kulyk

Když maminka s tatínkem věří na pohádky, a co hůře, nekriticky adorují i jejich vypravěče, může to dětem trošičku zkomplikovat dospívání, kupříkladu smrtí. Vynikající, atmosférické, dánské. Pozvolna se z posledního výrazu stává synonymum pro kvalitu.

Jsem línej, tedy viz verbitch. A ano, chápu, budu mu muset platit za zneužití trade mark. To zase čapnu popraskaný koutky.

Čekal jsem leccos jiného, než pokus o našroubování krátkých, rádoby moralistických storek do neokoukaného rámce. Fest prosraná šance na špičkovou komedii. Vznikl plážově se vlnící filmík, který jednodušším může dodat pocitu, že popatřili na neuvěřitelné umění a ještě k tomu jim docvaklo, o čem to cirka bylo.

Jak si zde nejeden šikulín všiml, film je rozdělen na dvě části. Ta první trvá asi čtyři týdny čistého času a je plná dloooooooouhých záběrů na dramaticky se tvářící xichty rozličných ťamanů, vypadajících, že serou zrovna rubikovu kostku, vyvedenou v nadstandardní velikosti. Jistě, též se tam plíží zrada, zákeřnosti a love story někoho nezajímavého s němou, ale to sere Goro. Pak konečně shoří plovoucí stodola, japko dopádluje a můžeme začíst s druhým partem, partem plným až parodicky přepjaté akce a modernímu (pubescentnímu) publiku poplatných alogických zvratků v ději. Též patosu nejhrubšího zrna. Thermopyly po Kojejťku, plotím. Za pozornost stojí hlavně dědek/neznámý venkovan - objevitel víru, a jeho herecké kreace, především k závěru této nekonečnosti. Výkon zjevného nestora korejského filmu je neohodnotitelný. Žádná Zlatá malina, adekvátní ovoce prostě ještě nevymysleli.

Za tu obří frndu jsem málem bouchnul čtvrtou.

Je to úplně stejné, jako nějaká růžovoknižní veledůležitost od Rosakundy Píčerové. Samá romantika a nivé pohledy, čistá příroda vůkol, ústřední hrdinka si k závěru obkročmo nasedne na bílého prince s nářadíčkem jak od koně a odcválá na něm zapadajícímu slunci vstříc. Akorát místo princezničky máme zářný příklad předměstské lůzy, fantastické exteriéry nahrazuje humor, jdoucí na dřeň jak leukémie u kostí a když už se mrdá, tak dvoumetrákové kusy rozličných barev. No ale jak píšu, jinak naprosto stejné.....

Protože se to nakonec ukázalo jako super rejže, tak se frčí opět odzadu, aby v tom měl každý vylitý kulyček pořádek, že jo.... a především proto, že dolců není nikdy dost. Zaplať ankl to dělají vcelku koukatelně a tyto pohádky pro věčně nedospělé mohu na volnoběh sledovat bez nekontrolovaných úniků žaludečních šťáv.

Glýsn dozrál do evropské herecké elity. Jestli to trošku nezbrzdí, za chvíli vysloveně zgabénuje. Takže i když se jenom tak potlouká po zrzounském vidlákově a bez přesvědčení prodává učení natlučeného, je to strhující potulka a jeden ho vcelku hltá. Vše samozřejmě mírně dokresluje jakási zápletka, moralizování o morálce a humor, drsnější než Dropkick Murphys. Za pozornost stojí konec, který se bezduchému Holloúdu směje do očí jako svatý Patrik hadům.

Hrábnout do zombič žánru a vytasit se s novotou je stále těžší. Na to jeden potřebuje buď neotřelou fantazii, nebo zcela jiné, v zápaďákově neokoukané prostředí. A odlišnější kulturu. Povedlo se. Juan, tento týpek s ručkama jako hůlčičkami, výrazem, balancujícím na hraně mezi protřelostí a debilitou a povahou, při které bude na své Kubě vždycky libre, se stal poměrně nečekaně kukuřičkou na lejnu žánru. Pokud se zkusíte uvolnit a vnímat tok času trošku pozvolněji, v Evropě by jeden řekl ,,jižansky", můžete si vychutnat fórky a nadsázku v odlišném tempu i intenzitě, než bývá u euroatlantických komedií zvykem. A jakmile zazní ,,disidenti" nebude již pochyb, že i kdyby jen pro tenhle vtip stál nečekaný Bruguésovo majstrštyk za to.

Drahá Gertudo, oni ti uprclíci jsou vlastně strašně sechci rošťáci, co sice mají nějakou temnou minulost (a to je teprve rajc), ale všichni se v dobré obrátí a tebe každý večer donutí velice vynalézavými způsoby roztahovat svou pochvu ze standardních desíti na osmnáct centimetrů, a to i o ramadánu nebo při zápase Galatasaray - Fenerbahce. Jj, vir šafn das. Rozhodně neskončíš jako zahadrované nablblo, které doma kojí každým prsem sedm jižanů, zatímco ten její maestro buď nosí dom krásných jedenáct set tojro podpory, nebo se radikalizuje v krimu, ne ne ne. To, co v Bastardech rejža pupkin nastínil jako děsivé upozornění na rozrůstající se realitu, je zde podáno coby humorné trubkování, takže se milci ptačího tance a kartoflů mit esig und krojtr mohou spokojeně hihňat, aniž by byli zbytečně znepokojeni....