gudaulin

Po prvním zhlédnutí před lety jsem konstatoval silný zážitek s efektní tečkou. Potíž je v tom, že se Polanski drží Levinovy knižní předlohy doslovně a v tom je kámen úrazu. Polanského snímek totiž je silný tam, kde divák neví, zda jde o paranoiu ženy s rizikovým těhotenstvím nebo o skutečné spiknutí a zásah nadpřirozených sil. Totiž teoreticky by to tak fungovalo, kdyby pointa nebyla notoricky známá. Rosemary patří k nejúspěšnějším Polanského snímkům a tenhle titul si obvykle průměrný filmový fanoušek vybaví jako první, když přijde řeč o Polanském. Ve své době totiž film fascinoval právě spojením mateřství a tehdy nesmírně oblíbeného tématu satanismu. Levinova předloha je o tom, jak silný dokáže být mateřský cit, a ne o psychóze nešťastné rodičky. Film by zkrátka mnohem líp fungoval jako psychologické drama než jako horor a doslovná tečka ruší a je nefunkční. Ostatně mnohem spíš než horor je to dnes vzhledem k závěru temná groteska. S odstupem doby potěší výkon Miy Farrow a především tradičně pečlivá Polanského režie, ale scénář a pointa jdou celkem mimo mě, takže na víc než 3* to nevytáhnu. Celkový dojem: 60 %.

Woody Allen je bystrý pozorovatel lidských vztahů a rozpitvávat partnerské svazky je jeden z jeho nejoblíbenějších filmových motivů. Manželé a manželky se dají považovat za jakousi učebnici manželského, resp. partnerského, života, za jakousi filmovou obdobu populárních knih našeho dr. Plzáka. Najdeme tam všechny základní typy manželských problémů, krizí a jejich možných východisek. Tenhle snímek patří ke komerčně nejúspěšnějším pracím Woodyho Allena, protože v téže době se rozpadl jeho dlouholetý svazek s herečkou Miou Farrow a rozpadl se mimochodem opravdu divoce za škodolibé asistence bulvárních médií. Divácká obec i kritici měli tendenci nahlížet na tenhle film jako na rodinou realitu Woodyho Allena. Film je tradičně pečlivě obsazený a skvěle odehraný, ale oproti ranným Allenovým pracím mi přijde méně zábavný. Je to opravdu spíš výborně natočená příručka než film, který by mě emočně dostal tak jako třeba Hana a její sestry. Mia Farrow tady má zajímavou roli na první pohled křehké submisivní ženy, která ale dokáže nenápadně manipulovat se svým okolím a ve skutečnosti vychází jako nejméně sympatická postava z té šestice nešťastníků, na jejichž počínání shlíží Allen zhůry. Celkový dojem: 65 %.

Je to zajímavé, ale ryze televizní polské dílko s nesrovnatelně nižším rozpočtem a ambicemi na mě působí mnohem silněji a myšlenkovou základnu literární předlohy naplňuje podle mě víc než mnohem rozsáhlejší a výpravnější ruský seriál. Je to možná právě tím, že Polákům stačila třetinová stopáž, takže děj byl mnohem hutnější než Bortkovo dílo, které se vyrovnává se složitou sovětskou minulostí 30. let a kde se mimo jiné můžeme setkat i s Berijou coby druhým nejmocnějším potentátem Stalinovy éry. Tenhle Mistr a Markétka je zkrátka moc rusky rozevlátá záležitost, místy užvaněná, na které je znát tradiční ruský handicap - neochota používat nůžky. Jinak Anna Kovalchuk je pohledná a coby hrdinova osudová láska funguje na jedničku. Zato postavy z ďáblovy suity mi přišly poněkud necharismatické. Celkový dojem: 55 %.

Zajímavý seriál, který se točí kolem rodiny kočovníků, která si díky souhře náhod a neuvěřitelné drzosti otce coby hlavy klanu vymění totožnost a vydává se za famílii z vyšší vrstvy zazobaných právníků. Dobrý nápad, atraktivní prostředí a motivy, ale potenciál byl v tomhle případě větší, chybí tomu scénáristická vyšperkovanost, kterou jsem ocenil na Perníkovém tátovi. Jinak jde o kousek, který divákovi nabídne černý humor a kritiku společenské vrstvy, do které naši outsideři lstivě pronikli. Celkový dojem: 65 %.

Tenhle film je naprostým opakem toho, co svým divákům předvedl Aronofsky ve svém slavném snímku Rekviem za sen. Tam, kde je Aronofsky pozérský a ždímá z diváků emoce, kde se dá, za pomoci laciných triků videoklipařů (ano, nemůžu si pomoct, mám k jeho stylu zakořeněný odpor:-) ), tam je Panika v Needle Parku civilní, autentická, naprosto přirozená, téměř dokumentární a ve své jednoduchosti a střízlivosti nesmírně účinná. Postupný rozpad osobnosti, otupování citu a redukování své existence na shánění a požití další dávky zachycuje pomocí přesně vybraných detailů a ukazuje, že svět feťáků je ubohý a točí se v bludném kruhu, ze kterého není východiska. Zároveň je to snímek o velké lásce a uměleckých ambicích, které se utopily na lžičce se zakalenou tekutinou a v injekční stříkačce. Pro mě jeden z nejlepších a nejpůsobivějších filmů z feťáckého prostředí. Celkový dojem: 95 %.

Pět hvězdiček tomu přes velkou lítost nedám, protože forma poněkud pokulhává za obsahem a přes rozumnou stopáž se první polovina trošku táhne a celkem zbytečně rozpitvává nelichotivou přízemní existenci protagonistů příběhu. Zato druhá polovina, která se odehrává v televizi během živého diskuzního vysílání, je doslova skvělá a je to myslím pro mě zatím ta dosud nejpřesnější výpověď o realitě generace, která zažila pád komunistického režimu a následnou deziluzi z popřevratových poměrů. Zažila ji mimochodem naprosto oprávněně, protože elity a jejich skutky jsou jen výsledkem celkového stavu společnosti a změny myšlení jsou mnohem těžší než formální změny režimu. Elity nejsou o nic lepší ani horší než zbytek společnosti a dělají jen to, co jim ti dole dovolí. Tenhle snímek je v zobrazení skutečnosti daleko nejblíž pravdě než jakýkoli český snímek, který se v posledním dvacetiletí chtěl vyrovnávat s naší minulostí. Televizní sešlost řeší, jestli se v provinčním městě na východ od Bukurešti odehrávala revoluce nebo jen místní pasivně čekali na pád moci v hlavním městě. Lidská paměť, jak známo, funguje selektivně a člověk si rád upravuje vlastní životopis do té míry, že tomu nakonec sám věří. Konfrontace s realitou, respektive s viděním svých bližních, pak může způsobit přímo gejzír tragikomických výstupů, které odhalují konjunkurálnost a přizpůsobivost našich hrdinů. Styl humoru, který se doslova vyžívá v trapnosti a malosti filmových postav, je docela vzdálený našemu hřejivému a nostalgickému, řekněme, hřebejkovskému stylu. Celkový dojem: 85 %.

Při vší úctě ke štábu, takový Sirotčinec stojí v mých očích podstatně výš, ale i když Ortizův film nedosahuje kvality nejlepších španělských hororů, pořád představuje v rámci žánru slušný nadprůměr a je dokladem toho, že španělská kinematografie momentálně v tomhle žánru udává trend - podobně se jako před dekádou totéž dalo říct o Japonsku. Co snižuje dojem, je za vlasy přitažený motiv "zvířecí" holčičky a to, že tvůrci odhalují karty na můj vkus příliš brzy. Tam, kde zůstávají v rovině mysteriózního napětí z hlubokých lesů, samoty a náznaků pohybu ve křoví, tam to funguje na jedničku. Ocenit se dá kamera i herecké výkony, které spolu s temnou hudbou vytváří funkční atmosféru. Trošku laciné, protože obehraná jsou letící oblaka, která se používají už opravdu málem všude. Jinak oceňuju, že se v tomhle případě scénárista pokusil obejít bez laciných berliček nadpřirozena. Celkový dojem: 65 %.

Typický příklad filmu, kde vysoké procentuální hodnocení dělá jen malá skupina hodnotících. Tohle opravdu není film, který by mohl lámat rekordy návštěvnosti a patří do kategorie, které říkám ušlechtilá artová nuda. Jak napsal DaViD'82: "Nakousne se tu kdejaké palčivé téma (nejen) Itálie (nejen) osmdesátých let, ale nic se z toho ve výsledku nevyvrbí, nic se nedořekne, nikam to nevede." Má to velmi ospalé tempo a žádnou gradaci. Pokud srovnám tuhle unylou záležitost s Božským od Sorrentiniho, pak ten druhý snímek představuje přímo režijní klenot, výbuch nápaditosti a případ, kdy vás scénárista nutí o zhlédnutém přemýšlet a hlavně ani na moment nenudí. Film má sice luxusní obsazení a téma, které si přímo říká o vysoké ohodnocení, ale to zpracování mě zkrátka nepřesvědčuje. Těká to od nikud nikam a za chvilku na ten film zapomenete. Hodinu a tři čtvrtě filmového rozjímání, které by se dalo natočit nepoměrně dynamičtěji a zajímavěji. Celkový dojem: 45 %.

Že se pohybujeme v oblasti tuplovaného braku, tak o tom není žádných pochyb. Jenom když si tak pročítám ty dehonestující komentáře, kde se to jen hemží štiplavostmi, říkám si, jak je to všechno relativní, protože titíž uživatelé dokážou bez mrknutí oka podobné a řekl bych ještě horší dílko počastovat pěti hvězdičkami a komentářem, ze kterého se cítit "guilty pleasure". Jen si vzpomeňte, jaký kult u nás představuje braková tvorba Roba Zombieho, jako jsou Vyvrženci pekla. Mimochodem, Hostel Eli Rotha představuje podobný kult v zámoří. Na internetových diskuzích tam teenageři, kteří jsou hororovými fanoušky, nad Hostelem slintají blahem. Nějaké zkreslené reálie Slovenska jsou jim ukradené, a tak zatímco u nás se rozčilujeme nad zjevnými pitomostmi, jsme ochotni věřit na kanibaly v Texasu nebo mutanty v pouštích středozápadu. Celkový dojem: 10 %.

Artová záležitost pro fajnšmekry, kteří si dokážou vychutnat film beze slov, navíc odehrávající se v jediné místnosti, kde jen dekorace a převleky herců spolu s jejich mimikou připomínají měnící se společenskou atmosféru a ubíhající desetiletí. Divák může sledovat 30. léta a období levicové koalice proti francouzským fašistům, porážku Francie a následnou okupaci, osvobození Američany, příchod rockenrollu a uvolněné atmosféry bohatnoucí konzumní společnosti, koloniální války, nástup rasismu a mnohé jiné. Snímek je náročnější na pozornost a vyžaduje cit pro tuhle pozoruhodnou hru s divákovou fantazií. Celkový dojem: 90 %.