Rimsy

Moderně vypadající český film, sláva! Úsvit sice časem sklouzává k tezovitosti a spíše edukuje, než aby vyprávěl příběh, bezesporu se však jedná o bohaté, zevrubně promyšlené dílo, fungující na více úrovních. Více zde.

Po téměř hororových ohlasech z Cannes to mohlo být mnohem horší. Hlavní problém nového Indyho spočívá v tom, že kdyby nevznikl, nic by se nestalo. Šance na důstojné předání žezla nevyšla už ve čtyřce a tohle je jen další připomínka, že stejně jako Maverick nepatří ani doktor Jones do starého železa. Mnoho zajímavého o jeho minulosti se nedozvíme, stejně tak neproběhne ani žádná redefinice jeho světa a výsledkem je tak „pouze“ bezproblémově důstojné dobrodružství obsahující všechny dobře známé propriety. Mezi ně patří spousta honiček, bizarní náhody, úniky z nemožných situací, cestování kvůli macguffinu a slovní špičkování ve velmi nevhodných momentech. To všechno tu je, stejně jako až smutně neschopný nacíček s tváří Madse Mikkelsena. Chemie mezi Fordem a Phoebe Waller-Bridge funguje o něco lépe než s Shiou LaBeoufem, ale hlavním tahounem je samozřejmě stále charisma Harrisona Forda. Přeceňovaný polo-patlal Mangold nedokázal novému Indymu vtisknout jedinečnou či moderní tvář, sází spíše na nostalgii a osvědčené prvky. Ale pokud patříte mezi ty, co si s (velmi) starým známým rádi užijí další dobrodružnou jízdu, nové dvě a půl hodiny nasazování klobouku a práskání bičem by vám vadit neměly.

Symetrické kompozice, překotné a květnaté dialogy či sebereflexivní hra s filmovým médiem – všechny Andersonovy trademarky jsou na svých místech, jenže se zdá, že se tentokrát nějak zapomnělo na postavy; respektive jejich vnitřní kvality. V kvantitě totiž problém rozhodně není. Více zde.

Většinu času vtipná, místy podnětně zúzkostňující koláž krátkých povídek z poněkud přehrocené každodennosti. Debut Denise Šafaříka skutečně pojednává o malých věcech, je jich však dost na to, aby se při jejich sledování divák nenudil a s trochou snahy se i nad prchavostí svých životních situací zamyslel. Více zde.

Dva mladí lidé pátrají po minulosti svých otců, která nadále ovlivňuje jejich přítomnost. Tajemná atmosféra a líbivá vizuální stránka však nedokážou zachránit nedostatky scénáře, který na omezené ploše nakousává mnohem více témat, než kolik jich dokáže uspokojivě zpracovat. Více zde.

„Za umění můžeme považovat i metakomentář k tomu, co považujeme za umění,“ říká Spider-Woman Gwen Stacy při bitce v newyorském Guggenheimově muzeu. Podobně jízlivými a kulometně servírovanými komentáři se snímek jen hemží, což znamená hned několik věcí. Jednak jej není možné naplno stíhat, a to ani pro dospělého diváka, natož pro toho dětského. Frenetičnost zde nabývá nového významu, a to navíc na velké části dvou a půl hodinové stopáže, kvůli čemuž je výsledný dojem trochu úmorný. Zároveň se ale také bezesporu jedná o velmi chytrý film, který si je mnohem lépe než veškerá tvorba MCU vědom svých komiksových základů a hrdě se k nim hlásí. Pomrknutí na fanoušky prostřednictvím easter eggů či rovnou ukázání konkrétních sešitů Spider-Manových dobrodružství se objevuje každou chvíli a snad i díky tomu se tenhle multivesmírový bordel daří jakžtakž ukočírovat. Tempo však přesto leckdy hapruje a vyprávění se občas boří pod vlastní vahou. Ústřední dobrák Miles rozhodně nechce být Amorales, a tak se vzpouzí utilitaristickým proklamacím Miguela, Spider-Mana 2099. Stejně jako se ve filmu mnohé děje, tak by šlo i o mnohém psát, důležité však je pouze to, že v jádru se jedná o poctivě zpracovaný příběh o dospívání, v němž si Miles i Gwen musejí vybojovat své pubertální bitvy. Škoda jen velmi neuspokojivého konce, který namísto monumentální závěrečné třetiny příběhu nabídne pouze cliffhanger. Ale když se s tím smíříte, dostanete jednu z nejnápaditějších komiksovek za dlouhou dobu.

Jak je pro Sheridanovu tvorbu typické, i Boxer se vyjadřuje k ožehavým společenským otázkám. Jeho hlavním hrdinou je Danny Flynn, bývalý člen Prozatímní irské republikánské armády, který se po čtrnácti letech strávených ve vězení vrací domů do Belfastu. V něm je situace ke konci 90. let už o něco klidnější než v předchozích dekádách, zahořklost členů IRA, kteří jsou nuceni sklonit zbraně, však přetrvává. Přestože nikdo ve filmu nechodí do kostela ani jinak nepraktikuje náboženské rituály, spor mezi irskými katolíky a britskými protestanty je prodchnut hlubokou vzájemnou nenávistí. Více zde.

Polské melodrama Slon stojí na silných a především důležitých tématech, které debutující režisér Kamil Krawczycki dokázal uspokojivě zpracovat. Zároveň se ale až příliš spolehl na žánrové vzorce, kvůli nimž se nejedná o příběh, jenž by neangažovaného diváka dokázal zvednout ze židle. Více zde.

Od béčkového noiru k áčkovému mindfucku. Robert Rodriguez tentokrát sice cílí na dospělé publikum, ovšem jenom takové, které je ochotné si přepálenou zábavu nekazit logikou a nepotřebuje brát příběh příliš vážně. Právě takoví diváci se budou u sympaticky připitomělé novinky rozhodně bavit. Více zde.

Bratr a sestra je stejně rozháraný a ambivalentní film jako jeho protagonisté, což je konceptuálně zajímavé, ale divácky poněkud neuspokojující. Více zde.