gudaulin

Sitcom je specifický žánr, který vyžaduje obvykle početný a kreativní tvůrčí tým, jinak to dopadá prachbídně. Asi není náhodou, že se mu daří ponejvíce v Británii a Americe, v jiných zemích je výsledek poloviční. U nás nemáme tradici a navíc tvůrčí prostředí televize Nova není nejspíš nejlepším odrazovým můstkem pro kvalitní sitcomovou produkci. Není to na odpad, tu a tam padne slušný fór, ale co naplat, té hlušiny je přebytek. Celkový dojem: 45 %.

Smutný doklad toho, kam až se dá klesnout z pozice někdejší populární a profesionální moderátorky. Skutečný a nefalšovaný humus. Celkový dojem: 0 %.

Fenomén městských legend má velký tvůrčí potenciál a potenciálně početnou divácku obec. Jenže mám pocit, že to tvůrci vzali ze špatného konce a především tím kvazidokumentárním apendixem každou historku spolehlivě zabili. Kdyby si nehráli na nějaké vysvětlování a natočili cyklus příběhů ve stylu Velmi uvěřitelných příběhů, mohlo jít o výborný počin. Celkový dojem: 35 %.

Čistá práce jen dokazuje, že Jasona Stathama je v pitomých akčních ptákovinách, jako je Kurýr, škoda, protože má herecky na víc. Hamleta bych mu určitě nevěřil, ale na představitele akčních hrdinů má schopnost vtisknout své postavě přesvědčivost a ledascos odehrát. Čistá práce se dá považovat za nadprůměrnou moderní kriminálku, kde jsem dokonce poměrně dlouho uvažoval o páté hvězdičce, protože to má švih, styl, napětí a nepředvídatelný průběh vlastně až do konce a nenašel jsem tam vlastně ani nijaké zjevné chyby. Do jaké míry odpovídá děj skutečné události z britské historie si netroufám odhadovat, ale racionální bude předpokládat, že je to opravdu jen velmi volně inspirované dobovým skandálem, protože podrobnosti z podobných operací se historikům neprozrazují. Nejde o nic víc, než dobrou zábavu, ale té není nikdy dost. Celkový dojem: 80 %.

Deskový statek je vzácný případ lidové frašky, která si drží úroveň a dokáže uspokojit ty nejširší vrstvy diváků, aniž by rezignovala na vysokou kvalitu. Přináší zajímavé téma se spoustou chytrých nápadů, vychytaných hlášek a skvělým hereckým obsazením. Prakticky se nenajdou slabší herecké party nebo scény. Překvapil mě zejména Pavel Kikinčuk, kterého mám zafixovaného v podstatně povrchnějších věcech. Jedno z nejlepších představení Činoherního klubu posledního desetiletí. Vedle Kikinčuka stojí za zmínku výborný Pavlata a málo obsazovaná Dana Černá. Celkový dojem: 95 %.

30. léta na česko-německém pomezí a ve vzduchu je cítit napětí. Kriminalisté, kteří vyšetřují trestnou činnost, narážejí na atmosféru strachu, hrozeb a politických intervencí. Vlastně nejde o nic výjimečného, ale na poměry České televize je televizní hra zpracovaná určitě nadstandardně. Vynikne zdařilá snaha o zachycení dobové atmosféry, poctivé herecké výkony, celkově slušné řemeslo. Kdyby Devatenáct klavírů představovalo umělecký průměr České televize, neměl bych k její tvorbě připomínky. Celkový dojem: 70 %.

DVD Edice ve mě už při letmém pohledu vzbuzuje nepříjemné pocity a dojem, že kvalitní filmy ve své nabídce nemá snad už z principu, ale Domov šedých motýlů patří k těm několika málo světlým momentům v jejich produkci. Jde o psychologické drama, které se odehrává v uzavřené komunitě dětského domova na malém ostrůvku, kam jsou posíláni problematičtí chlapci nezvladatelní v pěstounských rodinách. Film se vyznačuje seversky chladnou, syrovou náladou, kterou zvýrazňuje dobře zvolená hudba a především kamera zachycující ponurou krajinu se schátralou budovou vzbuzující už dopředu pocit beznaděje, smutku a odříkání. Barvy jsou laděné do šeda a hnědi,světlých tónů je stejně málo jako lásky mezi členy komunity. Kladem snímku jsou herecké výkony i režie. Jen ty flashbacky z dětství Juhaniho jsou trošku zmatené, i režisér a scénárista si se svým divákem hrají a příčiny Juhaniho traumat a dnešních postojů si až do konce nechávají pro sebe. Celkový dojem: 75 %. Nejde sice o nějaký přelomový kousek, film na konci postrádá katarzi, ale rozhodně stojí za vidění a ve srovnání s ním vychází drtivá většina české produkce výrazně hůř.

Erwin je bytostný samotář a nemluva, který s ochotou i ulehčením přijímá péči své matky, jež mu s láskou zprostředkovává styk se světem a ochraňuje ho před stresem a nejistotou vlastního rozhodování. Mamahotel funguje na jedničku, nicméně Erwin se jednoho dne odhodlá získat partnerku prostřednictvím agentury ve vzdáleném Rumunsku. Scény ze setkání s dívkami dychtícími po životě v bohatém Německu ve spojení s Erwinovou nemotorností spadají do žánru čistokrevné komedie. Poté, co si svoji vyvolenou přiveze do vlasti, vypadá to na romantiku, kdy temperamentní Rumunka bude postupně nahlodávat neprostupnou slupku svého nastávajícího a přizpůsobí si ho k obrazu svému. Jenže s přibývajícími minutami film rychle zvážní a stane se z něj tíživé drama konfliktu dvou zcela rozdílných povah. Zdánlivý závěrečný happyend dává jen pramalou naději na dlouhodobější vztah a šťastné soužití. Ke kladům snímku se dá přičíst odmítnutí tradičních klišé vztahových filmů, stinnou stránku ale představuje sám Erwin. Jeho sebestřednost a zoufalý nedostatek empatie ho posouvají až někam na hranici sociopatie. V takové postavě si jen těžko vytvoříte pozitivní vztah a v tom mikrosvětě, kde každý jedná ze zištných důvodů a chce si něco koupit, jsem se necítil moc dobře. Celkový dojem: 45 %.

Nestává se často, aby hollywoodské studio sáhlo po společensky závažné látce a umožnilo vznik filmu, který se vymyká zavedeným šablonám pásové výroby komiksových adaptací, romantických a rodinných komedií či jiných zábavných žánrů. Duel je po technické stránce mimořádně zdařilý snímek s pečlivým castingem, kvalitním scénářem a promyšlenou režií. Pokud se někde skrývá úskalí, pak v samotném námětu, v tom, co tvůrci vidí jako zásadní a co chtějí sdělovat. Duel ve skutečnosti není film o politice a osobě kontroverzního, nicméně významného, dobového politika. Je o roli médií a jmenovitě televize, která v druhé polovině 20. století převzala rozhodující vliv na utváření veřejného mínění. Ne nadarmo se ve filmu opakovaně připomíná proslulá televizní debata mezi Kennedym a Nixonem, kde o porážce Nixona rozhodl pot na jeho tváři, který na kameře působil ošklivě a dělal Nixona starším. To rozhodující v Nixonově aféře se odehrávalo mimo zorné pole televizních kamer. Mravenčí práce vyšetřovatelů, investigativních novinářů a zákulisní jednání lobbistů při procesu impeachmentu, to vše je mimo záběr tohoto filmu, jako by to pro něj neexistovalo. V době, kdy se filmový příběh odehrává, už byl Nixon mimo hru a duel s Frostem byl jen symbolickou tečkou za jeho působením v nejvyšší funkci. Televizní duel na politické úrovni ve skutečnosti neznamenal žádný zásadní zvrat a Nixon dál veřejně působil jako soukromá osoba a zároveň veterán republikánské strany, která dokonce po druhém volebním období Ronalda Reagana uvažovala o resuscitaci Nixona a jeho opětovné kandidatuře. Frost byl a zůstal opravdu pouhým bavičem, který se zapsal do mediálních dějin tím, jak dokázal řadu měsíců po vládním skandálu a odstoupení prezidenta dostat znovu tyto události na televizní obrazovky a udělat z nich prvotřídní hit. Frost k rozhovoru přistupoval jako k možnosti se zviditelnit a vydělat peníze. Politice nerozuměl, zato velice dobře znal a chápal televizi jako médium. Celkový dojem: 80 %.

Jako táta dvou dětí můžu potvrdit, že myšlenka na to, že bych měl přežít svého potomka, je hrozná. Jde o rodičovskou noční můru, která, pokud k ní skutečně dojde, vede často k odcizení a bolestnému rozchodu partnerů. Německý snímek se sice nemůže pochlubit hvězdným obsazením ani špičkovou režií nebo zajímavým scénářem, ale s tématem ztráty blízké osoby zacházet umí a jako komorní drama funguje bez větších problémů. Snad mi jen nesedla představitelka hlavní role Andrea Sawatzki, její postava mi přišla protivnější než patrně režisér chtěl a očekával. Celkový dojem: 75 %.