Vodomilec

Chystáš se zhlédnout nový film Denise Villeneuva Blade Runner 2049. Uvolni se. Soustřeď se. Zapuď všechny ostatní myšlenky. Ať se svět kolem tebe rozostří do nezřetelnosti. Řekni ostatním návštěvníkům kina na rovinu: "Ne, nechci být vytržen z děje šustěním a pachem vašeho popcornu". Řekni to pěkně nahlas, jinak tě neuslyší: "Budu sledovat film! Nechci být rušen!" Možná že tě při sledování obrazovek svých smartphonů ani teď neslyšeli, řekni to ještě jednou, zakřič: "Za chvíli začíná nový film Denise Villeneuva!" Anebo jim to ani neříkej, snad ti i tak dají pokoj. Po reklamním utrpení konečně začíná vytoužený biják. Téměř nedýcháš unesen vizuální a zvukovou nádherou která na prchavý okamžik tvoří tvůj uzavřený vesmír. Pohyblivé obrázky pomalu spějí ke svému konci, a hlavou ti na vteřinu proletí nespočetněkrát viděná scéna. Do zatím ještě potemnělého kina vplouvají jména tvůrců, což je pro většinu diváků startovní výstřel nabádající k pelášení ze sálu. Nadechuješ se a křičíš : "Kam jdete, film přece ještě neskončil!". Pravě teď skutečně nastal ten okamžik, avšak ty mlčíš a tiše chvilku trpíš než oni zmizí z tvého zorného pole. Společnost ti dělají už jen závěrečné titulky a otravný uvaděč který v koutě čeká až vypadneš. A ty už víš, že se příště s pokorou vrátíš do kin které mají duši. 

Poznámka 1: Film Blade Runner 2049 jsem zhlédl v multikinech Cinema City Pardubice a CineStar Anděl.

Poznámka 2: Úvodní věty jsem odcizil z knihy Když jedné zimní noci cestující od Itala Calvina v překladu Jiřího Pelána.