EKLEKTIK

"Něco sníst musíte." NO FAT CHICKS, chtělo se mi vykřiknout hned při prvním záběru, abych si tak připomenul text na tričku Homera Simpsona. Avšak samotný film mě získal, takže mám takový pocit, jakoby režisérovy filmy byly protilehlými póly tyčového magnetu, kterými jsem nejdříve odpuzován a poté zas přitahován.

"Že se nestydíš!" Když rozvod, tak rozvod, ale žít si dvacet let spokojeně v nespokojeném manželství je plýtvání časem.

"Spadl jsem do toho jen náhodou." On mi dal své srdce z lásky a ty máš jeho oči, ale spíš máš jeho oči, protože mi dal své srdce z lásky. Ještě by mě docela zajímalo, jestli bylo těžší hledání sedmi hodných lidí, nebo hledání sedmi vhodných lidí.

"Strašně to štípe." To odsouzeníhodné odsouzení střelené ženské moralizujícím detektivem, mě přimělo být rovněž moralizujícím.

"No já si tim teda úplně jistej nejsem." Začátek této filmové pohádky byl pro mě opravdu nesnesitelně trapný, ale musím uznat, že po skončení druhé návštěvy u PhDr. Čarodějky, která Bohdance naštěstí nařídila držení bobříka mlčení, mi už tato pohádka tak trapně nepřipadala. Mlčet totiž v této pohádce měli úplně všichni včetně jejího vypravěče, jehož úvodní komentář plný demonstrativního entuziasmu chtěl asi všechny diváky ovlivnit při vytváření jejich vlastního názoru. K mému opětovnému zklamání pak tedy hlavně přispěla finální scéna a její upovídaný okomentovaný konec, okomentovaný upovídaným vypravěčem.

"Byl to dobrej život, ne?" Zůstaneš bez večeře, když nedáš sestře ledvinu. Nebo, když nedáš sestře ledvinu, máš měsíc domácího vězení! Až tak absurdní tento film zase není, ale stejně se mi nechce moc věřit, že by nějaká matka pro prodloužení života své dcery, nechala s naprostou samozřejmostí mrzačit její mladší sestru a udělat z toho běžnou součást spokojeného rodinného života. Každopádně je toto anachronicky sestříhané drama poměrně autentické i mrazivé, stejně jako dojemné či slzotvorné.

"Venku splývá s krajinou a nikdo nepozná, že tam je." Tak i na tento snímek jsem po jeho projekci velmi rychle zapomněl a musím říci, že mi vůbec nechyběl. Má sice v každém detailu autenticky působící výpravu nebo originální vizuální stránku, ale samotný příběh ve mně vytváří jakýsi odstup, kvůli kterému do něj nemohu nějak proniknout. Z mého zorného pole je tedy toto drama vlastně až nezajímavé.

"Slyšel jsi to prase?" Tak tento snímek pro mě byl asi tak stejně zajímavej, jako byl vtipnej. Kdybych chtěl devadesát minut sledovat uklízečku, jak vytírá podlahu či myje záchod, půjdu pozorovat uklízečku, která vytírá podlahu či myje záchod a kdybych chtěl sledovat, jak brigádníci sbírají odpadky nebo sekají trávu, půjdu pozorovat brigádníky, kteří sbírají odpadky nebo sekají trávu. Ale kvůli těm posledním deseti minutám, se tedy rozhodně nepředám.

"Neštěstí nechodí nikdy samo." Ano, i já jsem viděl tento neradostný snímek za zvuků hudebního doprovodu Jana Buriana ml., ale tentokrát na projekci v pražském kině Ponrepo, kde byl také promítán z unikátní kopie připravené k 60. výročí československé kinematografie. Její obnovená premiéra pak proběhla 11. září 1959 během 10. ročníku Filmového festivalu pracujících. Původní verzi filmu však poprvé představilo jediné berlínské premiérové kino už 24. března roku 1930.

"Víš, my jsme poznali, že to co činí samotu snesitelnou, je kontakt." Kdo nevěří v boha, tak nepoletí do vesmíru? Aneb, jak náboženství a víra vítězí nad vědou a technikou. Ano, i tento snímek patří k těm, které jsem již párkrát viděl, ale pak na ně zapomněl, aby mi je připomenul úplně jiný film. Tentokrát se však mému opomenutí už ani příliš nedivím, protože toto drama pro mě začíná být místy moc patetické, nebo až trapné.