notebooku (a internetu)" resp. "každý druhý má v roce 1990 rozměry nevelký mobilní telefon", případně "kdosi kopíruje na začátku devadesátých let data z notebooku na USB flash disk (a na druhé straně pouští INXS z audiokazety". "Chyby" nutí diváka nejen ověřovat si, ve kterém roce jsme, ale též podezírat Bessona, že se nám snaží sdělit mezi řádky cosi dalšího. Jenže on se o to nesnaží. Jen dělá srandu. A to mu jde tradičně dobře. Příběh naivně, nikoliv hloupě (Bessonův francouzský trademark) baví i tím, jak na dva vrcholy produktu ryze mužského žánru umisťuje ženy. Veškerá tíha tedy naštěstí nespočívá na bedrech překvapivě akčně zdatné, koukavé, ale v herectví poněkud tupé Sashy Luss. Potěší spíš méně využitá Helen Mirren v roli pomrkávající směrem k Rose Klebb, i Luke Evans resp. Cillian Murphy v rolích odpovídajících důležitostí a inteligenci Svena a Kristoffa ve Frozen. Závěr v duchu dvojitá agentka jako holubice míru a sisters-are-doin-it-for-themselves feministický přístup vychytrale završuje. Nebýt na druhé straně toho opakovaného znásilňování hereček, které prasklo v nejnevhodnější dobu, mohlo Anna i vydělat.

I don't remember anything... / Maybe because it's so short. Dávat ukrajinský hladomor z let 1932-1933 a přidružené hrůzné stravovací praktiky trýzněných Ukrajinců do souvislosti s čímkoliv jiným než zločinným sovětským režimem je necitlivé historické kaskadérství i za účelem produkce natočení zábavného found footage horůrku. Pomineme-li zmatené pozadí reálií příběhu (hladomor, duchařina, katakomby, Čikatilo), svědčícím o frekventovaném googlování kombinace hesel Ukrajina+kanibalismus+etc., zbývá obligátní parta lidí v nepříznivé životní situaci, svépomocí snímaná při pokusu opustit scénář, který jim v tom nevychází vstříc. Čistě řemeslně nejde asi vůbec o špatný počin - představuji si, že natočit něco strukturovaného tak, aby to působilo jako náhodný, nesestříhaný bordel a dávalo to alespoň elementární smysl není jen tak. Film netají záměr překonat něco, co může fanoušek úpadkových žánrů vnímat jako poprděnost tuzemské kinematografie (i kdyby to mělo znamenat zabřednutí do uniformního globálně-béčkového sračkařství), a v tomto směru jde o jednoznačný úspěch. Jáklovi se ale nedaří to hlavní, převést na plátno věrohodné postavy a evokovat paniku, která v emerickém štábu natáčejícím pilot seriálu o kanibalech uprostřed východoevropské pustiny zavládne. Zápletka je tak bohapustá píčovina, že divákovi neumožňuje věřit ani přímo zobrazeným scénám, ani osudu, který jednotlivé postavy jednu po druhé stravuje. Přes všechno ultranásilíčko sterilní a vlastně dost nudné. Jedním okem tam, druhým ven.

SPOILERY Nechceš buchtu? / Ne, děkuju. Že bratři Dardennovi uspěli dobře dokládá nejen Zlatá palma z Cannes, ale i zmatení patrné v nepočetných místních komentářích, svědčících o navyklosti mít to (předem) nalajnované. Durdennovi zabydlují film jako obvykle věrohodně obyčejnými postavami, což nutně vede k tomu, že lze většinu z nich zahrnout v jistém smyslu do kolonky kretén / kráva. Hlavní hrdina, třináctiletý Ahmed, který na ploše téměř hodiny a půl plánuje propíchnout "kacířku" (učitelku vyučující arabštinu prostřednictvím textů populárních písní) postupně nožem, nůžkami, kartáčkem na zuby a skobou, může někomu připadat jako zmatený, ale vynalézavý mladý muž hledající pevné místo v životě (a nacházejícího jej v obsedantní rutině rituálního očišťování a modliteb a bohužel též ve směřování k pochybnému cíli), ale též jako zatvrzelý, komicky prdelatý a přišilhávající a nijak sympatický kokot, který pohrdne tělesnou láskou vrstevnice, která se mu chce vklínit jazykem do úst a možná i leckam dál, kvůli blbostem odposlouchaným od imáma z večerky. Podobně sporné jsou další zobrazené skutečnosti - jen částečně fungující výchovné programy a metody, sekularizace, neúplná rodina, zoufalá matka holdující alkoholu. Výsledkem je film svědčící o situaci, z níž není patrné východisko - tedy situaci typicky reálné a lidské. Jedinou výjimkou je schematické vystavení hrdiny krajní životní situaci, v níž je možné prohlédnout omyly a objevit pravdu. Tento romantický prvek je snad to jediné, co lze jinak metodicky pravdivému filmu vytknout. Omluvou Lucovi a Jean-Pierreovi budiž to, že jde o ryzí projev jejich osvícenské víry :-)

Don't mention the war! K Fawlty Towers jsem se vrátil přesně v okamžiku, kdy jej začali odstraňovat že streamovacuch služeb resp. označovat některé jeho části za problematické a opatřovat komentáři v duchu "taková (=barbarská) byla doba" - podobně jako třeba v československých poměrech kdysi 30 případů majora Zemana. Vnucuje se otázka: Je to konec humoru? Snad ne - tedy ne úplně. Je ale jisté, že začneme-li smíchu vytyčovat závazné hranice, dojde k ochuzení jak na poli pitomé, tak dobré legrace. Stálo by za podrobnější zkoumání, do jaké formy humor v našich časech přichází. Budu muset doufat, že se oblast témat vykolíkovaná smíchu spíš přesunuje než zmenšuje. Třeba se už budeme brzy zplna hrdla pro změnu smát jízlivým vtipům o holokaustu. A jak to souvisí s Hotýlkem? Pevně doufám, že Cleeseovi přinesl poprask nějaké extra chechtáky na tantiémách. Není překvapivé, že ukrutně urážlivá epizoda Germans, tropící si žerty z 90% na účet neurotické britské úzkoprsosti, je jednou z nejlepších. Na druhou stranu, možná naleptán duchem doby, jsem si všiml, že i když to vůbec není zlé, není to taková legrace jako kdysi. Mistrovsky servírovaná postava deprivovaného provozního Basila Fawltyho (patřím ještě ke generaci, která dokáže oddělit postavu od tvůrce) balancuje na hranici politováníhodnosti a odpornosti ne vždy bez ztráty rovnováhy. Je otázkou, jestli ty s postupující stopáží čím dál častěji se opakující vtipy, mlácení a ponižování Barceloňana Manuela a hádky s chladnou ženou jsou dost na pokrytí dvou sezón. Být na palubě ještě (i)třeba Eric Idle nebo Michael Palin, kdo ví?

Hi! Welcome to Moon 44. My name is Tyler. Rolland Emmerich potvrzuje Měsícem 44 známou pravdu, že bytostně béčkovým tvůrcům pomáhají podvyživené rozpočty dosahovat výsledků, které jsou v jednotlivostech zaměnitelné s uměním; pomni smutný osud Petera Jacksona. Za německé peníze a v německých studiích Emmerich s Devlinem modeluje ve vši lacinosti 7 000 000 DEM působivě nehostinný svět extraterestrické těžařské kolonie. Díky oslepujícímu protisvětlu, nemilosrdnému kontrastu, chladným neonům, industriálním členitým interiérům (a lajdáckému přepisu na DVD z dílny Řiťka Video) vidíte jen málo z toho, čím se levné velkolepé filmy obvykle prozradí. Dojem vytoužené spřízněnosti s obdařenějšími projekty podtrhuje soundtrack Joela Goldsmitha, který jakoby se nemohl rozhodnout, chce-li být spíš Vangelisem nebo monetizovat to, co jako by spadlo pod stůl slavnějšímu otci při ozvučování Total Recall (které přistálo do kin o měsíce později). Práci se zápletkou zvládá sice Emmerich hůř než výpravu, ale pomáhá mu, že podklady vůbec nejsou zlé. Když (se) právě neplýtvá celuloidem na legrační honičky vrtulníků po temných kaňonech a macho výstupy, zahalenými mraky testosteronu a bůhví proč nepřetržitě unikající páry, sledujeme zajímavě se rozvíjející třídní (ve školním i marxistickém smyslu) střet grázlů a nerdů v blade-runner-alienovsky bezskrupulózním prostředí galaktického korporátu. Film zanechal nutkavou chuť instalovat Unreal Gold.

Do I have to be the world champion blind lady? / Yes! / Then I will be. I'll be everything you want me to be. Proč by to dělala pro sebe, když to může dělat pro svého fotografa, že? Běžně mi [bytové] divadlo na plátně nevadí, ale logice Čekej do tmy předloha škodí z podstaty. Buñuelovskou nemožnost odejít hrdince diktují víc hranice pomyslného jeviště, než inscenované okolnosti. Jak bylo možné všechny možnosti řešení na obou stranách přehlédnout? Když jste dostatečně pevně přesvědčeni o nutnosti vyprávět o absurdně elaborovaném plánu, tříštícím se na důmyslu nevidomé fešandy, jde všechno. Vřelé sympatie postavě sadisty Alana Arkina, která v duchu fair-play nosí až do posledního okamžiku (i v naprosté tmě) slepecké brýle. This is the big bad world, full of mean people, where nasty things happen! / Now you tell me. → Lepší nevidět.

If it's cheap they eat it. Ještě než Džun-ho Pong prorazil mezinárodně Parazitem, natočil film potvrzující na západě jen šeptanou pravdu, že mladé dívky a prasata jsou nerozlučná dvojka. Zápletka o srdnatém pokusu horalské dívenky Miji osvobodit obřího čuníka ze spárů britského Agrofertu jakoby vypadla ze šuplíku anime scénáristy. Vídat v rolích jakoby-kreslounů asijské herce jsem zvyklý. Pozorovat Tildu Swinton, Jakea Gyllenhalla či Paula Dano fungovat v rozsahu intenzity projevu animáků je zážitek. Jak se film chýlí k závěru, řáchandy a honičky agrofertčíků s aktivisty ustupují efektivní veganské agitce. I zarputilejší masožravec může při scénách v okolí masokombinátu, jimž nelze vyčítat vyhrocenost, pociťovat vkrádání předsevzetí omezit konzumaci jitrniček na frekvenci: příležitostně. We can only sell dead ones.

SPOILERY. I know who I am. I know who I am! → Kdo to může říct, aniž by se mu nemohl nevysmát de Niro s plnou hubou vajec natvrdo? Shite!!! S videokazetou Angel Heart, naporcovanou nováckými reklamami na vložky a prací prášky, jsem prožil jedny moc fajnové devadesátkové letní prázdniny: Den za dnem jsem se vracel do dusného světa satanistického Blade Runnera (mně tenkrát notabene neznámého), zkrápěného umělým deštěm a neefektivně větraného zatracenými ventilátory, v němž se pseudo-marlowovský hrdina neochotně žene vstříc prokletému poznání, z něhož neplyne užitek. Alan Parker tvrdil, že v tom nebylo nic osobního. Jen chtěl zkusit natočit něco strašidelného, protože to předtím nikdy nezkoušel. Nezúčastněný nadhled přinesl vpravdě odporné ovoce. V jistém smyslu nepořádná režie ladí s nepořádnou duší a zasutými vzpomínkami Harryho Angela na melodie, z nichž by dokázal hity vyčarovat jen Ďábel (nebo Trevor Jones). FOR COLORED PATRONS ONLY. Z odstupem let a po nabytí [řekněme] středního filmového vzdělání nově pobavily dva momenty: Bílá krytka na nos (chránící stejně dobře před sluncem i deštěm), s níž Rourke hraje svého zvláštně nešikovného detektiva a upomíná tak na jistou slavnou roli Jacka Nicholse, který roli detektiva odmítl. Dále to, jak johnny-favouritovsky se změnil sám Rourke od doby, kdy hrál muže, který se chtěl kouzly plastických chirurgů vyvléct ze smlouvy s čertem. Náhoda? Sotva :-) You know what they say about slugs. They always leave slime in their tracks.

Don't panic! (........) Humanoids by mohl sloužit jako manuál k výrobě úžasně špatných filmů. Již ze sukcesivního angažmá dvou režisérů je patrné, že nešlo vše podle plánu. děs totiž přichází především z fušeřiny. Kostýmy humanoidů jsou tak špatné, že se v první skupina [tří] najatých herců odmítala v obavách ze zesměšnění vystupovat. V hlavní roli srdnatého rybáře se objevuje Doug McClure, který dal jméno (a tvář) archetypu zoufalecké béčkové hvězdy, která v pamětihodné epizodě The Simpsons prcá ryby (!). Hlavu a patu nemají zdaleka jen akční scény. Zaděláno na kultovní průšvih bylo už předtím, než produkčně zasáhl Roger Corman, který vzdor první režisérce prosadil dotáčky s kozami. Ty obnáší ve výsledku cca třetinu filmu. Nenáviděný byznysman tak zajistil filmu to holé jediné, proti čemu nelze nic namítat. Kinematografie je ale nevyzpytatelná disciplína a i projekt, v jehož úspěch nevěří nikdo soudný na palubě, může zásluhou alchymie nabýt podivuhodných kvalit. Takové Humanoids ani po čtyřiceti letech nezapřou. Propast zející mezi ambicemi a výsledkem filmu, skýtá mnoho příležitostí se smát. Barbara Peters neváhá frašku prokládat citacemi Psycha (příznačně marný pokus o střihačské mistrovství ve sprchové scéně) a Vetřelce (trikově zhruba na úrovni latexové rukavice prostrčené dírou v kapse). Film po letech výmluvně ilustruje probíhající posun senzibility. Zatímco jen o pár let dřív bylo legitimní se střílením rudochů na plátně bavit, zde se původní obyvatelé ocitají v roli zneuznaných kladných hrdinů, kteří bojují proti útlaku ze strany bílého muže (nebo napůl bílého - Taliána) nikoliv lukem a šípy, nýbrž právními kroky. Bez nepřítele se ale žánr neobejde, a tak nakonec starousedlíci společně s kolonizátory stanou v jednom šiku proti lovecraftovskému nepříteli z hlubin, ve skutečnosti produktu spolčení vědy a mamonu. Mám-li být ale upřímný, za hlavní důvod promítnout to někdy v budoucnu znova, vděčí film v první řadě prostě Cormanovi...:-)

I am here with you. Isn't it enough? Sledovat Brownian Movement je zpočátku skutečně jako zírat do zkumavky s různobarevnými inkousty, jak se [zdánlivě] jen vládou chaosu mísí. Místo molekul barev však o sebe pleskají povislé německé kozy se srstnatými údy francouzských dělňasů a panděry pacošů, zvanými do k tomu účelu pronajatého bytu; artová prasárna. Kdo viděl jedinečného Toni Erdmanna, ví, jak mistrně umí Sandra Hüller vykreslit ženu zmítanou zmatkem, nahou v přeneseném slova smyslu i doslova. Její často jen titulem lékařky vyšňořenou hrdinku ovládá nutkání, projevující se vědecky sensuální fascinací texturou, jaksi náhodně vedoucí od jemného textilního přehozu přes postel na žaluda cizího muže, rozvalujícího se na místě vyhrazeném v měšťáckých svazcích obvykle manželovi. Jde o záhadu, jíž [se tu] nerozumí a jíž [ona] odmítá vysvětlovat, neboť by to činilo frapantní záležitost even worse. Proti stereotypu napsaný submisivní a zranitelný, semitsky vyhlížející manžel Max tone ve zmatku, i proto, že jinak nelze deklarativně i skutkově milující a pečující choti cokoliv vytýkat - vždyť při milování dokonce heká! Co s takovou zásadní intruzí do řádu fungující rodiny? Nizozemská režisérka Nanouk Leopold viditelně pracuje s odkazy na díla mužských klasiků. Evidentní je inspirace kráskou Séverine Serizy, na vysvětlivky skoupé, přerušované vyprávění zase dluží Antonionimu, jehož dlouhé stíny křižují cik cak karteziánsky holé prostory novostaveb, které projektuje Max a jimiž nevyzpytatelná doktorka Charlotte von Ribbeck bloumá, když na sobě zrovna nenechává rajtovat nějakého dobytka. Apel ponechat ženu nekolonizovanou alespoň ve sféře touhy, apel, jenž z podstaty totálně kořistnický muž těžko zpracovává, by byl věrohodnější, kdyby (stejně jako kdysi režisérčini vzorové) zvládla nelakovat sklony hlavní hrdinky narůžovo nevědomostí a zmatkem. Kdyby se nebránila označit von Ribbeck za děvku. Kdyby byla s to připustit, že na povaze děvky není nic špatného.