gudaulin

Seriál mapuje okrajové proudy kultury, se kterými se konzument opravdu nemá šanci seznámit v televizi nebo v oficiální dobře přístupné sféře kultury. V tom je jeho mimořádný přínos, na druhou stranu někde si tvůrci nedokázali udržet odstup a jsou až příliš cítit jejich sympatie k popisovanému. Skutečné zhodnocení kvalit výstupů z alternativní kultury by znamenalo dát větší prostor i jeho kritikům. Celkový dojem: 80 %. Co je alternativní, nemusí být ještě nutně dobré.

Ano, trpěl jsem. A uniknout se tomu bohužel nedalo. Je to prototyp americké rodinné podívané pro nejširší lidové vrstvy, a proto z hlediska scénáře napsané a herecky odehrané tak, aby to odpovídalo vkusu typického masového diváka. Kdyby zůstalo jen u plyšových burunduků, jednalo by se sice o poněkud kýčovitou, nicméně v rámci dětského filmu ještě snesitelnou zábavu, jenže se tam vyskytují prsaté herečky a elegantní hezouni viditelně určení pro dospělácký doprovod, u kterého se předpokládá vkus a duševní rozhled pětiletého dítěte. Tenhle druh masové produkce mě prostě míjí. Celkový dojem: 15 %.

Dechberoucí kamera a režisér, který ví, co divákovi ukázat a kde najít ty pravé přírodní i lidské divy země, kterou má evidentně rád. Ten snímek přímo láká k návštěvě Alžírska a představuje zemi v široké škále lokací. Pravdou je, že komentář je poetizující a rád se uchyluje k velkým slovům a vzletným spojením. Jaká je struktura společnosti, jaké jsou problémy obyvatel země, to z dokumentu nevyčtete, ale za estetický dojem záběrů snímaných balóny dávám plnou palbu. Vidět tohle v kině na velkém plátně by byl určitě fascinující zážitek. Celkový dojem: 90 %.

Příjemný krátkometrážní film viděný na festivalu francouzského filmu. Je to příběh jednoho konkurzu, kde režisér arabského původu pocházející z Alžíru hledá obsazení pro svůj nový film z doby svého mládí a potřebuje najít dvojici herců, kteří přesvědčivě ztvární chudé Araby sloužící v bohaté rodině. Což o to, zájemců je dost a typově by odpovídali, ale ti potomci svých arabských rodičů se už natolik domestikovali, až je z toho režisérovi smutno. Zpřízněnou duši kupodivu najde ve francouzském Alžířanovi, který dělá správce domu a najednou nevadí, že kdysi stáli na opačné straně barikády. Spolu objeví ideálního adepta filmové role. Celkový dojem: 60 %.

S nadsázkou lze říci, že natáčení Amadea západní produkcí mělo pro Prahu 1. poloviny 80. let podobný význam jako výroba Pána prstenů na Novém Zélandu o dvě dekády později. Amadeus, to není jen psychologická studie osudového střetu výjimečně nadaného jedince s průměrným přízemně uvažujícím okolím, ale i krása pražských paláců, kostýmy barrandovského fundusu a špičková práce zaměstnanců barrandovského studia. Po dlouhých letech normalizační izolace se český filmový svět protnul s tím světovým. Pamětníci vzpomínají na atmosféru během natáčení v superlativech. Významnou roli ve snímku hrála i hudba. Forman s Mozartovou pomocí dokázal zprostředkovat dnešnímu divákovi prožitek ze špičkové klasické hudba a z procesu vzniku hudebního díla. Film o klasické hudbě a jejích tvůrcích, který není určen pro úzce vyprofilovanou skupinu diváků, to je sám o sobě kumšt. Forman dostál pověsti tvůrce velkých lidských dramat, který ukazuje hrdiny s kontroverzním charakterem. Jak už zaznělo vícekrát, příběh se neopírá o historická fakta. Pokud někdo z Mozartova okolí přispěl k jeho tragickému konci, byla to jeho mladičká žena, stvoření snad ještě méně zodpovědné než sám velký tvůrce. Celkový dojem: 95 %.

Soudě například podle filmu Americká noc, je filmařina především tvrdá práce, u které se dá někdy zažít i legrace. Při natáčení Amarcordu ale evidentně štáb, herci i komparzisté brali natáčení spíš jako happening a báječně si to celé užívali. Nejsem si tak úplně jistý, jestli totéž cítí i dnešní diváci. Hvězdičky by tomu odpovídaly, ale mám dojem, že Amarcord je přesně ten typ snímku, kde někdo trochu přidá kvůli snobství, mnozí kvůli tomu, že si váží jména světoznámého italského režiséra. Amarcord totiž funguje na bázi jednotlivých obrazů a kratičkých scénických hříček, ztroskotává podle mě ale jako celek. Když jsem před časem hodnotil Allenovy Zlaté časy rádia, v komentáři jsem ho přirovnal právě k Amarcordu a k Obecné škole. Ta žánrová spřízněnost je do očí bijící, ale právě ve srovnání s oběma tituly vyvstanou slabiny Amarcordu. Obecná škola ode mě dostala nejvyšší hodnocení, protože je mi blízká svým ukotvením v českém prostředí. Zlaté časy rádia jsou nádherné retro a oba dva filmy skvěle fungují jako celek. Amarcord ode mě nakonec dostane jen 3*, protože je prakticky nedějový a roztříštěný. Je to sled piroteskních obrazů, bizarních postaviček a drobných vtípků, ale vedle výše zmíněného mi vadí ještě přehrávání. Je to přestylizované, přeexponované. Zlaté časy rádia a Obecná škola jsou mnohem civilnější. Přes uvedené výhrady zůstává ale Amarcord filmem, ze kterého je cítit, že ho natočil talentovaný režisér s citem pro filmovou imaginaci. Celkový dojem: 60 %.

Jedno ze základních děl polských filmů morálního neklidu, který přinesl Krzystofu Kieslowskemu zaslouženou pověst výjimečného filmaře. Film je ovlivněný Kieslowského dokumentaristickými kořeny, ale přesto ani na sekundu nenudí. Není to prvoplánově zábavná podívaná, spíš společensko-kritická sonda do života stagnujícího Polska konce 70. let. Zároveň je to pocta všem filmovým nadšencům, těm, kteří propadnou světu filmu a jsou mu ochotni hodně obětovat. Hrdina Filip tak propadne kouzlu zachycování světa kolem sebe na filmový materiál, že zaplatí za svou vášeň ztrátou rodinného zázemí a vážnými konflikty v zaměstnání i v soukromí se svými přáteli. Je to film o cenzuře a autocenzuře, kterou si každý filmový tvůrce za totality nosil v sobě a která konec konců v pozměněné podobě existuje v jakémkoli systému. Všude existují dveře, kam je vstup zakázán a za jejichž otevření se platí. Zobrazení reality je někdy bolestivé a nebezpečné. Kieslowski našel v osobě Jerzyho Stuhra vynikajícího představitele hlavní role a byl to zároveň jeden z filmů, který Stuhrovi pomohl v nastartování kariéry. Celkový dojem: 90 %. Film získal velmi slušnou sbírku ocenění na filmových festivalech. Film je zajímavý i tím, že se v něm objevil význačný polský režisér Krzysztof Zanussi.

Amélie se dá považovat za dosavadní komerční i umělecký vrchol tvorby Jeana-Pierra Jeuneta. Jak jsem napsal už do jeho profilu, film se líbil prakticky všem s výjimkou francouzských kritiků, kteří filmu vyčítali přílišnou idealizaci dnešní Paříže. Sám Jeunet tehdy přiznal, že Montmartr tak, jak ho natočil, dnes už vlastně neexistuje, ale v jeho snímku nejde o realismus, ale o poetickou nadsázku, hravost a fantazii. Je to velmi pozitivní podívaná, netradiční romance, plná chytrých scén, vtipných situací a šarmu Audrey Tautou, která si na téhle komedii založila slušnou kariéru. Celkový dojem: 95 %.

Od režiséra formátu Costy-Gavrase čekám přece jen víc než od tuctového filmaře a film, za který bych v případě jiného režiséra byl ochoten nadělit slabší 4*, Costu-Gavrasovi nadělím pouhé 3. Ze všeho nejvíc mně totiž jeho Amen připomíná jiné drama slavného režiséra, a to Katyň polského veterána Andrzeje Wajdy. Mimořádně silná látka, snaha prodat co možná nejlepší výsledek, ale na konci něco trošku přebývá, něco trochu schází, specielně v případě dramatu Costy-Gavrase se místy moc mluví a místy plyne snímek příliš pozvolně, v některých případech se neobjevují ve filmu dostatečně charismatické herecké tváře. Zkrátka ve výsledku je to jen průměrné drama, které pozvedává motiv šoy. Z historického hlediska je samozřejmě zajímavé podívat se na angažmá katolické církve za 2. světové války, kde má své světlé, ale i velmi stinné momenty. Genocidě Židů se zabránit nedalo, ale řada věcí se mohla říct odvážněji a především to rozhodující máslo na hlavě má papežský stolec už ze 30. let, kdy dláždil cestičku nacistům k moci tím, že katolické Centrum jako politický jazýček na vahách v podstatě vmanévroval do spolupráce s NSDAP... Celkový dojem: 65 %.

Andrea Arnold má filmování opravdu ráda, protože když už s natáčením jednou začne, neví, kdy skončit. Délka filmu je neobhajitelná, tady měl nastat nemilosrdný tanec nůžek, jehož výsledkem mělo být zkrácení snímku nejméně o 50 minut. To ale není jediný prohřešek, který jí vyčítám. Fish Tank mě kdysi emočně rozcupoval, American Honey vyvolal opačné pocity. Je to jako sestoupit z Petřínské rozhledny rovnou na dno Macochy. Jsem jiná generace, poslouchám jinou hudbu, mám jiný pohled na svět a jiné ideály než hrdinové filmu, ale v tom zásadní problém nevidím. Pravda, mladičká Star mně typově sedí víc na členku gangu, která právě zkopala bezdomovce, než na dívku, co prožívá první milostné dobrodružství a snaží se zapadnout do podivné hipsterské komunity - ale vem to nešť. Především cítím z filmu pózu a nevěrohodnost. Partičce hajzlíků z Edinburgu jsem v Trainspottingu jejich sviňárničky věřil, to byl věrohodný pohled na skotskou drogovou scénu, podepřený osobní zkušeností. Téhle skupině ukázkových loserů nevěřím ani pozdravení. Šéfka skupiny by z karavanu dokázala ještě tak pást tři pouliční prostitutky, jedna třetina podřízených by nebyla schopna prodat nejspíš ani sebe sama na parkovišti pro řidiče náklaďáků a druhá by zvládla ještě tak pozici drogového dealera ve špatné čtvrti. Jediný skutečný prodejce mezi tou sebrankou páchnoucí spáleným tabákem i ledasčím jiným byl Jake - vlastně jediná opravdu zajímavá postava příběhu (ten, co nelže, jen prodává a k tomu přece manipulace patří). Přesto nebýt té absurdní stopáže, snad bych o slabé třetí hvězdičce uvažoval, takhle ale nemám na výběr. Celkový dojem: 40 %.