radekgfx

"No story, no impact." Nevyvážené, těžko hodnotitelné. Výborná hudba. Kdyby raději Blender Foundation místo do všech těch pokusů o krátkometrážní filmy investovala všechen elán a lidské a finanční zdroje do tvorby technologických dem, mělo by to na reputaci Blenderu (3D software) a jeho vývoj nejspíše lepší dopad.

Spousta impozantních a všechny vjemy uspokojujících filmových momentů na pozadí příběhu/celku, jenž sám o sobě toto kritérium splňuje pouze stěží. Na jedné straně spousta obrazově vyšperkovaných scén (CGI/VFX funguje na jedničku, podporuje film a není samoúčelné), s kvalitním a naturálním zvukem (hudba v tomto případě hraje až druhé housle), a na straně druhé spousta zbytečných scén plných patosu (děti, nacionalismus, otevřená morální diskuze ohledně redistribuce bohatství ve společnosti, projev prezidenta), u kterých si člověk říká, proč tam proboha jsou. Rčení ohledně síly řetězu v závislosti na jeho nejslabším článku je na místě. Kromě zmíněné kontinuity spatřuji problém ve vyprávění druhé poloviny filmu. Příběhu dojde dech, tah na cíl absentuje a závěrečné zvraty a rozuzlení působí hodně laciným, ve srovnání s druhým dílem neinvenčním, spíše moralistickým a hlavně bibliografickým dojmem. Předložená závěrečná část filmu stojí rozhodně ve stínu mnohem lepších momentů z průběhu filmu. V momentech impozantní, jako celek nedostačující.

Špinavá historická řežba s jednoduchým scénářem a lineárním dějem. Velmi komorní co se počtu herců týče, ale na druhou stranu s možností si k jejich charakterům vybudovat určitý vztah. Co chybí příběhu je vynahrazeno ve ztvárnění bitev, které jsou, pokud pominete trochu chaotický střih, skutečně krvavé a naturální. Historický béčkový film, kde se spousta známých herců snaží ubránit jeden hrad proti hordám valivších se nepřátel, s trochou inspirace u Sedmi samurajů, přehrávajícím Giamattim a řezníkem Purefoyem. Rozhodně to má atmosféru. Pokud se vám líbily filmy jako Centurion nebo The Eagle, bude se vám líbit i Ironclad.

Děj na pozadí paralelních dimenzí nahrubo poslepovaný z na sebe vrstvených scén náhodných žánrů. Impozantní ve vizuálním ztvárnění exteriérů, selhávající ve všem ostatním. Hlavní nosná sci-fi linka je neustále přerušována zbytečnými a hloupými emocionálními odbočkami, ve většině scén absentuje vzájemná provázanost a jakákoliv originalita, povahové rysy a motivace postav se neustále mění, zaznívá prvoplánová mandarínština. Filmový eintopf uvařený z nepříliš kvalitních ingrediencí podprůměrným kuchařem.

Mrkev, cibule, bokeh a nehluboký děj bez atmosféry schovaný za nánosy hnědého tmavého filtru a protisvětla. Taková ta dialogová a dějová úspornost a domnělá „civilnost“, skrze něž se tvůrci snaží film prodat, tady dopadá na hodně neúrodnou texaskou půdu, jelikož ve filmu není nic, čeho by se člověk mohl chytit. Postavy nemají pozadí, motivace všech a všeho se vznáší někde ve větru a i ten dějový oblouk je ve výsledku spíše dějovou nížinou. The Dark and the Wicked ale neprojde ani jako odosobněná abstraktní žánrová sonda na téma samoty a smrti, u které by tohle všechno bylo do jisté míry jedno, jelikož by se mohla schovat za závoj relativizace. Nemůže. Nedisponuje totiž – mimo jiné – potřebnou mírou originality a schopností využít svébytné a neotřelé postupy. Když z filmu člověk odloupe všechny ty okaté vábničky, zůstane mu jenom ubíjející replikace již viděných věcí a ten Jonathan Frakes, jenž se na konci upřeně zadívá do kamery, zakroutí hlavou a řekne: „Naprostý výplod našeho scénáristy.“ Toho, který po večerech píše nástřely nových epizod Krajních mezí.

Syrový, v podmanivé jazzové hudbě zabalený, originální, poučný, destruktivní a hlavně ze sebe si utahující krátkometrážní animovaný film.

Neoriginální pokus stavící svůj koncept zejm. na vizuálním vzhledu (formátem videa počínaje, color-gradingem konče). Je možné kinetické schopnosti vyjádřit i bez máchání rukou?

Zajímavý příběh, který se v tomto případě pouze obtížně vměstnává do krátkometrážního formátu a sám o sobě působí spíše jako delší trailer. Propracovaný scénář a delší stopáž by v tomto případě působila jistojistě lépe. Paradoxně mi v celé délce (krátkosti) vadila neoriginálnost filmu resp. očividná snaha se alespoň po vizuální stránce přiblížit jeho vysokorozpočtovým celovečerním soukmenovcům. Tj. širokoúhlý 2.35:1 formát, obrazová postprodukce apod. Občas se člověku při sledování filmu vybavují záběry z filmů jako Pi, The Jacket nebo Zodiac (po vizuální stránce), což ale nicméně nepovažuji za negativum. Přesto vše je zde pár zajímavých momentů a velmi (více než) dobrá je dle mého názoru kamera. Oficiální stránky.

V It: Chapter Two hrůzu nahání spíše tříhodinová stopáž než samotný klaun Pennywise, ale zatímco z délky filmu se v umných režisérských rukou stane benefit hrající za domácí tým, klaunské piškuntálie po celou dobu filmu dopadají spíše na plocho. Bod a uznání patří tvůrcům za schopnost zprostředkovat ucelený, osudů hlavních protagonistů držící se děj, jenž nepotřebuje dějové dramatické obezličky typu vyšetřování policie interferující – jak se říká na Bystřicku – se zájmy hlavních protagonistů. Nic takového ve filmu není. A je to dobře. Film díky tomu příjemně ubíhá a zmiňovaná tříhodinová stopáž se zdá subjektivně mnohem kratší. Film dle mě trpí dvěma hlavními nedostatky. Tím prvním je absence obecného ostnu překvapení, jenž byl tak predominantní v prvním díle. Parta dětí a motivy strachu vyjevované tématy mnohdy tak bezelstnými, jako je iracionální strach z temného sklepa, dle mě byly pro mnoho lidí určitým throwbackem – jak se říká na Strážnicku – do dětských let a byl to jeden z důvodu vpravdě pozitivního diváckého ohlasu. Nic takového ve druhém díle není. Parta čtyřicátníků konfrontovaná s postavou klauna prostě není tak silným motivem a film toto omezení nedokáže uspokojivě překonat. Druhým nedostatkem je posléze proces budování napětí a jeho pozice v žánrovém vymezení filmu. V okamžiku, kdy má jít protagonistům zdánlivě o život a Bill Hader do toho začne vtipkovat, jde celá snaha o jakoukoliv emocionální angažovanost ve vztahu k osudům hlavních hrdinů k šípku a divák začne neochvějně tápat.

Neuvěřil jsem. U filmu, jenž divákovu participaci bytostně vyžaduje, je to docela problém.