VanTom

"Paměťový" detektiv (tzn., že prozkoumává lidem vzpomínky) dostane zdánlivě jednoduchý úkol - donutit bystrou mladou dívku přestat držet "hladovku". Což se samozřejmě zkomplikuje a proniknutím do její minulosti musí vypátrat, zda se jedná o sociopatickou vražedkyni nebo o labilní zneužívanou puberťačku, zda se opravdu trápí nebo s ním manipuluje. A přes notnou nedotaženost to bylo celkem zajímavé a mělo chvílemi i slušnou atmosféru, proto ty 3 hvězdičky dám, přestože jsem měl značný problém nepospávat.

I přes hvězdné obsazení šlo o sci-fi béčko jak vyšité - viz samotný námět "krásného" mimozemského mutanta (v lidské podobě má Natasha Henstridge opravdu co ukazovat, v té úchylné latexové Gigerově vizi už moc ne :-)), jenž se snažil spářit s jakýmkoli vhodným chlapem. Ale k dobré žánrovce něco chybělo - svižnější tempo, zaujatější režie, méně toporné dialogy, nekombinovat "nechutný" horor s psychologií či nevykrádat tolik Predátory a Vetřelce.

Sám jsem velmi překvapen, o kolik mi dvojka sedla víc než jednička. Zcela odpadla nezáživná seznamovací část, ale také ta rodinná, mimovolně se řeší jen spokojenost v práci (poučení: dělej, co tě baví, s lidmi, které máš rád; kariéra a peníze jsou fuj). Jedna hektická noc v ohromných tematických muzeích a archivech Smithsonian i okolí nepostrádá spád, nápady (obrazová galerie), funkční romantickou linku (aby ne, s takhle "šik" Amy Adams) a vtipně zlého faraóna Hanka Azarii. I když v improvizovaných slovních přestřelkách řetěz občas spadne, bavil jsem se nečekaně dobře.

Ani se nedivím, že pár zmatených diváků označilo Marťana za příběh podle skutečné události, opravdu tak realisticky a vědecky přesvědčivě vypadá snad ve všech detailech (a tím nemyslím zrovna technické parametry filmu). Na marsovském "survivalu" Matta Damona mi však stejně přišel nejosvěžující jeho (téměř neustálý) profesionální, optimistický a "života se držící" přístup - nelelkovat, tvrdě makat, vyřešit jeden problém, pak druhý, třetí, tisící, nepropadat přitom trudomyslnosti a k tíživé situaci přistupovat s elánem a hořkovtipným nadhledem.

Totálně kladný lidský příběh, který by rád inspiroval a dodával sílu překonat jakékoliv nástrahy osudu (tzn. i žralokem ukouslou ruku), a kde jsou všichni maximálně šťastní, veselí, podporující, milující a… zbožní. Dějový oblouk samozřejmě nic nečekaného nepřináší, nicméně sluníčková party nálada surfování a surfařských závodů (s krásnými záběry na oceán a vlny) účinkuje i zde tak nějak automaticky.

Pěkně zpracovaný "found-footage" (i když ke konci tuto formu opustí) horůrek - mladý pár se vydává do odlehlé chaty, aby natočil dokument o přírodě, pak ovšem objeví strašidelné skulptury tajemného Mr. Jonese, takže začne filmovat o něm. Slušně atmosférická podívaná v závěru eskaluje ve střihové, blikající, mysteriózní a málo pochopitelné psycho, což mi zrovna nebylo po chuti.

Příkladný hollywoodský blockbuster, u kterého si můžete buďto oddechnout a bez ostychu si užívat velkolepé triky, (schematicky) sympatické postavy a odlehčující humor, nebo do zblbnutí kroutit hlavou nad přepáleností úniků v poslední setině vteřiny, "plakátovými" rodinnými hodnotami (pes!) či ctnostným americkým heroismem a patosem (ale děj se prostě odehrává v USA, takže je trochu nefér toto vyčítat). Já se jednoznačně kloním k první možnosti, pak Den nezávislosti šlape skoro jako (německé) hodinky.

Dostal jsem, co jsem očekával (tedy hordu Mimoňů :-)): technicky povedený dětský animák s ujetým příběhem a infantilními vtípky (sem tam k smíchu i pro odrostlejší), který jen horko těžko ustává svou celovečerní stopáž. Zasazení do 60. let zahrálo na nostalgickou strunu pěknými písničkami, i proto polosrozumitelné žvatlání žlutých vajíčkovitých troubů nestihlo vlézt na nervy.

No, vidíme tu opravdu neotřelý (respektive za každou cenu originální) "prequel" Petra Pana - do vesmíru létající plachetnice (bojující s luftwaffe) či pirátská sebranka skandující Nirvanu, to bylo hodně divné. I když tedy samotnou kostru příběhu nelze neoznačit než za předvídatelnou, nudnou a zcela klišovitou. Nicméně akční finále podbarvené skvělou Powellovou hudbou přece jen na tu slabou 3. hvězdičku dosáhlo.

Procedurálně chladný "záznam" metodického výzkumu smrtícího vesmírného mikroorganismu stále přitahuje svou (v mezích žánru) vědeckou akurátností. Ovšem dnes již ta filmová sci-fi tajná superlaboratoř, jejímuž popisu je věnováno moře času, diváky těžko ohromí a se všemi těmi tlačítkovými počítači, blikajícími monitory, (viditelně zoufale nepřesnými) robotickými pažemi, provozními rozhlasovými hlášeními či samohybnými obrannými lasery naopak působí úsměvně archaicky.