Peytl

Nalejme si čistého fridexu, na Osmana film pochopitelně nedosáhne, i když by se Lafita nabízel vzhledem k osazenstvu a ač se tlupa Bíbrů snaží a předstírá sebevíc, aby ukázala, že je majitelkou aspoň jedněch erárních varlat, my, dospělci... my jim věříme leda hovno, klecí teleportovaná Transka nepředstírá nic, snad jen hraní. Špatné. No nic. Snad bude aspoň v šestnáctém díle, který se bude točit z čistočiré dobroty, vysvětleno, kam chodili holobrádci k lazebníkovi, zatímco v šedesátém třetím pokračování Hangrgejms bude vysvětlena leda ta nejkyselejší prdel. Ve srovnání se zmíněnou slátaninou pro lobotomované nezletilce, je Labyrint o třináct levelů výš a i přesto ho mohou s klidem pouštět hafům v Jabloneckém útulku, aniž by jim zavařili šedou můru kostkovou. Mně, protože jsem velmi chitrí, tak mně se líbili ti Rmutové, Rmuti... ty kurvy nohatý a hošani si s nima aspoň sporadicky zapíchali. Málo labyrintu, hodně moralizování, to asi aby byla rovnováha mezi pubertálními vzory, na jedné straně píča létající na kouli, na straně druhé Thomas Dušín. Na adolescentní film, který je primárně určen pro dnešní (ouuu) dorost a nás, přestárlé, senilní geronty vcelku pohoda, jasně, bojím se věcí příštích, ale nemůžu vehementně a předrsně tvrdit, že se (pokud nezemřu) na další dílec nemrknu jedním, zeleným zákalem obdařeným vokem, což u hladové chujoviny můžu zaručit... páč by se vlastně jednalo o eutananastázii.

A já volám, jen houšť, Netvore Bukowsky!

Dobrý den, prošli jste zdatně obecní pětitřídkou? Množilka a vyňatá slova nejsou pro vás pojmem záhadným a zahlédli jste, byť jen v rychlosti a přes mléčné sklo dveří od kabinetu vycpanou fretku? Znáte sračkofág? Pokud jste odpověděli minimálně dvakrát (slovy dvakrát) ano, pak jste rozený génius a vřele nedoporučuji ani jedním podnapilým očkem zhlédnouti tuto zapařenou, vypíčenou, esoterickou sračku, za kterou by měli sekat zúčastněným ruce u samé prdele! Pyramidy??? Ani hovno, to už raději domu nastěhuji Laďu Hrušku a budem si z exkrementů navzájem plácat bustu. Veřejnoprávní televize, hehe, a co na to Aštar Šeran?

Ítý již nemá potřebu volat domů, byť by byl paušál sebelákavější a svítící prst používá na vše možné, jen ne na roztomilé leč nevychované ukazování, přitvrdil a vzal na sebe luk třímetrového obyvatele Bergen-Belsenu s nevypočitatelnými pohyby, ne, ani Hókink by to nedal, věřte mi. Útočí pomocí telekineze, telepatie a teleportu z talíře z telešopingu, nebo snad od četníků ze Saint Tropez, ovšem pořád o chlup z telete lepší než takoví teletabís v telemarku i na teleskopickou prdelní sondu dojde, teleftipné. Stereotypy a blbosti je třeba dodržovat vždy a všude, tedy máme pod talířem prostřenu partu postpubescentů s namíchaným pohlavím ve prospěch čárek. Hysterčí se na přeskáčku a ne striktně genderově dle obrazu moderní doby. Dále nutno nevnímat dialogy, zejména ten mezi policisty a ač se právem čeká u uniformovaného pičuse jistá dávka demence, tak rozhovor v autě, psychologický rozbor, nebocotokurvabylo, by měl být zaznamenán zlatým písmem mezi deseti nejdebilnějšími rozhovory společně s Milošem Passym. Volně přeloženo, byla to pičovinka, váš hrábě Teleke z Tölökö.

Pro tenhle film pánů Svěráka a Svěráka, není nutno míti zákonitě povolené svěrače, pro pochopení a slzavé ukápnutí stačí býti dokonale empatickým a míti citlivou a vnímavou duši hned pod srdcem na levém místě, a nebo zestárnout... to se stalo mně. Před lety, jako mladý padesátník, bych tomu nasadil korunu a dal tak tři pizdy, což by bylo více než skandální, skoro o euro víc než to, že již nejsou padesátníky a na koruny, královské, se chodí vrávoravě zvracet. Ta nostalgie.

Tak jak, Bobíku? Mrknem na Tornádo Lou, tu Arizónskou pěnici, prohlédneme jí oftalmoskopem? Pokud je tedy okem míněn opravdu sklivec a nejedná se jen o téměř básnický pojem vytvořený poetickým střevem, pak bude dozajista myšlena prdel. Prdel!!! No, to abych vyměnil nástroj. Vzhledem k tomu, že jaksi uznávám své občasné autority, uvěřil jsem některým zde vyprodukovaným větám v komentech, že klasický model o tak či jinak pochroumané rodině zde figurovat nebude, super, klišé se nekoná a o čem ten film teda bude, hehe, dále až božsky opěvované dramatické scény a další všemožná superlativa o supercele. Do prdele. Po trapných patnácti minutách měním lékařský kufřík, neskonale se směji ftipné dvojce na čtyřkolce, proklínám svou důvěřivost a čekám na ten neskutečný vrchol, grandiózní finále, tak, větře duj. No, přetrpíme pochroumanou rodinu, zív, já to věděl, kreténské dialogy primitivních scénáristů napsaných pro idiotské studenstvo, plky a milion kamer geniálně obhajitelných projektem časové kapsle, to už jsem opravdu uchcával. Tolik trivialit na jednom místě... větře, duješ??? Pořád čekám! Fůůů a fííí, meluzína jak od Křemílka s Vochomrchou a stejně zákeřná, dokonce jednomu hrdinovi, zástupci pana šiditele, vytáhla prdel skrze kanál. Nebój, kufřík už mám otevřený. Dočkali jsme se i přerodu cynika profesionála v citlivou duši a miláčka všehomíra a pozór, jeho letu vokem... tak to bylo ono? Na to tady hodinu a půl čekám? K dokončení trapnosti další rozhovory do kamer, společné mazlení bratrů Bíbrů a taťky a džouk v podobě již zmíněné dvojice na úrovni tele-tele. Od začátku dokonce dokonale bez napětí, neboť každé z hrajících telat má na čele napsáno, jak že to s nim bude dál. Ač jsem nečekal nějaký extra umělecký zážitek, tohle bylo velmi podprůměr, přátelé. O hrdě ač potrhaně třepotajících se vlajkách se ani nezmiňuji, je to špatné pro morálku. Takže, Bobík je neskonale nasrán a bude se více držet hesla „důvěřuj, ale prověřuj.“

Můj pokus o alespoň částečné a povrchní zhodnocení bude ještě minimálně o dva stupně, řády i neřády (už jsme téměř na hranici debility) níže, než je u nedouka mého ražení obvyklé. Tím důvodem je zaneprázdněnost a jakási frustrace trhající mé nitro. Frustrace z toho, že já vidět v zrcadle jsem, z čehož pramení další prohloubení estetické krize a zaneprázdněnost proto, že zahlcuji servery, poštovní holuby, ba ani žádná zeď si nemůže být přede mnou jistá... přede mnou a před mým vzkazem, prosbou... Sháním upíra, vampíra, netopýra, zkrátka jakoukoliv příšeru, nepohrdnu ani smrdutým a tuplovaným oposumem, za účelem prokousnutí jakéhokoliv údu, neboť jsem ochoten udělat cokoliv, abych aspoň na tři dny vlastnil exteriér pana řídícího Napichovače, tak pravím já s plným vědomím trapného heterosexuála. O tom, kdo by byl pak právem titulován jako Napichovač, či Opíchávač, o tom bychom mohli v teoretické rovině dlouze polemizovat. Narozdíl od ostatních nesdílím názor o nějaké lacinosti filmu, ale je jasné, že jako hysterická fanynka Evanse nebude můj názor dostatečně relevantní a pro místní macho kliku bude snad i směšný. Nicméně nemůžu zdrbat film jen proto, že chce má partnerka zcela evidentně šukat s Draculou a nepokrytě tvrdí, že ji piji krev. Nebudu ani pitvat historické údaje, dobové hadříky, Stokerovo dílo, ani to, kde se vůbec vzala ta umanutá a proklamovaná romanťárna, kdy hrábě celé generace hledá svou Minu jako svou Mícu. I přesto, že mohl být vizuál syrovější a vše tak nějak krutější, dávám plnou palbu proto, abych nasral nasrané pupkaté blby.

Že na Čórtovo hrádu strášá, to už my, ač nepolíbeni famfrpálem, víme, neboť ctíme Ladův odkaz s heslem čert do každé rodiny a nikdy jinak. Proč jsem byl tedy tak překvapený, když se Harry naCamrál a dvakrát Potlouk, zatímco Zlatonka jasně vysílala blý-ska-vi-ce a ná-rod... ehm, nádor, ať znovu potvrdím svůj nelidský cynismus. Možná jsem měl mozkové závitnice zaneprázdněné hledáním seriózního vysvětlení, jak je možné, že nehezky ochlupený a rachitický hrudníček kouzelnického synka, dokázal unést váhu takového nadělení... a možná mám jen překvapení rád. Kdo ví... Dobrá, vynechme dalšího strefování se do vypáleného cejchu na čele pana Radcliffa, neboť jsou i jiné příšery, které si z dětských let nesou podobný satanský kříž, Mekbezkulkyn... například, Barbánek, třeba... a toho kokota od vedle vlastně znát nemůžete. Pokud si ale člověk dá práci, zapojí fantazii, nebo využije racionálního myšlení a pomocí lívance překrývá na televizi mágův xicht, pak má způli vyhráno a i přes předimenzovanou stopáž může býti ukojen, stejně jak nekompromisní četníci, oddávající se homosexuálním hrátkám ve služebním voze, ovšem do okamžiku, než z toho jeden ztratí hlavu. Tosmesenasmáli. Kdesmetoskončili? No jo, konec, ano, to bylo trošku, trošku víc než trošku, no, ještě o kousek víc... ještě kousek přidej, no, prostě stál za hovno, ale jak já vidim chlapa s vidlema, ňákou šukézní zrzku, nemůžu být nezaujatý a nestranně hodnotit. Nadrženě nadržuji a pálím čtyřma pizdama, zatímco v pekle sudy válej. P.S. chápu, že z mého intergalaktického blábolu mnoho nevyzní, ale má psychika je ještě poznamenána titulky, u kterých zřejmě prováděl korekturu můj přítel Stoka, a byly tedy v neznámé řeči, kterou pracovně nazývám slovanskohovadština.

A co na to planeta slepic? Máme se na co těšit, dámy snad prominou.

Tak jsem si připadal jak strýček Dolfi blahé paměti na sovětském kole, ne, na cole, vole.... ale co si budeme povídat, všichni víte, jak to myslím. Naprosto skvělé okamžiky (satan vem rakev, že odkoukané, vše již bylo vymyšleno) střídaly dokonalé debility s vítězným poměrem pro konečné a kladné hovnocení. Nicméně, páč nejsem plzeňák a na tutom gauči si nesedám, nemohu vyzvihovati závěrečné baleťácké defilé, které mě ukrutně, ale nekřesťansky ukrutně sralo, ač mělo býti evidentně pověstným artovým majstrštykem. To, že jsem v něm nenašel pointu, opět, to mohu již přisuzovati jen a pouze svému chorému a léty opíjenému mozku, ale stejně to bylo zralé na čt2 někam kolem třetí ráno. Každopádně mě ale pan Mazadlo pobavil a jeho tvorba zaujala, což mu sice bude hovno platné, stejné hovno si za to i koupí, ale poslání do prdele od arbitera mé velikosti je daleko více frustrující. Takže tak...