gudaulin

Pokus navázat na americkou školu klasické detektivky v noir stylu. Vyznačuje se velmi dobrým obsazením ústřední dvojice s Danou Medřickou a Jaroslavem Marvanem i slušným scénářem, ale přece jen už poněkud zastaral a herci ve vedlejších rolích nejsou tak dobří. Celkový dojem: 60 %.

Film, který nezapře, že ho natáčel dokumentarista. Využívání neherců, autenticita prostředí, realističnost prožívaných situací. Tenhle kousek zjevně nechce bavit, nechce ani lacině dojímat, šokovat nebo démonizovat. Režisér se jednoduše snaží vyslat zprávu o tom, jak vypadá migrační tok z Afriky a co ho motivuje. Dialogy sice tu a tam vyznívají knižně a osvětově, pomalé tempo a dokumentární styl taky neosloví zdaleka každého, ale osobně se přikláním k malé čtvrté hvězdičce. Celkový dojem: 70 %. Snímek, který předběhl svou dobu a kdyby mu věnovalo pozornost víc diváků, možná by nebyli tak zaskočení, protože proud imigrantů atakoval jižní Evropu už před slušnou řádkou let, jen se nás to holt tehdy ještě zdánlivě netýkalo.

1864 byl projekt, ke kterému jsem přistupoval s důvěrou. Dánská televizní tvorba má oprávněně dobrý zvuk, chrlí jeden světově úspěšný titul za druhým, navíc na evropské poměry a velikost země je schopná spáchat i ambiciózní velkou produkci. Námět nabízel výlet za poznáním historických událostí, jejichž význam mi zatím unikal. Podobné látky mám rád, od střední školy byla historie mým koníčkem. Seriál je dobře obsazený, známými tvářemi se jen hemží. Má odpovídající výpravu - tak proč jen dvě hvězdičky? Protože cítím, že je něco špatně s dramaturgií. Na konci prvních dvou epizod jsem se přistihl, jak se se skelným pohledem dívám na obrazovku a nemůžu si vybavit, co se právě odehrálo. V seriálu se přitom dá najít hodně silných témat. Je to příběh sebevědomé země, která podlehla sebeklamu výjimečného postavení a nacionalistickému poblouznění a nakonec ji to stálo hodně. Jenže když si nedokážete najít cestu k seriálovým postavám, když nepřijmete snahu scénáře propojit události z druhé třetiny 19. století se současností, když vám fandí fantasy prvky, pak se prostě se seriálem minete. Nakonec jsem ocenil jen pěkně natočené válečné scény. Nebylo jich málo, včetně těch opravdu masových, ale cesta k nim byla dlouhá a vysilující. Celkový dojem: 45 %.

Typický zástupce tzv. zážitkové kinematografie. Sází na dokonalé technické provedení, velkou podívanou a zázemí velkého studia. Je přímo předurčený pro velké plátno, kde naplno vynikne dokonalý obraz. Nejpůsobivější je první třetina, která je i v souladu s představou zákopové války tak, jak ji máme zafixovanou. Jako celek ale snímek autenticitou rozhodně neoplývá, je to prostě dobrodružná mise, která vznikla v představách svých tvůrců a nemá nic společného s realitou bojů roku 1917. Podobný příběh by se čistě hypoteticky mohl odehrávat na samém počátku nebo konci války, ale rozhodně ne v době, kdy byly armády díky palebným možnostem protivníka pevně spoutané v zákopech a krytech. Struktura filmu připomíná počítačové hry, kde hrdina postupuje a plní jednotlivé úkoly. Rozhodně je to kousek, který se vyplatí vidět, i když nemá smysl hloubat nad smysluplností bojového úkolu (snad už Napoleon o více než sto let dřív by dokázal instruovat své jednotky rychlejším a efektivnějším způsobem). Herecké výkony a obrazová stránka jsou důvody, proč 1917 zhlédnout. Celkový dojem: 75 %.

Atmosféru snímku musím přiznat, stejně jako solidní obsazení a herecké výkony. Nejvíc u mě bodovala výtvarná stránka věci, špína, uniformita a archaicky industriální technika éry, kdy totalitní státy zažívaly zlatá léta. Jenže musím říct, že ani kniha, považovaná za nejlepší román 20. století, na mě neudělala takový dojem, jaký jsem předpokládal, a to se přitom filmové adaptaci nepovedlo kvalitám knihy ani zdaleka přiblížit. Je to proto, že Orwell psal své stěžejní dílo v době, kdy na něj podobná vize vítězství totalitních režimů, které znal z vlastní zkušenosti, bezprostředně doléhala, děsil se jí a bral jako zcela reálnou možnost, že skutečně bude mít úspěch. Jenže já se narodil do doby, která éru industriálních totalitních režimů založených na masovém pojetí společnosti překonala a ty režimy buď už dávno zanikly nebo představovaly výsměch představám jejich zakladatelů. Oni si je totiž obyvatelé už dávno vytunelovali a přizpůsobili obrazu svému. Orwell popisoval systémy, které fungují a kterým jejich stoupenci i nepřátelé věří. Ten obraz, který si pamatuju z 80. let, představoval dávno vyhnilý systém, který myšlenky těch, kteří je kdysi vymysleli, už dávno popřel. Z těch starých distopií podobného ražení na mě daleko větší dojem udělal komorní Kallocain švédské autorky Karin Boyeové. A ještě větší depresi mi způsobovaly romány o konzumním vyhnívání společnosti, jako je Konec civilizace nebo sci-fi Když ještě žili lidé. Orwell bojuje se starými démony a ve skutečnosti hrozba totality přichází dnes od jinud. Moderní technologie umožňují už dnes větší kontrolu nad lidskou psychikou a fyzickým chováním, než si Orwell dokázal představit, a někdy v polovině století bude už ta možnost kontroly absolutní. Ideologie není nutná tam, kde disponujete špičkovou technologií a mocí médií. Celkový dojem: 60 %.

Emmerich jako režisér nemůže překvapit, protože je v podstatě monotématický. Jeho přednosti a nedostatky jsou divákům důvěrně známé, takže i jeho nejnovějšímu dílku by se měl velkým obloukem vyhnout ten, kdo od filmu očekává něco víc než bombastické efekty a akci. Jeho pojetí konce světa se dá nesmírně snadno napadnout a z intelektuálních pozic zesměšnit. Jak je to u něj tradiční, rezignuje ve svém vyprávění i na tu nejzákladnější logiku, drze používá ta nejobehranější žánrová schémata, do svého filmu cpe bez uzardění všechny možné popkulturní symboly od princezny Diany po Monu Lisu, dialogy jsou stupidní, jak je u něj již zvykem, je to celé těžce americky patriotické, prosáklé nasládlými rodinnými hodnotami, děj je předvídatelný a postavy jasně čitelné. Prakticky od počátku si zkušenější divák dokáže odvodit, která z postav přežije a která je zaslouženě potrestaná za své "hříchy". Na druhou stranu, pokud se člověk na jeho kousek dívá s nadhledem, při vší své hlouposti je to zábavné, slušně odsýpající, dobře obsazené jak po stránce typové, tak z hlediska hereckých výkonů. Rozhodně nejde o film, ke kterému bych měl byť minimální touhu se v budoucnu vracet, ale jako popkornová jednohubka je to na jedno podívání snesitelné. Celkový dojem: 50 %.

S východoasijskou kinematografií mám dlouhodobě problém a v případě snímku 2046, kterému předcházela pověst "megafilmu" nebo přinejmenším velkého festivalového snímku je tomu nejinak. Nutno předeslat, že žánrové vymezení sci-fi, respektive fantasy, je v tomto případě ryze matoucí, byť úvodní titulky navozují dojem futuristicky laděného velkofilmu. To by ovšem pro hodnocení nebylo podstatné. Důležité je, o čem film vlastně je. O lásce? Vážně? Vizuálně je to sice nesmírně působivá záležitost, ale k Tarkovskému, respektive k jeho duševní hloubce, to má asi tak daleko, jako já k pozici kosmonauta. Filmu vévodí krásné ženské tváře zasněně hledící do dáli nebo pronášející banality. Krásně oblečení lidé, pečlivé účesy, večerní make-up, rudě nalakované nehty a do toho krásné tóny klavíru. Lehce dekadentní charaktery, poněkud snová atmosféra a tajemně se tvářící hra s čísly. Na mě to působilo dojmem pečlivě vytvořeného kýče. Není to žádný laciný, křiklavě pomalovaný sádrový trpaslík, ale v oblasti kýče ambiciózní útok na nejvyšší mety. Bohužel zatraceně nudný útok...Celkový dojem: 10 % za dámské osazenstvo.

Snímek má nešťastný střih a jeho vyvrcholením je přesně ten typ efektně nasnímané akce, který nemám rád, ale jako čistokrevná zlomyslnost, která láká na film, co není, je Scottův kraťas ucházející. Ten, kdo byl navnaděný Bautistou a jeho wrestlingovými hmaty, musel během sledování Blade Runnera 2049 mnohokrát překročit práh zoufalství, protože Villeneuevův kousek představuje naprostý protipól Scottovy snahy. Celkový dojem: 55 %.

Přímočará akční záležitost nazvaná 96 hodin s kýčovitým dějem a scénářem, který s výjimkou hlavního hrdiny neobsahuje žádné charaktery a který navíc adoruje násilí, slavila nebývalý komerční úspěch a stala se nejúspěšnějším francouzským filmem posledního desetiletí, takže tady máme, to dá rozum, hned celou řadu následovníků, tzn. filmů založených na akci vycházející z americké školy, zločinecké prostředí a nesmlouvavý souboj s hromadou mrtvol na cestě za pomstou hlavního hrdiny. Tentokrát tvůrci obsadili do hlavní role legendu francouzské akce Jeana Rena, jenže mám pocit, že je jednak už na podobné typy trochu starý, jednak je z jeho výkonu cítit šablona desítek předchozích podobných rolí. Navíc scénář je spíchnutý hodně nahrubo a tentokrát se nevytáhla ani režie. Richard Berry je ve Francii uznávaný a oblíbený herec, ale tahle profese mu jde zjevně líp než režie, která toho holt vyžaduje nepoměrně víc. Kromě toho mi vadí ten známý konflikt hodného a zlého gangstera, který staví na hlavu obecně uznávané etické normy. Ten hodný jenom vraždí, krade, uplácí, pašuje a podvádí, zatímco ten zlý chce distribuovat drogy. Určitě jste to ve filmu ještě neviděli, jedná se o zbrusu novou myšlenku, jenom nevím, proč mám na jazyku pár desítek filmových titulů včetně Kmotra. Celkový dojem: 40 %.

Pokud máte kvalitní scénář, herce i režiséra, může se vám v žánru mysteriózního dramatu podařit klidně i takový majstrštyk, jako byl svého času Klub rváčů. Pokud máte k dispozici scénář slabý, nezachrání to ani snaživý režisér a hvězdné obsazení. Pro Jima Carreyho představoval snímek výjimečnou příležitost zahrát si opravdu temný komplikovaný charakter, jaký se v jeho kariéře ještě nevyskytl. Dál než k pitvořícímu se strýčku Olafovi z Řady nešťastných příhod se vlastně Jim nedostal. Veškerá jeho energie ale přichází vniveč, protože jeho paranoidní postava se prostě v tom nešťastném a slabomyslném předvídatelném scénáři nemůže rozvinout náležitým směrem. Snad nejlépe rozdíl mezi špičkovým filmem a podprůměrným kouskem charakterizuje závěrečná scéna u Klubu rváčů, kdy se hroutí všechny jistoty stávajícího světa a antihrdina příběhu ví, že je za to osobně odpovědný. V 23 vidíte kýčovitě moralistní scénu, která předchozí děj shazuje někam na hranice směšnosti. Celkový dojem: 35 %.