Ainy

Když jsem film viděla poprvé jako dítě, pamatuju si, jak těžce jsem rozdýchávala závěrečnou scénu. Jak jsem díky tomu nenáviděla tu krávu v bílem a tu sluníčkovou a spravedlivou Mirku Dušínovou. Po mnoha letech jsem film viděla znovu a na mých pocitech se nic nezměnilo. Nejen, že jsem ze snímku cítila nesmírnou bezvýchodnost, horko, pustinu a nekonečnou žízeň, ale možná bych z těch schodů na konci nechala skoulet taky toho bezpáteřního zloděje ve službách státu.

Oproti Baneovi je takový svalouš Dwejn pouhé chrastítko. S Baneem nehne ani Batman a to už je co říct! Batmana má jako párátko, kterým si nejdřív vyšprcne špínu z pod nehtu a pak ho přelomí a odhodí. Na akční a temné vlně to jelo furt a já si čím dál častěji nadávala, že ráno nevstanu, ale ono fakt nešlo odejít. Zle se mi udělalo akorát při jedné scéně, kdy se napravovala záda pověšením za provaz a kupodivu, světe div se, i při tak strašidelné diagnóze žádné následky!

Kam se hrabe Herodes před učitelskými metodami Terence Fletchera. Zplozenec pekla, jak bych ho jistě nazývala já sama, kdybych se k němu do orchestru dostala. I když se mi zdálo, že jeho praktiky sahaly za hranici jeho mentorského vedení, byl tento způsob zatraceně promyšlený. Geniálně promyšlený. Nebýt pár zbytečně zkomplikovaných zvratů kvůli zvýšení atraktivity filmu, byla by to čistá pětihvězda.

Tady se to začalo už slušně rozjíždět. Do seriálu přibylo pár postav z toho dvě velmi důležité. Resp. je to takový vykutálený, upírský páreček, bez kterého by jinak šel celý děj do kytek. Buffy je šíleně zamilovaná a nastává zde spousta nečekaných zvratů. Lidé, kteří se zdají být v pohodě, v pohodě rozhodně nejsou a člověk se tak alespoň vůbec nestihne nudit. Závěrečné díly druhé série jsou ovšem mistrovské dílo. Epické, smutné, plné nejen těžkých rozhodnutí a osobních obětí, ale naštěstí i vtipných odlehčení. A to především díky Alexovi a Cordélii - "utíkala jsem přes tři okresy, než jsem zjistila, že mě nikdo nehoní"

„No to jsem ale nečekala, že to bude taková pěkná půdička... velká, suchá... ta se vám ale povedla, ta půdička, pane Knotek... tady se mi to bude věšet...”

Fenomenální Nicole mě dokázala svým převtělením do Grace a jednoho jejího zásadního, životního období, naprosto ohromit. Možná by se některé pasáže ještě daly dopilovat k dokonalému ztvárnění dramatu, které tehdy v Monaku probíhalo. Kněžna Grace byla evidentně nejen krásná a hodná bytost, ale měla i dar diplomacie a schopnosti přirozeného důvtipu, díky němuž pomohla zažehnat velmi nebezpečnou politickou krizi a souběžně s ní si ujasnit vlastní život.

Já jsem připosraná z každého podobně napínavého filmu. A když do toho vržou fidle v rychlém tempu, tak k tomu nemám daleko. Naštěstí pro mě ten napnelismus s následnou cukatůrou netrval příliš dlouho.

Díky tomu, že jsem se nemusela prokousávat slabšími kousky a smlsla jsem si jen na vybraných lahůdkách, tak jsem překvapená ze svého pocitu příjemného, seriálového zážitku. Nejvíce jsem si oblíbila Willow. Tichá šprtka, kupodivu nezakřiknutá, ale vždy připravená ze sebe dostat usazující reakci. Ty si ve většině případů zasloužila Cordelie. Povrchní spolužačka s arogantním chováním a s průměrnými známkami, zato oblečená v posledních modelech předních návrhářů. Buffy mi bylo svým způsobem docela líto, že tak rychle musela dospět. Není žádný med být vyvolenou. Vaše dětství je naprd, vaše dospívání je naprd. Ve volných chvílích se tak snaží trochu trucovitě žít svůj dívčí život a plnit své obyčejné pubertální sny šestnáctileté žáby.

Ikarův pád mě kdysi nadobro rozložil. Byla jsem jako skládačka rozebraná na kousky. Uvnitř jsem se cítila prázdná, emotivně vysátá a hodnou chvíli pohroužená do vlastních myšlenek. Nedokážu zcela přesně vystihnout a vyzdvihnout tu naprostou preciznost s jakou nás pan Hubač dokázal opět vtáhnout do obyčejných lidských dramat, do našeho nitra, vytáhnout bubáky ze skříně a bojovat s nimi. O Menšíkovi se říká, že svou roli nehrál, že to prostě byl on. Z Brodského jsem rovněž cítila bezvýchodnost a zoufalé volání o pomoc. Chmurnou atmosféru trochu odlehčil hujer Somr, nicméně jsem opět padla na kolena před mistrovským dílem a před výkony herců, kteří se už nenarodí ...

Umřela jsem smíchy. Nechť odpočívám na věky věků v pokoji a nejlépe s kávičkou a zákuskem.