gudaulin

Snad jediný pořad z oblasti reality show, který mě na určitou dobu zaujal a který ani s odstupem nepovažuju za ztrátu času. Chytře vymyšlený formát z dílny BBC. Celkový dojem: 65 %.

Film má slušný vizuál a především výbornou filmovou hudbu a přesto je výsledný dojem značně rozpačitý. On ten snímek totiž tak nějak klame tělem. Snivé scény, které nás zavádí do nejslavnější éry Hollywoodu 30. let, stejně jako přístup postav k jejich životní realitě vyloženě svádí k tomu považovat film za parodii klasických gangsterek a tohle téma má velký komediální potenciál. Jenže scénárista to posléze kormidluje úplně jiným směrem proti divákovu očekávání a vzniká z toho neslaná nemastná rekonstrukce dávného kriminálního činu. Očekávání se rozplynou a výsledný dojem je rozpačitý. Viděl bych ho tak na 40 %.

Velmi střídmě natočený snímek, který se opírá o údernou sílu rekonstrukce skutečného brutálního zločinu. Černobílá kamera nezúčastněně snímá vyprávění pachatelů, režisér používá pouhé náznaky tam, kde by jiní využili nabízené možnosti a naturalisticky zobrazili násilí pro zvýšení atraktivity. Je to přesně ten druh filmu, který v divákovi ještě dlouho doznívá a nutí uvažovat na téma morálky, viny a trestu. Výborně obsazené a zahrané. Celkovýb dojem: 90 %.

Vylhaná, špatně napsaná a křečovitě zahraná záležitost, která nicméně s odstupem času svojí naivitou a zjevnou hloupostí může působit až sympaticky. Ve své době ovšem běžela v hlavím vysílacím čase a alternativa k ní nebyla. Ten seriál měl propagandistický účel a měl vytvořit renomé něčemu, co ho už z podstaty mít nemohlo. Dnes už může tohle dílko sloužit jen jako nostalgická připomínka zelených let těm, co absolvovali povinnou vojnu... Celkový dojem 10 %.

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel...

Trapně amatérské s neuvěřitelně toporným herectvím většiny zúčastněných.Nejsem si jistý, jestli by se v hodnocení recenzentů objevovalo tolik hvězdiček, kdyby se nejednalo o český film se známými tvářemi a jmény.Cizí snímek téhle úrovně by se k nám nejspíš nedostal a pokud ano, tak sklidí hodně jedovaté komentáře...Ohlas téhle věcičky mi připomíná nadšení z některých amatérských videí na YOU TUBE.Typický projekt pro vlastní uspokojení a pobavení rodinných příslušníků a přátel.Nicméně jako ocenění nadšení a snahy i vzhledem k několika vtipným hláškám a originálním prvkům to dvě slabé hvězdičky nakonec sklidí...Celkový dojem 30%.

Velmi slušná choreografie, to je hlavní plus muzikálu z prostředí konkurzu na nový broadwayský muzikál. Bohužel kvalit těch nejlepších muzikálových kousků, jako je například West Side Story, Zpívání v dešti nebo Kabaret, určitě nedostahuje. Zejména se nabízí srovnání s All That Jazz režiséra Fosseho, který dokázal Richarda Attenborougha doslova převálcovat. West Side Story vítězí díky výraznější hudbě, All That Jazz díky scénáři a hereckým výkonům. Chorus Line představuje bezpochyby lehký nadprůměr, ale chybí tady melodie, která by mi utkvěla v paměti a kterou bych si později zabroukal, nebo výrazné pěvecké výstupy. Mimochodem, narozdíl od choreografa a režiséra ztvárněného Michaelem Douglasem bych si asi vybral jinak. Celkový dojem: 70 %.

Chromofobie připomíná lovce, který si vyjde zastřílet do lesa a je mu vcelku jedno, co přinese domů, hlavně když toho bude co nejvíc. Ona už si si z toho žena, pardon divák, něco vybere, takže kladný výsledek tohoto výletu musí být zaručen. Bez problémů střílí po jelenech, veverkách a sem tam padne i nějaký ten rejsek. Tenhle film přináší spoustu témat, většinou natolik závažných, že by každé jedno z nich vystačilo na samostatný film a přivádí na scénu tolik postav s velkým potenciálem, že je až neuvěřitelné, o jak nevýrazný film v konečném výsledku jde. Chromofobie kombinuje jednak etická komorní dramata, která diváci znají z tvorby Atoma Egoyana, jednak populární mozaikovité koláže typu Babel či 21 gramů, jenže narozdíl od takových 21 gramů neumí Chromofobie udržet divákovu pozornost po celou dobu a její schopnost vyvolávat lidské emoce je po převážnou většinu stopáže mizivá. Film působí odtažitě až studeně, podobně jako sterilní chladný interiér hrdinova obydlí plného kovu a skla. Problémem jsou i nesympatické postavy, kdy např. Kristin Scott Thomas v roli Marcusovy manželky volí takovou polohu, že vedle ní je Anette Bening z Americké krásy vzorem vřelosti a empatie. Teprve v posledních 15 minutách se osudy jednotlivých postav vzájemně protnou a divák může pocítit určitou katarzi. Jenže film má příliš dlouhou stopáž a příliš dlouho těká odnikud nikam, aby to stačilo na víc než tři slabší hvězdičky. Celkový dojem: 50 %.

Ruská a sovětská historie patřily už od dob střední školy k mým koníčkům, takže o stalinistickém Sovětském svazu, případu židovských lékařů a Stalinově skonu jsem měl velmi slušné informace a měl jsem pocit, že film Alekseje Germana bude jen zajímavou konfrontací režisérových uměleckých představ o dané době s těmi mými. Popravdě řečeno, po prvním shlédnutí jsem měl pocit, že jsem brouk, který zabloudil v mraveništi, protože ani po hodině zoufalé snahy jsem se ve filmu a ve sledu obrazů a postav, které mi režisér předkládal, ani v nejmenším nevyznal. Nedokázal jsem film dokoukat a původně zde figuroval odpad. Po druhém shlédnutí jsem se už náležitě připravený a poučený, co mě asi očekává, dokázal propracovat až k závěrečným titulkům a můžu změnit hodnocení na férovější dvě hvězdičky. German nemyslel na diváka a podřídil filmovou strukturu svému uměleckému záměru, který bude ale pro většinu diváků, obávám se, nestravitelný. Jeho snímek je silný v detailech, v jednotlivých scénách, kde dokáže postřehnout a zachytit absurditu života v pozdně stalinistickém Rusku, selhává ale jako celistvý příběh, který by měl diváka zaujmout a poskytnout mu celkový obraz doby a země. Z tohohle pohledu je daleko lepší sáhnout po takových titulech, jako je Unaveni sluncem či Baltazarova hostina. Celkový dojem: 40 %. Je to typicky festivalový, resp. klubový, film bez šance uspět u širšího publika. Existuje nicméně divácká menšina, která přistupuje k filmovému dílu jako k rébusu, který je nutné vyluštit, a ta bude mít patrně z Germanova filmu upřímnou radost, protože pochopit chaos a vnést do něj řád je úkol na dlouhou dobu...

Krimi-thriller odehrávající se v nedaleké budoucnosti, který staví na vytříbeném a poměrně originálním vizuálu. V Evropě to sci-fi snímky nemají lehké, protože producenti obvykle nedokážou najít odpovídající rozpočet a taky kvůli tomu, že američtí filmaři mají přece jen větší tradici a celý žánr sci-fi vlastně dlouhodobě ovládá americká literární produkce. Scénář mohl slibný námět manipulace s lidskou osobností rozpracovat zajímavějším způsobem, protože přes akční prvky kopírované z americké produkce a solidní herecké výkony u nás neokoukaných herců je celý děj předvídatelný a celá zápletka je z mého pohledu mělká. Celkový dojem: 55 %.