honzii

Když psal Alex Garland roli Caleba, od začátku si do ní představoval Domhnalla Gleesona. Znají se z předchozí spolupráce na filmu Dredd (2012).

Přestože byla Emily Blunt (Rita Vrataski) při natáčení ve skvělé formě, ikonická cvičební poloha, v níž ji Cage (Tom Cruise) neustále nacházel, pro ní byla značně vyčerpávající a nedokázala v ní vydržet příliš dlouho. Pro některé delší záběry jí fixovala pomocná lana, posléze digitálně vymazaná.

Režisér Doug Liman miluje válečné filmy: pro tento film se spíše než žánrem sci-fi inspiroval 2. světovou válkou.

V době první klapky nebyl ještě kompletní scénář hotový a nebyl znám konec filmu.

V raných verzích příběhu se pracovalo s koncem, ve kterém by Mace (Chris Evans) a Capa (Cillian Murphy) hráli šachy, zatímco by letěli do Slunce.

Danny Boyle chtěl, aby Cillian Murphy (Searle) na konci filmu plakal, ale obrovská osvětlovací sestava, která byl později nahrazena CGI výbuchem, fungovala jako obrovská sušička. Murphy měl dokonce rýmu, takže když se netočilo, byly jeho oči úplně vlhké. Když ale přišel před obří světelnou stěnu, jakákoli slza ihned uschla.

Maor a Novozélanďan Cliff Curtis (Searle) přišel s nápadem pojmout svou postavu jako Inda. Nakonec se s režisérem rozhodli, že postavu zahraje jako Američana.

Zlaté skafandry měly nebezpečnou designovou závadu, která spočívala v tom, že oblek mohl být otevřen pouze zevnitř. Jedna kaskadérka v těžkém skafandru omdlela a štáb ji z něj dlouho nemohl dostat nejen kvůli této závadě, ale i kvůli hmotnosti obleku. Představitel kapitána Kanedy Hiroyuki Sanada zase musel být po jednom vysilujícím dni stráveném v obleku odvezen do nemocnice.

Narozdíl od klasické praxe, kdy se TV show točí po jednotlivých záběrech a neustále se přerušuje, Gabriel Byrne preferuje, když se natočí epizoda na jeden zátah, tzn. půl hodiny.

Paul Weston (Gabriel Byrne) řekl ve 2. řadě Gině (Dianne Wiest), že nesnáší své křeslo. Ve skutečnosti ho ani Paulův představitel Gabriel Byrne nesnesl. Už v 1. řadě byl s křeslem nespokojen, ve 2. řadě dostal nové, které nesnášel ještě víc. "Neměl jsem rád to křeslo minulý rok, ale to nové jsem nesnesl ještě víc," uvedl Byrne v rozhovoru pro HBO po skončení natáčení 2. řady. "Chtěl jsem křeslo, ve kterém opravdoví terapeuti normálně sedávají, protože musejí sedět dlouhé hodiny každý den. Dali mi to nové křeslo a vypadalo docela pohodlně, ale nakonec omezilo mou řeč těla ještě víc. Předtím jsem mohl používat své ruce, opřít se o ně a podobně. Nic z toho tento rok dělat nemohu." 

Gabriel Byrne nikdy nečte scénář k následující epizodě dřív než v den natáčení. Pomáhá mu to v zachování si odstupu od charakteru pacienta, kterého tak nemá přečteného, ale scénu po scéně se k němu propracovává. Díky tomu ho nesoudí, ale přirozeně ho zajímá, co se danou postavou děje, a proto je i jeho herecký výkon věrnější.

Aby mělo každé prostředí svůj vlastní vizuální styl, kameraman Rodrigo Prieto mimo klasický 35mm formát volil i formát 16mm (ten mu dovolil navíc natáčet sekvence delší než 10 minut, což 35mm neumožňuje) a ve večerních scénách (hlavně v nočním Tokiu) použil i digitální kameru.