Tuxedo

Začátek poněkud dlouhý a scenáristova ruka, která pomalu směřuje hlavní postavy na společnou lokaci, bohužel příliš viditelná. Po toužebně očekáváném seskupení to naopak chtělo pár epizod přidat, aby vynikly veškeré motivace. Navzdory tomu, že se o všem sáhodlouze diskutuje, děj působí občas uspěchaně. Akce jaksi z povinnosti, lepší než v Iron Fistovi, k Daredevilovým parádičkám v chodbách to však má daleko. Sigourney nemá co hrát, ale pere se s tím statečně. Interakce mezi čtyřmi ústředními hrdiny naštěstí funguje, takže navzdory rozpakům doufám v druhou sérii, která by napravila dojem z téhle demoverze.

Naprosto sterilně odvyprávěné, vršící jednu povinnou scénu za druhou. Oproti knize, podle které byl The Disaster Artist natočen, zde chybí perspektiva Grega Sestera, jež dodávala potřebný kontext in medias res situacím a především poměrně věrohodně interpretovala zdánlivě nesmyslné Wiseauovo chování. The Disaster Artist trpí podobnými nedostatky jako The Room (zbytečné vedlejší postavy, nenavazování scén), aniž by to režie nějak reflektovala, a je mnohem méně úsměvnějším zážitkem než onen hrůzostrašný originál. Oscarové řeči jsou velkou bublinou.

Hurt Locker meets Phone Booth meets American Sniper. Liman si mezi cruisovskými štacemi jen tak mimochodem natočil výborný komorní thriller z války v Iráku. Bál jsem se, že jak si začnou povídat, půjde míra přesvědčivosti dolů, ale naštěstí se tak nestalo. Dokonce i tu záporákovu optiku "já tu nejsem ten špatný" to neždíme tak moc a polopaticky. Nejlepší výkon v kariéře Aarona Taylora-Johnsona.

Povedené dětské dobrodružství se sympatickými hrdiny a nenuceným pubertálním humorem. V téhle rovině je To nejednou velmi invenční, co se týče komponování scén, použití hudby či střihu. Bohužel je To také rutinní horor, ve kterém si tvůrci odškrtávají povinné a ne moc nápadité (spíš vypůjčené z nedávných hororových hitovek) strašeníčko, a to u každé postavy zvlášť (!), než si konečně těch sedm ustrašených o svých nočních můrách vzájemně poví. Paradoxně nejefektivnější jsou lekačky, které mi výjimečně nepřišly dělané na sílu. Opravdu ocenit musím skloubení Skarsgårdova herectví se CGI, ty přechody jsou opravdu šikovně vymyšlené i provedené. Na pravidla se tu nehraje (Jaké má Pennywise vlastně schopnosti? Může být na více místech najednou? Proč jsou všechny ostatní vraždy provedené jinak než ta úvodní, která by měla být pro pochopení pravidel klíčová?). Když k tomu navíc připočtu fakt, že se záporák ve svých choutkách drží nepochopitelně zpátky, tak se o hlavní postavy ani moc nebojíte. Ty vedlejší jsou takové lepší karikatury tyranů. Dětští herci jsou výborní, jen občas musí vyslovovat příliš uvědomělé myšlenky. Bill Skarsgård jako Pennywise má rozhodně potenciál, nepřehrává, ale zasloužil by si více prostoru a lepší zacházení.

Film, ve kterém se důležité figury třeba i na hodinu vytratí z děje (přičemž Nemesis Prime je jenom strašák, ale žádná velká hrozba to není; souboj o hlavní ženskou hrdinku nakonec vyhraje profesorka, protože formule otec-dcera ze čtyřky nepovolovala milostné špičkování). Proč jednoho z robotů asi na minutu mluví Steve Buscemi? Co tam dělal John Turturro? O co tam přesně komu šlo a co přesně byl ten macguffin? Nikdy jsem nechápal tu nenávist vůči téhle sérii a nářky, že je až nepřijatelně hloupá a nezábavná. Ale tentokrát se k nim musím přidat. Dynamickou, nápaditou akci a jednoduchý příběh, ve kterém bych byl schopen usledovat, kdo, odkud a kam běží, jsem tentokrát nedostal.

Dan Bush rozhodně umí vytvořit napínavou scénu bankovní loupeže nebo vyděsit, a pro příští film si tak může vybírat z více žánrů a pravděpodobně budu u toho. The Vault má však bídný scénář, který mu pouze dovolí naznačit, co by v těch žánrech svedl, kdyby to celé někam směřovalo.

Skvělý procedurální film o závislosti na vydělávání peněz. Energické, téměř bez zbytečných citových výlevů. Jessica Chastain mě poprvé přesvědčila, že dokáže utáhnout film úplně sama, Idris Elba po kratší pauze konečně zase předvádí to, kvůli čemu mu všichni prorokovali velkou hollywoodskou budoucnost.

Super Dark Stranger Things. Teen retro s walkmany a synťáky, které nepotřebuje příšeru, vystačí si s jednou (ne)obyčejnou tragédií. Neuvěřitelná režijní i herecká práce s postavami, ať už je řeč o úvodním puberťáckém seznamování nebo o vyrovnávání se s novou situací. Byl by to výjimečný snímek, nebýt poslední půlhodiny, kdy se ukáže, že film míří úplně jiným směrem, a pozornost měl věnovat úplně jiné postavě. Takhle to temné vyústění prostě spadlo z nebe.

Scott nemá příliš v lásce ostatní filmy z této série, tudíž zřejmě ani fanoušky, a Vetřelec: Covenant navazuje obsahově i náladově spíše na Promethea, který mrštné xenomorfy viděl jen z rychlíku. Tady do něj sice po slušně vystupňovaném začátku naskáčou v hojnějším počtu, ale v téhle jízdě není moc času na nějaký strach z neznáma. Černí slizouni se po vzoru slasherových vrahů náhodně teleportují, aby na někoho vybafli ve sprše či u studánky, ohodili krví nejbližší stěnu a vyklidili scénu pro pseudofilozofické forbíny androida Davida (jehož velmi snaživě hraje Michael Fassbender). Kdo tady komu dělá Boha a jaké literární klasiky zrovna citovat, to zkrátka Scotta tankuje víc než plíživý horor. Naštěstí neplní sny jen sobě, ale i fanynkám Fassbendera, který konečně prožije na stříbrném plátně romanci s vhodným partnerem – se sebou samým. Ano, polibky zde nerozdávají jen vetřelčí hlavičky, ale i homoroboti, účastnící se tak neoficiální soutěže o největší mimózní moment filmu. Konkurencí jim jsou trénovaní astronauti, kteří však spíš trénují na jejich první Jackass video, a panáčkující vetřelčátka.

Těch 15 minut, ve kterých vystupuje Arnold, je docela zábavných. Zbytek je nenápadité mockumentary, s humorem spočívajícím v tom, že ostřílení nájemní vrazi jsou zesměšňováni těmi nejprofláklejšími způsoby (někdo nesnese pohled na krev, hlavní drsňák brečí jak malá holka, inkognito akce nevyjde, protože si všichni vezmou nevhodné převleky).