radekgfx

Vizuálně podmanivé a soudržností děje docela nekonvenční dílo. Mainstreamový tříaktový děj je přítomen, ale je odsunut na pozadí. Děj filmu se člověku neznalému manga předlohy může jevit značně komplikovaný a vnitřně prostoupený až přílišným množstvím zkratek, jež mnohdy nedávají úplně smysl. Film se tak na mnoha místech zakusuje do svého vlastního ocasu a neznalému divákovi evokuje staroegyptský motiv urobora. Ve vizuální stránce filmu se zrcadlí grafická šablona většiny Aramakiho filmů. V rámci možností technologie realisticky renderované prostředí a postavy, ostrá kontrastní hra světel a stínů v bohatých a hloubku evokujících interiérech, podmanivá barevná stylizace teplých a studených odstínů a detailní modely postav – tvůrci si pak dali záležet zejm. na proporcích těch ženských. Velmi příjemnou se mi jevila přímá konfrontace studené a industriálně zpracované lodi Arcadia a organické křehkosti a něžnosti symbolizované až elfsky vyhlížející postavou Mimay.

Od grafického ztvárnění lze v omezené míře abstrahovat, nelze však abstrahovat od prezentace jednotlivých charakterů a chování ve smyslu příslušnosti k jednotlivým rasám a útvarům. Postavy nemají co říct, ale přesto mluví. Alianční vojáci, byť nováčci, mají velmi daleko k chování, jež bylo prezentováno ve hře a kanonických knihách. Snímek velmi odlišný od vystavěných kulis a reálií, proto též obtížně akceptovatelný. Pozitivním překvapením byla bez okolků prezentovaná přímočarost a syrovost příběhu. Krev zde není tabu.

Ultimátně paranoidní.

Neuvěřil jsem. U filmu, jenž divákovu participaci bytostně vyžaduje, je to docela problém.

Digitální bažina. Nenudí, ale klaustrofobní atmosférou kontrastního zeleného plátna spolehlivě zamezí přivanu veškerého vzduch, jež by snímku mohly dopřát neviditelné plíce exteriérů a reálií. Vedlejším efektem, jenž mně v kině neustále vířil hlavou, byla zoufalá omezenost, jíž může režisér po emoční stránce zapůsobit na diváka. V poslední možnou hodinu, vstříc černému šiku smrti a závoji beznaděje, se objeví... ne, ještě ne... předem plánovaná záchrana. Hrdina klesá na kolena. Divákovi se svírá hrdlo. Když v tom okamžiku... ano, teď... elf, čaroděj či jiná postava na kolenou klečícímu hrdinovi hází meč, šípem či kouzlem odklání hrozbu a za zvuků dramatické a extatické hudby se objevuje zástup přátel, jenž hrdinu zachrání. V posledním okamžiku. Předem plánováno, předem kalkulováno. Režisérská nemohoucnost třesoucí si rukou s absencí invenčnosti. Alternativně viz příjezd sparťanských lodí v poslední Třístovce.

Neoriginální tématikou, originální intenzitou přístupu k hlavní myšlence. Cestování časem a paradoxy časoprostorového kontinua v atraktivním balení. Největší slabinou snímku je pravděpodobně přílišná hermetičnost scén a též divákovo prozření, že hlavní zápletka není nosnou kulisou pro události mnohem větší.

Nejistota ohledně pocitů, jež měl dle tvůrců tento snímek v divákovi vzbudit. Tedy snad kromě toho, že svět je očividně plný psychopatů, jež jsou přesvědčeni o své pravdě a ve stínu toho kašlou na veškerá dogmata historicky zanesená ve společenské smlouvě. Hugh Jackman přesvědčivý a velmi děsivý. Jake Gyllenhaal skvělý a velmi civilní.

Na pomezí hlubokomyslnosti a satiry, na pomezí uvěřitelnosti a rozpaků. Kochání se formou se mísí s hledáním obsahu a katarze, jelikož film otázky spíše klade než odpovídá.

Člověk a člověk.

Sci-fi rovina značně upozaděná. V podstatě je zde omezena na kulisy pro umělecký diskurz lidské přirozenosti. Tam, kde sentimentalita ubíjí Postanuvšího temného rytíře, tam v případě Interstellaru podkresluje jeho kontemplativní poselství. Všechny vjemově impozantní scény, jimiž je druhá polovina filmu na několika místech prostoupena, slouží většinou jako katarze po předešlém vyjevení autorské vize syrovosti a přímočarosti lidské existence - což mj. ještě umocňuje jejich dopad. I přes skrze dějem prostupující sentimentální výjevy je překvapivé, o jak málo podbízivý a divácky stravitelný film se v konečném důsledku jedná (soudě dle reakce části publika v plném sále kina). Za to díky.