Je to jen vítr

Môžete ma ukameňovať ale aj tak budem tvrdiť, že Maďarský tvorcovia od roku 1990 strčia Slovenských aj Českých režisérov spolu do toho najmenšieho zadného vrecka.Keď sa s nimi porovnáme, mali by sme sa od hanby prepadnúť. Nová vlna Maďarských filmov na čele s kultovým režisérom menom Béla Tarr ma ešte ani raz nesklamala. Takáto, dajme tomu, nezávislá umelecká škola ma neskutočne baví. Lepší od nich sú už hádam iba Dáni a Francúzi, čo je taká kvázi kolíska a Mekka umeleckých filmov. Benedek Fliegauf , neskutočne nadaný režisér a scenárista ovenčený nejednou cenou ma ani v tomto prípade nesklamal, keďže som od neho naposledy videl film DEALER (2004), ktorý považujem za najlepší film o drogách v dejinách kinematografie (Sorry Strach a hnus v Las Vegas a Trainspotting ale ani vy sa nechytáte), mal som od tohoto veľmi vysoké očakávania, a tie sa veru takmer do bodky naplnili. Snímka zachytáva konfliktné obdobie v Maďarsku kedy sa v rómskych osadách začali znenazdajky vraždiť nevinný ľudia, partia anonymných skinheadov prepadávala domy a rituálne vraždila cigáňov, deti, ženy, všetkých, bez ľútosti, sám si na toto obdobie pamätám. Režisér zaznamenáva kontroverzne ale hlavne autenticky tieto momenty z pohľadu chudobnej rómskej rodiny. Bez prikrášlenia je vidieť, že žijú v podmienkach v akých žijú ale stále ide o relatívne slušnú rodinu kde sa mama dvoch detí snaží pre svoje ratolesti urobiť skutočné maximum. Dcéra je mladučé dievča ktoré sa v škole snaží čo najviac ale okolie jej bráni nejako intenzívnejšie sa presadiť a rozvinúť svoj talent na kreslenie. Ešte mladší syn je klasický vzor lajdáka ktorý nechodí do školy iba sa pofľakuje po vonku, kradne a tak ďalej. Rodina prechádza náročným obdobím. Ich otec pracuje v Kanade a oni iba čakajú na letenky, už zopár dlhých mesiacov, aby začali svoj nový a lepší život. Na snímke sa mi najviac páči to, že je to zachytené tak neskutočne autenticky. Sám pochádzam z podobného prostredia a poznám aj takých ľudí, takže presne viem o čo sa konkrétne jedná. Po pozretí som sa dočítal, že režisér na zachytenie autentickosti isté obdobie žil z Rómami a dva roky zbieral materiál na film. Postavy, ktoré stvárnili cigáňov neboli vyštudovaní herci ale skutočný,pravý Rómovia, jednoducho ide o poctivú a nefalšovanú filmárčinu. Je to z toho cítiť. Jediné čo sa mi až tak nepáčilo bolo to, že snímka má skutočne pomalé tempo čo bolo v jeho filme DEALER famózne, tak tuto mi to až tak nesedelo ale ináč úchvatný film. (23.02.2016)

Výjimečný film. Nenazýval bych jeho realismus lyrickým, protože hlavní účinek kamery, která se pevně drží členů jedné cikánské rodiny, je zesílená identifikace s protagonisty - což vzhledem k tématu může na některé lidi působit, třeba i podvědomě, zneklidňujícím dojmem. Napětí je zde budováno mistrně, takřka celý třetí akt podbarvuje téměř neslyšitelný ambientní ruch - takový tlumený hukot, který možná nepostřehnete a budete ho vnímat jen tak mimochodem, ale svoji funkci plní dokonale. Navíc, jakmile tahle zvuková stopa ztichne, ten naprostý klid najednou působí až děsivě a vy víte, že konečně půjde do tuhého. Fliegauf vás ale stejně ještě nechá chvíli vycukat. Bylo by možné vést debatu o tom, do jaké pozice vlastně film staví svého diváka. Na jednu stranu, jak už jsem napsal výše, jsme v těsném spojení s hrdiny-Romy, na stranu druhou se tu v podstatě vůbec neobjevují postavy rasistů - pouze v náznacích, kdy cikánského chlapce zřejmě sleduje černé auto se zatmavenými skly. Takže když my - diváci sedíme ve ztmaveném kinosále a sledujeme film a postavy v něm, které si našeho pohledu nejsou vědomy, nejsme v tu chvíli právě přirovnáváni k neviděným osobám v autě? Tohle pnutí mezi identifikací s cikány/oběťmi a implicitním obviněním diváků ze všeobecně rozšířené xenofobie mi přijde jako nejzajímavější aspekt filmu, který skutečně patří mezi to nejlepší, co se u nás zatím letos objevilo v kinech/na festivalech. (27.07.2012)

Videl som zopár road movies a pri Je to iba vietor som mal pocit, že sa pozerám na nový nepomenovaný príbuzný subžáner, walking movies. Väčšinu stopáže totiž kamera kráča spoločne s hrdinami snímky z bodu A do bodu B a C, kde sa občas prihodí niečo zaujímavé pre dej, inokedy vôbec nič. Takže Fliegauf neprestriháva medzi udalosťami, on sa k nim presúva. Rozhýbaná subjektivizovaná kamera mi bohužiaľ pripadala dosť rušivá a klišé, že sa tak v kinematografii dosahuje autentickosti u mňa neobstojí, pretože pri pohybe v mojom živote ma pozeranie okolo seba nevyrušuje. Každopádne natočenie filmu na túto tému bolo v Maďarsku vzhľadom na spomenuté udalosti spoločenskou povinnosťou a záverečná post udalostná sekvencia ostane divákovi v pamäti veľmi dlho. To všetky medzinárodne zaujímavé maďarské filmy točí iba Fliegauf? To sa mi nechce veriť, je to iba taká stávka na istotu pre distribučné spoločnosti. (28.01.2014)

Benedek Fliegauf se opět vrací k metodě důsledného "detailování". sleduje nejen detaily vnějšků pomocí pátravých kamerových postupů, ale i vnitřků. mnohem subtilnějšími a rafinovanějšími cestami totiž dociluje nebývalého přiblížení diváka postavám a jejich duševním stavům (nebo snad postavy divákům... ?). divák se nemusí nutně vcítit, ale při tak bravurní pocitokresbě a při takové blízkosti nelze než nevnímat postavy jako svého druhu nastavená zrcadla. nemusí se identifikovat, ale už při trochu otevřeném a přístupném diváctví není vyhnutí se v nich v alespoň nějakém ohledu poznat, alespoň v někom z nich. záleží na ochotě diváka přiznat si, že krom čehosi ctnostného se v nás všech univerzálně nachází i cosi temného. Fliegauf se tomu nevyhýbá. naopak, směřuje právě k této temnotě po celé trvání filmu, stejně jako ke katarzi, která psýché diváka dle předpokladu šlechtí skrze účast na duševní bolesti. přitom po letmém zhodnocení se může film jevit uvolněný až kolébající. z části snad i je, a snad i proto působí okamžiky vzepětí zla o to intenzivněji, brutálněji, byť oko za celou dobu nespatří téměř žádnou nepokrytou zrůdnost. bylo by krátkozraké podlehnout módnímu trendu a hledat jádro filmu v jakési společenské kritice či studii. o to přeci nejde snad ani v té poslední řadě. díky zmíněnému "zrcadlu", které nastavuje, zachází Fliegauf daleko hlouběji, pokud ho divák tak hluboko vůbec zajít nechá. ironicky pojmenovaný snímek může ironicky fungovat i jako selekce diváků podle jejich postojů k němu. dělí je na fašisty, kteří se odmítnou nechat zrcadlu vystavit, a film proto odmítnou jako takový, a na smířlivější diváky, smířlivé k ostatním a tudíž smířlivé i s vlastní bytostí. (26.10.2012)

Film začíná informováním o sérií útoků na Romy v Maďarsku v letech 2008 a 2009. Následující necelou hodinu a půl sledujeme běžný den členů jedné rodiny z romské komunity a jenom čekáme na to, kdy a zda přijdou náckové a začnou vraždit... Režisérovi se umně daří budovat napětí z neznámého nebezpečí, o kterém tušíme že přijde, zejména díky skvělé práci s kamerou detailně sledující postavy a zvukem. Za zmínku stojí i realistické a nepřikrášlené vykreslení romské komunity a jejich členů - žádné idealizování, moralistický apel nebo primitivní odsudky. Velice sugestivní film. (05.07.2012)