J.Connor

Strašně rozporuplná věc, kde jediným přínosem tvůrců v podstatě je, že našli tu odvahu (pro někoho možná drzost) tuto intimní věc zveřejnit. Apokalyptická linka je pak samozřejmě nezamýšlená, ale je opravdu mimořádně působivé a smutné vidět, snad zdánlivě, bezstarostného Petra Lébla pár let před jeho předčasným odchodem, to vše z dálky editované Janem Kačenou v době, kdy do jeho předčasného odchodu nezbývalo o moc déle. Rozporuplné pocity pak pramení zejména z toho, že se teď cítím, jak kdybych někomu vlezl nezvaně do deníku nebo do mobilu. Voyerské, citlivé, něžné, stírající rozdíl mezi divadlem, filmem, home videem, reality show, deníkem. Retro, mládí, láska, skopičiny. Působivé, ale pět tomu nedám, prostě tam mám nějaký etický vykřičník/otazník a pořád nevím, jestli jsem to měl vůbec vidět. Bohužel v Ponrepu vysíláno zcela bez úvodu, takže není jasné ani kde, jak a za jakým účelem tvůrci materiál získali, z jak rozsáhlé materie stříhali apod.

Příšerný závěr sráží tak dvě hvězdičky, ale kvůli ne zcela pochopitelnému nízkému obecnímu hodnocení, nakonec srazím jen jednu.

Kdyby nás pan Horvath alespoň trochu seznámil s pozadím celého natáčení, bylo by možné film trochu odpovědně hodnotit. Helmut Berger není žádný zločinec, či zkrátka někdo, kdo by zasloužil pomyslný trest odhalením své pravé stránky či detailů ze soukromí. Ano, je to vysloužilý prasák a ožrala, pomatenec zajatý chimérami o své dávno zašlé slávě a důležitosti. Nicméně je to také starý osamělý člověk, jenž si velmi pravděpodobně jen málo uvědomuje realitu kolem sebe, je velkou otázkou, zda vždy věděl, že je natáčen či, že tento materiál bude někde vysílán a jeví se mi zcela zřejmé, že Horvath vědomě zneužil jeho přirozeného exhibiconismu, kdy Berger vycítil čanci o sobě dát naposled vědět aniž by zcela dosáhl a ovládal všechny aspekty svého konání. Jistě, trávit tolik času s nakropeným ouchylem a čelit jeho verbálním útokům asi byla pruda, ale nikdo k tomu režiséra nenutil a skutečnost, že tohle nebude kultivovaný povídání o italském neorealismu musela být jasná od samého začátku. Bez jakéhokoliv dovětku či vysvětlení je tak pro mě tohhle dílko i přes některé formální kvality voyeurská a hlavně zcela neetická sračka a fakt bizarní vstup do KVIFF 2016.

Spousta hodnotitelů si tady přes hodnocení ventiluje svůj vztah k neohipsterství nebo názor na jednotlivé postavy dokumentu, což je samozřejmě špatně. Ze všech zobrazovaných subkultur je tato jediná aktuální (nejde o retro a opakující se společné fragmenty, všechny ostatní kmeny tady fungují 20 a více let) . Právě s aktuálností přichází přílišná krutost dokumentu a také jeho největší síla, protože zachycuje v reálném čase "kmen" při jeho rozkladu (který se tak jako u ostatních dlouho nenápadně tvářil jako vrchol). Možná to bylo až příliš přísné (knedlíky a knihy, všechno od holky s nákloností k transparentním materiálům), ale proč vlastně ne...na hrubej pytel hrubá záplata. Revoluce konečně žere svoje děti a my true pankáči můžem jet dál a nebejt terčem vášní a identifikace od normálů a pohybovat se v pytli s pozérskejma dětma.

Nezasvěcenému podá zkreslený parciální pohled, zasvěceného tím naopak nasere, tedy stejný problém jako v knize. Chápu, že to není encyklopedie, ale model oslovim tři kámoše a pak pojedu na jedno odpoledne na Mighty sounds řekne tak akorát kulový. V rámci tohohle ranku příště radši hodinovej dokument o Petru Hoškovi. A ten Howard Wolowitz českýho neorádobypunku? Veganská kaše na návštěve ségry, NO FUTURE ty vole.

Země (bohužel) vůbec né vzdálená a nejlepší českej film od toho Polskiho.

Ten orgastický moderátor jasně vede. Jeho ukájení klesajícím válcem je před desátou na pováženou. Jóó. Pojď ! Pojď !

Velmi příjemný film s povedenou 90´s estetikou, jemuž podráží nohy především skutečnost, že na ose "Film o toxících / Sociální drama / Kriminalita v Itálii" bylo natočeno tolik úžasných děl, že NEZLOB! lze vnímat již jen jako nastavovanou kaši, která navíc honí těch slavných několik zajíců. Byť estetiku vnímám jako povedenou, nemám na druhou stranu pocit, že by se ve filmu jakkoli otiskl zde již kolegy zmiňovaný duch devadesátých let, neboť Cesare a Vittorio jsou univerzální zevlové pro každou dekádu od 60. let až po dnešek. Mé výtky ale nemění nic na prvních třech slovech tohoto komentáře a jako bonus děkuju za tip na páně Caligariho, jehož starší filmy si budu muset prostudovat.

Americki film.

Po dvou shlédnutých rádoby artových kktinách na Febiu 2015 musím tuhle civilní a vítaně cudnou romanťárnu mírně nadhodnotit.