F.W.Colqhoun

Fuck Damien Hirst! Amerika Todda Solondze je místem odpornějším než Guantanamo a Solondz v tom jistě shledává jisté zadostiučinění. Jak tvrdí očividně deprimovaní Mexičtí hudebníci postávající u benzínové pumpy: We prefer Mexico. (...) In America, so lonely. And sad. And depressing. Like a big, fat elephant drowning in a sea of despair. Sometimes it's just too hard to lose weight. Symbol jezevčice, putovní psa, který jde z ruky do ruky, pomáhá Solondzovi propojit jako v jiných filmech nesourodou skupinu různě stižených duševních mrzáků. Ukazuje nám je proto, abychom pochopili, jak hluboko dokázala Amerika klesnout a proč se bárka stále více naklání: Člověk je ubohé, naprosto beznadějné stvoření a pro Američany to platí dvojnásob. Současnost navíc nahrává sžíravě soucitnému Solondzovi na několik hodně ošklivých satyrickým smečí. Pro vyřízenou Ameriku je ovšem příznačné, že se podařilo snímek realizovat v produkci Amazonu a ke stvárnění nebožáků sehnat zajímavou snůšku různě kultovních herců, z nichž nejlépe obsazeným je Kieran Culkin, jehož filmový bratr trpí Downovým syndromem :-) Kolik dalších se ucházelo o roli, kterou nakonec ukořistila Woodyho zrádkyně Greta Gerwig (ten ostatně též přijde na přetřes), lze načíst v zajímavostech. Na kytárku brnká Devendra Banhart a smyčce pokryl Debussy. Sranda se vším všudy.

Co to je? Jaký krásný pták! Casanova nabízí opulentní felliniovský tyjátr na pozadí osudu, který F. nemohl neoslovit. Sice se neubrání nasnímat několik bohatých holých zadnic a asi dvoje cecky (německý hampejz), ale jinak je erotika Casanovy přísně stylizovaná. Byly okamžiky, kdy jsem litoval, že v sobě hedonistický moralista nenašel svého Tinta Brasse, ale bez prostocvičné povahy Giacomových souloží přes kalhoty (helicopter-fuck!) by tragický rozměr života muže zadusila lavina těl: Měl to naopak. Chtěl víc než prcat, ale nebylo mu přáno. Na ose zastavení Benátky → Paříž → Parma → Londýn → Řím → Bern → Drážďany → Württemberg → Duchcov, z nichž až na poslední je hrdinovi každé městem žen, provází labužníka s pierotovskou tváří Donalda Sutherlanda kromě mechanického ptáka jen jedna stálá známost jménem Rota. Máme tu jednu hrbatou holku, není nic co by neudělala. Ukaž mu jazyk, huso! Už dlouho jsem neviděl tak dobrý feministický film. Casanova ženy obdivuje a respektuje. Jeho spontánní ladné přechody od polohy muže obdivujícího do polohy misionářské, doprovázené POV záběry Sutherlandova strojového přirážení, se rodí z opojení. Muž, který o ženách nikdy nemluví špatně, je nemiluje. A taky jsem dosud neviděl žádný Felliniho film, v němž by v původním znění zaznívala hovorová čeština: Žádnej had se neumí kroutit jako krásná Hendéka. Obdivujte, jak vohýbá svý kosti, Hendéka kroutící žena... Která se škrábe ta ušima [nohou]... Z úst neviděného obyvatele čehosi, co vypadá jako cigánské tábořiště u břehů Temže.

I usually get kissed before I get fucked. (Nick Conklin v Black Rain, též Danny Archer v Blood Diamond.) Ridley Scott je právěm veleben jako tvůrce s výjimečným vizuálním citem. V posledních letech, jak nimbus génia vadne, též jako režisér, který nepozná dobrý scénář. Nebo kterému jsou kvality scénáře u prdele. Černý déšť dokládá, že se věhlasný umělec potýká s absencí soudnosti v tomto smyslu setrvale. Byla slušná šance s úspěchem očekávat, když už ne něco svébytného, tedy mix cca 2/5 Blade Runner, 2/5 Vycházející slunce, 1/5 Čínská čtvrť. Vyhlídky na bladerunnerovský vizuál se potvrdily: Ósacké neonové šílenství, řezané protisvětlo a provazy anime-like-deště by bývaly dobrou kriminálku rámovaly stejně dobře jako přepočítávání elektronických stád. Naneštěstí si scénář Craiga Bolotina a Warrena Lewise nezadá s librety horších řezanic Jean-Claude Van Dammea (mínus nadsázka). Tu hloupost nelze přehlédnout ani ve labyrintech širokoúhlých kompozicí Ridleyho Scotta. Příběh spanilé jízdy morálně rozvolněného Nicka Conklina (Michael Douglas), který zprvu v Ósace netrefí ani do hotelu, aby posléze několika pochůzkami a rozhovory rozpletl tajemství japonské mafie, postrádá stopu věrohodnosti. Dvojice gandžinů si utahuje z amatérismu Žapončíků na jejich vlastním dvorečku a jediné překvapení, které film nabízí, je to, že nejsou vyvedeni z omylu - naopak. Dojem nezlepšuje ani buranská jízda na vlně osmdesátkové emerické paranoie, vyplývající z tehdejší sílící japonské ekonomiky (trapný motiv penězokazectví) a odpudivě vulgární pokus vykreslit konflikt západního individualismu (personifikovaný postavou yuppie symbolu Michaela Douglase) a východního kolektivnějšího přístupu (podlézající Masahiro Kena Takakury), ústící v trapný triumf prvně jmenovaného. Bez náhrady. To dobré: kozy Kate Capshaw, která už zase / ještě stále baví Asiaty. Skoro jsem litoval dobré japonské herce, kteří se ve filmu za mrzký, nepadělaný emerický dolar ponižovali. V roce 1989 byl natočen japonský film se stejným titulem. Ještě jsem ho neviděl, ale může být jen lepší.

Druhé pohlaví LIGHT. Rather easy win against motherhood and women's liberation. Rovnoprávnost bude mít naději, pokud jí nebudou házet klacky všichni včetně těch, kteří ji považují za žádoucí stav. Třeba tvůrci mizerných filmů. Souboj pohlaví hraničí se sabotáží. Vyčítat filmu žánrovou nevyhraněnost netřeba, v tom jeho slabost není. Slabinou je to, že nezvládl ani jednu polohu, je stejně mizerný jako (historicky nevěrný) dokument, (málo legrační, patetická) komedie, (vlažné) drama i (podlézavé a povrchní) angažované dílo. Souboj pohlaví postrádá půvab dokonce i jako (utahané) sportovní drama - jak být napnutý u triumfu světové jedničky nad prostořekým dědulou? Aby toho málo nebylo, herecky to celé oddře své předloze zázračně podobný představitel šovinistického prasete Steve Carell a hrdinka jménem Billie Jean se nápadně podobá Michaelu Jacksonovi v nikoliv nejlepších letech. Mother's Day massacre. Alespoň že někoho napadlo trochu relativizovat, kdo je kdy vlastně na koni a nevykreslit všechny mužské postavy jako hovada. Na to, aby z klaďasů neudělali jedním tahem bačkory, už nestačili. Ve všem tom optimismu velmi smutné. I'm gonna put the "show" back in "chauvinism".

You don't eat fish and chips? What kind of Scot are you? Tři velmi dobré série z místa, které by mohlo být anglickým Máchovým jezerem - žádná blata, skoro žádný déšť, turisté a nezbytná malá komunita bez kazu. Tedy než dojde na ty vraždy a znásilnění a všechno svinstvo vyvzlíná na hladinu... Přičemž nic neškemrá po vysvětlení víc než smrt dítěte. Jestliže scénář není špatný, ale ani výjimečný, skutečným trumfem seriálu je neoriginálně nesourodá dvojice švestek. Britsky nevzhledná, britsky vynikající Olivia Colman, na níž se nyní víc než dřív těším ve Favoritce, a především David Tenant, dvojník Bretta Andersona ze Suede, se skotským přízvukem, který by samotný, bez výpravy, hudby a zápletky co do zábavy utáhl všech těch čtyřiadvacet dílů úplně sám. Ano, jen David Tenant a jeho výslovnost: Wááát d hyéééél, thyéééés bluuudy twatééér! Na závěr si neodpustím šovinistické rýpnutí. Snad už někdo někde natáčí seriál se všemi těmi zápornými - násilnými, intrikánskými, prolhanými, manipulativními, čistě zločinnými ženskými postavami, které v seriálech, jež jsem v karanténě zhlédl, chyběly: Bitches.

Chci zažalovat své rodiče. Za to, že mě zplodili. Filmů se sociální tematikou se primárně pro potřeby liberálního festivalového publika netočí málo. Jejich tematický záběr pokrývá celou škálu lidské mizerie. Diváci je ale vyhledávají spíš zřídka a hodně z nich s nimi zachází jako se sociální pornografií. Dopad jejich produkce je zvláštně dvousečný - na jednu stranu mohou představovat první krok k pokusu o zřízení nápravy (třeba čeští dokumentární Šmejdi), jindy poslouží jako šidítko - jakoby film samotný byl již řešením. Kafarnaum, film pojmenovaný podle vesnice, kterou proklel Ježíš (v přeneseném smyslu jde o metaforu nevídaného nepořádku, používanou ve frankofonním prostředí), zasluhuje uznání už jen za to, že úspěšně posouvá laťku zobrazené hrůzy a zároveň se vyhýbá samoúčelnosti, když nefabuluje, nýbrž limitně přibližuje diváka do bezprostředního sousedství nestvůrné skutečnosti. Hlavní hrdina Zain už nemůže mít život víc na hovno. Libanonská režisérka Nadine Labaki a její tým vyprodukovali životopis malého nešťastníka jakožto agregát všech představitelných protivenství, s nimiž se dítě svého věku může potýkat, když "bydlí" ve slumech Blízkého východu. Kdyby jeden nečetl Koukolíka a nevěděl o fenoménu tzv. odolných dětí, musel by odmávnout příběh jako nejčistší sci-fi. Nemá smysl jednotlivá vyjmenovávat, stačí být připraven na to, že zobrazuje propad již mizerného dětství do hlubin Tartaru, který se vymyká středoevropské představivosti. K tomu čemuž jí dopomáhá tým neherců, v čele se podvyživeným syrským uprchlíkem Zainem Alrafeeaou, mistrnou kamerou a foto[de]genickými kulisami zmaru, kam se na Blízkém východě podíváš. Kafarnaum vyčleňuje z řady běžně dobrých a angažovaných snímků s prostou edukativní hodnotou vypravěčská figura žaloby: Snímek začíná a končí soudem s rodiči chlapce, kteří se hrubě zpronevěřili všem myslitelným povinnostem. Jde o soud morální a s postupem času čím dál víc nejednoznačný, neboť film zobrazuje, jak sám Zain, vydaný všanc sebe-obživě, upadá nevyhnutelně do stejných pastí jako rodiče. Ve výsledku je film apelem nejen na milosrdenství člověka, ale též drze na jeho odpovědnost. Apelem o to silnějším, že mu nelze vytknout nic kromě strašidelné autenticity, která přesvědčivě zmizíkuje nejapné pokusy obviňovat autory z vydírání. Škoda, že lidé, kteří se pohledům na otevřené rány lidstva brání, aby se nemuseli zabývat otázkami odpovědnosti, pomoci a nápravy, se s tímto snímkem asi minou - buď doslova, nebo přeneseně.

If you wanna know what God thinks about money, look at who he gives it to. →To od autora hollywoodské sekanice sedí, že? Pokus o metaforu střední třídy jakožto pasažérů uneseného příměstského vlaku sice naprosto zaniká ve fakt stupidní a překombinované špionážní zápletce, ale pozorovat pojišťováka pět let před důchodem, který se nejdřív trochu trápí kvůli školnému syna a hypotéce, čítá cestou domů Na větrné hůrce či Hrozny hněvu a potom všechny zabije, mne jako příslušníka nižší střední třídy bavilo. Byl to nepochybně jediný vážně míněný (a vážně mínitelný) záměr. Záměrem jistě nebylo překvapit rozuzlením, dělat něco nevídaného nebo nedej bože umění. Potěšilo obsazení ambivalentního Sama Neila a Very Farmigy, která je ve filmových vlacích podivně jako doma. Kdyby Jaume Collet-Serra (opět) nepodlehl digitálnímu mámení a dokázal film realizovat klasičtějšími filmovými prostředky, nikoliv uvrhnout hrdiny i diváky do CGI-pekla, dala by se tato rozkošně nestydatá srágora hodnotit ještě lépe.

Patriotism is the last refuge of the scoundrel. (Samuel Johnson) A je tomu tak stejně dnes jako tenkrát, Same. Doktor Divnoláska ordinuje v každé době a je dobré si to připomínat, ideálně v souběhu s nejvyššími estetickými standardy. Konsekvence marné a zbytečné šarvátky o příznačně pojmenovaný Mravenčí kopec vedou od jedné z nejlepších válečných scén v dějinách filmu k soudnímu dramatu, který absurditu, jež se zdála být v zákopech již absolutní, násobí. V klasickém balení v původním smyslu toho slova. Stezky slávy inzerují to nejhorší i nejlepší z lidství v těsném sousedství; vyčůraná strategie. A byla by i laciná, kdyby otěže nedržel pevně v rukách Stanley Kubrick, jehož sadisticky odtažitá, přísně neosobní režie mýtus střetu morální síly jednotlivce a cynismu a slabosti mašinérie pozdvihuje do humanistického kina Valhalla po bok Dvanácti rozhněvaných mužů, Frajera Lukea, Přeletu nad kukaččím hnízdem a spřízněně absurdního Pahorku. Hello there, soldier. Ready to kill more Germans?

Voilà...respire...regarde. Voilà! Většina autorských režisérů umí pouze jeden žánr. Pokusy posunout se jinam jsou zajímavými kuriozitami, v nichž mohou zasvěcení odhalovat marné ambice být versatilní - Bergmanovy a Trierovy komedie, Allenova dramata, Jarmuschovy horory, Nolanovy komiksárny, Lynchovy snímky prodchnuté lidskostí - marné to snahy vzepřít se osudu. Tvůrčí počiny Luca Bessona nejsou z tohoto pravidla výjimkou s tím rozdílem, že postupuje opačně. Silné puzení točit pohádky a dětské filmy dlouho nerealizoval. Přesto každý jeho film pohádkou tak trochu je. Místo aby žánr, který mu koluje v žilách, postupně vymítal, jakoby si čím dál upřímněji přiznával, že není ani tak Melvillem, jako spíš francouzským Troškou (či Jiřím Strachem). Angel-A byl v roce 2005 prvním Bessonovým počinem po šestileté pauze od Johanky z Arku a chápu ho jako první rozhodný krok na cestě k trilogii o Arthurovi, na níž se tvůrčím způsobem vrhl o rok později. Zde se Besson naposledy omlouvá a činí tak výmluvně stylem. Kamera božskou Rie Rasmussen nesnímá, nýbrž pase; film je jejím modelingovým bookem a též kinematografickým zenitem. Černobílé hrátky u filmového materiálu jen začínají, Besson dělá co může, aby dětinská substance působila nikoliv jako volání přirozenosti, ale jako vtipný kontrapunkt nepatřičně zralému zpracování. Angel-A, převlečená za mystický příběh s nádechem klerotiky, vyprávěnka o žabákovi proměněném v prince, především úžasně zní a vypadá a sklony patrné v hravosti Pátého elementu, či dojemnosti Utrženého ze řetězu, se završují v pohádce, která sama sebe zapírá - jako že je Nebe nad Paříží. Film rozkošný, vlahý a mělký jako Seina na náplavce.

K filmu jsem zkusil přistoupit jako Andrejův volič, neřkuli fanoušek, jímž jinak nejsem. (Těžko říct, jestli jsem uspěl, protože tuším jen mlhavě, jak se taková věc dělá.) Jako takový jsem pochopil hlavně toto: Autoři filmu nemají Andreje Babiše rádi a nedokáží pochopit logiku jeho podnikatelských a politických aktivit, přestože je naprosto křišťálová. Já jako jeho volič jsem s ní naproti tomu zcela srozuměn. Dále v bodech. 1)To, že Andrej likviduje konkurenci a konzumuje sedláky jako jednohubky, je přece naprosto v pořádku, zvláště když se tito vykukové (Bohumil Rada & spol) tak snadno dají. Mezi řádky lze snadno přečíst, co je nahnalo Andrejovi do náruče - kromě zmíněné hlouposti též hamižnost. Očekávat od byznysmenů ohleduplnost je slabomyslné. Opakovaný argument, že to tak mezi sedláky s láskou a respektem k rodné hroudě nechodí, neberu. Jde o prskání beta samců; takových, kteří v minulosti stejným způsobem smlsli i na mně. 2)Andrejko čerpá dotace. Oukej. Vždyť relativně v souladu s legislativou může. Začal s tím dávno předtím, než se mu povedlo vyšachovat exponenty zastupitelské demokracie. Že je v rámci úsporných opatření odstavil od válu, mi je škodolibě sympatické. 3)Že Agrofert šidí žrádlo a devalvuje úroveň českého potravinářství? Hele, jestli mele z odřezků českých nebo polských, na špagetách s kečupíčkem to chutná stejně. Kvalita lahůdek od malovýrobců mě začne zajímat tehdy, až na ně po moření raketově stoupajících nájmů a dalších složenek (včetně exekucí) budu mít. 4)Likvidace venkova a krajiny? Vypadám snad, že mě dojímá láteření ekoteroristů? Anebo že mám náladu kochat se remízkami? Mezi poli jsem se neprocházel ani nepamatuju. Zapomněl jsem možná uvést, že o víkendech pracuju. 5)Že Adrejko captures state? A proč by tak nečinil, když mu k tomu já a třetina voličů plus spřátelené subjekty dáváme opakovaně čím dál větší mandát? Kdyby to nedělal, svým voličům i mně by se zpronevěřoval. Doslova ho o to škemráme. Je totiž cosi uklidňujícího v tom, že ti nahoře táhnou pro změnu za jeden provaz, byť by tím motouzem nebyly cíle neosobního státu, nýbrž zájem usměvavé společnosti Agrofert. Mezi těmi dvěma subjekty beztak chválabohu čím dál obtížněji rozlišovat. Možná že vše, co bylo sděleno Selským rozumem a spřízněným Žlutým baronem jsou fakta, nadto fakta velmi zneklidňující. Ještě víc zneklidňující je ale skutečnost, že se autorům nepodařilo najít a prezentovat argumenty, které by přesvědčily nikoliv mě, nýbrž příznivce Andreje Babiše nevolit jej a tudíž mu nedovolit v pokračování rozkladu relativně demokratických pořádků. Argument estetický, totiž že je Andrej Babiš skutečně skrz naskrz nechutnou kramářskou postavičkou, fungovat nebude. Jeho příznivci ho ke svým účelům potřebují přesně takového.