gudaulin

Věru těžké hodnocení, kdy škála pěti hvězdiček je v tomhle případě příliš úzká pro vyjádření pocitů. Na jedné straně je Alenka Tima Burtona určitě mainstreamová, kdy se bez diskuze projevuje silný vliv studia Walta Disneye na konečnou podobu filmu. Tahle Alenka je zkrátka mnohem epičtější než její literární předloha a odpovídá klasickému modelu boje dobra se zlem, s typizovanými pohádkovými postavičkami. Studio si tenhle mustr už mnohokrát vyzkoušelo a měnit ho kvůli fanouškům Lewise Carrolla určitě nebude. Takže Alenka bojuje s drakem a nevyhne se milostnému motivu. Na druhou stranu je zbytečné vyčítat Timu Burtonovi, že podlehl komerčním svodům a zaprodal svou uměleckou vizi studiu Walt Disney. V americkém pojetí je totiž režisér pouhý řemeslník, majitelem díla a skutečným tvůrcem je fakticky producent, který si může diktovat. Nevíme, jak by Alenka vypadala, kdyby vznikla jako nezávislý film, ale nejspíš by byla nepoměrně méně výpravná a možná by vůbec nevznikla. Tim Burton by ji snad mohl produkovat, pokud by šlo výhradně o animovaný snímek. I v téhle studiové verzi je na co se dívat, výtvarná stránka vůbec není špatná a je tam řada vynikajících vychytávek. Dětem se s největší pravděpodobností líbit bude a o ně jde především, vždyť Lewis Carroll ji napsal jako pohádku pro děti. Kdo chce umělecký přesah a dospěláckou verzi, sáhne po Švankmajerovi. Kdybych měl Burtonovi vyčítat disneyovštinu, pak té disneyovské verzi z roku 1951 musím dát rovnou odpad. Skutečností je, že ten myšlenkový přesah a nejednoznačnost v nejnovějším zpracování Alenky chybí, ale jde každopádně o výpravnou a vděčnou podívanou. Celkový dojem: 75 %.

Nejsem žádný znalec baletní produkce a na baletní vystoupení by mě do divadla nikdo nedostal, ale tenhle kousek jako zpracování klasické pohádky jsem si v televizi ujít nenechal, jako svého druhu vybočení a rozšíření svých kulturních obzorů. Sympatická stopáž pořadu a zajímavá choreografie, celkový dojem 50 %.

Příklad rutinně natočeného animovaného kýče beze špetky originality a výtvarné invence, navíc s tím nejhorším možným způsobem uchopenou počítačovou animací. Celkový dojem: 20%.

Alfie je ukázkový sobec, který své okolí jenom využívá k uspokojování vlastních potřeb a city nebo problémy druhých jsou mu naprosto lhostejné. O druhém pohlaví se vyjadřuje s pohrdáním, s vědomím vlastní převahy a především s maximálním cynismem. Užít si a odkopnout, to je jeho heslo, kterým se důsledně řídí. Pokud druhá strana má opačnou představu, je to jenom její problém. Tenhle film se narozdíl např. od seriálu Californation na svého hrdinu dívá s kritickým pohledem a jde mu o zamyšlení se nad podobným stylem a jeho dopady. Na druhou stranu jede až příliš podle očekávané šablony jednostranné kritiky a jeho hrdina je až moc ukázkový. Věc má pochopitelně i druhou stránku. Z těch žen, které mu prošly postelí, považuju za oběť vlastně jen ženu jeho spolupacienta z nemocniční kliniky. Ten zástup unuděných vdaných paniček a hloupých naivek má bohužel také velkou dávku másla na hlavě. Ono je to spíš zamyšlení nad obecným stavem rodiny a pohlavních svazků v moderní konzumní společnosti. Některé scény, jako je např. hospodská rvačka, které mají patrně film odlehčit do ryze komediální polohy, mi do snímku vyloženě nesedly a určitě se dalo ještě zapracovat na scénáři, ale díky přítomnosti Michaela Caina v hlavní roli se nakonec přikláním ke 4. hvězdičce. Celkový dojem: 70 %.

Typický filmový produkt svojí doby, kdy je určitě nutné i s odstupem mnoha desítek let ocenit herecké umění Katharine Hepburn, nicméně scénář představuje charakteristický konflikt, resp. představu tehdejších měšťáků o štěstí a abych pravdu řekl, tak příkladně maloměšťácký snímek, jako je Alice, se hledá jen obtížně. Hlavní hrdinka se cítí chudá, tak chudičká ve svých jediných plesových šatech, že z toho má mindrák, který řeší po celý film, a z její snahy se provdat a postoupit na společenském žebříčku výš čiší nepokryté stavovské elitářství měšťanských vrstev, které pohrdají prostým plebsem. Ten sociální status její rodiny totiž v oné době v žádném případě neznamenal chudobu a neznamenal by ji mimochodem ani dnes. Jinak kdo má rád klasické filmy oné éry, nebude zklamaný. Oscary se v té době dávaly tak nějak na jistotu konvenčním, ale řemeslně slušně udělaným snímkům. Celkový dojem: 40 %.

Filmografie Boba Fosse není bohatá na tituly, ale přesto je tenhle tvůrce považován za hlavního architekta moderního amerického muzikálového umění 2. poloviny 20. století. All That Jazz je jeho tvůrčí vrchol, dokázal v něm zužitkovat desítky let práce na divadelních jevištích, osobní zkušenosti s uměleckým prostředím od útlého věku až po vyčerpávající turné a náročné premiéry zralého věku, kdy se už od něj čekala jen další přelomové vystoupení. Je tam všechno - láska, nevěry, manželské ztroskotání, umělecké kompromisy ve věčném sváru s producenty, stres, deprese, alkohol a prášky na povzbuzení, nekonečné zkoušky, umělecké hledání a neustálé pochybnosti o své vlastní práci i práci druhých. Kdo se podívá na All That Jazz, má před sebou všechna lákadla, která může americký muzikál divákovi poskytnout - krásné ženy, chytlavé melodie, úžasné choreografie, ale taky šmíru, kýč a muzikáková klišé. Tenhle snímek poskytl životní roli Royi Scheiderovi, který se stal převtělením skutečného Boba Fosse a podal ohromující výkon. All That Jazz je narozdíl od svých starších sourozenců ze 30.-50. let mnohem víc hledačský a originální. Myslím, že je schopný upoutat i diváka, kterému jinak tenhle žánr nic neříká. Celkový dojem: 95 %.

Jeden ze slavných popkulturních seriálů 90. let, který byl mimořádně populární zejména mezi ženskou částí diváků. Tak nějak si s ním nevím rady - neupírám mu řemeslné kvality, solidní herectví a v řadě případů i funkční humor, na druhou stranu mi byl krajně nesympatický svým obsahem a životním stylem i profesní zkušeností svých hrdinů. Na jedné straně ukazuje bizarní svět formalistického amerického soudního systému, kdy se právníci přímo vyžívají ve snaze manipulovat s laickou porotou, a přes určitou scénáristickou nadsázku jde bohužel o trefu do černého. Takhle nějak to často v Americe chodí a šikovný advokát dokáže v leckterých případech pro svého klienta a pochopitelně i pro sebe vytřískat těžké prachy v naprosto obskurních soudních přích. Právníci, kteří byli hrdiny seriálu, v nejednom případě stavěli pojem spravedlnosti na hlavu a já v duchu fandil jejich protivníkům. Zároveň mi seriál vadil svou hyperkorektností, genderovými a feministickými bludy a v neposlední řadě i zobrazením konzumního života americké vyšší střední vrstvy. Hrdinka seriálu je chodící reklamou na bulimii, ženské postavy jsou přímo ztělesněním představ o ideálním ženském těle, je to takové pohodové a poživačné. Děti se tam nějak moc nevyskytují. Když měla jedna z partnerských dvojic řešit otázku mateřství, dospěli oba právníci, kteří bezpochyby patřili mezi 10 % nejlépe placených Američanů, k tomu, že si je prostě nemůžou dovolit - vždyť by chuďátko strádalo nedostatkem. Celkový dojem: 40 %. Příznačné je, jak seriáloví hrdinové sní o rodinném zázemí, ale vzhledem ke svým vysokým nárokům na partnera a vlastní neschopnosti se přizpůsobit a dávat jsou odsouzeni k neustálému střídání krátkodobých vztahů.

K uplynulému desetiletí české kinematografie, resp. k celé její polistopadové existenci, zaujímám, diplomaticky řečeno, rezervovaný postoj, protože jen malé množství natočených filmů spadá do průměru, natož aby jej v nějakém ohledu překročilo. Proto i Alois Nebel pro mě nepředstavoval lákadlo, i když byl nominován do oscarového klání, neboť i ohlasy na tenhle film byly rozporuplné. Nicméně nakonec mě zlákal k návštěvě kina, což u českých snímků dělám tak jednou do roka. A v žádném ohledu toho nelituju, protože Nebel pro mě představuje velmi příjemné překvapení - po dlouhé době se objevil český film, který promyšleně buduje atmosféru, má vybroušenou formu, není užvaněný a tak, jak má kinematografie působit, působí i on především obrazem na filmovém plátně. Nesmírně by mě překvapilo, kdyby Oscara přece jen získal, i když si myslím, že v řadě ohledů překonává slavné animované filmy nedávné minulosti. Valčík s Bašírem předčí způsobem animace, Persepolis zase po výtvarné stránce. Má ale smůlu, že se odehrává na periférii světového dění a autorská dvojice mu případný výlet do zahraniční distribuce neusnadňuje, protože motivaci a skutky svých hrdinů nelíčí tak, aby byly srozumitelné ve světovém měřítku, a ocení je spíš domácí, maximálně středoevropské publikum. Valčík s Bašírem pojednával o ničem menším než o válce a zločinech proti lidskosti, Persepolis zase o celosvětově známé náboženské revoluci v Íránu. Těch několik procent populace, které podobným tématům je schopno porozumět a dají se považovat za potenciální diváky, si k něm dokáže najít cestu nepoměrně snáz než k minimalistickému komorně laděnému Aloisi Nebelovi. Cílené oslovení obce amerických akademiků by znamenalo protáhnout příběh o celé desetiletí do minulosti, ukázat na osudech hrdinů jedné malé železniční zastávky, odstoupení Sudet a vyhnání českých obyvatel, nějakou tu partyzánskou sabotáž a válečnou akci wehrmachtu, dobytčácké nákladní vlaky směřující do Osvětimi, později zase přesun těžké vojenské techniky po kolejích při okupaci v r. 1968 a tím i delší, řekněme dvouhodinovou stopáž. Výsledný film by byl určitě epičtější a obsahoval by témata srozumitelná i v zámoří. Ale i v téhle verzi je pro našince Alois Nebel výbornou volbou i přes to, že autoři někdy přistupují k výkladu nedávné historie poněkud volněji. Na podzim 1989 už určitě nevykonávala polská pohraniční stráž zběsilé pronásledování přeběhlíků přes hranice a polská státní bezpečnost měla určitě jiné starosti a jiné úkoly, než se věnovat diverzantům. On ten pád polského režimu přišel poněkud dřív a hlavně jinak než ten náš. Alois Nebel je film intimní, ale přitom syrový, kde může divák často jen tušit, jaká dramata se odehrávají za zarostlými tvářemi a svítícím zrakem jednotlivých postav. Svou roli hraje i nepřístupná divočina a temné pohraniční hvozdy, rozvodněné řeky a lesní velikáni. Výborné obsazení, kdy jednotlivé herecké typy přesně odpovídají charakterům postav. Celkový dojem: 95 %.

Velmi inteligentní dílko s bravurně napsaným scénářem na téma osudovosti, kdy hlavní hrdina touží vybočit z vytyčené cesty a navzdory mimořádně velké snaze se mu kontrola nad svým životem vymyká z rukou. Jde vlastně o tragikomickou frašku o životních hodnotách a cílech. Hlavního hrdinu nezlomí mučení a výslechy tajné policie, ale příchod do vlastní harmonické rodiny, se kterou se léta neviděl, a fakt, že na několik dní okusí normální lidský život bez pronásledování a spikleneckých sešlostí. Na podobném principu pracovaly mimochodem tajné policie některých latinskoamerických států během diktatur, kdy podrobovaly zatčené tvrdým úspěchům, pak je pustily domů a po čase je opět zatkly. Díky nadšeným spolubojovníkům a souhře okolností se revolucionáři nepodaří jeho útěk do Ameriky a zpronevěra peněz revolučního spolku určených k získání zbraní a je nucen svoji roli vůdce poražené revoluce hrát až do trpkého konce. Závěrečná geniální a přitom nesmírně hořká pointa je už jen třešničkou na dortu. Výborně herecky obsazené, dobře vypointované. Celkový dojem: 90 %.

Al Pacinův kvazidokument je tak trochu o Shakespearovi, poněkud víc o jeho hře Richard III, ale především o procesu umělecké tvorby, o herecké práci a rozdílných přístupech britské a americké herecké školy. Přítomnost hereckých hvězd jako je sám Al Pacino či Kevin Spacey a Winona Rider dodává tomuhle nekomerčnímu titulu na přitažlivosti a přispívá k zisku 4. hvězdičky. Vhodné spíše pro divadelní fandy. Celkový dojem: 70 %.