Vyhnanství

"Všechno má svůj smysl, i tahle naše bída..." Tahle úvodní vcelku optimistická slova pronesená Vladimírem Menšíkem, dostávají v průběhu této dvojdílné televizní inscenace podle románu Liona Feuchtwangera dost na frak. Ona je totiž bída a bída. Tenhle autentický příběh o lidech, kteří "ztratili domov a nový zatím nenašli," je minutu od minuty depresivnější a na jejím konci už snad zbývá jen vypjatý hudební motiv z pera hudebního skladatele Trautweina (celkový výborná hudba Otmara Máchy). Tomu toho opravdu moc nezbylo. Přišel o práci, o ženu a patrně i o syna. Neštěstí ale zažívají i jiní (vydavateli listu zavřiu v Německu dceru, jeho šéfredaktor má zas vážně nemocnou ženu) a tak není nikdo, kdo by mohl Trautweinovým pomoci (ač oni dokud mohli, rádi pomáhali jiným). Pokud jde o herecké stránku, musím vypíchnout Janu Hlaváčovou, která ten svůj přerod z velkorysé ženy a milující manželky do ženy zdrchané a zoufalé sehrála vskutku bravurně. Ta scéna její závěrečné totální rezignace v níž nezazní jediné slovo, je i zajímavě natočena. Docela mrazivé řekl bych. (19.03.2023)

Víra nejčistší zrazená v hořkém pláči. Feuchtwangerova románová trilogie, přičemž Vyhnanství tvoří její závěrečnou část, je mrazivou zpovědí člověka, který se na prahu právě nastávající dějinné apokalypsy ocitl na rozhraní svého života. Osudy německých antifašistů, živořících ve francouzském vyhnanství, lidí zchudlých, přezíraných a často zavržených, ale také statečných a poctivých, nebyly a dosud nejsou známy v plném rozsahu, tedy alespoň tak, abychom pochopili, jak těžký byl úděl těchto dobrovolných vyděděnců vlasti. Dvoudílná televizní adaptace, která je dílem zkušeného scénáristy Jiřího Hubače, vystihuje tuto vpravdě tragickou dobu až neuvěřitelně věrohodně; ukazuje jak odvahu a odhodlání těch, kteří se rozhodli čelit nepřízni osudu, tak zbabělost a morální pokleslost druhých, ustupujících sílícímu útlaku. Výsostným obsazením hereckých titánů, z nichž nelze nejmenovat alespoň vynikajícího Petra Haničince, Janu Hlaváčovou, Elišku Balzerovou, Luďka Munzara, Miloše Kopeckého, Rudolfa Hrušínského, Josefa Vinkláře a všechny další, bylo dosaženo naprosté dokonalosti. Kontroverzní osobnost Jiřího Adamce, režiséra, který v porevolučním období proslul především jako autor lascivních estrád a přiboudlých seriálů nevalné úrovně, vybízí prostřednictvím této mistrovské televizní inscenace k jistému uznání. Odpovídající výprava, skvělé dialogy, zkrátka pochutnání. (08.01.2017)

Jedinečná záležitost šitá na míru obrazovky. Rozhodně není radno přehlížet počátky tvorby Jiřího Adamce, v osmdesátkách se blýskl rozhodně vícekrát (Brakýři) - než se dal cestou pochybné seriálové tvorby. Zde měl k dispozici výbornou Hubačovu dramatizaci neméně výborné předlohy a herecké obsazení, z něhož se tají dech - stačí si jen přečíst jména. To však neznamená, že jako režisér Adamec neměl na bravurním výsledku podíl - naopak celková střízlivost, uměřenost a emoční gradace jsou vizitkou jeho kdovíkde zašantročeného citu. Vyhnanství je pozoruhodným obrazem vnitřního rozkladu iluzí a jistot, který evokují nejednoznačné a poutavé postavy oživené jedinečnými představiteli. Petr Haničinec a Jana Hlaváčová zde předvádějí neskutečnou psychologickou drobnokresbu, která ochromuje hořkostí a palčivostí. Zdárně jim sekundují jak další herečtí velikáni, tak tehdejší mladá garda vč. velmi přesvědčivého Lukáše Vaculíka, jehož postava rebelanta s hlavou v sovětských dálkách naštěstí nikdy nesklouzne k ideologické účelnosti, jak jsem se zpočátku obával. Vyhnanství je nezapomenutelnou ukázkou ztracené linie televizní tvorby, které ani v době tuhé normalizace nešlo upřít nároky na diváka, herce a nadčasovou výpovědní hodnotu. (14.09.2018)

Toto je těžká látka. Emigrace, ztráta vlasti. Pro někoho otevření dveří do něčeho nového, pro někoho osobní katastrofa. Film je o tom druhém případě. Odchod z předválečného Německa se nástupem Hitlera stal nutností. Ve Francii němečtí emigranti nachází jen to, co každý uprchlík- přehlížení, odtažitost a jen občasnou pomoc od vyjímečných individualit. Touha po návratu se mísí s tušením, že se všechno změní a návrat už nebude možný. Film je velmi dobrou ilustrací postupného nátlaku německé tajné služby ve všech okolních státech, budování atmosféry strachu, tak jak ji známe i my z Československa té doby. A taky toho, že svoboda může zmizet velmi rychle, aniž si toho lidé stačí všimnout, než se nadějí, řídí jejich osudy někdo cizí....85% (18.10.2017)

Rmut exilu je v této televizní adaptaci románu Liona Feuchtwangera místy až zdrcující. Trilogie Čekárna, jejíž je součástí, přibližuje svět německé demokracie. Svět, který je obžalobou nejen nacistického, ale i poválečného Německa. Selhávání exulantů i lidí tzv. vnitřního exilu drcených dějinami. Předválečnými, válečnými i poválečnými. Slušnost a lidství stály na hanbě za to, že se odmítly ohnout. Obvyklé klady těchto adaptací vyjmenovali již druzí. Je jen velká škoda, že o podobné kvalitě nebo alespoň srovnatelné úrovni si dnes můžeme nechat jen zdát. (20.09.2020)