Rimsy

"Když se něčeho vzdáte, tak za to pak něco získáte." Instantními moudry se v téhle chytře napsané a precizně zrealizované romantice nešetří, ale všechno je takové až moc dokonalé. Není asi fér srovnávat tenhle snímek s Parazitem či Podezřelou, ale hype z posledních měsíců, hovořící o další jihokorejské trefě do černého, k tomu trochu vybízí. Oproti těmto filmům ale Minulé životy na diváka nekladou žádné nároky a spíše ho nechávají uznale vzdychat nad promyšleným záběrováním, přehlednou strukturou a nespornou schopností Celine Song zachytit emočně vtahující okamžiky, vedoucí k velmi vděčnému diváckému zážitku. Snímku se tak těžko cokoli vytýká, až působí neživotně, sterilně, bez vnitřního pnutí. Od prvního záběru je jasné, co se bude dít a k čemu vyprávění směřuje a odškrtávání předvídatelných momentů naruší jen nezvykle sebereflexivní americký manžel, explicitně vyjadřující pocity diváků. Nestačí to však k tomu, aby mělo smysl tuhle novinku vidět spíš než odkazovaný Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Linklaterovu Before trilogii. Anebo si rovnou pusťte Kalnou řeku od Trabandů.

Dvě slova jako klíč jsou roztěkanou self-help příručkou udělující publiku banální rady o důležitosti rodiny, odpouštění a smiřování se. Hýří neuchopitelnými moudry ve stylu „život je jako velryba, překvapí tě a zmizí“ a vyžívá se v klasickém západním okouzlení východní spiritualitou. Tu však navzdory Formánkovu nesporně osobnímu vztahu k tématu nedokáže skutečně hluboce prodat a klouže po povrchu tvořeném nedořečenými výjevy, z nichž si diváci a divačky mohou s velkou dávkou snahy něco smysluplného vyzobat. Více zde.

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži. Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu.

Nespoutaný rej nahodilých obrazů, jenž místy zaujme podmanivými a energickými momenty, většinu času jen neúspěšně hledá, co kromě undergroundového buřičství vlastně může nabídnout. Především se ale velmi špatně hodnotí, jelikož každý divák ve výsledku uvidí zcela odlišný film. Více zde.

Filipínský samorost, bojovník proti Hollywoodu i evropskému auteurství a především vyznavač stopáží o mnoha stovkách minut. To je Lav Diaz, jehož novinka trvá pouze lehce přes tři hodiny. I díky tomu uteče (samozřejmě na poměry artovky ze sféry slow-cinema) poměrně svižně, ale ne všechny její načrtnuté motivy do sebe zcela uspokojivě zapadnou. Vyprávění sleduje dva muže, chváleného, leč příliš impulsivního policistu a postaršího padoucha, který se po letech dočkal propuštění z vězení. Má v plánu policistu zabít a my se postupně dozvídáme, že jejich vztah je značně komplikovaný. Oba spáchali mnoho špatného a mají na rukou krev, přesto je nelze jednoduše odsoudit. Diaz předkládá trudný obrázek filipínské společnosti, kterou silně zasáhla snaha nedávného prezidenta Duterteho o vymýcení veškerých drog i jejich uživatelů. Výsledný film přinese řadu opojných a dechberoucích momentů, bohužel ale i několik slepých uliček.

Další počin Nuriho Bilge Ceylana, autora především velmi obdivovaného dramatu Tenkrát v Anatolii, patří k nejmonumentálnějším počinům letošního ročníku. Více než tříhodinový román o učiteli na tureckém maloměstě, který se chce dostat do lepší školy v Istanbulu, je rozmáchlou freskou mapující smýšlení současné (nejen) turecké společnosti. Promyšlenými dialogy plnými sociologických postřehů připomíná třeba dřívějšího karlovarského vítěze „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ a stejně tak se nebojí párkrát diváka i zaskočit. Dechberoucí dlouhé záběry se daří vypointovat a dílo celkově nabízí spoustu myšlenek k přežvýkání. Jeden z letošních vrcholů. „Nezvěte šťastným nikoho, kdo není po smrti!“

Zatím stále jen kuloární zvěsti o kvalitách dalšího krátkometrážního počinu Darii Kashcheevy nejen nelhaly, ale dokonce ani nepřeháněly. Elektra je špičkovým, formálně i tematicky precizním dílem, které strká do kapsy vše, co letos na poli tuzemské audiovize vzniklo. A možná ne jen letos. Kashcheeva propracovala každou součástku bezmála půlhodinového filmu, díky čemuž příběh o jedné smutné vzpomínce na dětství emočně funguje a navíc jej lze donekonečna analyzovat. Gejzír nápadů, vizuálních detailů a do sebe zapadajících významů vede k tomu, že až to bude možné, budeme chtít tenhle snímek vidět opakovaně. A pak ještě mnohokrát. Nejen v rámci své kategorie unikátní počin.

Zjevný hit karlovarské půlnoční sekce zaujme vyhroceným názvem i notně růžovým vizuálem. Snímek osobně představil režisér Harvey Rabbit a podotkl, že štáb ze sta procent sestával z queer osob. Evidentně se jednalo o nadšenecký projekt, v němž queer komunita vytvořila titulního superhrdinu, jenž musí pomoci svému příteli (shodou okolností katolickému knězi) v boji s mimozemskými homosexuály, kteří chtějí realizovat svou vizi kompletně gay světa. Záměrně absurdní námět je jen záminkou pro přehlídku třpytkami posypaných a lascivními kostýmy přeplněných scén, jimž nelze upřít nadšení a přestřelený humor. Zároveň však zabolí technická lacinost a filmařská nezkušenost, kvůli nimž vyprávění klopýtá a leckdy přímo přešlapuje na místě. V rukou šikovnějšího střihače by se příběh spokojil s mnohem kratší stopáží, výsledek by působil výrazně svižněji. Spíše než o dobrý film se proto jedná o sympatický projekt, jemuž nelze nefandit.

O tomhle gimmicku jste už možná slyšeli, ale tvůrce španělské meditace o reinkarnaci opravdu nelze nařknout z vypočítavosti. Samsára totiž sestává ze tří částí, a v té prostřední jsou diváci zhruba na čtvrt hodiny vyzváni k tomu, aby zavřeli oči a prováděli umírající duši na její cestě ke znovuzrození pouze pomocí zvuků a vnímání stroboskopických efektů na očních víčkách. Je to skutečně skvělý zážitek, jemuž navíc předchází velmi sympatická úvodní hodina s buddhistickými mnichy a laoským mladíkem, který staré ženě předčítá z knihy o umírání. Dojem bohužel snižuje poněkud nadbytečná závěrečná pasáž, s níž se dostaneme k africkým sběračkám mořských řas, dojem z tohoto pohledu do jiných kultur je přesto pozitivní a bude ve vás ještě chvíli doznívat.

Filipínsko-singapursko-tchajwanská koprodukce to dotáhla nejen na Sundance, ale dokonce až do půlnoční sekce ve Varech. Příběh exoticky působícího hororu se vrací do roku 1945, na konec druhé světové války, kdy se jedna bohatá filipínská rodina snaží proplout konfliktem a nezadat si ani s Japonci, ani s Američany. Postupem času ale otec zmizí, matka onemocní a dospívající dcera se musí starat o svého mladšího bratra, v čemž jí pomáhá jakási zlá víla. Tato postava zřejmě vychází z tamější mytologie a znalci folklorních motivů jihovýchodní Asie by její úlohu v ději dokázali rozklíčovat snáz, ale pro Středoevropany je tu aspoň dostatek krve, brutalit a všelijakých nepěkností. Co vše musí dívka obětovat, aby byla rodina opět pohromadě? Alegorie tragiky globálního konfliktu, který rozdělil rodiny i na druhé straně zeměkoule, je místy působivá, jindy však nudná a přešlapující na místě. Lze ji připodobnit ke Smrtelnému zlu: Probuzení, Těm druhým či Faunově labyrintu, ze všech titulů si však nebere to nejlepší a nakonec tak zůstává jen částečně uspokojivým zážitkem.