radekgfx

radekgfx

Radek ​

okres Uherské Hradiště
Člověk u zdroje

10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5
    • 19.11.2019  04:24
    Král (2019)
    ****

    Škoda závěrečné snahy o emocionální přídavek. The King je usedlé historické drama bez zbytečných dějových odboček stojící pevně na zemi a razící si svou cestu vpřed asi jako oplátovaný oř zástupem pěšáků oděných do lněných prošívanic. Docela umně je zde zkombinována relativní příběhová strohost, pomyslné rozestavování figur a opulentní živelná středověká rubanice, na kterou se v budoucnu bude mnoho lidí odkazovat. To vše v nádherných přírodních exteriérech. Film je poměrné uvěřitelný ve schopnosti vykreslit člověka jako omezeného hybatele děje. Někoho, kdo je do svých činů nucen – a jehož činy jsou tvořeny – spíše vnějšími okolnosti a přirozeným pohybem věcí než vlastními svévolnými rozhodnutími. Což je úspěch, vezmeme-li v potaz hlavní zápletku. O to víc zamrzí závěr. Náběh na pochmurně doznívající melancholický konec je nahrazen lidským rozměrem, naběhlými žilami, řevem a snahou o opsání určitého dějového kruhu. Snahou, stojící na viklavé stoličce, jež se infantilně rozplácne v bahnité kaluži asi jako neohrabaný rytíř v těžké plátové zbroji.

    • 27.10.2019  23:20

    V It: Chapter Two hrůzu nahání spíše tříhodinová stopáž než samotný klaun Pennywise, ale zatímco z délky filmu se v umných režisérských rukou stane benefit hrající za domácí tým, klaunské piškuntálie po celou dobu filmu dopadají spíše na plocho. Bod a uznání patří tvůrcům za schopnost zprostředkovat ucelený, osudů hlavních protagonistů držící se děj, jenž nepotřebuje dějové dramatické obezličky typu vyšetřování policie interferující – jak se říká na Bystřicku – se zájmy hlavních protagonistů. Nic takového ve filmu není. A je to dobře. Film díky tomu příjemně ubíhá a zmiňovaná tříhodinová stopáž se zdá subjektivně mnohem kratší. Film dle mě trpí dvěma hlavními nedostatky. Tím prvním je absence obecného ostnu překvapení, jenž byl tak predominantní v prvním díle. Parta dětí a motivy strachu vyjevované tématy mnohdy tak bezelstnými, jako je iracionální strach z temného sklepa, dle mě byly pro mnoho lidí určitým throwbackem – jak se říká na Strážnicku – do dětských let a byl to jeden z důvodu vpravdě pozitivního diváckého ohlasu. Nic takového ve druhém díle není. Parta čtyřicátníků konfrontovaná s postavou klauna prostě není tak silným motivem a film toto omezení nedokáže uspokojivě překonat. Druhým nedostatkem je posléze proces budování napětí a jeho pozice v žánrovém vymezení filmu. V okamžiku, kdy má jít protagonistům zdánlivě o život a Bill Hader do toho začne vtipkovat, jde celá snaha o jakoukoliv emocionální angažovanost ve vztahu k osudům hlavních hrdinů k šípku a divák začne neochvějně tápat.

    • 18.10.2019  10:02
    Extinction (2018)
    **

    Neuhlazené „rodinné“ postapokalyptické sci-fi drama, které si své emocionální pole z počátku vytyčuje hlavně s pomocí slz a prostrojů. A i když se ve své druhé polovině přikloní – a to dost rázně – k rovině fantaskní, určitá pachuť, živená zejména nepřesvědčivou výpravou a úvahami nad tím, jak by celý film vypadal bez přepálené obrazové postprodukce, skrze níž se autoři snaží honit atmosféru, zůstává. Ve výsledku je zde dle mě až příliš mnoho snah a pokusů o velké žánrové a dějové zvraty a spousta velkých myšlenek v malém, laciném a místy dost potrhaném balení.

    • 6.10.2019  22:38
    Kostka (1997)
    ***

    Filmové opáčko kritérií dělitelnosti přirozených čísel, zajímavý koncept a nezajímaví herci. Film exceluje ve schopnosti omotat si diváka všudepřítomnou klaustrofobní atmosférou a zprostředkovat mu pocity permanentního nebezpečí a obecného strachu z neznámého prostředí. Vztah prostředí a diváka pak zůstává po celou dobu v podstatě hlavní a jedinou devizou filmu, jelikož herecké projevy se omezují především na zlověstné koulení očima a režisérská práce s dějem a postavami je založena hlavně na chabé práci s proxemikou.

    • 27.9.2019  21:36
    Lost Highway (1997)
    *****

    Precizně zrežírovaný noční schizofrenní trip s neuvěřitelně sexy Patriciou Arquette střídající Lynchovy trademarky snové logiky s překvapivě uchopitelnými narativními dějovými úseky. Člověk si místy až říká, jak něco tak rozlétaného a dějové neuzavřeného může dávat takový smysl.

    • 12.9.2019  14:54
    Prospektor (2018)
    ****

    „Prospect is pretty fly for lo-fi sci-fi“ (Houston Chronicle, 2018). Překvapivě příjemná, civilní nízkorozpočtová exkurze studeným vesmírem, nehostinnými planetami a – jak jinak – lidskou přirozeností. Pohádkové motivy hledání pokladů se zde mísí se zemitými výjevy životního vandrování a prostým bojem o přežití, přičemž vše by se mohlo v podstatě bez jakýchkoliv úprav odehrávat někde v náhodném meandru amazonského pralesa. Jenže neodehrává. A je to dobře. Nehostinné prostředí mimozemské planety, ve kterém člověk nepřežije, a nervózní ticho lesa, který vypadá na první pohled tak familiérně a přeci je tak jiný, film staví do pozice blyštivého šutru někde v korytě řeky, který člověk musí nejprve najít, než jej zvedne. Hromada atmosféry za méně než čtyři miliony dolarů.

    • 10.9.2019  15:22

    Rohan dorazil, The Sword Fleet arrived. Avengers: Endgame překonává čas i prostor a jakkoliv drží pohromadě a umně prokládá odlehčený humor a vážnou dějovou linkou, v okamžiku, kdy je potřeba skutečně zatlačit na emocionální pilu a vystavět velkolepé finále, trochu rezignuje na jakoukoliv originalitu, vsadí na jistotu a vypomůže si berličkami již mnohokráte viděných motivů. Zkázu a zdánlivě neodvratný příkrov smrti tak opět odvrátí v poslední možnou chvíli odnikud vynořivší se postava či postavy a divácké pokyvování hlavou nad zábavným a režisérsky ukočírovaným opulentním projektem se začne střídat s váhavými rozpaky nad tím, zda to všechno přece jenom nebylo možno vidět už někde jinde, akorát ne ve fialovo-modrém; resp., zda-li by to v rámci dané produkce vůbec šlo natočit nějak jinak.

    • 3.9.2019  02:04

    Rutina. Leporelo scén a výjevů až příliš mnohokrát viděných jinde, až příliš mnoho postav a až přílišná snaha o postavami tažené osudové drama dojíždějící na nevýraznost novogeneračních x-menovských obrozenců. Člověk asi tuší tvůrčí záměr, ten je ale svatosvatě pohřben pod nánosy nepříliš zdařilé digitální změti, vzletných osudových proslovů a nedostatku charismatu právě těch hrdinů, na jejichž činech a osudech by mělo divákovi záležet. Koncept by fungoval s původní generací. Dva Jackmanovy pohledy a jeden vysunutý Rosomákův adamantiový dráp by zcela neobjevně strčily za klobouk většinu emocionálních vrcholů z tohoto filmu. Což zamrzí, ale nepřekvapí.

    • 9.7.2019  17:56

    Ledové kry, lední medvěd, spousta sněhu, Mads Mikkelsen a mírné spoilery. Nebýt posledního záběru, vznikl by referenční film, na který by se dalo v budoucnu odkazovat. Existenciální přímočarost a mrazivá neutěšenost jsou ale v závěru obětovány snaze vyjít divákovi vstříc a je to docela škoda. Film si ve své výsledné podobě spíše podává ruku s All Is Lost (2013) a pomyslný Olymp nekompromisní vize zůstává nedobyt.

    • 9.6.2019  11:21
    Jsem matka (2019)
    ***

    Kde nepomůže casting, pomůže Weta Digital a animatronika. Schématický mix Ulice Cloverfield 10 (2016), Nevědomí (2013), Moonu (2009) a videoherní Somy (2015) drží nad vodou hlavně výtvarná stránka. Nebýt designu humanoidních robotů a vizuální stylizace kulis, jednalo by se o další nevýrazný přírůstek v kategorií minimalistických dystopických a apokalyptických sci-fi filmů. Sympatický, leč nikterak objevný děj se točí kolem samonosného tématu interakce lidské rasy a umělé inteligence. Je to právě vizuální stránka (a rozhodnutí o míře využití praktických efektů), jež filmu propůjčuje určitý prvotní punc uvěřitelnosti. Šanci tak dostane i scénář, který ale film nikam dál neposune. Zůstane tak pár potemnělých koridorů, příjemná klaustrofobní atmosféra a ospalé čekání na závěrečnou pointu.

    • 9.6.2019  09:21
    Harakiri (1962)
    *****

    Japonsko, šógunát, rok 1630. Harakiri je uhrančivá progresivní kontemplace nad pomíjivostí bytí a omezeností lidské vůle, která místy možná trochu nadbytečně sklouzává spíše k rodinnému dramatu. Motiv smrti ostřím meče je ve filmu vytěsňován samonosnými motivy chudoby a nemoci a vnitřní boj jednotlivce droben širším kontextem třídních a sociálních rozdílů. Přítomná hutná atmosféra je tak po celou dobu živena především neutuchajícím příslibem, že něco zásadního visí ve vzduchu. Výmluvné zádumčivé pohledy a závěrečný souboj na pozadí větrem ohýbané vysoké trávy a šera potemnělé oblohy jsou pak kategorie sama pro sebe.

    • 22.5.2019  22:49

    Nepřiznaně depresivní, další Braffův osobní a osobitý film, jenž pod zářivými parukami a sladkobolnými ukázkovými motivy od The Shins ukrývá přemítání nad tím, zda dobře už bylo. Jestliže se jedinečný Garden State nesl na vlně časně raného – občas až slastně naivního – hledání, přemítání, slz, ale i otevřeného optimismu a především naděje, Wish I Was Here je pak spíše bolestivým vystřízlivěním a návratem či posunem do dospělé reality. I přes nesourodost a do očí bijící strojenost mnoha scén a emocionálních vrcholů se člověk ve výsledku zamýšlí spíše nad tím, do jaké míry je jeho hodnocení ovlivněno obecným aktem vzdoru a prostým odmítáním celkového vyznění filmu. Garden State mi sedl mnohem víc.

    • 29.4.2019  07:27

    Na efekt. Otázkou zůstává, co v člověku po shlédnutí vzbudí více emocí; jestli zápolení Sedmi království s armádou mrtvých, nebo marný boj tvůrců epizody s koherentním měřítkem, televizní výpravou a snahou nějak to vše natočit a nedostatky zamaskovat skrze neprostupný příkrov noci, příběhové zkratky a ohniskovou vzdálenost.

    • 14.3.2019  12:43

    Pět králů kontra Andy. Zemitá kamera, výprava nádhernými jihoamerickými reáliemi a bezvýhradně příjemné herecké obsazení tu společně nesou na bedrech snahu o vícevrstevnatý film. Akce je zde spíše dílčím prostředkem; prvoplánovým hybatelem děje – tím, kdo ve výsledku rozhoduje o tom, zda určitá postava vystřelí, nevystřelí či jak se v danou chvíli zachová – jsou zdánlivé krize identit a z nich pramenící morální otázky. Zatímco akce je úsporně přímočará, vpravdě intenzivní a docela funkční, Triple Frontier je dost nepřesvědčivý ve vykreslení jednotlivých postav a jejich motivací. Tato úspornost má za následek jednak to, že člověk tápe ve snaze vytvořit si k postavám v průběhu filmu nějaké hlubší emocionální pouto a pak také to, že je docela zmatený v interpretaci toho, zda dílčí rozhodnutí postav dávají s ohledem na jejich prezentovaná pozadí (schopnosti, životní příběhy, atp.) vůbec nějaký smysl.

    • 6.3.2019  09:30

    Na efekt a na jistotu. Scéna za scénou, zvrat za zvratem, bitka za bitkou. Kondenzovaný děj třetí série točí postavami rychleji než florbalová střídačka a hlavní dějová linka mezi nimi pobíhá jak podvratný výmarský ohař. Ubylo expozice, nových postav, zádumčivých kamerových jízd a zemitých barev, přibylo protisvětla, líbivého oranžovo-zeleného filtru a dramatické dikce, jež skrze Uhtreda, Alfreda a motiv očekávání věcí nevyhnutelných svazuje osudy všech a všeho a jíž se prostřednictvím vyhrocených momentů daří úspěšně brnkat na prvoplánovou emocionální strunu. Pokud člověk přistoupí na danou hru, oprostí se od jakýchkoliv druhotných dějových úvah a nezabývá se myšlenkami ohledně styčných prvků úspěšnosti mýdlových oper, dokáže nová série The Last Kindom zabavit. A to velmi.

    • 28.2.2019  22:04
    Drakobijce (1981)
    ****

    Hornaté kopce, mlžné opary a hromada kamenů na pozadí vpravdě unikátního a osobitého mixu fantasy pohádky a odvaru z osmdesátkových gore filmů. Fantaskní smyčcové doprovody a napůl vážně hrající Peter MacNicol si tu podávají ruku s temnými výjevy ukousnutých nohou čouhajících ze zkrvavených tlam zubících se bestií, přičemž vše je dohromady tmeleno zdařilou výpravou, jež celému dílu propůjčuje až netradičně realistický vizuál. Film se tak navzdory přehršli motivů a scén neutápí v obvyklém nánosu studiové stylizace, což se druhotně projevuje i v naturalistickém ději filmu a v žánru poplatném využití nadpřirozena. Například magie je zde prezentována ve značně demytizované podobě téměř jako něco, na co si člověk může v omezené míře doslova sáhnout, tedy způsobem, který o pár desetiletí později využil třeba Jonathan Strange & Mr. Norrell (2015). Příjemně nekonvenční a osvěžující.

    • 24.2.2019  01:10
    Creed II (2018)
    ***

    Řemeslná preciznost bez vnitřního kontextu. Creed II prohrává na body s odvěkým rivalem většiny boxerských dramat, a sice vpravdě omezeným počtem dostupných variací hlavní žánrové dějové linky a úkolem, jak v rámci standardní stopáže skloubit boxerská klání a příběh do originálního filmového celku a zároveň se vyhnout – pokud to tedy není autorský záměr – přílišné předvídatelnosti či pouhému opakování mnohokráte viděných motivů. A tohle je jeden z problémů druhého Creeda. Pokud se například v polovině tak osudového filmu, jakým se Creed II snaží být, uchyluje k zápasu dvou hlavních protagonistů, je dopředu jasné, jak tento zápas dopadne. Scénář filmu totiž moc prostoru k alternativám nedává a ani se mu tu nedaří nijak kreativně maskovat. Předvídatelnost by obecně nevadila u filmu, jehož motivem je archetypální boj dobra se zlem – příkladem budiž Rocky IV (1985); ambivalentní vykreslení postavy Viktora Draga dává ale spíše tušit, že toto není případ druhého Creeda. Novodobí Warrior (2011) a Southpaw (2015) se s podobným problémem vypořádávají skrze relativizaci sportovní linky a příklon spíše k civilnímu rodinnému dramatu, kdy samotná boxerská klání a jejich výsledky nejsou cílem, ale spíše dílčím prostředkem. Touto cestou se snaží jít i druhý Creed, ale daří se mu to tak napůl, jelikož emocionální dopad mnoha osobních a rodinných vsuvek je většinou spíše izolovaný. Krev v moči, nemocné dítě, porod, hluchota, odloučenost a neschopnost komunikace dvou blízkých osob jsou silné motivy sami o sobě – není to zásluha dějového vývoje filmu; ten si jimi sám spíše ostentativně vypomáhá, přičemž ústřední motiv boje mezi Adonisem Creedem a Viktorem Dragem zůstává stát po celou dobu nezúčastněně opodál. Údernost okamžiku setkání Rockyho Balboy a Ivana Draga a nostalgické pomrkávání skrze všudypřítomné obrazy a fotky docela funguje, přesto je ho místy možná až příliš.

    • 24.2.2019  01:00

    Steampunkový postapokalyptický svět neblízké budoucnosti říznutý renesančním konceptem městských států. Výsledkem je dvouhodinový přísun vjemů, obrazů, scén, postav a příběhů a jeden z nejzajímavějších a nejosobitějších fantasy filmů poslední doby – minimálně na poli výstavby světa a jeho potenciálních ambicí. Film si je toho vědom, jelikož snaze o budování atmosféry skrze bohatou expozici a vykreslení velikosti předkládaných reálií je zde podřízeno v podstatě úplně vše a nutno dodat, že v okamžiku, kdy je tak činěno prostřednictvím práce s měřítkem a kontrasty, je tato snaha i docela úspěšná. Záběry na majestátní městské kolosy z perspektivy člověka stojícího v brázdě vyjeté jejich mohutnými koly prostě mají něco do sebe. Navzdory saturovaným barvám a přítomnosti CGI de facto ve všech záběrech nevypadá film vyložené digitálně či umělohmotně, rozpaky budí spíše roztěkaná linka hlavního příběhu a nepřesvědčivý casting. Příběh samotný svou košatostí a stylem vyprávění trochu evokuje narace RPG videoher a jako takový má dispozice oslovit spíše tu část publika, která s přimhouřením očí vezme zavděk již pouhou explorací originálních reálií. Většina námitek pak může být převálcována pásy mnohatunových, dopředu se sunoucích měst, úchvatnými scenériemi západů Slunce a virtuálními přelety nad vtahujícím světem.

    • 19.1.2019  23:27
    IO (2019)
    *

    Dystopické civilní drama o třech aktech a dvou postavách, kde se řeší spíše otázky lidské sounáležitosti a vzájemné důvěry než holý boj o přežití. Sci-fi kulisy neutěšeného obrazu zdevastované Země jsou zde primárně za účelem navození dojmu, že se celý děj filmu odehrává na pozadí něčeho většího, že na rozhodování postav záleží a že má nějaký dopad. Na jedné straně je to důvod, proč se film může jevit alespoň trochu atraktivní, výsledek je ale spíše opačný, jelikož film je v otázce propojení sci-fi roviny a postav jednajících v jejím rámci dost nepřesvědčivý. Pájka, pár základních desek, PH papírků a integrálních rovnic to nezachrání. Bez ohledu na to, jak lacině to vše vypadá. Komorní děj a minimalistický přístup téměř ke všemu – kamerou počínaje, hudbou konče – by ani tak nevadil, kdyby byl alespoň trochu originální a vydal se cestou volby alespoň trochu neotřelých postupů. Určitě je zde totiž poptávka po nízkorozpočtových nápaditých sci-fi filmech, IO jde ale spíše cestou nepříliš zdařilé recyklace myšlenek, scén a nápadů, které lze vidět stokrát jinde a stokrát lépe, přičemž sám nepřichází téměř s ničím novým.

    • 17.12.2018  12:41
    Roma (2018)
    *****

    Esence humanismu a odzbrojující symbolika. Ze zdánlivé obrazové strohosti a minimalistického pojetí se zde v rukách precizní režie stává spíše samotný nástroj vyprávění než vizuální obal. Mravenčí práce na pozadí přeměny Mexika do období počátku 70. let a většina davových scén tak zůstávají až ostentativně nevyužity – jsou spíše kulisou, jež je sledována jakoby zpovzdálí skrze zašpiněnou skleněnou tabuli výkladního okna obchodu, nebo čistě rozostřeným pozadím rušné ulice, lesa, sálu kina či nemocnice. Film tak ani na okamžik neopouští zvolené měřítko, jímž je osobní rozhled člověka. Funguje to skvěle – stejně jako propojení pár emocionálně vyhrocených mnohovrstevnatých scén, ve kterých děj neuvěřitelně zrychlí a přitlačí na pilu, a zbytku filmu, jenž sestává z velmi pozvolné expozice. Velkorysá stopáž a artové monochromatické ladění též nejsou na překážku; minimálně do té míry, že by se člověk neubránil pocitu, že by skrze vystřižení některých scén nebo kondenzaci děje film získal něco navíc. Ve všech ohledech nekompromisní film.

    • 10.11.2018  10:51
    Král psanec (2018)
    ***

    Umně vystavěné syrové scény omotané zpřetrhanou dějovou linkou. Příběhové zkratky maskovány vizuálem a širými pláněmi ostrovních reálií, emoce jitřené zdařile, byť nepřenosně, spíše výjevy a pozadím jednotlivých scén než příběhem jako celkem, nitra postav obnaženy hlavně v částech jednotlivých aktů. Film funguje velmi dobře v rovině komorní, pozvolné a lehce přidušené kontemplace; v okamžiku, kdy si chce pomoci osudovými výjevy, zaskřípe soukolí filmové logiky a účelnosti jednotlivých scén.

    • 26.2.2018  09:43
    Mute (2018)
    ***

    Sci-fi pozlátko a alegorické prvky jako záchytné body a kat rutinní dramatické zápletky. Film plný kontrastů. Němý, technologie se stranící amiš ve futuristickém, neony prozářeném světe, nihilistické prvky multikulturního města na pozadí rodinného dramatu a proklamovaných morálních hodnot, utilitární technologie předmětů všedního dne a stíny opulentních retrofuturistických vznášedel, příběh psaný skrze žánrovou šablonu, příběh topící se v nánosu jinotajů, film o ztrátě, film o nalezení. Předešlý Duncanův počin Moon (2009) snímku nepropůjčuje pouze atmosféru sdíleného univerza, ale též určitou nezávislou jinakost. Na rozdíl od něj je zde většina sci-fi prvků spíše prvoplánově, nejsou nosným elementem příběhu a nikam jej neposunují – film by se bez nich obešel. Na straně jedné je jimi příběh ozvláštňován, na straně druhé mu dělají medvědí službu. Sci-fi kulisy se nezřídka jeví nevěrohodně lacinými. Moon (2009) tuto lacinost maskoval monotónní utilitární prostostí, pestrobarevné ulice a interiéry klubů futuristického Berlína tuto možnost nenabízí. Sci-fi kulisy též navozují zcestný dojem, že je příběh filmu poplatný jeho technicistním reáliím; ve skutečnosti je tomu spíše naopak. Snímek je věnován památce dvou režiséru blízkých osob. Přímočarý prozaický narativ, zdá se, nebyl prvotním cílem. Film to ustojí skrze jinakost hlavního protagonisty, snovou atmosféru, uvěřitelný svět a alegorické příměry.

    • 6.2.2018  11:06

    Děj na pozadí paralelních dimenzí nahrubo poslepovaný z na sebe vrstvených scén náhodných žánrů. Impozantní ve vizuálním ztvárnění exteriérů, selhávající ve všem ostatním. Hlavní nosná sci-fi linka je neustále přerušována zbytečnými a hloupými emocionálními odbočkami, ve většině scén absentuje vzájemná provázanost a jakákoliv originalita, povahové rysy a motivace postav se neustále mění, zaznívá prvoplánová mandarínština. Filmový eintopf uvařený z nepříliš kvalitních ingrediencí podprůměrným kuchařem.

    • 20.10.2017  10:00

    Opojný vizuál snových mlžných vyprázdněných scén a zvuk citující původní Vangelisovu hudbu na povrchu a diskurz budoucnosti soužití člověka a „stroje“ a opravdu velmi pozvolný děj pod povrchem. Film plný kontrastů. Průlety nad mrtvou krajinou či naopak živou noční aglomerací Los Angeles, nevyhnutelná juxtapozice luxusu a mizérie chudoby, filmu vlastní kontemplace nad právy a budoucností lidské rady a replikantů a, bohužel, ucelený, promyšlený a sám o sobě stojící děj, který má začátek a konec a obsahuje mu poplatné postavy a scény, na straně jedné a z děje vytrhávající konkrétní momenty či charaktery, které naprosto postrádají logiku či se naopak vezou na vlně klišé a které by člověk ve filmu takto neskrývaně sebevědomém nečekal, na straně druhé. Postava Niandera Wallacea, scéna na policejní stanici či závěrečná scéna na schodech a jiné další ve snímku působí vyloženě jako pěst na oko a vždy naprosto srazí vše, co si film postupně a trpělivě buduje skrze vrstvení jednotlivých scén. V konečném důsledku se tak jedná o důstojné pokračování postavené na věcných základech světa z původního filmu z roku 1982, ale ve srovnání s ním je v něm vícero momentů, které diváka neustále vytrhávají z děje. Ve výsledku tedy toto pokračování Blade Runnera – ač stále velkolepé – není ani zdaleka tak koherentní jako právě tento jeho duchovní předchůdce. A není to kvůli vizuálnímu pojetí či ději, je to způsobeno konkrétními momenty. Přesto impozantní.

    • 3.12.2016  16:05
    Příchozí (2016)
    ****

    Svěží, ale zároveň překvapivě prázdné. V závalu prvoplánových komiksových adaptací působí nelineárnost a pozvolnost vyprávění velmi svěžím dojmem, na druhou stranu se příběh filmu může jevit až překvapivě prázdný, strohý či plytký. Primární pointu má člověk celou dobu před očima. Není schována v pozdější stopáži filmu či na zadních stranách scénáře, ani není do filmu vložena jako berlička v podobě deus ex machina. V okamžiku, kdy si člověk danou pointu uvědomí – k čemuž může dojít již v rané fázi filmu, se pak ve zbytku jeho trvání de facto nemá čeho chytit, jelikož film – zejména ve své pozdější části – výrazně překračuje žánr sci-fi a stává se spíše určitou kontemplativní, poetickou odyseou na téma pomíjivosti lidského bytí, což je ve snímku obrazotvorně vyjádřeno přehršlí záběrů vyznačujících se nízkou hloubkou ostrosti, makrem a protisvětlem. Film i ve své pozdější části stále drží pohromadě, jednotlivé elementy do sebe zapadají, ale pokud vás neosloví emocionální rovina, může vám v konečném důsledku připadat až překvapivě prázdný.

    • 17.1.2016  22:41

    Pecka. Autorský film, jichž je v poslední době docela pomálu; možná tak ještě Refn se plaví ve stejných vodách, ale na trochu jiné lodi. Kritika plytkosti ve smyslu nedostatečně propracované pointy či logických děr není na místě, tady se hraje na první dobrou a hodně na efekt. Širokoúhlý formát filmu dává spočinout nejenom na majestátní krajině zasněžených hor, ale i na na pavučinách v krbem prohřátém srubu. Ostré přechody mezi temným prostředím stájí a sluncem nasvícenými zasněženými pláněmi zase odkazují k světonázoru, že takovýto dynamický rozsah čip vaší digitální kamery rozhodně neumí. Celuloid do každého mobilu! Celým filmem doslova prostupuje surovost, syrovost a podmanivost horské přírody, všeobjímající mrazivá atmosféra izolace a skvělé archetypální a mýtické herecké výkony. Když k tomu přidáte spoustu krve, dialogové onanie, tradiční ustřelené genitálie a jinou prvoplánovou nekorektnost, dostanete komorní, lehce šílený, kryptický, postupně gradující a především velmi atmosférický film; navíc určený pro opakovanou konzumaci.

    • 25.12.2015  20:29
    Steve Jobs (2015)
    ****

    Myší, klávesnic, šasi a operačních systémů je zde přítomno naprosté minimum, tady se cílí na mezilidské vztahy. Dějově i prostorově komorní film, celý vměstnaný pouze do tří dějů symbolizujících důležité milníky v historii společnosti Apple, má skoro až divadelní atmosféru a poměrně univerzální děj. Zmíněná univerzálnost a komornost je docela klíčová, jelikož vzhledem k faktu, že se jedná v poslední době již o několikátý film o charismatickém marketérovi, je docela pravděpodobné, že sáhodlouhé garážové debaty nad pájkou či designérské diskuze o barevnosti a tvarování polyvinylchloridu by se setkaly pouze s diváckým ohlasem typu: „Dobrý, ale něco podobného sem viděl nedávno v podání toho chlápka z Osudového doteku.“. Tento pocit člověku naštěstí netane na mysli příliš často. Film je ve skutečnosti spíše o emocionálních knokautech ve vztahu Jobse a jeho dcery a jeho respektu či despektu k lidem okolo něj. Ačkoliv je snímek čistě konverzační, z dialogů se vynořující emocionální pointy a vrcholy jsou občas docela iritující a dialogové přestřelky – byť atmosférické – působí lehce vykonstruovaným dojmem. Člověk se skoro neubrání pocitu, že nějaké to vybuchující trafo či člověk v afektu mlátící do klávesnice by byl docela vítaným a osvěžujícím výrazovým prostředkem. Herecké obsazení je solidní, ční zejména trojice Fassbender, Daniels a Stuhlbarg, přičemž ne příliš výrazná podobnost Fassbendera a Jobse je jedním z elementů, jež filmu dodává zmíněný prvek univerzálnosti. Příjemný film.

    • 2.11.2015  21:59

    Zklamání. Tušené – leč mrzuté, jelikož prvotní storyboardy zveřejněné na samém počátku produkce (zde) zavdávaly příslib, že by se mohlo jednat minimálně o vizuálně působivé, historicky vyhlížející, temné středověké fantasy. Lákavá myšlenka. Špinavý středověk, hromada příšer v kulisách divoké přírody, nemluvné rysy ostře řezané Dieselovy zarostlé tváře v rukou třímajícího pořádný kus zoxidovaného železa a snímek, jenž by se v konečném důsledku bral alespoň na povrchu vážně. Tuto myšlenku dokonale zabil už první trailer a do země zadupal i samotný film. Historická linka je pouze epizodní, děj se odehrává v naprosto nezajímavých studiově vyhlížejících lokacích současnosti; a to ještě dotvořených ne příliš povedeným CGI. Většina herců hraje, přesto snímku věříte pouze v situaci, kdy je na plátně Michael Caine, který mu jako jediný dává alespoň nějakou tvář. Spíše než o béčkový žánrový film se jedná o prázdnou skořápku polepenou samolepkami cool lidí, cool auta a cool atmosféry, jenže když na ni zaklepete, vydá zvuk dutý jako vykotlaný pařez. Digitální pařez. Člověk má obtíže se něčeho chytit, vše se drolí pod rukama. Hellboy má impozantní vizuální stránku a drží se komiksových kořenů, Blade má akci, Underworld je žánrové béčko, Hansel & Gretel: Witch Hunters se nebere moc vážně a drží se kulis středověku. Posledního lovce čarodějnic takto klasifikujete pouze s obtížemi. A je to škoda.

    • 24.8.2015  00:26

    Pravděpodobně nejvyspělejší animovaný film od Blender Foundation, jenž se kvůli problémům s financováním nakonec smrskl pouze do krátké stopáže určitého pilotního dílu k původně zamýšlené celovečerní koncepci. Ocenění hodným faktem je zejm. skutečnost vyproštění se z otěží přehršle nekvalitních dialogových replik, jimiž byl prostoupen předchozí animovaný pokus Tears of Steel. Obsahová rovina je též příjemně nekonvenční, poněvadž pokus o sebevraždu na pozadí hledání smyslu bytí rozhodně nepatří k žánrovému mainstreamu animovaných filmů. Jelikož se má jednat o pilotní díl, může se zápletka jevit místy až příliš epizodně.

    • 27.7.2015  16:04

    Vizuálně podmanivé a soudržností děje docela nekonvenční dílo. Mainstreamový tříaktový děj je přítomen, ale je odsunut na pozadí. Děj filmu se člověku neznalému manga předlohy může jevit značně komplikovaný a vnitřně prostoupený až přílišným množstvím zkratek, jež mnohdy nedávají úplně smysl. Film se tak na mnoha místech zakusuje do svého vlastního ocasu a neznalému divákovi evokuje staroegyptský motiv urobora. Ve vizuální stránce filmu se zrcadlí grafická šablona většiny Aramakiho filmů. V rámci možností technologie realisticky renderované prostředí a postavy, ostrá kontrastní hra světel a stínů v bohatých a hloubku evokujících interiérech, podmanivá barevná stylizace teplých a studených odstínů a detailní modely postav – tvůrci si pak dali záležet zejm. na proporcích těch ženských. Velmi příjemnou se mi jevila přímá konfrontace studené a industriálně zpracované lodi Arcadia a organické křehkosti a něžnosti symbolizované až elfsky vyhlížející postavou Mimay.

<< předchozí 1 2 3 4 5