gudaulin

Abych byl upřímný, 2 hvězdičky představují možná až příliš luxusní nadílku pro brakové béčko s mizerným scénářem a topornými hereckými výkony, ale budu dnes vstřícný a ocením především atmosférickou hudbu mých oblíbených Queen v čele s Mercurym a pár působivých flashbacků do skotského středověku. Nic víc už dnes neobstojí, jakkoliv je evidentní, že tenhle titul hodně povznáší nostalgie starších uživatelů a konformismus těch mladších. Celkový dojem: 40 %.

Bobby je jméno neformální a naznačuje, že jeho nositel byl oblíbený a měl blízko k lidem. Bohužel snímek tuhle neformálnost legendy americké politiky nedokáže zprostředkovat. Kandidát na prezidenta k nám promlouvá jen prostřednictvím svých projevů, ze kterých byly vybrány pohříchu ještě poměrně rozsáhlé pasáže. Nemám nic proti velkým myšlenkám, když se podávají nevtíravou formou. Tady jsem měl ale pocit, jako by se režisér poněkud inspiroval proslulou Oprah Winfrey Show. Nemám k tomuto způsobu komunikace vztah. Na můj vkus je to patetické a zároveň nasáklé vlezlým sentimentem. Dojímavá hudba se, jak přibývaly minuty, měnila v trýznivé mučení. Jednu hvězdičku si Bobby zaslouží za nápad vylíčit poslední hodiny před atentátem prostřednictvím kaleidoskopu postav hotelových hostů a zaměstnanců a použít tak metodu, kterou ve Spojených státech proslavil Robert Altman, a druhou za hvězdné obsazení a herecké nasazení. Na druhou stranu, přišlo mi, že některé postavy jsou nadbytečné a o některých bych se chtěl dozvědět víc. Celkový dojem: 45 %.

Bibliotheque Pascal by mohlo být ledasčím. Dramatem matky, která se pokouší najít cestu zpět ke svému dítěti, bláznivou surrealistickou hříčkou, poetickou komedií s fantaskními prvky, kriminálkou či erotickým snímkem o bizarním světě sexuálního fetišismu. K ledasčemu má slušně našlápnuto a vzbuzuje mnohá očekávání. Jenže ta se filmu nedaří naplňovat. Ve výsledku je to jen scénáristicky nedotažená festivalová hříčka zajímavá spíš tím, jak široce se dokáže rozkročit a otřít o množství žánrů. Připomíná kulečníkovou kouli, která se několikrát neškodně odrazí o hranu stolu a nakonec bez energie zůstane stát uprostřed, aniž by úspěšně dovedla kouli do herní kapsy. Je schopná oslovit především tu část filmových fanoušků, pro které je nejdůležitější odlišit se od diváckého mainstreamu a objevovat a dešifrovat sdělení prostým smrtelníkům nepřístupná. Jde o divný film, který víc než o sobě vysílá signál o ambicích svého tvůrce. Pokud jediným vysvětlením viděného zůstává touha vidět sebe sama v lepším světle a omlouvat své chybné kroky, pak jsem už viděl na podobné téma nepoměrně lepší kousky a lepší scénáře. Celkový dojem: 45 %.

Edgara nepovažuju za nejhorší Eastwoodův film, ale spáchat s tak úžasným námětem a obsazením tak (pod)průměrnou podívanou je na pár facek, a když vezmu rozdíl mezi výsledkem a ambicemi, pak jde bohužel z mého pohledu o největší Eastwoodův režijní neúspěch. Eastwood zklamal jako vypravěč, jeho režie je bez nápadů a scénář taky nepatří k těm, které by se daly označit za skvost. Když srovnám Edgara s Božským od Paola Sorrentina, pak Eastwood na poli životopisných snímků ostudně selhává. Jako televizní snímek, dejme tomu, ale jako velký příběh o velké legendě americké politiky a kriminalistiky a zakladateli jedné z nejznámějších institucí USA prostě ne. Celkový dojem: 40 %.

Allenovu filmografii osobně dělím na čtyři období: rozjuchané komediální začátky, kdy Woody úročil své zkušenosti ze stand-up comedy, vážnější éru, kdy shodil klaunský ohoz a zkusil diváky deptat psychologickými dramaty a komplikovanými postavami a publikum se mu následně odměnilo nezájmem. Poté přišlo Allenovo zlaté tvůrčí období rámované Purpurovou růží z Káhiry a symbolicky ukončené snímkem Hollywood Ending. V téhle době jsem mohl házet 4* od boku a Woody mi dělal radost každým novým kouskem. Od roku 2002 přišlo období, kdy se jen těžko hledá jednotící prvek a nelze užít paušalizující hodnocení. S Allenem to mám od té doby jak na houpačce. Někdy dokáže překvapovat a kupříkladu Match Point - Hru osudu nebo Kasandřin sen řadím v rámci jeho tvorby hodně vysoko. Střídají je ale tituly, kdy krčím rameny a říkám, "Tak sis, starý brachu, zase udělal svůj pravidelný roční zářez, jenže totéž v bledě modrém jsem od tebe viděl už několikrát a nezlob se na mě, v lepším provedení. Zkrátka přes všechny zásluhy mě už trochu unavuješ." Výše zmíněné dokonale pasuje i na titul Poznáš muže svých snů. Podobné Woodyho snímky se mi vytrácí z paměti hrozně rychle a nic po nich nezůstává. Tentokrát u mě Woody překvapivě narazil i v oblasti, která bývá tradičně jeho silnou stránkou - tedy v castingu. Sir Anthony Hopkins jako Allenovo alter ego nefunguje a za šlápnutí vedle považuju i obsazení Brolina, který se hodí do jných žánrů a postav. Tohle je případ filmu, kde se to jen hemží slavnými jmény a tvářemi, konečný výsledek je ale mdlý. Tuhle komedii považuji za důkaz trendu, že Woody ke stáru čím dál tím víc používá šablony, zplošťuje a předkládá banality. Celkový dojem: 45 %.

Ohlédnutí patří do vlny filmů 2. poloviny 60. let, které představovaly kritickou reflexi postojů a činů generace, jež se vyrovnávala s traumatem okupace a se vší rozhodností se ujala budování socialismu. Řídila se přitom heslem, když se kácí les, holt létají třísky. Existovalo dost pádných důvodů, aby snímek skončil v trezoru a jeho autor byl považován za personu non grata. Už jen jízlivý dotaz, v čem se vlastně liší fašistická a komunistická diktatura, který zazní z úst jedné z postav, musel normalizační schvalovací komise dráždit k nepříčetnosti. Na druhou stranu, otevřenost společenské výpovědi jako hodnoticí měřítko mělo význam právě v době vzniku filmu, s odstupem několika dekád by mělo být rozhodující, jak film obstojí z uměleckého hlediska. Z Ohlédnutí mám rozpačitý pocit. Jediné, co funguje na jedničku, je černobílá kamera. Obdivovaný Čepek tady podává, řekněme, rutinní výkon, jakkoliv to v jeho případě znamená, že je pořád o třídu lepší než ostatní. Zato Jiřině Třebické jsem její roli vlastně ani nevěřil, zdála se mi podivně prkenná a nepřirozená. Kdybych ji neznal z několika jiných snímků, uvažoval bych o ní jako o ženě, co se minula povoláním. Mášova režie je nejistá a scénář s prominutím schématický. Pokud by Ohlédnutí mělo být výkladní skříní Mášovy tvorby, pak rozumím důvodu, proč se režisér po uvolnění poměrů už neprosadil. Celkový dojem: 40 %. Říkám si, jestli nejde vůbec o nejslabší snímek ve své kategorii...

Věřím na sílu lidských konvencí. Můžeme se o tom přesvědčovat dnes a denně. Všimli jste si třeba proslovů na smutečních obřadech? Zesnulý byl lempl, domácí tyran a extrémní protiva, řečník ale pronáší fráze o tom, jak nám všem bude chybět a co pro své okolí udělal, přítomní se tváří tragicky a ti nejsnaživější se dokonce pokouší o nějakou slzičku. O kousek dál se koná obřad radostnější, mladý pár vstupuje do manželství. Přítomný svědek ovšem nezdůrazňuje předchozí milostné úspěchy novomanželky, nechlubí se, kolik přítomných pánů s ní v minulosti špásovalo, a v jeho radostném proslovu se nenajde místo pro informaci, že novomanžel se kvůli své nastávající rozvedl a opustil tři děti. Pokud nám maminka ukazuje novorozeně, nepředpokládá, že zmíníme zjevnou podobu miminka s obličejem netopýrka, byť by to byla stokrát naše subjektivně vnímaná pravda. No a od diváka titulu, který patří do filmového kánonu, je považovaný za symbol antifašistické kinematografie a podepsal se pod něj jeden ze světově nejproslulejších tvůrců, se určitě nečeká zásadní kritika a nespokojenost. Mohl bych pochopitelně přihodit hvězdičku za (nezpochybnitelný) význam, který titul měl ve své době, když USA byly ještě pod silným vlivem izolacionismu a prezident Roosvelt se marně pokoušel burcovat veřejnost k aktivní obraně demokratických hodnot. O hrůzách fašismu se moc nevědělo a ještě spíš vědět nechtělo. Film přišel ve správnou dobu a svoji angažovanou práci odvedl. Za to ho však odměnilo už mnoho jiných, a moji podporu tudíž titul nepotřebuje. Z mého pohledu má Diktátor podivnou strukturu scénáře, který nakonec opouští obě hlavní postavy, a film končí výstupem samotného režiséra a proklamativním přihlášením se k demokratickým ideálům. Vadí mi zamrzlá Chaplinova estetika, která okatě vychází z němé éry a film vypadá, jako by vznikl o dekádu dřív. Obtěžuje mě i naivita zobrazení nacistických pořádků, jakkoliv mnohé bylo Chaplinovi v době natáčení utajeno. Jednoduše skutečnost byla mnohem horší. A možná se na mém hodnocení podepisují přílišná očekávání od legendárního titulu ověnčeného skvělými recenzemi a stejně tak skvělou pověstí. Za sebe můžu říct, že i takový kousek jako Svět patří nám, po kterém v globálním měřítku neštěkne ani pes, jsem si užil výrazně víc. Jakkoliv se v Diktátorovi objeví i skvělé scény, jako celek pro mě ten film zkrátka nefunguje. O poznání přesvědčivější než židovský holič je Chaplin v roli diktátora, evidentně toho hodně odkoukal z nacistických týdeníků, a Hitlerova patetická sebestřednost je pro satiru víc než vhodná. Celkový dojem: 45 %.

Což o to, od dob Svěrákovy Jízdy víme, že film se dá u nás natočit i za milión, ale o moc víc mi toho setkání s road movie po česku už nenabídlo. Kdybych byl zlý, napíšu, že takhle nějak vypadá dokonalá filmová prázdnota. Srovnání s Bezstarostnou jízdou, které v několika komentářích zaznělo, mi přijde až urážlivé a jako generační výpověď nefunguje Jízda ani omylem. Jednoduše nemá co nabídnout, hudba skupiny Buty je pro filmový zážitek příliš málo. Celkový dojem: 30 % (to abych se vešel do 2* a nebyl nařčen, že škodím českému filmu).

Lituji, ale na mě tahle klaustrofóbní podívaná ani trochu nezapůsobila. Uznávám, že na minimálním prostoru a s minimem prostředků dělají scénárista i režisér maximum, aby udrželi divákovu pozornost, ale pořád je to jen velmi relativní úspěch. Rozhodující pro mě je, že snímku nemůžu věřit. Pravda, u jiných žánrů se logikou viděného nezabývám zdaleka tak důkladně a nejsem ve svém hodnocení přísný, jinak bych si je zkrátka nevychutnal, ale že je thriller založený na nesmyslech, by měl bez problémů odhalit i žák základní školy. Celkový dojem: 40 %.

Některé filmy mě dokážou vytočit, Kingsmanovi se to naštěstí nepovedlo, jakkoliv mě ten film minul vzdáleností několika parseků. Jednoduše jsem tenhle výsledek dopředu očekával. Kingsman je vlastně James Bond pro teenagery v komediálním podání. Celá série Jamese Bonda jde mimo okruh mých zájmů a teenager už několik dekád nejsem. Není to můj šálek kávy, stejně jako koncert Justina Biebera nebo Katy Perry. Filmový humor na mě z 95 % nefunguje, stejně jako hlášky a v některých případech se při nich přímo ošívám. Akční scény jsou nasnímané děsivým způsobem, příliš rychlé, chaotické a blbé, stejně jako zápletka filmu. Samozřejmě, jedná se o blockbuster, který dokáže nabídnout podívanou a efekty, takže je tam z mého hlediska aspoň určitá satisfakce. No a přítomnost osvědčených špičkových britských herců taky není k zahození, takže za to 2*. Ve srovnání s tímhle výtvorem je třeba Smrtonosná past 4.0 z hlediska scénáře geniální. Kingsman se dá považovat za dokonale, ale opravdu dokonale pubertání film a ta vysoká procenta oblíbenosti jasně říkají, kdo tvoří většinu filmových diváků. Celkový dojem: 35 %. Ano, souhlasím, že v jistém ohledu představuje Kingsman budoucnost filmového průmyslu. Bohužel.