VanTom

Chtělo to více smysluplně a průhledně motivovaného padoucha, méně rodinné terapie, více Any de Armas (!!! - doufám, že se příště vrátí), méně slzičkové psychologie, (ještě) více přepálené akce první jakkosti, méně vnitřních šrámů a tajností v minulosti, více konzistence. Nadhled a suverénní "mačo" charakter (příznačně neustále konfrontovaný s vyrovnaně schopnými ženami, žádnými "bondgirls") na jedné straně totiž příliš neladil s (opětovným) osudovým ponorem do rozervané duše a citových traumat odcházejícího agenta, přičemž samotný melodramatický závěr se k bondovce nehodil už vůbec. Ten nicméně cíleně dovedl craigovskou éru na konec slepé uličky, ze které se bude tvůrcům v další instanci těžce vycouvávat. Slabší 4* [CineStar Anděl]

To skončilo v půlce, ne? Akční fantasy jednohubka osekala scénář na ohlodanou kostru bez odboček a zastavení, nicméně v úvodní hoďce aspoň úspěšně rozehrála přehledný "survival" (à la Riddick) na skále v poušti mezi dvěma postavami a okolními monstry. Jenomže ve zbývající půlhodině se vrhla do "budování" světa, resp. Ron Perlman s naprosto šílenou parukou/vizáží vysvětlil legendu o starodávné věži, anonymní skupinka se k ní vydala na lov draka… a po bitvě s vrtulníky v našem světě (neptejte se) ende šlus nejdřív tady, pak tam… To se sesypala i přes dost dobré efekty. 50 %

Řemeslně a vizuálně snese ruské "superhrdinské" dobrodružství přímé srovnání s áčkovou americkou produkcí, slušně zvládá i vykreslení sympatických postav. Příběh ovšem postupně ztrácí na stylu i záživnosti, jak se ze svérázného policejního vyšetřování přesunuje do hájemství komiksového normativu a přichází tím o půvabný nadhled z účinného a vtipného shazování (včetně konkrétních narážek) právě tohoto žánru. Byť závěrečný "plamenný" souboj byl prima. „Dumaj, dumaj!“

Převyprávění okolností falešného obvinění rozjívených hipíků z terorismu dostane do kolen z vykonstruované, do nebe volající (politické) nespravedlnosti, dlouhodobý pobyt ve vězení však dramatizuje jen střípkovitě – a na závěr velice zaujatě, tezovitě dští síru (a patos) při nápravě v soudní síni. K rebelujícímu flákači se ne zrovna lehko budují sympatie (a přes robustní výkon 35letého Daniela Day-Lewise mu  nezodpovědného puberťáka úplně nezbaštíte), na rozdíl od jeho umírněného, morálně zásadového otce (v ještě úchvatnějším, citlivém podání Petea Postlethwaitea).

Je to doják: Senzitivní anděl se zamiluje do krásné doktorky a vzdá se pro ni věčného života. Pokud nesrovnáváte s původní Wendersovou subtilní verzí (a já si z ní pamatuji snad jenom to, že jsem ji kdysi viděl), můžete si užít i tu doslovnou hollywoodskou (s krásnou hudbou a snovou atmosférou). Přestože tedy přes rameno dohlížející nebeská stvoření chvílemi vypadají jako banda lehce úchylných stalkerů. 7/10

Nízkooktanový "eighties" policejní krimi-akčňák přibírá zápletku a scénář jenom do počtu, proč taky, když má hustou hi-tech hypermoderní helikoptéru, že? (Tudíž nevzrušivě povolává F-16, aby unikajícího hrdinu sundaly raketami v ulicích L.A., na nějakého toho obyvatele nehledě.) Kaskadérské průlety městem a přehledná vrtulníková naháněná v dlouhém finále, vše v reálu bez digitálu (herci samozřejmě před slabou zadní projekcí), ovšem dodnes nepostrádají specifický žánrovo-nostalgický "vibe".

Míra rozpustilých hyperaktivních zvířátek, která neustále zpívají a tančí („I like to move it move it…“), jančí, ječí a pošťuchují se, zakopávají a padají, dosahuje pro dospěláka až kritické úrovně. Trošku se možná sebere v akčním závěru (kdy se konečně kniplu znovu chytnou tučňáci), ale jinak infantilní trampoty hlavní čtyřky (plus přidružených komických figurek) v Africe velké terno nedělají. [Předtím za 3*]

Veskrze pohodová "gerontologická" dramedie celá staví na uvolněných hereckých výkonech dvou matadorů, štramáckého Michaela Douglase a nabručeného, uštěpačného Alana Arkina. Nějaká nosná zápletka se tu moc neřeší (bezvýznamné Sonnyho herecké kurzy jí opravdu nejsou, ale pár prolínajících se tu objevuje), sarkasticky se tematizuje spíš (selhávající) zdraví, (rozbité) vztahy a (disfunkční) rodina, prostě život v celé své idyličnosti a kráse v pokročilém věku.

12leté natáčení dospívání chlapce z rozvedené rodiny se zúročilo v maximální autenticitě, kdy snad jen přítomnost Patricie Arquetteové a Ethana Hawkea (obou skvělých!) upozorňuje na to, že se nejedná o časosběrný dokument. Linklater navíc nevytváří umělá dramata, jde mu o obraz všední skutečnosti. Možná v tom se skrývá hlavní úskalí přetaženě dlouhého snímku, kdy vývoj – světonázoru a charakteru – vlastně ničím zvnějšku neformuje. Dělá tak sice záměrně (a realisticky), jenže divácky už ne tolik vděčně, jelikož mnohé rozsáhlé myšlenkové dialogy pak sklouzávají k lehké vyprázdněnosti (opět, realisticky odpovídající věku) a herecký výkon čím staršího Ellara Cotraneho k topornosti.

Přihlouplá přímočarost a prostota v duchu retro psaní Stana Leeho dosahuje ve 3. díle vrcholu, žel v tom negativním slova smyslu. Nesoustředěný scénář toho chce postihnout hrozně moc a na potenciálně skvělé, ale nevyužité (a proto ploché) padouchy mu nezbývá prostor, v telenovele mezi ťulpasem Petrem a MJ (a Harrym a zcela zbytečnou Gwen) se jen tu a tam připomenou. V první půli si ještě nejde na nic extra stěžovat, ale potom, co přežijeme trapnou epizodku s agresivně slizkým emo-Parkerem, vyžereme si do dna přepálený patos, sentiment a klišé ošklivě digitální závěrečné akce a nesmyslného propojení Sandmana s vraždou strýčka Bena.