F.W.Colqhoun

SPOILERY. Bejt starej je fuška... Daniel Auteuil je vynikající herec, ze kterého nemám přes všechny prokázané kvality dobrý pocit. Tvář masky morového lékaře, s očima jako dírami vyčůranými do sněhu a zobákovitým nosem mi brání věřit, že jeho postavy, nemají-li za lubem něco vyloženě zločinného, nemají za lubem alespoň nic. Do Rozhovorů jsem se tedy zapojoval s nechutí člověka, který se na dostaveníčko netěší ani v úloze tichého společníka. Formát filmu ale sliboval konfrontaci, jakou má důvod očekávat někdo, kdo se čas od času rozhovorům se zahradníky oddává. Střet světonázorů, zkušeností, vkusu a jazyka - dialektický třesk. Potíží větší než angažmá Auteuila do role laskavějícího malíře se tedy stalo to, jak ochotně se nechává jeho postava indoktrinovat "prostými" náhledy přítele z dětství, kterého jeho spády a sociální situace udržela v rodném městě a na společenské úrovni jeho rodičů - situace pochopitelná, ale ne zcela věrohodná a dramaticky nevyužitá. Prostě to nikam nevede, což by nemuselo nutně vadit, kdyby jiskření střetu nahradila francouzsky umírněná bromance, jen ne tak lehká, až připomínající moudrost televizních seriálů, kde se jede na první (ne vždy) dobrou. Blahosklonnost a poddajnost Auteuilovy postavy navíc usvědčuje z jisté neupřímnosti i způsob, jak s jeho "dědou Komárkem" zápletka naloží. Nebylo by nakonec zajímavější, kdyby bačkorami zaklepal někdo jiný?

Šeptej s čínskými rysy. Chungking Express představuje výsměch všemu, co může sváteční divák považovat za zábavné. Bez přehledného příběhu, hlavního hrdiny, čitelného smyslu. Filmově freneticky krásné. K příběhu nemá smysl se vyjadřovat, Kar-wai Wong dělá všechno možné, aby ho přes veškeré znázorněné události eliminoval. Ve vyprávění o dvou policistech, kuchtíkovi ze stánku s nudlemi, letušce a dalším blíže neupřesněném počtu žen jde o vykreslení čehosi, co jsem jako pamětník ochoten identifikovat jako hořkosladkou devadesátkovou melancholii, zanícenou adoraci individuálních idiosynkrazií, nejspíš nejpřesněji ilustrovatelnou čínskou verzí Dreams od The Cranberries. Podobně jako film samotný je cover, který Expresem rezonuje, nositelem jistého zeitgeistu; hit zní v mandarýnštině úplně přirozeně a napovídá, že by to nebožce Dolores O'Riordan na východě šlo stejně jako v Dublinu. Kdybych býval film viděl jako gymplák pěkně začerstva, mohl jsem si ho užít lépe, neboť jsem se podobnou náladou dávil, po uši v post-bladerunnerovské záři klubových neonů konce jedné éry a stesku z něho neurčitě vyplývajícího. Takhle jsem jsem byl smutný nadvakrát, jelikož jsem kromě ozvěny časů vnímal, že všechno má stanovenou lhůtu spotřeby, i devadesátkový filmový kult. Ačkoliv Dreams a řekněme Linger od The Cranberries lhůtu stanovenou nemají.

Niekto ťa odrbal, zláto... Malou oslavu jsem zvažoval krátce potom, co jsem je dokoukal - stálo to jisté přemáhání a já se potřeboval odškodnit. Rozporuplný Zdeněk Tyc si Malými oslavami vybírá svou zákonitou slabší chvilku, přičemž slabší je spíše slabší slovo. Jako obvykle staví na závažném sociálním problému, jímž jsou v tomto případě nesnáze svobodných matek. Úctyhodný záměr se Tycovi pod rukama ani tak nerozpadá, jako vůbec neformuje. Vývoj situace jako z čítanky sociální práce, možná dokonce přímo odtud: Kadeřnice Anny Šiškové se dostává po nezvedeném podnikatelském záměru na šikmou plochu, následuje stěhování na ubytovnu a vývojové turbulence nezletilé dcery. Čím méně se hovoří, tím lépe (ale nesmí se u toho tancovat - viz níže). S kostrbatými proslovy z pera Slavěny Liptákové si neví rady ani tak ostřílený frajer jako Bolek Polívka v roli vzácně neúchylného strýčka "Kanaďana Jurije (píčo!). Podobně nemúzický jako slovo je paradoxně soundtrack. Jestliže mají lekce salsy cosi symbolizovat, fungovalo by to lépe, kdyby se tvůrci pokusili zajistit něco, co zní jako hudba, nikoliv generická srágora z nějaké televizní zvukové banky; za pár chechtáků za práva by to jistě stálo. Vrchol trapnosti sociálně realistického filmu představuje bratislavský pouliční gang, který si ve své kostýmní démoničnosti nezadá s feťáky z Mravenců nesoucích smrt. Dobrého pomálu. Zcela v rozporu s vyzněním filmu poskočí srdce pokaždé, když "nezletilé" Nvotové (20 let) spadne šprnda (cca 3x), nebo ve vzácných okamžicích jistého filmařského osvícení, jako když Tyc prostě potichu snímá nábytek vystěhovaný z bytu, kterak ho zkrápí déšť. Být zhruba z 80% jiný, mohl to být hodně dobrý film. Jak by s námětem naložil takový Petr Václav?

My husband told me you're in sharks. Na reprízu Čelistí jsme si brousil zuby od doby, kdy jsem mezi ně pohlédl prostřednictvím VHS ve druhé třídě ZŠ naposledy a zároveň poprvé. Překvapilo mě, že i po třiatřiceti letech vidím v maketě mašiny na zabíjení a produkci žraločátek spíš skutečného velkého bílého, než neumělou poruchovou maketu; že je film přehlídkou skutečného plýtvání skvělých filmařských nápadů, které nejen že navazují jeden na druhý, ale ve vrstvách se překrývají a dokáží být těženy i z něčeho tak banálního, jako je cachtání dítek na mělčině; že Roy Scheider vlastně sám vypadá jako žralok; a že tím prvním, co zaujme ve filmu tvůrce, který se proslavil jako autor napínavých trháků snímaných z dětské perspektivy, jsou fakt moc hezky skákavý kozy (což koneckonců jistý laktační smysl dává). O Spielbergově mistrovství svědčí i to, že mě donutil na dvě hodiny fandit chlapům s puškami, kyanidovými harpunami a hnusně čmadícím motorovým člunem, aby to přírodě ohrožující hladký chod turismu pořádně nandali. Ani tak ale nedokáže být nejodpornějším stvořením Čelistí předpotopní bestie. Je jím čtvrtohorní výlupek homo, starosta, jehož děti byly koneckonců na té pláži také... What am I gonna tell the kids? (...) Tell them I'm going fishing.

Pohoda podzimu na francouzském maloměstě přechází po vraždě morálně angažovaného katolického spisovatele v přehlídku dekadencí, svědčících o zvrhlosti, jíž za paravánem spořádanosti venkova tuší každý - světácký divák z detektivek a venkovský z vlastní bohaté zkušenosti. S poza scény se kdo ví odkud rojí katolíci, buzny, smažky, dealeři, kuplíři, podvodníci a šlapky. Lehce netradičně pojatá kriminálka však ve finále překvapivě nevzrušeně odbočuje mimo žánr, který obvykle trvá na odhalení a ztrestání viníků v právním smyslu toho slova. Francouzská amorálnost, kterou by kupříkladu v britské detektivce nepřipadla v úvahu, trhá detektivku z kořenů a přesazuje ji do půdy, v níž plodí ušlechtilejší rostliny. Kvalitu nenápadné výstřednosti umocňuje představitel hlavní role Jean Poiret. Komik a dramatik se na rozdíl od jiných bavičů, kteří se vzdálí od svého kopyta, úplně nevystříhává komediální polohy, nýbrž s ní pracuje jako s maskou, jíž jeho postava postava před ostatními zakrývá vážně míněné kriminalistické odhodlání. Zmatení podtrhává nápadná podoba Poierota s Leslie Nielsenem, jehož postavy to mívaly s vážností přesně naopak :-)

Po filmu Gympl tady maluje každej toy. Tomáš Vorel st. patří mezi tvůrce, jejich filmy si lze vychutnat, jestliže je berete s rezervou. Tedy mezi ty filmaře, kterým dobová senzibilita, stále méně schopná nadhledu, nepřeje. Jestliže Gympl v roce 2007 ještě prošel a měl slušný dopad, Vejška působí archaicky formálně i obsahově. Vorel se totiž nadále a čím dál víc angažuje nejen jako poťouchlý groteskář, ale jako osoba, která neváhá mentorovat, kudy vede správná životní cesta, aniž by dokázal přesvědčit, že jeho přehled sahá za hranice bulvárních výkřiků. Vorel situaci nezlepšuje ani tím, jak rozvíjí osudy hlavních představitelů. Určité zmoudření sprejerů, pardon, writerů, kteří mění ulice za studovny UMPRUM a vysokoškolské posluchárny, lavičky v parku za výstavy klauzur a noční výpady za legal, působí celkem autenticky. Posléze ale hluboce zabředne do bahna nereflektovaného pokrytectví, když zásadové sprejery, pardon, writery, vrhá do spásného prostředí korporátu. Sorry, ale ten rozdíl mezi malováním propletených plameňáků ve strip baru a velkoplošnými reklamami na AVG [podobně jako jedna z postav - ta zabedněnější samozřejmě] též necítím. Jsme děti prázdnoty / děti barů a klubů / děti prázdnoty.

Na co si chceš hrát teď? (...) Na nás samotné. Když láká žena muže do série teatrálních výstupů, dělá to proto, že chce napravovat vztah, nebo aby se muž - odkopal? Carlos Saura pojednává o kondici reprezentativního manželství po španělsku, svazku prošedivělého pána a mladé ženy, který, jak se eufemicky říká, stagnuje. Nenaplněné manželství osudově rozkolísá zanesení garáže krámy z domácnosti ženina [pravděpodobně zesnulého] otce. Starožitnosti se začínají s vitalitou plevele rozlézat po minimalistickém interiéru doupěte a zdání spořádanosti a stability bere za své v sérii somnambulních a jinak spontánních erupcí manželčina podvědomí. Muž po krátkém váhání na hru přistupuje přesvědčen, že se to dá ustát... Během víkendu, na který dá hlavní hrdinka prozíravě volno služebnictvu, má divák příležitost nahlédnout do víkendového programu deprimovaných příslušníků španělské buržoazie za časů Francisca Franka, vůdce Španělska z Boží milosti. Přestože politika nepřichází na přetřes explicitně, je hned patrné, že v tomhle "domě" není všechno v pořádku, přestože nestojí uprostřed Madridu, nýbrž vprostřed ničeho, a je zbrusu nový. Manželé volně přecházejí mezi etudami čehosi, co se zdá být dramaterapeutickým hledáním pravdy společného života, ale co nabývá postupně podoby bezohledné manipulátorské partie. Saura obohacuje souboj pohlaví, již v základu stylizovaný, výživnými surrealistickými vpády, které vztah dvojce rovným dílem objasňují i zamlžují. Když je ke konci víkendu vztah Pedra a Teresy, v sugestivním podání podání ne-Španělů Per Oscarssona a Geraldine Chaplin sdostatek "objasněn", je divákovi jasné, že do manželství jedině jako chudák a s ošklivou, nectižádostivou a starou ženou, které se v noci nikdy nic nezdá.

Should I stay or shoud I go? O Stranger Things řeknou divákovi to podstatné úvodní titulky: Nejikoničtější motiv posledních let v syntetizátorovém balení doprovází pomalé, rytmické zjevování rudého fontu. Na pozadí fanaticky pečlivé osmdesátkové výpravy se odvíjejí příběh(y), jejichž linie jsou vypůjčené ze stejně letitých knih a filmů jako font. Ty ale splétají ryze mileniální texturu - identita, osamění, stesk po předčasně opuštěné nevinnosti, politická paranoia, obavy z budoucnosti a posvěcení eskapismu ve světě, kde je Reagan demigorgonem, demigorgon Bushem, Bush černým stínem, který vysává z americké půdy všechen život a nahrazuje ho odporným slizem. Vyprávění o partě nerdů a jedné chudokrevné holce, kteří strhli důvěrný háv světa a nahlédli místo zvané Vzhůrunohama, funguje jako expertně droga, střídající umocnění krize a navozováním úlevy tak rychle, že se z prvního stává druhé. Z dobových propriet jako jsou polaroid, herny a audiokazety, emanující analogové analgetikum pečlivě vybraného playlistu, který by se mohl jmenovat hymny ztracené nevinnosti, vystupuje nad jiné systém D&D, k jehož principům se hrdinové uchylují vždy, když potřebují pojmenovat problém, pro který mimo svět rolových fantasy her není ekvivalent. Po Carpenterovi první, Kingovi druhé série a zemeckisovské šaškárně série třetí netrpělivé vyhlížení čtvrtou, nejspíš zlatou ránu.

You're dead, Anna. Your opinion doesn't count anymore. Christina Ricci se vrací ke casperovskému pravěku své herecké kariéry v příběhu, v němž se role nebožtíka zhostí sama - průhledně hubená a s výstavními kozami, vyvalenými na pitevním stole k ohmatání nekrofilním novoanglickým publikem. Agnieszka Wojtowicz-Vosloo potenciálně plodný motiv přechodu postavy ze světa živých na druhý břeh, v němž si podávají ruce Poe a Fuchs, bohužel příznačně pohřbívá v první řadě množstvím klišé, jež jsou ve vypráskaném žánrů duchařin pro většinu filmařů neodmyslitelná. Originální předpoklad hrdinky, která čeká ve sklepě pohřebního ústavu na zpracování protestantsky pojatým Kopfrkinglem, zůstává nevytěžen myšlenkově, dramaticky i žánrově. Krovákem do rakve diváckého požitku je ale rutinně, až televizně v původním slova smyslu pojatá produkce. Kamera zabaví jen frekventovaným ohledáváním nahoty hlavní představitelky a pietně nudný klavírní soundtrack uspává silou "hydronia bromidu", jak o spasmolytiku referují české titulky - a Radiohead na konec to nezachrání. Kdyby šlo předpokládat, že se Wojtowicz-Vosloo pokouší v divákovi evokovat vůli k smrti, z níž Neesonův funebrák usvědčuje své "klienty", nešlo by ji vinit ze selhání. V rukou režiséra s výraznějším rukopisem, řekněme takového Sama Raimiho, k jehož Stáhni mě do pekla odkazuje i angažmá Justina Langa v roli proto-snoubence hrdinky, mohlo jít o o třídu lepší film.

Who designed these bikes? Hitler? Jelikož líná kinematografie zasluhuje líného diváka, jsem ochoten to odfláknout: Amanda Sthers jakoby okopírovala z pozdního "středomořského" Woodyho Allena vše, co replikovat lze - sociálně uvědomělou zápletku na bázi Blbce k večeři či Beatrice At Dinner, dynamiku věkově nerovných párů, zprostředkované povědomí o způsobech mrdek z vyšších vrstev a opulentní obsazení, z něhož kromě not-so-pretty-woman Rossy de Palma vyniká Toni Collete s pozoruhodnou karikaturou věru nechutné deprivované ženské, na jejichž studie má mimochodemc nad jiné talent též osudem a chtíčem zkoušený Allen. Naopak ze zřejmých důvodů vynechala Woodyho lehký vtip a styl, který sice ve filmech starého pána nevyhnutelně řídne, ale v porovnání s Madam služebnou ho i jeho nejslabší vývary obsahují množství nehomeopatické. Výsledkem je cosi, co velmi připomíná kinematografické vakuum, produkt, jehož výroba nebyla úplně zadarmo a jenž svou nijakostí přispívá k postupnému úpadku kinematografie tradičních námětů.