NIRO

Se svou typickou ironií odpověděl na dotěrnou novinářskou otázku, jakými řečmi ve svých mladých letech balil děvčata: "Moje texty nebyly nic moc. Většinou jsem měl úspěch s prastarým trikem - totálně jsem děvče nalil a pak jsem řekl: 'Hej, ty ale vypadáš opilá. Nech mě, ať ti setřu zvratky z obličeje a odvezu tě domů.' To byl můj oblíbený výrok. Nebo: 'Hej, probuď se'. To taky často zabíralo."

Už v pozdnějším dospělém věku vzpomínal, že dříve býval "rozzlobeným mladým mužem": "Mělo to několik důvodů. Vyrostl jsem v šosáckých čtyřicátých a padesátých letech a to, co se nám dětem v té době nabízelo, byly v podstatě lži o životě. Všechno bylo údajně dokonalé. Teprve postupně a později jsem se naučil tyhle lži prokouknout. A rozzlobilo mě to. Další byla povrchnost: mladík vypadá tak a tak, takže musí odpovídat tomu nebo onomu typu. Měl jsem pak velké potíže najít své místo v životě. Chtěl jsem být výtvarníkem, chtěl jsem jet do Evropy. Měl jsem pocit, že nepatřím do prostředí, v němž jsem, nikdo mi ale nerozuměl. Podle obecných měřítek jsem si vedl báječně: dobře jsem vypadal, byl jsem sportovní typ, upěl jsem jednat s lidmi, měl jsem mnoho přítelkyň. Ale pocit, že jsem na špatném místě, zůstával."

V roce 1998 v souvislosti se svou režijní prácí komentoval: "Jako mladík jsem cestoval po Evropě a celé dny jsem vysedával se skicákem po barech a kavárnách. Musím mít doma ještě asi patnáct bloků, se stovkami náčrtků. Prostě jsem tam jenom tak sedával a pozoroval cvrkot, jako kdyby to byl největší film všech dob. Měl jsem tak málo peněz, že jsem nemohl chodit do divadel, klubů ani nikam jinam. Když jsem se pak stal hercem, mnohé z toho, co jsem tehdy viděl v barech a kavárnách, jsem použil na jevišti a před kamerou. A používám to dodneška." Byla ovšem chvíle, kdy se jeho možnosti být "jen" pozorovatelem značně zúžily: "Když jsem dosáhl komerčního úspěchu, začal jsem být vnímán úplně jinak. Náhle se za mnou lidé otáčeli. Dál jsem se pokoušel malovat, ale efekt byl bizarní: Hej, nevíte, co to Roberta Redforda napadlo, že mě tady skicuje? Dřív jsem jednou do roka projel napříč Amerikou, ale najednou to tak nějak nešlo. Bylo jedno, kam jsem vyrazil, někdo mě vždycky poznal, začala mě sledovat auta. Ztratil jsem svůj klid. A jedno z největších potěšení svého života."

Řekl, že coby dítě ho zachránila městská knihovna. Později to na přání rozvedl: "Pocházím z velmi skromných poměrů. Můj otec byl mlékař, neměli jsme peníze, dokonce ani auto. A to bylo v Kalifornii. Ve středu večer jsme chodili do městské knihovny, v neděli večer do kina. To byla naše zábava. Bydleli jsme ve velmi malém domě, a velmi přesně si vzpomínám,jak zoufale jsem odtud chtěl uniknout. V noci jsem často vylézal z okna svého miniaturního pokojíčku, to mi bylo pět nebo šest. Chtěl jsem jenom sedět venku a cítit dálku. Hvězdy, vesmír nade mnou, to mě uklidňovalo. K tomu jsem si směl každý týden přinést z knihovny domů jednu knížku. To pro mě bylo něco zvláštního. Často to byly hrdinské pověsti - Perseus, Herkules, Parsifal. Miloval jsem tyhle příběhy, ty boje s draky a příšerami, svět, který byl o tolik větší než ten můj."

Komentoval, že na hororovém žánru ho nejvíc fascinuje "psychologie postav. Vím totiž, jak funguje strach a úlek, protože jsem obojí ve svém životě poznal už velmi záhy. Když končila druhá světová válka, bylo mi pět a ještě si velmi dobře vzpomínám na hororová hlášení ve zprávách. Když mi byly čtyři roky, zemřel mi otec. Cítil jsem se tehdy jako oběť a od té doby se mi zdá velmi zajímavé zabývat se motivy pachatele."

Gwyneth Paltrow, která si s ním zahrála ve Velkých nadějích (1998), mu tehdy složila poklonu: "Víte, je to jediný přítel, kterého mám mezi herci a vůbec umělci v New Yorku. Je to jediný chlap, jehož znám, který každý den přichází s novými nápady - co kdybych založil divadelní společnost, co kdybych režíroval divadelní hru, co kdybych... a pak to všechno skutečně udělá. Všichni ostatní jenom uvažují o tom, jak by to bylo krásné, kdyby... Pouze Ethan dokáže všechny své sny realizovat."

Jedna z jeho slavných průpovídek zněla, že herectví je jako milování. Později vysvětlil, co tím měl na mysli: "Existují tři základní věci, které vás mohou zničit jako herce i jako milence. Když nejste poctiví, je to k ničemu. Když se to přeruší, je to špatné a když nemáte fantazii, tak je to taky o ničem. Ostatně vaše výkony v těchto oblastech může poznamenat třeba i telefon, který zazvoní v nevhodnou dobu, vaše domácí nebo zdravotní krize stejně jako náhodná jízlivost, kterou zaslechnete na chodbě. No a pochopitelně v obou případech záleží na tom, jak jste připraveni!"

V šestnácti letech si nechala chirurgicky zmenšit ňadra: "Byla tak velká, že mě 'předcházela' jako jiná osoba. Ahoj, já jsem Drew a tohle jsou moje prsa."

Na své divoké mládí později vzpomínala: "Poté, co jsem se díky E.T. stala slavnou, mé dětství rázem skončilo. V devíti jsem pila, v deseti jsem kouřila tráv, ve dvanácti šňupala koks. Pak si mě vzal do prádla bulvární tisk, takže když jsem byla po různých odvykacích kúrách zase čistá a hledala práci jako herečka, slýchala jsem stále stejnou větu: Od trosky jako jsi ty je pěkně odvážné říkat si o roli. Ty vážně věříš, že bychom tě obsadili? Přijď znova, až peklo vychladne, zlatíčko." Ale "nebyla jsem zneužita. Všechno jsem dělala dobrovolně. Není čeho litovat."

Na otázku, zda se nestal producentem i proto, aby se snadněji seznamoval s půvabnými ženami, v 90. letech se smíchem odpověděl: "K tomu se nemůžu vyjadřovat, protože to skoro není součástí mého vesmíru. Prostě si nedokážu představit, že bych byl producentem proto, abych se seznamoval s ženami. Už delší dobu někoho mám, ale když jsem byl volný, pracoval jsem na filmu a měl jsem o někoho zájem, tak jsem vždycky s balením počkal, dokud nebyl film hotový. A taky - víte, já byl někdy ve dvaceti letech tanečník a byl jsem jeden z mála heterosexuálů v našem ročníku. Ostatní kluci mě pořád balili. Občas už jsem toho měl tak po krk, že se mi chtělo řvát: 'Sakra, přestaňte mě balit a nechte mě na pokoji!' Ale díky tomu jsem si uvědomil, že jestli tohle cítí děvčata, když je chlapi balí, tak bych rozhodně nechtěl, aby se kvůli mě nějaká takhle cítila."

Za jeden ze svých nejoblíbenějších filmů a veliký zdroj inspirace označil české Ostře sledované vlaky (1966).

Na téma svého působení coby víceméně novináře, v roce 1998 řekl: "Jsem v takovém zvláštním rozporu, protože většinou bývám na druhé straně mikrofonu a najednou mám být tím, kdo obtěžuje. Přitom velmi dobře vím, jak je to asi příjemné, zvlášť, když ten člověk přijede zvenku a vůbec neví, co jsem zač. Jestli jsem z Blesku anebo z Lidových novin, jestli na něj nechci vytáhnout něco nepříjemného. (... Já konfrontaci nesnáším, netěší mě ptát se na věci, které jsou tomu člověku nepříjemné. Vím, že to novináři někdy dělat musejí, ale myslím, že i v rámci téhle profese se dají respektovat určitá pravidla slušnosti."

Marek Eben, který s ním natáčel rozhovor na festivalu v Karlových Varech, o něm řekl, že "to byl klasický prudič. Točili jsme s ním v Puppu, v apartmá Františka Josefa, kde je nádherná koupelna. On bydlel na stejném patře, jen o pět dveří vedle. Přišel jeho asistent, donesl skleničku s vodou, kdyby se pan Walken náhodou potřeboval po té desetimetrové cestě napít, a zeptal se, jestli jsme připraveni. Řekli jsme, že ano, pan Walken přišel, sedl si a v tu chvíli si náš osvětlovač ještě upravil lampu. Ve vteřině byl pan Walken pryč. Abychom pro něj přišli, až se bude moci točit. Dvakrát odvázaní jsme z toho nebyli, ale zase jsme měli tu výhodu, že jsme mohli udělat úvod, který jsme mu nemuseli překládat, takže jsme pak řekli, že pan Walken hrál v takové spoustě brutálních filmů, že jsme se raději rozhodli udělat rozhovor s ním někde, kde jsou dlaždičky. A bylo to."

Bývalý partner a spolupracovník Woody Allen o ní v časech, kdy spolu ještě byli zadobře, řekl: "Mia je mimořádná herečka. Zdá se, že je - a ona prostě je - schopná udělat, oč je žádána. Jestliže jí řeknu, ať zahraje nesmělou představitelku z Purpurové růže z Káhiry či hloupou prodavačku cigaret ve Zlatých časech rádia, jde a udělá to. Jestliže se jí řekne, aby zahrála něco sexy, udělá to - jako v Danny Rose z Broadwaye. Je to sladká osoba. Přijde na plac a začne klidně šít, pak si nasadí paruku a sluneční brýle nebo cokoliv a je schopná křičet jako ďáblem posedlá, zabodnout člověku nůž do nosu.. a pak si jde znovu odpočinout k ručním pracím, obklopena svými sirotky."

Na začátky svého vztahu s Woodym Allenem vzpomínala: "Ukázal mi New York, který miloval: na vrcholu hodinové věže, odkud byl úžasný výhled, vytáhl z papírového sáčku dvě skleničky na víno a láhev Château Margaux. Zdálo se mi, že jsem se ocitla ve filmu Woodyho Allena. On byl vážnější, méně komický, mnohem sebevědomější než ve svých filmech, ale pro mě byl atraktivnější, zajímavější."

Její osobnost bývalý partner a častý spolupracovník Woody Allen komentoval: "Diane umí udělat zábavu z čehokoliv. Diane je schopná popsat člověku cestu k novinovému stánku na rohu, aby si koupil noviny a rozesměje ho, protože v jejím způsobu chování je něco velmi zábavného."

Woody Allen k jejich vztahu později řekl: "Diane bylo něco přes dvacet a já jsem byl jedním z jejích prvních důležitých parnterů v životě. Byla člověkem uprostřed zrání, rozvíjela se a hledala, co se jí líbí a co ne. Zajímala se o věci, které mě vůbec nezajímaly a totéž se dělo jí se mnou. Začalo ji zajímat malování, fotografie a grafická umění a začala trávit určitá období na místech jako Kalifornie, Grand Canyon a Santa Fe. Stala se z ní sofistikovaná žena a rozvíjela milion potřeb a plánů, zatímco já jsem měl svoje potřeby a plány... některé se shodovaly, jiné ne. Rozešli jsme se jako přátelé."

Jeho dobrý kamarád a častý kolega Jiří Sovák vzpomínal, jak Menšíkův mozek "nedokázal utlumit žádnou šanci pro srandu. Ani ve výrazně smutných chvílích. (...) Měl dědečka, pětadevadesát let. Věk jistě poženhaný a žádná tragédie, když takový člověk v klidu zemře. Jen pokora, že ho Pán Bůh nechal na světě tak dlouho. Menšík jednou sedí v kuchyni u svý stařenky na Moravě, příjemně se baví, staříček si hoví vedle na vikslavantovým kanapi. Stařenka najednou povídá: 'Laďušenko, podívej, jak se ten náš staříček dneska pěkně usmívá!' Láďa se otočí a povídá: 'No jo, ale takhle se bude usmívat už furt. Je mrtvej!' Stařenka v tu chvíli propagačně zaplakala, zavolala nějaké to pravnouče, aby utíkalo pro doktora, pak si sedla a povídá: 'Laďušenko, teď pojď, převlékneme staříčka do černého, než nám ztuhne!' Společným úsilím ho převlékli. V jedné chvíli stařenka sepjala ruce a povídá: 'Ježišmarjá, co kdyby se staříček probudil, co mu povíme?' Láďa na to: 'No, co bychom povídali? Že jde do divadla!'"

Je velkým příznivcem Aloise Jiráska: "Tatínek jeho díla kupoval v sešitech, pak si je nechával svázat. Byla to vydání ilustrovaná Adolfem Kašparem na pěkném papíře. Rád jsem z nich rodičům předčítal. Táta byl opřený o kamna, byla to jeho oblíbená poloha. Kolikrát jsem je i dojal, třeba při F.L. Věkovi, ten se mi obzvlášť líbil. Tady jsou možná počátky toho, že mi dělá dobře někomu něco vyprávět."

O svém stupu do KSČ řekl: "Začal jsem věřit, že ta vysněná dějinná spravedlnost je možná a správná věc. (...) Vstoupil jsem tam jako učitel. Viděl jsem ve sborovně kolegy, kterých jsem si vážil a kteří ve straně byli. Rozhodování i přesvědčování se nesly v duchu: Když tam nebudeš, tak nemůžeš nic dělat, ničemu dobrýmu nemůžeš pomoct. Čím víc tam bude dobrých lidí, tím tíc se s tím dá hnout. (...) Ze strany jsem vystoupil až po šoku, v roce 1969, to už pak ze všeho najednou: z KSČ, z rozhlasu i z ROH."