pan Hnědý

Průměrná festivalovka z belgické produkce s dotykem optiky Fien Troch. Statické záběry, plynutí času s kvalitní režii. O čtyři roky Fien natáčí svůj vrchol, který ohromí každý festival; Home.

David Lynch proniká do duše. Od filmového pásu, přes skladatelskou zvukovou stopu v pohybu rukou na plátně a hlavně v myšlení. Po tomhle dokumentu doporučuji přečíst Davidovu knihu Velká ryba, která je plná Davidových ilustrací, myšlení, meditace a snění. Filmy, které vyvolávají diskuze, jako Lost Highway, Mulholland Drive, Blue Velvet, nebo Mazací hlava je v knize vyobrazený klíč od tajuplných dveří, které během filmu nikdy neodemknete. David Lynch není pozemšťan (na začátku si připadám, jakoby David byl člověk z jiného světa, který dostává otázky odkud je a odkud přichází jeho vize).

Nádherná kompozice, souhra dotyku kamery a pohybu tance před kamerou. Celé to pokrývá vizuální esej barev. Kamera a pohyb těla mění statiku zcela odkloňující filmovým postupem na který je běžný divák zvyklý a nejen v českých vodách vysvítá nový filmový postup. Na FAMU se zrodil nepochybně nejlepší experimentální tvůrce.

Obrazová abstrakce, performance obrazu a silent rezonance prostředí kolem nás s dotykem Stana Brakhage.

Performance obrazu vizuální eseje Petra Skala. Vizuálně promíchané barvy pronikají přes plátno, až k divákovi. Czech Brakhage? Možná, ale pronikavý, vynalézavý, barevnou kompozici obrazu snový dotek, přes silent zvukový formát, je toto spojení více než zřejmé.

Experimentální dotyk Johna Woodmana přes záběr na odraz ve vodě - odrazu prostředí, procházejících lidí a zábradlí, které pohybem vody představuje skvělou odrážející představivost pohybu před námi. Čistou práci s odrazem vody a jednoduchostí statické kamery.

Dotek temnoty. Nádherně nasnímaná záležitost detailu na těla v mírně podsvíceném formátu místnosti, sexu a přírody. Při scéně spánku a splynutí těla páru a spícího muže v doplnění zvukové stopy nádechu a výdechu jsem byl odrovnaný (a jedna z nejlepších scén Grandrieuxových filmů). [lfš, 2017]

Noční můra Grandrieuxa do kterého divák vstupuje plynutím času a sekvenci filmu. Film je časově vymezen po krátkých, především snových obrazů a tempa, až v hypnotickém rozměru. Grandrieux na rozdíl od předešlých titulech využívá světlo před záběrem, který je v jeho rukách i vědomí nový filmový postup - v Sombre, Un lac, La vie nouvelle využívá, co největší temnotu s minimem světla a detailnost záběru těla, pohybu a krajiny. Nový světlý, až rozzářený prvek Grandrieux využívá i v novější trilogii White Epilepsy/Meurtrière a to především v druhé polovině filmu. Dle mého vysvítá nová optika experimentálního filmu, která sice má stopu z historie avantgardy, ale Grandrieux ji posouvá ještě dál. [lfš, 2017]

Emocionálně chladný, film se nijak nevyvíjí, ať už příběhem, tak tím nejzásadnějším a to vztahem mezi synem a otcem. Doporučuji desetinásobně silnější Návrat (2003) od Andreja Zvjaginceva, který vám nedovolí dýchat. [lfš, 2017]

Slabší než Odpoledne, přesto je Angela stále radikální. Dlouhé statické scény bez střihu jsou úžasně podané, zároveň mají dopad na běžného diváka, který ve velké míře opouští sál. [lfš, 2017]