Sandiego

Jako by se ve 40. letech mezi tvůrci fenoménu zvaného neorealismus objevila režisérka, která podobně pronikavě zachytila poměry zdecimované poválečné Itálie, jen se svěžím uplatněním praktického a emancipovaného ženského pohledu. Paola Cortellesi ve svém debutu i magnaniovsky živelném ztvárnění hlavní role takřka dokonale dosahuje této iluze a nabízí úchvatnou poctu mojí srdcové kapitole filmové historie. Její suverénní pohyb mezi veristickým zachycením dobových reálií, humornou vyřídilkou a bezprostředně rezonujícími emocemi (vyjadřovanými i skrze organicky zapojené hudební vložky) je zkrátka odzbrojující. Úděl žen, které se musely na troskách poraženého režimu pořádně ohánět a přitom našly prostor, aby umocňovaly vlastní hlas ve společnosti, nemohl dospět ke krásnějšímu a upřímnějšímu smeknutí pomyslného klobouku. Amsterdam, půvabné kino Rialto.

Jedinečná záležitost šitá na míru obrazovky. Rozhodně není radno přehlížet počátky tvorby Jiřího Adamce, v osmdesátkách se blýskl rozhodně vícekrát (Brakýři) - než se dal cestou pochybné seriálové tvorby. Zde měl k dispozici výbornou Hubačovu dramatizaci neméně výborné předlohy a herecké obsazení, z něhož se tají dech - stačí si jen přečíst jména. To však neznamená, že jako režisér Adamec neměl na bravurním výsledku podíl - naopak celková střízlivost, uměřenost a emoční gradace jsou vizitkou jeho kdovíkde zašantročeného citu. Vyhnanství je pozoruhodným obrazem vnitřního rozkladu iluzí a jistot, který evokují nejednoznačné a poutavé postavy oživené jedinečnými představiteli. Petr Haničinec a Jana Hlaváčová zde předvádějí neskutečnou psychologickou drobnokresbu, která ochromuje hořkostí a palčivostí. Zdárně jim sekundují jak další herečtí velikáni, tak tehdejší mladá garda vč. velmi přesvědčivého Lukáše Vaculíka, jehož postava rebelanta s hlavou v sovětských dálkách naštěstí nikdy nesklouzne k ideologické účelnosti, jak jsem se zpočátku obával. Vyhnanství je nezapomenutelnou ukázkou ztracené linie televizní tvorby, které ani v době tuhé normalizace nešlo upřít nároky na diváka, herce a nadčasovou výpovědní hodnotu.

Kenneth Lonergan způsobil před pěti lety v kruzích nezávislého filmu senzaci intimní freskou Margaret, která s pozoruhodnou komplexností pojala soukromý vesmír dospívající dívky bezohledně se vyrovnávající s emočním otřesem a pocitem zodpovědnosti. Ve svém následujícím snímku, kterého si konečně povšimnula i americká akademie, vybrousil svůj košatý a decentní styl vyprávění bezmála k dokonalosti. I díky tomu je Místo u moře exemplárním příkladem toho, jak ztvárnit srdcervoucí rodinný příběh aniž by jeho autor jedinkrát přepnul na program melodramatické ždímačky. Zatímco hlavní dějová linie týkající se nečekaného poručnictví poklidně plyne a hodně sází na uvolněné momenty, hlavní emotivní bouři představuje postupně vyjasňované životní pozadí postav, které rafinovaně nahrazuje umělou dějovou gradaci. Ta probíhá výhradně na úrovni vciťování se do hlavních postav, jejichž jednání zpětně získává na naléhavé tíživosti. I díky tomu se podpovrchově připravovaný vztahový klimax obejde bez doslovného vylévání duší a naopak sází na vyjadřovací bariéry a útržky vět, které se navzájem ruší a neprotínají. Radikální afekt dozrávající Margaret obklopený operní pompou vystřídala tichá a pomalu ochromující bolest nyní působivě doprovázená křehkými oratorii. V obou případech je účinek naprosto zničující a v Manchester by the Sea ponecháte zlomené srdce ještě dlouho poté, co vás od tohoto místa násilně odloučí závěrečné titulky.

Terénní sociologie metodou šoku. Na svou dobu nebývale odvážná, otevřená a komplexní společenská sonda, která vede k více principiálním otázkám, než se zpočátku může zdát. I díky příhodné formě s pozoruhodnou střihovou skladbou a souznění uváženého tázání s přesně zamířenými úvahami v komentáři i z odstupu padesáti let mrazí.

Že film nemá žádný spirtuální přesah? Mě ani na chvíli nenapadlo hledat v severské odyseji náznaky duchovna. Revenant perfektně funguje jako fyzické drama se zápletkou, která svým podmanivým a zbytečně nekomplikovaným rozvíjením upomíná na zlatou éru Fordovských westernů. A ztvárnění přírodního rámce dechberoucími kamerovými manévry ji povyšuje na zážitek (či spíše prožitek), který sám o sobě přesahuje "pouhý" dobrodružný příběh o pomstě (viděno v IMAXu). Takže proto plný počet - intelektuální vyžití očekávám spíše od jiného typu filmů a Ińarritovi s přivřeným okem odpouštím pár manýristických náběhů ke zbytečné mystice.

Osamělá a nelidská intelektuálka vs. nádor vaječníku ve 4. fázi. Z této nerovné diskuzní konfrontace vyroste díky nevídanému nasazení Emmy Thompsonové pořádný knedlík v krku, který je naštěstí nezhoubný, i když jsem ho cítil ještě dlouho po závěrečných titulkách. Jedinečné zjevení z průkopnických dob "quality tv".

Němci jsou hold mistři pečlivě vystavěných scénářů a vrstevnaté analýzy společenských patologií. Loni to ve Varech plně dokázal martyrický opus Tore tančí, letos mě vyrazila dech další variace na téma sebeobětování, nelítostně odosobněná Křížová cesta. Film je výjimečný nejen tím, že mu stačí pouhých čtrnáct statických výřezů, do nichž je působivě vtěsnána interakce mnoha postav. Jen několik krátkých zastavení v životě čtrnáctileté Marie z rodiny ortodoxních katolíků stačí k rozvinutí drásavého osudu, jenž vrcholí zázrakem i hořkou rodinnou tragédií. Film je výjimečný nejen dokonale promyšleným vyprávěním, jež je přímo navázáno na církevní ikonografii a symboliku křížových cest, ale rovněž psychologickým uchopením tématu. Maria na prahu puberty překvapivě nerevoltuje vůči rigidní výchově, jak by se dalo očekávat, naopak v ní dozrávání vzbuzuje pochybnosti, nejistotu a o to více se snaží vyrovnat svůj vychylující se platonický vztah k Bohu. Víra je pro ni příliš těžkým křížem, pod nímž na své cestě k dospělosti několikrát klopýtne. Pro chorobně nedůvěřivou matku jde o jasné signály toho, že se dcera dostává do nebezpečného věku, který ji může naprosto odcizit důsledně vštěpované oddanosti Bohu. Mezi čím dál hlouběji věřící dcerou, jež vzrůstající pochybnosti řeší mučednickou pózou a přísnou matkou se rozhostí fatální nedorozumění s otřesnými důsledky. To sebou přináší řadu provokativních otázek nad platností církevních dogmat, jež mohou být až příliš snadno významově překrouceny a učinit z člověka sebezničující nástroj. Co je oběť? A co je zázrak? Kde končí oddanost k Bohu? A kde lidská svoboda? Každým dalším obrazem narůstají tyto otázky na naléhavosti a film nabízí uspokojivé podněty pro vnitřní úvahy i diskuze nad tématem, jež se rozhodně neomezuje na specifickou společenskou skupinu.

Maďarům tu originalitu a schopnost posouvat film nečekaným směrem může naše kinematografie jen závidět - nejen Tarr, ale nyní i hravý Pálfi plně dokazuje, že podunajská step je místem filmu zaslíbeném. Úžasné cinefilní orgie, které se nezvrhávají v chladnou poznávačku, ale v emotivní příběh lásky, který chce skrze filmové vyjádření napříč časy a místy dosáhnout až na samotnou esenci. A docela se mu to daří. Divák má skutečně pocit z toho, jak magicky dokáže film přetvářet realitu a Pálfi svým střihovým extempore navíc nabízí nezvratný důkaz, že dokáží proniknout i pod její slupku a být oním pověstným destilátem skutečnosti, který nám otevírá oči i srdce. Kdo ještě neviděl a film mu není lhostejný, ať neváhá ani chvíli!

Nymfomanka může být tematicky spjata s předcházejícími Trierovými snímky a tvořit společně s nimi trilogii, přesto je jim na míle vzdálená - naštěstí v tom nejsprávnějším směru. Zatímco Melancholie mě rozčilovala svoji vyumělkovanou efektností, jež převládla nad slibným psychologickým dramatem a pohltila zvláštně znepokojivou atmosféru, Nymfomanka mě učarovala svoji zábavnou bezuzdností. Navršené etudy propojené oslími můstky jsou teprve přípravou na dramatický konflikt a díky tomu se vyznačují hravým, provokativním a neustále překvapujícím rozměrem. Nešetří humorem ani velmi dráždivými, leč stále decentními scénami, a občas si neodpustí pro Triera příznačné emocionální šoky, z nichž pořádně zamrazí. Mistrovským kouskem je hlavně tragikomická etuda, v níž figuruje manželka jednoho z milenců, jež se snaží bez jakýchkoliv ohledů a na prahu hysterie zachránit poslední zbytky rozbitého vztahu skrze vlastní děti. Nečekejte tedy žádný odtažitý arthouse, ale zábavné studie na překvapivě vděčné téma nymfomanie, které připravují půdu pro závěrečný obrat. Po něm už bohužel, jak ukazují reakce na další díl, může být vše docela jinak...

Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku.