gudaulin

Trautenberk kdysi prohlásil, že to kyselo je moc kyselý, a já stejně kategoricky prohlašuji, že tohle melodrama je moc melodramatický a při vší snaze zároveň mělký. Že má závažné téma rozpadu rodiny a konfliktu kolem výchovy dítěte, o tom žádná, stejně jako je fakt, že ve snímku účinkovali v hlavních rolích nejvýznamnější herci své generace. Jenže mám prostě pocit, že jde o plochý film, kterému ve skutečnosti schází syrovost a který se bojí ukázat konflikt v celé své složitosti a bezvýchodnosti. Osobně znám řadu případů, kdy bolestná realita daleko překonala hollywoodský scénář. Tenhle film hezky manipuluje s divákovými city a nedá se mu upřít zručnost, ale žádnou citovou katarzi ve mně nevyvolal. Celkový dojem: 65 %.

Dobrodružná historizující fantasy, díky které už víme, že hon na čarodějnice pořádaný inkvizicí byl naprosto v pořádku, protože ty potvory spolčené s ďáblem škodily, kde se dalo. Ďábel měl plné ruce práce zavléct mezi nebohé křesťany co nejvíce zla včetně ničivé epidemie a kdo jiný se může takové spoušti postavit než hrdinný Nicolas Cage doprovázený hromotluckým Ronem Perlmanem. Podobné produkce mají slušný rozpočet, a tudíž i výpravu, které v nejednom případě dokážou zakrýt, že scénář a příběh jsou jen splácaniny, které při hlubším pohledu neobstojí. Taky v tomhle případě leccos zachraňují, přinejmenším je pravda, že u téhle kategorie filmů se obvykle nenudíte - pořád se tam něco hýbá, šklebí, utíká nebo útočí, vybuchuje, hoří, zkrátka akce, triky a podívaná. Pokud ale chcete, aby film fungoval jako celek, nedokážete vypnout mozek a dokonce hnidopišsky hledáte logické zkraty, tak se Honu na čarodějnice raději vyhněte. Celkový dojem: 45 %. Hon na čarodějnice je přesně ten typ filmu, ze kterého by byl nadšený můj devítiletý syn.

Clint Eastwood se stal vedle své hvězdné herecké dráhy i jedním z nejuznávanějších amerických režisérů nikoliv proto, že by na filmových festivalech fascinoval svým experimentováním a oslovoval úzkou obec filmových kritiků a odborníků, ale proto, že byl a stále je v tom nejlepším smyslu slova špičkovým řemeslníkem filmového plátna. V první řadě mu vždycky šlo o diváka a předkládal mu filmy se silným příběhem a zajímavými postavami, které vždy tak trochu překračovaly mantinely daného žánru, ale zároveň ho nikdy neopustily, takže na své si přišli jak tradiční žánroví fandové, tak i ti, kteří chtěli filmové hrdiny a jejich skutky vidět o něco realističtěji nebo řekněme trochu jinak. A právě to do detailu platí i pro Nesmiřitelné. Eastwood sice částečně legendy divokého západu demýtizuje, ale zároveň používá všechny nezbytné žánrové rekvizity, takže vychází vstříc jak divákům tradičního westernu, tak i těm, kteří jeho zákony považují za naivní a zastaralé nebo neodpovídající historické realitě. Po řemeslné stránce se filmu nic podstatného vytknout nedá, v té době už byl Eastwood tak známý a uznávaný filmař, že mohl bez problémů oslovit kteréhokoliv špičkového herce. Navíc měl u producentů otevřené dveře, protože byl ukázněný a dodržoval rozpočet a jeho filmy byly obvykle vysoce ziskové. Tak, jak tradiční western moc nemusím, Nesmiřitelní mi udělali radost a s nejvyšším hodnocením nemám problém. Kvalitní, profesionální, překvapivé a atmosférické. Celkový dojem: 95 %.

Knihu jsem bohužel nečetl, a tak se nemůžu přidat k obvyklým výhradám, že literární předloha je výrazně lepší, a nemůžu se ztotožnit ani s častými výhradami proti herectví Toma Cruise. Ten sice s jistotou není nejlepším charakterním hercem své generace, ale rozhodně nedělá hanbu svému řemeslu, dokáže se úspěšně vyrovnat s rolí a ukazuje, proč je nejlépe placenou mužskou hvězdou americké kinematografie. Solidní scénář bez logických kotrmelců, nerealistické akce a směšných konspirací, přitom napínavý a divácký vděčný. Navíc ve finálním střetnutí s vůdci mafiánského gangu i s chytrým a překvapivým vyústěním. Film sice nijak nemění pohled na žánr, je to zkrátka klasický thriller natočený velkým studiem, ale ve své kategorii si ho cením velmi vysoko. Celkový dojem. 85 %.

Pravidla lži ani zdaleka nepatří mezi dokonalé filmy, ale bez problémů je zařadím do kategorie zajímavých a sympatických snímků. Dá se mu vytknout řada dílčích nedostatků, převážně ve scénáři, především pak poněkud vykonstruovaná historka o tom, že se v malé uzavřené komunitě setkají tři jedinci spojení minulostí a zločinem ve vzdálené zemi. Tahle vykonstruovanost je ale běžná i v klasických slavných detektivkách britských klasiků. Místy hapruje i logika chování hlavních protihráčů, především pak hlavního padoucha v podání Jiřího Langmajera. Taky někteří herci ve vedlejších rolích nejsou zcela přesvědčiví a feťáckou minulost a trýznivost abstinence jim až tak úplně nevěřím. Na druhou stranu Pravidla lži považuju za jeden z nejlepších pokusů o žánrový film v českých podmínkách, který daleko za sebou nechává např. žánrově zpřízněný Anděl exit nebo slaboučkou Perníkovou věž. A ony zmíněné nedostatky se dají přičíst na vrub nezkušenosti Roberta Sedláčka - na to, že to je debut, jde o silný a chytrý film, který se dokáže opřít o řadu působivých dialogů mezi hlavními aktéry v podobě terapeutů a jejich svěřenců. Navíc vyčnívá působivý herecký projev Jiřího Langmajera, který nehraje ani tak démonickou postavu podsvětí, jako spíš malého všedního hajzlíka, který pro svůj prospěch manipuluje svým okolím, je sobecký a zbabělý zároveň. Tahle kreatura je uvěřitelná, je to prostě realistický záporák, kterého můžete potkat i ve skutečném životě. Celkový dojem: 75 %.

Zneklidňující inteligentní thriller s provokativním námětem a ještě provokativnějším vyústěním, který staví proti sobě právo a spravedlnost, resp. trestní zákoník a morálku. Dokonce zkoumá hranice etického chování, když relativizuje pojmy dobra a zla. Jeho hrdinové nejsou černobílí a jsou navíc vystavení mezním situacím, které vyžadují opravdu zásadní a těžká rozhodnutí. Chytrý scénář přináší několik podstatných zvratů v pohledu na postavy a jejich počínání a dá se to film se dá sledovat nejen jako brilantní detektivka, ale i jako výborné psychologické drama. Navíc je film skvěle obsazený a profesionálně zrežírovaný i zahraný. S pěti hvězdičkami v tomhle případě nemám nejmenší problém. Celkový dojem: 95 %.

Kritika vyšší společnosti a konflikt mezi plebejcem a aristokracií patří k dost častým filmovým námětům a upřímně řečeno, snímek Griffine Dunneho nepatří k těm, které by vnášely něco zásadně nového a ani k těm, které by patřily k tématické špičce. Nejzajímavější je na něm právě námět, jenže první půlka je rozvláčná a chybí jí, někdy přímo zoufale, nějaká tažná dramatická linie. Je to spíš sled scének o tom, jak se zbohatlíci nudí, baví a jak využívají těch tam dole jako své hračky. Druhá půle sice přináší potřebný konflikt a dokáže místy emočně přitáhnout, ale i tady klouzá scénář spíš po povrchu, nepředstavuje nějakou systémovou kritiku viděného. Zlo pochází od psychopatického jedince, ne z principu majektových a společenských rozdílů. Je to na jednu stranu v závěru přepísklé - padouch musí být vykreslený jako nepřijatelná kreatura, na druhou stranu to zaobluje hrany společenského konfliktu a konformním závěrem je to spíš společensky naivní. Prvních pár minut přitom vzbuzovalo naději na černou satiru, která tne do živého... Celkový dojem: 55 %.

Polemiky ohledně kontroverznosti Antikrista mě svého času míjely, ale už první informace o snímku mě ubezpečily, že film jde mimo rámec toho, co mě zajímá, a rozhodl jsem se mu tedy vyhnout. Když jsem ale před pár dny vyplnil jakousi zákaznickou anketu v Levných knihách, obdržel jsem jako dárek DVD a darovanému koni, jak známo, na zuby nehleď. Nemám s Larsem von Trierem jako ostatně s drtivou většinou tvůrců nějaký problém, ale stejně tak nemám žádnu potíž s tím svého oblíbeného režiséra nebo herce bez milosti poslat do horoucích pekel, pokud mi jeho kousek nesedne. Triera jsem si oblíbil už při zhlédnutí jeho kultovního seriálu Království a vysoko jsem si po obsahové stránce cenil i obou jeho "divadelních" filmů. Ale už před časem mi nemohlo uniknout, že základním rysem Trierovy tvorby je manipulace s divákem a s fakty, které si upravuje podle svých uměleckých představ. Navíc je u něj problém, že se stal od dob, kdy opilý sepisoval Dogma 95, v pravém smyslu slova módním režisérem, který naplňuje představy intelektuálních snobů o pravém umění ve filmu, a hýčkanou celebritou festivalového publika. A to se bohužel stalo nedílnou součástí jeho osobnosti a jeho filmové tvorby. Vychází vstříc svým snobům spoustou věcí od rádoby zašifrovaných poselství pomocí symbolů přes provokativní a žánrový snímek slibující název až po nezbytný odkaz na Tarkovského v závěrečných titulcích. Potíž je v tom, že mezi jeho Antikristem a dílem Tarkovského je v myšlenkových východiscích naprostý antagonismus, nehledě na to, že Tarkovskij si mohl dovolit ignorovat diváky, protože filmový průmysl v Sovětském svazu neexistoval a rozhodující pro natočení a povolení distribuce filmu nebyly ohlasy diváků a záměry producentů, ale povolovací řízení, kdy bylo nutné překonat několik úředníků na příslušném ministerstvu. Tarkovskij proto mohl všechno podřídit svéi umělecké výpovědi a svým uměleckým představám. Lars tvoří v reálném kapitalismu a kalkuluje jak s kontroverzností obsahu svých filmů, tak i se skandály, které jeho nevymáchaná huba a chování v pravidelných intervalech vyvolávají. Moc dobře ví, že stačí jeden dva neúspěchy a jeho hvězda ztratí lesk. Antikrist by neměl být při více než pěti tisících hodnotících na CSFD v červeném poli jednoduše proto, že to v žádném ohledu není divácký film, který by odpovídal masovému vkusu filmových diváků. Je to film, který vychází vstříc festivalovému a klubovému publiku, takže spousta alibistických tří nebo čtyř hvězdiček a komentářů ve stylu "nějak jsem si s tím nevěděl rady, ale je to úžasné dílo..." svědčí spíš o uživatelském konformismu než o reálných kvalitách Antikrista. Žánrová identifikace s hororem je matoucí, jedná se spíš o surrealistickou dramaticko-mysteriózní hříčku na téma rozkladu partnerského vztahu. Bohužel pozérskou, utahanou a neukočírovanou. Samozřejmě Trier filmařinu nezapomněl a dá se rozplývat nad kamerou nebo jinými složkami filmového jazyka, ale ty by měly tvořit nějaký filmový celek. Antikrist je prostě nezáživný film, který chce provokovat svým kontroverzním obsahem a násilnými nebo pornografickými scénami. Takovým filmům obvykle dávám jednu hvězdičku aspoň za řemeslo, ale v tomhle případě rád udělám výjimku, kterou je možno brát jako protiváhu spoustě nekritických uživatelů. Jednou jsem se lekl, třikrát ošil znechucením, ale většinové pocity spadaly do kategorie nezájmu a tenhle snímek patří spíš mezi ty, které mě pobaví komentáři mnohých fanoušků, kolik významů je možné najít, když o to stojíte. Osobně mi tam chyběl příběh, dialogy, zajímavé postavy a katarze, protože závěrečná třetina filmu už je naprosto zbytečná. Přitom prolog vypadal tak zajímavě... Celkový dojem: 5 %.

Jeden z těch filmů pro pamětníky, u kterých člověk cítí přímo povinnost dát větší počet hvězdiček, než by odpovídalo jeho subjektivnímu pocitu z filmu. Je to zkrátka samá klasika. Slavná literární předloha od Zoly, slavný režisér Renoir a legendární Jean Gabin v hlavní roli. Nebudu ale zastírat, že jsem se při sledování nudil a několikrát zadřímal. Takže ano, film má určitě hodně co říct ctitelům filmové klasiky, těm, co v potu tváře navštěvují filmové kluby, aby si doplnili bílá místa ve své snaze zmapovat světovou kinematografii. Určitě potěší ty, co se filmem zabývají profesionálně, stejně jako filmovou kritiku, která může dlouze vychvalovat práci kamery a další filmové profese, ale mě jako diváka ten snímek zkrátka nepohltil. Dnes už máme jiné filmové tempo, filmy jsou civilnější bez patosu a divadelních póz v projevu herců, na vině bude v tomhle případě z mého pohledu možná i samotná předloha a žánr. Celkový dojem: 45 %.

David Thewlis si chtěl natočit autorský film a moc a moc se snažil. Je to znát z jeho hereckého výkonu i celého filmu, jenže výsledek je rozpačitý díky scénáři, který osciluje mezi několika žánry a nakonec nenaplňuje ani jeden z nich. Není to ani komedie, ani drama, stylově to pořád těká sem a tam a podobé je to i s postavami a situacemi, které nejsou využité tak, jak by si divák přčedstavoval. Nakonec se to nejvíc blíží melodramatu, kde jde o vyrovnávání se se ztrátou životní partnerky a matky. Ze začátku to ale vypadá na poetickou klauniádu, chvíli jízlivou satiru se stylem humoru úspěšného snímku Do naha! na téma pokleslých televizních soutěží a la Nejslabší, máte padáka. Konečný výsledek je někde mezi 2 a 3 hvězdičkami, i když je to v tomhle případě celkem škoda. Celkový dojem: 45 %.