Rimsy

O tomhle gimmicku jste už možná slyšeli, ale tvůrce španělské meditace o reinkarnaci opravdu nelze nařknout z vypočítavosti. Samsára totiž sestává ze tří částí, a v té prostřední jsou diváci zhruba na čtvrt hodiny vyzváni k tomu, aby zavřeli oči a prováděli umírající duši na její cestě ke znovuzrození pouze pomocí zvuků a vnímání stroboskopických efektů na očních víčkách. Je to skutečně skvělý zážitek, jemuž navíc předchází velmi sympatická úvodní hodina s buddhistickými mnichy a laoským mladíkem, který staré ženě předčítá z knihy o umírání. Dojem bohužel snižuje poněkud nadbytečná závěrečná pasáž, s níž se dostaneme k africkým sběračkám mořských řas, dojem z tohoto pohledu do jiných kultur je přesto pozitivní a bude ve vás ještě chvíli doznívat.

Filipínsko-singapursko-tchajwanská koprodukce to dotáhla nejen na Sundance, ale dokonce až do půlnoční sekce ve Varech. Příběh exoticky působícího hororu se vrací do roku 1945, na konec druhé světové války, kdy se jedna bohatá filipínská rodina snaží proplout konfliktem a nezadat si ani s Japonci, ani s Američany. Postupem času ale otec zmizí, matka onemocní a dospívající dcera se musí starat o svého mladšího bratra, v čemž jí pomáhá jakási zlá víla. Tato postava zřejmě vychází z tamější mytologie a znalci folklorních motivů jihovýchodní Asie by její úlohu v ději dokázali rozklíčovat snáz, ale pro Středoevropany je tu aspoň dostatek krve, brutalit a všelijakých nepěkností. Co vše musí dívka obětovat, aby byla rodina opět pohromadě? Alegorie tragiky globálního konfliktu, který rozdělil rodiny i na druhé straně zeměkoule, je místy působivá, jindy však nudná a přešlapující na místě. Lze ji připodobnit ke Smrtelnému zlu: Probuzení, Těm druhým či Faunově labyrintu, ze všech titulů si však nebere to nejlepší a nakonec tak zůstává jen částečně uspokojivým zážitkem.

Moderně vypadající český film, sláva! Úsvit sice časem sklouzává k tezovitosti a spíše edukuje, než aby vyprávěl příběh, bezesporu se však jedná o bohaté, zevrubně promyšlené dílo, fungující na více úrovních. Více zde.

Po téměř hororových ohlasech z Cannes to mohlo být mnohem horší. Hlavní problém nového Indyho spočívá v tom, že kdyby nevznikl, nic by se nestalo. Šance na důstojné předání žezla nevyšla už ve čtyřce a tohle je jen další připomínka, že stejně jako Maverick nepatří ani doktor Jones do starého železa. Mnoho zajímavého o jeho minulosti se nedozvíme, stejně tak neproběhne ani žádná redefinice jeho světa a výsledkem je tak „pouze“ bezproblémově důstojné dobrodružství obsahující všechny dobře známé propriety. Mezi ně patří spousta honiček, bizarní náhody, úniky z nemožných situací, cestování kvůli macguffinu a slovní špičkování ve velmi nevhodných momentech. To všechno tu je, stejně jako až smutně neschopný nacíček s tváří Madse Mikkelsena. Chemie mezi Fordem a Phoebe Waller-Bridge funguje o něco lépe než s Shiou LaBeoufem, ale hlavním tahounem je samozřejmě stále charisma Harrisona Forda. Přeceňovaný polo-patlal Mangold nedokázal novému Indymu vtisknout jedinečnou či moderní tvář, sází spíše na nostalgii a osvědčené prvky. Ale pokud patříte mezi ty, co si s (velmi) starým známým rádi užijí další dobrodružnou jízdu, nové dvě a půl hodiny nasazování klobouku a práskání bičem by vám vadit neměly.

Symetrické kompozice, překotné a květnaté dialogy či sebereflexivní hra s filmovým médiem – všechny Andersonovy trademarky jsou na svých místech, jenže se zdá, že se tentokrát nějak zapomnělo na postavy; respektive jejich vnitřní kvality. V kvantitě totiž problém rozhodně není. Více zde.

Většinu času vtipná, místy podnětně zúzkostňující koláž krátkých povídek z poněkud přehrocené každodennosti. Debut Denise Šafaříka skutečně pojednává o malých věcech, je jich však dost na to, aby se při jejich sledování divák nenudil a s trochou snahy se i nad prchavostí svých životních situací zamyslel. Více zde.

Dva mladí lidé pátrají po minulosti svých otců, která nadále ovlivňuje jejich přítomnost. Tajemná atmosféra a líbivá vizuální stránka však nedokážou zachránit nedostatky scénáře, který na omezené ploše nakousává mnohem více témat, než kolik jich dokáže uspokojivě zpracovat. Více zde.

„Za umění můžeme považovat i metakomentář k tomu, co považujeme za umění,“ říká Spider-Woman Gwen Stacy při bitce v newyorském Guggenheimově muzeu. Podobně jízlivými a kulometně servírovanými komentáři se snímek jen hemží, což znamená hned několik věcí. Jednak jej není možné naplno stíhat, a to ani pro dospělého diváka, natož pro toho dětského. Frenetičnost zde nabývá nového významu, a to navíc na velké části dvou a půl hodinové stopáže, kvůli čemuž je výsledný dojem trochu úmorný. Zároveň se ale také bezesporu jedná o velmi chytrý film, který si je mnohem lépe než veškerá tvorba MCU vědom svých komiksových základů a hrdě se k nim hlásí. Pomrknutí na fanoušky prostřednictvím easter eggů či rovnou ukázání konkrétních sešitů Spider-Manových dobrodružství se objevuje každou chvíli a snad i díky tomu se tenhle multivesmírový bordel daří jakžtakž ukočírovat. Tempo však přesto leckdy hapruje a vyprávění se občas boří pod vlastní vahou. Ústřední dobrák Miles rozhodně nechce být Amorales, a tak se vzpouzí utilitaristickým proklamacím Miguela, Spider-Mana 2099. Stejně jako se ve filmu mnohé děje, tak by šlo i o mnohém psát, důležité však je pouze to, že v jádru se jedná o poctivě zpracovaný příběh o dospívání, v němž si Miles i Gwen musejí vybojovat své pubertální bitvy. Škoda jen velmi neuspokojivého konce, který namísto monumentální závěrečné třetiny příběhu nabídne pouze cliffhanger. Ale když se s tím smíříte, dostanete jednu z nejnápaditějších komiksovek za dlouhou dobu.

Jak je pro Sheridanovu tvorbu typické, i Boxer se vyjadřuje k ožehavým společenským otázkám. Jeho hlavním hrdinou je Danny Flynn, bývalý člen Prozatímní irské republikánské armády, který se po čtrnácti letech strávených ve vězení vrací domů do Belfastu. V něm je situace ke konci 90. let už o něco klidnější než v předchozích dekádách, zahořklost členů IRA, kteří jsou nuceni sklonit zbraně, však přetrvává. Přestože nikdo ve filmu nechodí do kostela ani jinak nepraktikuje náboženské rituály, spor mezi irskými katolíky a britskými protestanty je prodchnut hlubokou vzájemnou nenávistí. Více zde.

Polské melodrama Slon stojí na silných a především důležitých tématech, které debutující režisér Kamil Krawczycki dokázal uspokojivě zpracovat. Zároveň se ale až příliš spolehl na žánrové vzorce, kvůli nimž se nejedná o příběh, jenž by neangažovaného diváka dokázal zvednout ze židle. Více zde.