EKLEKTIK

"My jsme prostě nejlepší na světě!" Tomu, že tato vystoupení mají úspěch v Plzni, Brně, Hradci Králové, Karlových Varech, Ostravě, Mladé Boleslavi a Liberci se nedivím, ale tomu, že mají úspěch i v Praze se divím převelice. Tam, kde jsou vtipné pointy nahrazeny lascivními vulgarismy můj smích nikdy nezazní.

"Von jí nikdo nezalejvá. Vona pořád roste." Aneb konec přátelství Františka Málka a Karla Bartůňka.

"Ne, ne, to jsou jen bylinky." Když je otec nejasný, tak syn potom taky. Letos uplynulo právě deset let od doby, kdy jsem tento film s tématem nejoblíbenější barvy žen viděl poprvé a musím zde napsat, že si mě tentokrát ta jeho lolita jménem Lolita získala mnohem víc, než před těmi deseti lety.

"Ruce pryč od mladých dívek!" Musím se přiznat, že z tohoto životopisného dramatu mám dost rozporuplné pocity. Na jednu stranu je samozřejmě poučné i zajímavé, ale na tu druhou si mě nějak zvlášť nezískalo a některé jeho scény byly opravdu Schieleně nudné.

"Nikdy už nikdo nebude, jako ona." Podle mého skromného názoru by mé pochybnosti o komediálnosti tohoto dramatu mohli být přímo úměrné zdejší pochybnosti o jeho přesvědčivosti. Díky těmto pochybám však toto drama může českému divákovi nabídnout mnohem víc. Ukazuje totiž zcela jiný způsob vnímání duševních traumat, který je mnohem tolerantnější nebo otevřenější, než ten český a na příkladu dívky Margo dokonce zpochybňnuje abnormalitu citových vazeb dospělých k plyšovým medvídkům či silikonovým pannám. Tento přístup byl ovšem největší zásluhou doktorky Dagmar Bermanové, která geniálně využila léčbu nemocné Bianky, aby tím vyléčila Larsovu schizoidní poruchu osobnosti i traumatizující afefobii. S pomocí Larsovy švagrové Karin, se tak ostatní obyvatelé městečka stali dobrovolnými členy jakési skupinové terapie, jejichž ochota podporovat tuto hru najednou nebyla tolik nepřesvědčivá. Mě si bohužel tato terapeutická tragikomedie svým pomalým, stejně jako nevtipným způsobem vyprávění nezískala.

"Je s ní zábava a je krásná, tak to nepokaž." Nejdřív jsem si myslel, že to je jen nějaká varianta třetí epizody amerického seriálu Krajní meze, která se jmenuje "Valerie 23", pak jsem si myslel, že to je jen nějaká varianta amerického hororu Invaze lupičů těl, abych nakonec zjistil, že to je jen nějaká varianta klasického milostného dramatu s typicky krásným začátkem i typicky ošklivým koncem.

"Nic jsem neviděl." Ten, kdo stojí v koutě zná Charlieho malá tajemství, ale nějak neumí držet jazyk za zuby, takže se nám s nimi přeci jen pochlubil. Mě si však jejich odhalení nějak nezískala a mám tedy i takový pocit zklamání z jejich zdlouhavého odhalování.

"Musíme předstírat modlení." Nevím čím, ale tento slzotvorný film mi něčím připomíná vtip o chlapečkovi, který chtěl k Vánocům menstruační tampón, aby s ním prý mohl plavat, lyžovat či jezdit na kole. Budu tedy teď chtít pod stromeček rakovinu, se kterou zadarmo poletím do Amsterdamu, dostanu krásný pánský oblek i večeři a Šampaňské zdarma. Chci mít prostě všechno jako ti mladí hrdinové z tohoto dramatu, kteří si však kvůli svým diagnózám nějak často odporují, jestliže tvrdí že svět není továrna na splněný přání, přestože ta jejich byla splněna, nebo když hlavní hrdina popisuje teplotu rukou hlavní hrdinky, které jsou jednou studený, avšak podruhé teplé. Jedinou opravdovou hodnotou této srdceryvné podívané, tak bylo zobrazení laminátové skulptury "Funky Bones", od nizozemského umělce Joepa van Lieshouta.

"Další a poslední" A co Susan Boyleová? Nebyla sice první, nezpívala operní arie a nebojovala s trémou, ale není její osud ještě smutnější?

"Antropolog, archeolog, biolog, věřící křesťanka a psycholog." Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Aneb ukázka z lekce agnosticismu, z jejíhož závěru bylo zcela jasné, že důkaz pravdy může být i tam, kde bychom ho nikdy nehledali.