Xenerix

Tim Burton natočil Big Fish...a Nightwish si natočili Imaginaerum. Melancholicky laděný audiovizuální poklad. Přesně ten typ filmů, na které musí být "ta" správná nálada a který člověk vnímá více pocity než rozumem. Zařazení fantasy? Když už, tak mysteriózní, ale to přesto nevystihuje podstatu filmu, který je v zásadě nezařaditelný. Zdánlivě jednoduchý příběh o umírajícím skladateli v komatu, který žije pouze ve svém snovém světě, a o jeho přinejmenším problematickém vztahu s dcerou, prodává naprosto vše, co by člověk od podobného snímku čekal, a to bez ohledu na to, jestli se na něm podíleli právě Nightwish nebo nikoliv. I z toho důvodu se může film líbit divákovi, kterému je finská kapela cizí a metal zrovna taktéž nemusí. Podobná díla se nikdy nestanou masovou záležitostí, ale o to především vůbec nejde, možná je to naopak lepší, jelikož z každého záběru je patrné, že tak jak hudebníci často ventilují své pocity prostřednictvím hudby, Nightwish to tentokrát provedli i prostřednictvím obrazů v kombinaci s hudbou (přičemž jim bylo dle mého názoru docela ukradené, jestli snímek vůbec něco vydělá) a povedlo se jim to znamenitě. Díky za to.

Cider House Rules je netradiční film. Vším možným, kupříkladu samotným názvem, který sám o sobě neevokuje pocit, že by nás mělo čekat něco zvláštního. Omyl. Jedná se o velice kvalitní film, který dokáže pohladit na duši nejednoho filmového nadšence. Přitom je to ve své podstatě komorní film odehrávající se z větší části v sirotčinci a na jablečné farmě. A přesto lze i v tomto minimalismu vykouzlit nádherný a dojemný snímek. V oskarovém klání to měl v roce 2000 zatraceně těžké, věřím že o rok dříve nebo později by proměnil více nominací, to je však vedlejší. Jak to už u takovýchto snímků bývá, drží ho především herci; s Tobey Maguirem jsem viděl jako první Spider-Many, ale po shlédnutí Cider House Rules u mě stoupl o několik příček výše. Role mu perfektně sedí, jelikož asi není typologicky lepší herec, který by dokázal projevit tak dojemné herectví v kombinaci s jistou dávkou zranitelnosti a mladické naivity. Nu a poté samozřejmě filmový matador Michael Caine, který si zcela oprávněně toho Oscara nakonec odnesl. Tito dva herecky zbytek osazenstva výrazně převyšují, což je ovšem v pořádku, jelikož film stojí na konfrontaci těchto dvou charakterů, byť po úvodní půlhodince pouze prostřednictvím dopisů. Navíc se jedná o poměrně nadčasové dílo, které řeší téma potratů a my můžeme sledovat, jak se k němu mění postoj hlavních postav po nových zkušenostech ze života. Celkově vzato velice pěkný melancholický a poetický zážitek a silné 4 hvězdy. EDIT: Po druhém shlédnutí musím přidat tu pátou hvězdu, takto s odstupem je to snímek, ke kterému se ještě velmi často budu vracet a takových zas tolik není.

První otázka zní: četli jste knížku? Pokud ne a čekali jste Return of the King v2.01, chápu vaše zklamání. Pokud ano, zajímalo by mě zvláště od vás, jak lépe šla tato první část natočit. Anebo ještě lépe, co tam chybělo? Dávám Hobitovi 5 hvězd, přestože to zcela očividně není taková pecka jako LotR: RotK, což bylo nemožné i na základě předlohy, zkrátka i podle Tolkiena byl Hobbit přeci jen o něco "lehčí" příběh než LotR. To ale vůbec neznamená, že z toho nelze natočit mistrovský film. Už jenom to, že nás opět Peter Jackson vzal zpět do Středozemě v sobě mísí jistou dávku nostalgie a infantilního nadšení ze světa Middle-earth, prostě stojí za shlédnutí. Uznávám, že nemusím být ve všem objektivní, ale pouhé triviální panoramatické záběry krajiny mi způsobují husí kůži. Hobbit byl de facto první materiál ze světa LotR a podle toho je koncipován. Nezasahuje zdaleka tak hluboko do specifikace samotného světa a celkové mythologie, která je ovšem z hlediska filmového diváka dostatečně vylíčena v LotR. To co je charakteristické pro Jacksona je atmosféra Hobbita, divák ví, že je znovu v Middle-earth, aby odhalil další část historie tohoto magického světa a byť se nejedná o tolik závažné téma, tak dychtí po tom vidět víc.

Animované překvapení roku. Od Disneyho nečekám buď nic anebo nějakou více či méně zdařilou recyklaci známé pohádky či pohádkového tématu (např. Tangled, které nebylo vůbec špatné, ale z hlediska námětu nic převratného). Wreck-It Ralph mi vytřel zrak už jen tématicky, podobně odvážné téma bych čekal spíše od Pixaru nebo Dreamworks. Obě studia koneckonců již v minulosti experimentovala s podobnými inovativními nápady, u Disneyho bych to nečekal. Tím spíše film zasadit mezi kulturu 8bitových her jasně cílí na starší diváky. Ostatně generaci, která si tyto hry z dětství pamatuje, je teď 20-30 let. Zároveň se ale není třeba bát, že by se současná omladina v kině nudila, na to je snímek dostatečně chytrý a 8bitový svět působí jen jako prostřední pro jednoduchý příběh o záporňákovi, který již nechce být zaporňák. Nutno dodat, že Ralph je docela sympaťák, takže mu divák celou dobu fandí. Navíc potěší i animace, která propojuje klasický 3D vymodelovaný svět s notoricky trhanou animací herních postav (tedy těch, co pochází z 8bitových her, nikoliv všech aneb "look at that high definition face"). Místy film trvale přecházející do čistě 8bitové grafiky - parádní retro a nostalgie. Jako třešnička na závěr a podtrhnutí celkové hravosti jsou finální titulky, taktéž provedené ve stylu 8bitových a 16bitových her. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale škoda, že tento rok vyhrála Oscara Rebelka od Pixaru, nepochopte mě špatně, také se mi líbila, možná i srovnatelně jako Ralph, jen cítím potřebu nějak ocenit originalitu Disney studia, to se totiž opravdu neděje každý rok.

Princezna, kterou chce každý princ, ale ona žádného. To tu už jistě bylo. Rozdíl je ten, že Merida skutečně do konce filmu žádného nezíská, protože řeší důležitější věci než nějaké prince, a to je vztah matky a dcery. Trochu mě mrzelo, že zde bylo rozuzlení příběhu skutečně velmi předvídatelné. Škoda. Předvídatelnost každé scény vynahrazují gagy, kterých je tu požehnaně, rod Macintoshů velice pobavil, na vážnější notu naopak zahrálo a potěšilo závěrečné věnování Stevu Jobsovi. Co se týče animace, tak bylo jasné, že se bude především soustředit na hlavní hrdinku a je fakt, že ta její rudá hříva vypadá nádherně a to především za pohybu, kdy člověk musí jednoduše ocenit dobrou práci animátorů. No a dále samozřejmě i scenérie Skotska vypadají jak promo video cestovní kanceláře. K hodnocení absolutnímu mi chybí nějaký "wow" moment, i bez něj je to solidní podívaná a příjemná nenáročná zábava na večer. PS. více než kdy jinde doporučuji koukat na Rebelku v originálním znění, ten silný skotský přízvuk filmu sluší a dotváří jeho atmosféru.

Co se týče Pixaru, tak u mě ze všech filmů Cars asi vedou. Vedení je to ovšem nesmírně těsné, jelikož Pixar si drží laťku velmi vysoko u všech svých snímků, takže s trochou nostalgie je v závěsu Toy Story, výborné Ratatouille a nelze ani zapomenou na Finding Nemo nebo WALL-E. Nebudu zde u každého Pixar filmu rozebírat, nakolik se společnost odchýlila od svých prvních filmů a nakolik do novějších snímků pronikají typické trendy od Disney, případně nakolik snímek je či není originální, na to jsou tu povolanější. Pro mě je totiž podstatnější mnohem jednodušší veličina a to je zkrátka zábavnost. No a z tohoto hlediska Cars nemají chybu. Jistě to souvisí i s tím, že jsem fanouškem motorsportu, ale každopádně jsem se srovnatelně dobře bavil u scén v městečku i na okruhu. Možná Cars neobsahují tolik gagů jako ostatní pixarovky, rozhodně ale mají i své vtipné momenty a přestože celková stavba příběhu je víceméně jasná od začátku (namyšlený frajírek závodník nedobrovolně uvízne v malém městečku a postupně odbourá své negativní povahové rysy, aby se mohl vrátit a vyhrát pohár už jako zcela jiný člověk...hm...auto), tak kdo film viděl ví, že to zdaleka není tak jednoduché a úplný závěr potěšil právě tím, že nebyl zcela předvídatelný. K tomu opět posunutá animace o krok dál, takže si člověk může užívat zpomalené záběry, kdy auta projíždí driftem mimo dráhu a víří prach s hlínou, který rotuje kolem kol, od pneumatik zůstávají na dráze její zbytky atd. K tomu navíc mají Cars několik opravdu kouzelných momentů - Guido a jeho Peet stop či pravý Michael Schumacher. Takže za mě jasných 5 hvězd.

Takto se má točit moderní pohádka. Určitě bych nezacházel tak daleko, abych to označil za fantasy, které má přeci jen trochu jinou stavbu, většinou více dějových linií, méně pohádkových klišé a celkově větší rozsah a výpravnost. To ovšem není rozhodně nic negativního. Je to stejné jako když jdu do kina na animák, tak tuším, že to nebude bůhvíjaké filosofické dílo k zamyšlení, ale to neznamená, že mě nebude bavit srovnatelně nebo třebas i více, když to bude kvalitní žánrovka. Stardust to splňuje a díky režisérské ruce talentovaného Vaughna můžeme shlédnout svěží dílo s adekvátní mírou humoru a perfektními herci ve vedlejších rolích - Michelle Pfeiffer je jako zlá čarodějnice prostě skvělá a Robert De Niro (kterého jsem nikdy moc nemusel), si u mě polepšil hned o několik příček. To podtrhuje přirozený vypravěčský hlas Iana McKellena. Poznámka pod čarou - Claire Danes to fakt sekne. Tohle by mělo být povinně pouštěno českým tvůrcům, jak za relativně málo peněz natočit hodně muziky, místo těch nemožných slátanin, které se nazývají televizní pohádky a cpe se to dětem ve vánoční čas obden s efekty, za které by se styděli i 30 let staří Tři veteráni.

Musím sprostě opakovat ostatní, ale ano, jde o kultovní počin a povinnou studijní látku pro nadšence kinematografie. Dokonalý tak jak jen film dokonalý může být, každá sekunda a každý záběr je přesně takový, jaký by měl být a s přehledem nejlepší Tarantinovka, která je právě díky kultovnímu statusu v budoucnu nepřekonatelná. Hlavní herecký kvartet Travolta, Jackson, Thurman a Willis je perfektní. Především pak výkon a životní role gangsterského dua Travola, Jackson. Tarantino je mistr dialogů o ničem, které diváka přesto baví, a v Pulp Fiction je dotáhl až do absurdních rozměrů. Ať už se řeší Royal with cheese, masáž nohou, dobrý kafe, koktejl za 5$ a další. S tím se váže také celá řada nezapomenutelných hlášek. Jsem docela přesvědčen, že polovina zdejších uživatelů by bez většího přemýšlení vyjmenovali pasáž Ezekiel 25 17, přeříkat scénu s Zedovým chopperem nebo parafrázovat hlášku o středověku. A přesto mě film dostal až po druhém či třetím shlédnutí, jak kdyby musel nejprve dozrát a teprve poté člověk ocení zdánlivě banální a všední dialogy na pozadí gangsterky a teprve poté vidí, jak tyto rysy činí film ve své podstatě výjimečným a jedinečným.

Laciná kopie Matrixu? Ani náhodou! Tento snímek má pro mě vyšší hodnotu než Matrix trilogie, přestože ji mám taktéž rád. Více se mi líbilo přirovnání k 1984, mluvit zde o vykrádání mi přijde zcestné, tématicky a atmosfericky to může být podobné a v lecčem se to mohlo od kultovního díla utopických románů inspirovat, ale to je tak vše. To je stejné jako mluvit o Terminátorovi jako vykrádačce románu Já, Robot. Equilibrium nám nabízí velmi uvěřitelný post-apo svět, který od začátku do konce servíruje hutnou atmosféru despotické vlády nad společností, která na základě užívané drogy necítí emoce, čímž se vyhýbají hněvu, válkám atd., jako vedlejší efekt je třeba likvidovat veškeré možné objekty, které by snad emoce mohly evokovat - hudbu, filmy, obrazy, literaturu, dekoraci apod. Celkovou totální (či totalitní?) depku umocňuje parádní hudba Klause Badelta, která se mimořádně povedla. ■ Bale platí v Hollywoodu za hvězdu první kategorie, ale v době Equilibria šlo o poměrně méně známého herce, který měl za sebou jen několik menších snímků. Až dnes lze ocenit, jak moc dobrá volba hlavního hrdiny to byla, k tomu pro doplnění Sean Bean, jehož postava podle předpokladů dlouho naživu nevydrží, ale i tak svojí rolí potěšil. Jako ženský protějšek příjemně překvapila pro mě do té doby zcela neznámá Emily Watson. Film samozřejmě protíná několik čistě akčních scén, které jsou skutečně matrix-like, ale to podstatné je, že na nich film nestojí, jsou tam protože tam být musí. Mnohem více divácké náklonnosti snímek získává mrazivě bezvýchodnými a velmi emotivními scénami (malá štěňata, poslední sekundy před upálením atd.), nepamatuji si moc filmů, ze kterých by tak výrazně dýchala tak silně pesimistická atmosféra. Pro mě jeden z filmů, po jehož zhlédnutí ještě člověk dlouhou dobu sedí a přemýšlí.

Zcela bez diskuze nejlepší epizoda z nové trilogie. Lze vše EIII porovnávat i s klenoty staré trilogie? Lze. Konečně totiž má to, co bylo na původních Star Wars tak lákavé - atmosféru. A to ne ledajakou. Na sci-fi pohádku až nebývale temnou a depresivní. EIII měla již od začátku podobnou nevýhodu jako historické filmy - většina lidí předem ví, jak to musí skončit. V tomto případě již od začátku všichni věděli, že se z Anakina musí stát Darth Vader, z Republiky Impérium a během toho procesu musí umřít nebo zmizet celá řada více či méně důležitých postav. ■ S tímto vědomím jde člověk do kina a především ho zajímá jak k tomu všemu dojde. Trochu jsem měl i strach, zda vůbec jde tolik věcí vysvětlit a dořešit v rámci jednoho filmu. Nakonec to naštěstí dopadlo dobře. Konečně jsem se i dočkal pořádné vesmírné bitvy, o které se mi ani nesnilo a hned ze začátku trvající úctyhodných 20 minut, dosud z hlediska efektů nepřekonanou, tyto vizuální orgie člověka jednoduše dostanou tak, že filmu promine i poněkud pomalejší prostřední pasáž s několika bezduchými dialogy, které slouží jen ke sdělení toho, že Anakin spí s Padmé a má zlé sny - vize. Více času by si naopak zasloužil závěr, který je přeci jen lehce uspěchaný. Po prvním shlédnutí mě samozřejmě taktéž napadlo, že přechod Anakina na temnou stranu v podstatě "ze dne na den" postrádá hlubší logiku, ale Star Wars je třeba vnímat jako ucelené universum a tak tyto detaily skvěle dokresluje seriál Clone Wars, kde je Anakin neustále nahlodáván nepružností a celkového dogmatismu řádu Jedi v čele s radou, tudíž na začátku EIII má tyto pochyby již hluboce zakořeněné a Palpatinova manipulace je v té chvíli prostý startér. ■ I přes množství dialogů je film nejakčnější ze všech dílů, celkově hned pět hlavních souboje se světelnými meči je více než v předchozích dílech dohromady a každý z nich je svým způsobem specifický (Ani+Obi vs. Dooku, Obi vs. Grievous, Mace vs. Palpatine, Ani vs. Obi, Yoda vs. Papatine). Dokonalý dojem jen kazí možná až příliš nazoomované záběry na obličej Papatina a chaotický střih, oboje má trochu zakrýt fakt, že Samuel L. Jackson i Ian McDiarmid jsou sice výborní herci, ale špatní šermíři. No a jelikož oba dva mají být největší mistři své doby, tak by to vypadalo směšně bez rychlého střihu, kde si musí divák spíše domýšlet, co se děje mimo záběr. Přeci jen v době moderních technologií by lépe vypadali dubléři, kteří by svedli skutečně legendární šermířský souboj dvou mistrů se vším všudy a digitálně by se jim poté upravil obličej atd. To už bych ale skutečně zabíhal do detailů pro normálního diváka nepodstatných, ale Mace Windu má zkrátka bojovat stylem, který se vyznačuje takovou rychlostí, že skoro není možné postřehnout čepel jeho meče, no a ve filmu to právě z výše uvedených důvodů opravdu nevypadá. ■ Všechny tyto drobné výtky ovšem v žádném případě nemůžou filmu ubrat na hodnocení, spíše jsou to drobná přání fanouška, který by rád ze svého již tak výborného filmu rád viděl film ještě lepší, ale samozřejmě každý fanoušek by si to představoval trochu jinak. Souboj Anakina proti Obi-Wanovi už nenese žádné neduhy předchozích soubojů, je znát, že Ewan Mcgreggor i Hayden Christensen pilně trénovali a jejich souboj je choreograficky vyšperkován do nejvyšší možné míry. Samotný Order 66, vyvraždění chrámu Jedi a všech členů řádu na jednotlivých planetách patří mezi nejemotivnější moment nikoliv tohoto filmu, ale celé ságy. A to tím více, jak jednotlivé vedlejší charaktery více poznáváme v rámci seriálu, knížek a komiksů. Do toho přispěchal Williams s příznačným hudebním podkresem a na zátylku již střídavě naskakuje husí kůže. Snad jen škoda, že Lucas nezůstal pouze v křesle producenta, jistě by našel lepšího scénaristu i režiséra, než je on sám a mohl z toho být ještě lepší film. Věřím, že mi tuto tezi potvrdí plánovaná EVII.