gudaulin

Obhájcova výzva obžalovaným: doznejte svou vinu, projevte lítost a soudce k vám bude vstřícný a obdržíte minimální trest, tak 40 let nepodmíněně. Holt jiná země, jiný mrav a jiný trestní řád. O tom se mohli přesvědčit i dva čeští mládenci, kteří obdrželi 50 let natvrdo. O thajském soudnictví jdou v Evropě i ve Státech legendy, ale že by drakonické tresty dokázaly snížit tamní kriminalitu a omezit obchod s narkotiky, se skutečně říct nedá. Právě díky výpovědi jednoho z českých vězňů, který se mohl vrátit do vlasti, máme celkem slušnou představu o tom, jak to v Bangkoku se zahraničními trestanci vlastně chodí. Obě dvě dívky to jako filmové hrdinky měly přece jen snazší, protože Spojené státy si dokázaly vyjednat zvláštní podmínky pro své odsouzené - k velkému vzteku ostatních vězňů ze zahraničí. Téměř bez šance je sice solidně zahraný thriller z atraktivního prostředí, ale nemá tak kvalitní režii a scénář, aby mohl atakovat nejvyšší příčky příslušného žánru a v podstatě představuje jen lepší průměr. Jonathan Kaplan zkouší zatraktivnit svůj snímek nejistotou ohledně míry viny svých hrdinek, které pochopitelně hrají obvyklou hru obviněných a odsouzených na soudní omyl či komplot justice. V podstatě jediná opravdu výborná scéna v závěru ale špičkové drama ještě nedělá. To nejzajímavější na Kaplanově filmu je asi přítomnost tehdy se teprve prosazujících nynějších hvězd televizní obrazovky a filmového plátna Claire Danes a Kate Beckinsale. Celkový dojem: 65 %.

David Lynch vždycky sázel na emoční manipulaci s divákem a s oblibou ho tahal za fusekle. Mezi jeho zbraně ale obvykle nepatřila sázka na sentiment a Sloní muž tak tvoří určité vybočení z jeho osvědčeného režijního stylu. Tady ale sentimentem diváka doslova zahlcuje a počítá programově s divákovou lítostí k jeho hrdinovi. Je mi líto, ale ten příběh je na můj vkus poněkud přímočarý a Lynchova hra příliš banální a klouzající po povrchu. Ty pravdy, které chce zjevovat, jsou zkrátka zjevné až příliš a nestaví přede mě žádná dilemata a ošidné volby. Stále zůstává kvalitní práce s herci, kdy především Anthony Hopkins ukazuje, proč desítky let patří k herecké špičce nejen ostrovní, ale i světové kinematografie, a stejně tak je nutné ocenit atmosféru viktoriánské Anglie. Přes to všechno to ale na čtyři hvězdičky tentokrát opravdu nevidím. Konec konců, tak vysoce oceňovaný film moji pomoc ani nepotřebuje. Celkový dojem: 65 %.

Nelítostný souboj má identický titul jako slavná gangsterka režiséra Manna a právě srovnání těchto stejnojmenných dramat pohybujících se navíc na teritoriu stejného žánru dává odpověď, proč považuju americký snímek za nezpochybnitelnou žánrovou klasiku a přímo ztělesnění kvalitního kriminálního thrilleru s výborně nasnímanými akčními scénami, kdežto francouzský snímek za tuctový kousek, kterému tentokrát nepomáhá ani přítomnost slavného Lina Ventury do nadprůměru. Vlastně bych to měl napsat tak, že Ventura představuje jediný důvod, proč s tímto kouskem po letech ztrácet čas. Venturovi chybí silný a charismatický protihráč, který by pomohl naplnit podstatu názvu snímku. K nelítostnému souboji zkrátka potřebujete dva přibližně vyrovnané soupeře. Z ostatních postav a figurek může utkvět v paměti nanejvýš Venturův nadřízený, který se až příliš nechal ochočit vlivem mocných a politickou objednávkou. Zdánlivě sice nechybí nic z ingrediencí, ze kterých se skládá poctivá kriminálka, ale výsledkem je jídlo jen velmi průměrné chuti. Celkový dojem: 55 %. Jinak souhlas s mortakovým komentářem.

Michelle Williams je přes svůj věk zkušenou veteránkou americké kinematografie, s troškou nadsázky by se dala nazvat princeznou americké nezávislé scény. Svým talentem v pohodě utáhne hlavní roli a tu střapatou holku, která se jen tak toulá, přežívá a kašle na budoucnost, jí věříte. Příběhy o kamarádství člověka se zvířetem patří ke spolehlivým tahákům a ta správná dávka emocí se najde i v tomhle snímku. Potíž je ale se scénářem, který je trochu prázdný a moc důvodů ke spokojenosti nenabízí. Jako závěrečná práce studenta filmové režie by to bylo na pět hvězdiček, ale jako drama dospělého tvůrce je to přece jen trochu málo. Celkový dojem: 60 %.

Vincent se jednou ocitl v nepravý čas na špatném místě a viděl něco, co mu způsobilo velký šok a morální dilema. Ke své smůle udělal špatné rozhodnutí, které vedlo k dalším chybným úsudkům a krokům a na jejich konci byla spoluúčast na zločinu. Nejde ani tak o kriminálku, jako spíš o psychologické drama člověka zmítaného pochybnostmi, strachem a nedostatkem vůle. Ten film, resp. jeho scénář, má své mouchy, někdy se posouvá vpřed podivnými náhodami a některé kroky jeho postav mi přijdou odtržené od reality, ale ta psychologická rovina je zajímavá a s přibývajícími minutami, kdy se stupňuje vnitřní konflikt i tlak okolí, stoupala i má spokojenost. Ale vzhledem k výše zmíněným nedostatkům se nikdy nepřehoupla přes silné tři hvězdičky. Vincent si myslí, že je dobrý člověk, já spíš, že je to konformista, zbabělec a pokrytec. Celkový dojem: 65 %.

Z Tita jsem poněkud rozpačitý. Na jedné straně je Zafranovićovi nutno přiznat, že shromáždil pozoruhodné množství audiovizuálního materiálu, nad kterým mohou plesat historici, a vytvořil rozsáhlý dokumentární cyklus, kterým se nemůže pochlubit spousta význačnějších postav historie. Na druhé straně tady přímo zoufale chybí nůžky. Z mého pohledu by mělo smysl, resp. jako ideální považuju třídílný cyklus s hodinovou stopáží jednotlivých dílů a dovedu si představit i dvojnásobně dlouhou verzi, která bude podrobně mapovat jednotlivé etapy Titova života, jenže 13 bezmála hodinových dílů už je opravdu opruz. Chápu, že pro obyvatele Jugoslávie a především stoupence jugoslávské formy socialismu představoval Tito výjimečnou osobnost a vidí to zkrátka jinak. Ale Zafranović se ani tady mnoho let po Titově smrti a po pádu systému, který Tito vybudoval, podle mého nezbavil určitého obdivu a příslišného respektu k jeho osobě. Ve výpovědích výrazně převažují hlasy Titových blízkých, jeho přátel, spolupracovníků a stoupenců, takže vytváří poněkud deformovaný obraz o jeho roli v jugoslávských dějinách. Neviděl jsem sice celý cyklus, na to jsem neměl síly, ale z těch dílů, které jsem zhlédl, mi aspoň tenhle pocit jasně vyvstal. Chtělo to dát prostor nějakým objektivnějším analýzám historiků než ryze subjektivním lidským výpovědím. Takhle totiž člověk téměř nepozná, že dlouhá léta byl Tito sice schopným stratégem, konspirátorem a organizátorem, ale v zároveň i tvrdým stalinistou s dogmatickým viděním světa. Celkový dojem: 60 %.

Po stránce formálního zpracování určitě vytříbená záležitost. Tohle je zralá a kvalitní filmařina, Michalkov tam má přesně to, co mít chce, a při výrobě filmu se tak sešly tři výrazné osobnosti. Jenže ať o tom uvažuji, jak chci, na víc jak 3* to nevytáhnu. Příliš mnoho Michalkova na úkor Čechova. Filmu schází větší spád, víc humorných situací, větší dramatičnost. Je to dlouhá melancholická procházka, byť je stále na co se dívat. Ale 3* vůbec nejsou málo a rozhodně nenaznačují, že snímek nestál za zkouknutí. Tak, jak už bylo v některých komentářích konstatováno, Oči černé v Michalkovově podání silně připomínají Felliniho tvorbu, především ta italská část. Michalkov je ale přece jen narozdíl od Felliniho méně manýristický. Celkový dojem: 65 %.

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %.

Po pádu reálného socialismu jsem si říkal, že nás po dlouhých dekádách cenzury čeká záplava špičkových literárních děl, ale v knihkupectvích se vedle tvrdého bulváru dařilo nejvíc knihám o okultismu, léčitelství, ezoterice, případně spikleneckých teoriích. Vždycky mě zajímala víc věda než mystika a před zástupem šamanů dychtících odhalit mi tajemství všehomíra dám bez váhání přednost jedinému skeptikovi ze spolku Sisyfos. Vzhledem k duchovnímu založení Jaroslava Duška jsem měl vědět, do čeho jdu, leč byl jsem nepřipraven a po úvodní čtvrthodince plné meditativních frází, indických bohů, karmy a zenů jsem to viděl na čistokrevný odpad. Naštěstí přišly slovní hříčky, které bych si sice zbavené duchovního balastu vyslechl mnohem raději z úst Wericha nebo Horníčka, ale i tak si u mě Dušek částečně napravil reputaci. Poté přišel šok v podobně půlhodinové přestávky po absolvování školení o jediné ze Čtyř dohod a zatímco se ostatní občerstvovali v kinokavárně, já vyděšeně počítal, za kolik hodin se dostanu do postele, pokud bude Dušek stejně rozvláčný jako dosud a šéf kina bude chtít dál nabízet své kavárenské služby. Dušek se naštěstí buď unavil, nebo ho všichni bohové a duchové světa osvítili, takže ostatní dohody se nesly v poněkud úspornějším duchu. Nemůžu se nicméně zbavit dojmu, že Duškovo vystoupení je, diplomaticky řečeno, příliš rozevláté, obsahově banální a jakkoliv je v jeho názorech pravdivý fundament, kterýkoliv psycholog by dokázal totéž podat mnohem věcněji, střízlivěji a kompaktněji. Celkový dojem: se zamhouřenýma očima 50 %.

Prodloužený víkend jsem zhlédl v rámci akce Valentýn, kdy je člověk ochoten pro naplnění představ o svátku zamilovaných podstoupit nějakou tu romanci a trošku zabodovat v partnerském vztahu. Film se dá zjednodušeně shrnout frekventovaným slovním obratem "neurazí, ale ani nenadchne". Neurazí už jen kvůli přítomnosti ústředního hereckého páru. Kate patří v rámci své generace mezi elitu ženského charakterního herectví a tu opuštěnou maminku jí zkrátka věříte. Josh Brolin by si mohl na role charismatických vousáčů s drsným zevnějškem a dobrým srdcem dát patent - typově tam zkrátka sedne. Ostatní kolem hrají, co mají, a režisér to celé dokáže ukočírovat. Potíž je ve scénáři, který některé věci vůbec neřeší a jiné jen nakousne. Na tom námětu je nejzajímavější a nejdůležitější vzájemné poznávání, budování důvěry a vztahu mezi uprchlým vězněm a jeho rukojmími. Jenže právě to je neuvěřitelně odbyté. Skoro se zdá, jako by Kate Winslet na něco takového jen čekala a s nadšením po pár hodinách skončila v posteli s vrahem odsouzeným na 18 let. Co si potom ale máte o takové postavě myslet? Psychologie je zkrátka odbytá, případně zcela nedůvěryhodná. A ten naroubovaný romantický závěr jako by vypadl z pokleslé červené knihovny. Celkový dojem: 55 %.