Tft

Tft

okres Jihlava

13 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
    • 12.6.2019  09:38

    Yes man: Hipster Edition. Matthew McConaughey dosahuje svojí finální formy a ta kamera... nikdo neumí natočit západ slunce jako Benoît Debie.

    • 6.2.2019  18:06

    Green Book je jedním z těch filmů, u kterého plně záleží na tom, pod jakým úhlem se na něj budete dívat. Má dvě roviny kvality, ta první je příjemnou buddy road movie komedií, ve které se dva lidské protiklady vydávají na cestu rasistickým jihem Ameriky v letech šedesátých minulého století. V téhle rovině film funguje především díky Mahershala Alimu, který je jediným prvkem hodným ocenění za tenhle film a Viggo Mortensenovi, jehož kýčovitý Ital si mě nakonec dokázal získat na svojí stranu, i když musím přiznat, že mu to nějakou chvíli trvalo. Chemie, jakou mezi sebou tihle dva herci mají je skvělá a je obrovská škoda, že zbytek filmu dělá všechno proto, aby jejich společnému hereckému výkonu házel klacky pod nohy. Tady nastupuje druhá rovina filmu a její naprosto zastaralý pohled na rasismus. Green Book pohlíží na svět černobíle a to je velký problém, když chcete ukázat, že právě takový svět není. Dostáváme každé klišé o rasismu na jaké si jen může člověk vzpomenout, v tomhle ohledu nepřináší Green Book naprosto nic nového a je tak jen dalším výkřikem do tmy, který svým tématem a podáním zapadá spíš do tvůrčího období podobného ražení minimálně třicet let zpátky. Kdybych to měl říct na plno, tak je to jen další loutka pro akademii, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Z toho vyplývají dvě možnosti: pokud chcete příjemnou road movie komedii a otázky rasismu vás nijak netankují tak směle do toho, budete se výborně bavit, ale jestli chcete odvážnější, trefnější a aktuálnější pohled na stav Americké společnosti šáhněte radši po BlacKkKlansmanovi.

    • 6.2.2019  18:02
    Vice (2018)
    **

    Adam Mckay udělal tu chybu, že se snažil natočit Vice ve stejném ražení jako The Big Short. Tam kde The Big Short baví a odhaluje zajímavá témata, které navíc ukazuje v nevšedním kabátě, Vice naopak nudí a místo zábavy servíruje podprahové moralizování (za což bych posílal rovnou do pekla). Jsou části filmu, kdy se mi vyloženě protáčely panenky (předčasná titulková scéna, proslov číšníka v restauraci, celá pasáž s výměnou srdce), nad tím co si asi tak Mckay myslel, že tímhle filmem dosáhne. Věřím tomu, že je inteligentní člověk a má všech pět pohromadě, ale z Vice je úplně cítit ten jeho arogantní postoj a o co víc je pak lepším člověkem než sám Cheney, kterého se rádoby nenápadně (spíš očividně) snaží vykreslit jako bezpáteřní krysu (kterou bez pochyby byl). Ale ono ani tak nejde o to, že ho vykresluje jako největší zlo co Ameriku kdy potkalo, ale jde hlavně o to jak to dělá. Jeho meta postoj k filmařině a kroky, kterými se snaží publikum oslnit a poukázat tím na svoje prozření jsou tady tak ubíjející, že anulují veškerý informační přínos jaký film má. Jediné co tak zůstává a drží Vice nad vodou jsou herecké výkony, především tedy ty vedlejší, protože všemi opěvovaný Bale září pod tunou make-upu asi tak jako Oldman minulý rok v Darkest Hour. Osobně nevím co je tak skvělého na tomhle napodobování skutečných osobností pod tunou make-upu, ale zdá se, že Oscar je díky němu zaručen. Jediný způsob jak si Vice alespoň trochu užít, je vypnout mozek a pohlížet na něj jako na stránku o Cheneym na Wikipedii, nic víc než souhrn informací si z něj stejně nelze odnést.

    • 4.2.2019  16:58

    Naprostej masakr. Jednoduchý příběh, kterých už jsme v akčních filmech viděli miliony tady hraje druhý housle, ale vůbec nikomu to vadit nemusí. Přes všechnu tu krev, useknutý končetiny, rozpáraný břicha a hromadu dalších možností jak se dá lidské tělo zdemolovat na nějakej příběh ani není pořádně vidět. Z popisu by se mohlo zdát, že jde vlastně jen o prázdnou vyvražďovačku a není to vlastně daleko od pravdy, háček je v tom, že je to zatraceně dobrá a zatraceně dobře natočená vyvražďovačka. The Night Come for Us je takovou gore verzí Johna Wicka, režisér Timo Tjahjanto tady choreografii akčních sekvencí ladí do naprosté preciznosti a je prostě radost pohledět jak všude cáká krev, lítají pěsti a herci padají k zemi jeden za druhým jako hrušky. Tjahjanto se musel při natáčení vyloženě rochnit blahem, protože z filmu ta energie a filmařská chuť přímo sálá a po skončení filmu by jste mu nejradši poslali všechny svoje úspory na účet, aby mohl natočit další takovou pecku. Pro fanoušky akčních a krvavých filmů jeden z nejzásadnějších filmů poslední doby a naprostá povinnost.

    • 4.2.2019  16:56

    Za They Shall Not Grow Old si zaslouží uznání především technické oddělení, které na filmu pracovalo. Dokázali z minima vytěžit maximum a i přesto, že je na spoustě záběrů znát, že proces „obarvování“ starých černobílých pásů filmu nebyl ani z daleka jednoduchým (někdy barevnost působí kýčovitě, především v obličejích vojáků), odvedli tvůrci natolik dobrou práci, že spolu s poutavým komentářem samotných účastníků války si divák konečně může představit alespoň trochu reálný obraz toho, jak to mezi roky 1914 až 1918 mohlo na bojových pláních a v zákopech vypadat. Peter Jackson tady působí spíš na takové pozici patrona (otce projektu chcete-li) a samozřejmě, že finální podobu dokumentu poskládal on a je to jeho vize, ale uznání si zaslouží především jeho tým kreativních svěřenců. Ti díky rekreaci nejen obrazových, ale i zvukových efektů, vytvářejí uvěřitelný obraz první světové války. Místy je znát, že použitelného materiálu není ani z daleka tolik, kolik by bylo potřeba a Jackson si musí pomáhat různými berličkami v podobě zoomování na dobové fotografie atd., to je ovšem pochopitelný nedostatek, přeci jen se jedná o stol let staré záběry a je vůbec zázrak, že se jich dochovalo tolik, aby z nich mohl být vytvořen přes hodinu a půl dlouhý film. Naštěstí nedostatky obrazové plně vyvažuje komentář samotných veteránů, kteří vyprávějí své historky a poznatky z války, které Jackson citlivě skládá do průběhu celé první světové války a vytváří z nich páteř filmu, která diváka provede od začátku až po konec válečného období. They Shall Not Grow Old sice není nijak převratným filmem, ale je o to víc důležitější, protože připomíná a především zlidšťuje jednu z nejsmutnějších kapitol lidské historie. Víc reálně už snad první světová válka vyobrazit nejde.

    • 25.1.2019  15:58

    Pohlcující vizuál, kterým režisérská dvojice Hélène Cattet a Bruno Forzani hravě strčí do kapsy Tarantinovy obsesivní schopnosti čerpání z kinematografické historie. Špagety westerny, staré italské kriminálky, experimentální filmy let sedmdesátých a snad i nějaký ten film pro dospělé, ve kterém je spousta fetiše pro milovníky vrzání koženého oblečení. Z těchto ingrediencí Cattet a Forzani vaří jejich první film podle knižní předlohy a je to hned znát, protože se tentokrát dočkáme i nějakého toho příběhu. No jak se to vezme, je to spíš příběh nepříběh, který je odvyprávěn těžce neforemně, je ale naštěstí natolik banální, že ani v té záplavě abstraktních záběrů, kamerových kreací a experimentálního bláznění, ho není zase tak těžké pochopit. Nechte mrtvoly chytat bronz si vás buď naplno získá a zhypnotizuje svojí vizuální stránkou, která je tak staromilsky stylová, že do teď nevěřím, že film někde nevyhrabali v archivu, nezrestaurovali a teď ho vydávají za svůj. Na stranu druhou je vizuál filmu jeho hlavní a jediná zbraň, která když mine svůj cíl nemá čím dalším oslnit. Nechte mrtvoly chytat bronz by se příběhově dali připodobnit ke Křížové Palbě Bena Wheatleyho, ovšem v prostředí slunného Corsického ostrova. Catter a Forzani ovšem, jak je jejich zvykem, nehodlají divákovy dát nic zadarmo, je tak potřeba hledat v mezi-řádcích. Film rozhodně stojí za vidění už jen díky zatraceně stylové režii, která se jen tak nevidí, fanoušci starých westernů si rozhodně přijdou na své, ale je potřeba se obrnit i velkou dávkou trpělivosti, protože jestli máte rádi jasný a přehledný děj, tady ho rozhodně nedostanete.

    • 20.1.2019  13:56
    Suspiria (2018)
    *****

    Takhle se dělá remake! Jediné co si z Argentova originálu scénárista David Kajganich bere je námět s taneční školou a staví na něm zcela nový příběh, z kterého se vám zatočí hlava natolik, že nebudete vědět jestli sledujete film o taneční škole čarodějnic nebo o samotném původu všeho zla na zemi. Do příběhových teorií bych se nerad pouštěl, protože buď bych z toho vyšel jako blbec nebo blázen a věřte, že po skončení filmu jsem se cítil jako obojí. To je ovšem ta krásná věc na nové Suspirii, za vším co se ve filmu objeví můžete hledat skrytý smyl a způsobů jak si celý příběh vyložit je několik a je to jen na vás, s kterou verzí se smíříte. Navrch Guadagnino řádí i vizuálně a vůbec se nenechává Argentovým originálem zahanbit. Jde na to samozřejmě po svém a celkový barevný tón filmu je tentokrát hodně desaturovaný, což je vzhledem k prostředí a období v jakém se film odehrává naprosto pochopitelné. Kameraman Sayombhu Mukdeeprom odvedl neuvěřitelnou práci a spolu s Romou u mě letos Suspiria vede po vizuální stránce na plné čáře. Herecky zase válí bohyně Tilda Swinton, která nejednou překvapí a Dakota Johnson se u mě tímhle filmem naplno vykoupila. Málokdy se stane, aby vznikl remake za účelem vytvořit něco nového, většinou dostáváme to samé v bledě modrém. Luca Guadagnino si naštěstí prosadil svou vizi a jsem rád, že to byl právě on, kdo snímek nakonec natočil.

    • 18.1.2019  18:04
    Skleněný (2019)
    **

    Kruh se konečně uzavřel a Shyamalan vlezl sám sobě do zadku. Vykrádá sám sebe, ale tím stylem jako kdyby jste vykradli banku a místo peněz jste vzaly poličky, které je drží. Bere pomalé tempo z Unbreakable, které tady kvůli nutnosti soustředit se na tři postavy místo jedné vůbec nefunguje, Glass nepůsobí konzistentně a je vidět, že Shyamalan měl tolik nápadů, že je tam prostě musel narvat všechny. Chudák si prostě nemohl pomoct. Pořád se skáče z místa na místo od postavy k postavě, ale film se i přesto vyloženě vleče a to se osobně považuji za příznivce pomalých snímků. Tohle je ale spíš pomalý zmatek. Dále tu máme Shyamalanův trademark v podobě mega-zvratu, který tentokrát těžce přestřelil a místo radostného překvapení, že nás ten lišák zase dokázal obalamutit se dostavuje spíš otázka: a to je jako všechno? Po vystavění alespoň nějaké dějové struktury, asi tak ve třetí čtvrtině snímku, od které by se mohl Shyamalan odpíchnout, radši všechno zahodí a sjede do úplně absurdních kolejí, aby následně film eskaloval do neuspokojivého finále, které v jeho hlavě nejspíš něco znamená, ale ve skutečnosti je to jen očividná snaha přesvědčit diváky, že ví co dělá a přitom je vidět, že vyloženě vaří z vody. Kdyby se pro jednou vyprdl na zvraty a radši odvyprávěl důstojný příběh s pořádným finále... Možná měl kluk chvíli počkat, dát tomu 3-4 roky, aby vymyslel pořádné vyvrcholení trilogie. Glass takhle totiž ve finále působí jako nedotažená rychlokvaška, která v sobě někde hluboko skrývá dobrý film, Shyamalan ho ale bohužel nedokázal vykopat.

    • 16.1.2019  16:24

    Svůj seznam 12 nových režisérských tváří roku 2018 (viz. můj deníček) jsem bohužel uzavřel předtím než jsem viděl Minding the Gap, Bing Liu by se na něm totiž 100% objevil. Pokud se filmu vyhýbáte kvůli tomu, že je to dokument o skejtování, děláte obrovskou chybu, protože Minding the Gap nabízí daleko, daleko víc. Bing Liu se rozhodl natočit dokument o sobě a svých dvou přátelích z dětství a vypořádat se tak s démony minulosti. Po určitý časový úsek Keira a Zacka všude následuje s kamerou, střídá dvě dokumentární roviny, v jedné je v klasickém dokumentárním stylu jen pozoruje a v té druhé s nimi komunikuje zpoza kamery a pokládá jim otázky (nebojí se zapojit i svůj příběh což je odvážný ale pro film esenciální krok). Ve filmu se tím vytváří přátelská atmosféra, žádná otázka není tabu a celý dokument funguje jako jedna velká terapie pro všechny zúčastněné. Nechci tady nic spoilovat, protože Minding the Gap nejlépe funguje když do něj skočíte na slepo, ale sami rychle pochopíte, že tenhle film není vůbec o tom o čem se na první pohled zdá být. Liu skvěle pracuje s empatií a melancholickou náladou filmu, která vyústí v katarzi v podobě finále, které je pro mě jedním z nejsilnějších emočních zážitků roku 2018. Smekám klobouk, protože takhle se postavit ke své minulosti chce hodně odvahy a Liu se s tím popral opravdu výborně a dokázal při tom natočit obdivuhodný film. Pro mě dokument roku.

    • 16.1.2019  16:16

    Bez přehánění nejlepší Spider-Man jaký se kdy dostal na filmové plátna. Konečně se někdo odhodlal vykročit z davu a v konkurenční záplavě blockbusterových animáku přišel s inovativním přístupem, který se naprosto odlišuje od záplavy Pixarovek a Disneyovek, které sice vypadají hezky, ale pomalu začínají vizuálně splývat. Kdo by to čekal, že právě Sony přijde s něčím co bude dost možná revolucí animovaného filmu, tvůrce filmu by měli manažeři nosit na ramenou, protože ti jim tímhle filmem vytvořili nový zdroj příjmu, který nepochybně budou ždímat spoustu dalších let. Nenašel by se lepší námět kde začít než komiksy, tahle animace k tomu přímo vybízí a film opravdu vypadá jako kdyby před vámi ožily stránky vašeho oblíbeného komiksu. Vynásobte svoje nejdivočejší dětské představy o superhrdinech a vynásobte je 100x a dostanete animovaného Spider-Mana. Není to ale jen o nové technologii animace, je to i o příběhu, který je svěží a ukazuje Spider-Mana ve světle v jakém jsme ho doposud neměli šanci vidět. Takhle vtipně zpracovanou origin story ještě žádný super hrdina nedostal. Spider-Man Into the Spider Verse splňuje úplně všechny požadavky, které na moderní animák můžete mít, je zábavný, obrazově neskutečně vyladěný, příběh je pohodový, ale má logickou zápletku a dokáže být i napínavý. Spider-Man Into the Spider Verse je animák all-inclusive a nejspíš se stane startem nové větve komiksových filmů, což je po těch letech záplav Marvelovek a DCovek až k neuvěření a ještě víc k neuvěření je, že se na to vlastně těším. Well done.

    • 14.1.2019  16:13

    Do Beautiful Boye jsem šel tak trochu s předsudkem a očekáváním hodně nízko a možná proto mě nakonec film získal na svoji stranu. Hlavním důvodem proč, je Steve Carell, jehož vztah se synem by se dal přirovnat k mému vztahu k tomuhle filmu. Sledovat Beautiful Boye bylo pro mě jako sedět na houpačce, v jednu chvíli se pocitově vznáším v oblacích a skvěle se bavím a ve chvíli druhou se houpu zatraceně blízko země a těžce se nudím. A takhle pořád dokola, po téhle stránce je film hodně vyčerpávající a lhal bych kdybych neřekl, že se našli chvíle kdy mě úplně ztrácel. Důvod proč jsem s filmem spíš na pozitivní notě je to, že si myslím, že má co říct o vztahu otec – syn. Drogová problematika je taková vedlejší kolej na kterou se film snaží přejíždět, ale moc mu to nejde a pomůže filmu možná tak jedině k více prodaným vstupenkám do kina. Chalamet mě nijak zvlášť nenadchnul a jak říkám, hlavním tahounem filmu je pro mě Steve Carell. Pomalu ale jistě se z něj stává jeden z nejlepších pracujících Hollywoodských herců současnosti a v mých očích nepřestává stoupat. Říkat že film vznikl jen za účelem, aby Carell a Chalamet posbírali Oscary je trochu přemrštěné, rozhodně si myslím, že Groeningen je dostatečně nadaný režisér, který rozhodně netočí filmy jen za účelem, aby jeho herci posbírali ocenění. Chce divákům něco sdělit, někdy se mu to daří lépe, někdy hůře, ale Beautiful Boy jako celek dává smysl a křivdil bych mu kdybych tvrdil opak.

    • 14.1.2019  16:04

    Po příběhové stránce hodně děravé, Gustav Möller ale tyhle nedostatky dohání strhujícím tempem a dusnou atmosférou. Díky tomu nemáte ani moc času přemýšlet nad tím, jestli to celé dává smysl (po zpětném ohlédnutí a vrtání se v detailech určitě nedává), ale nikdo nikdy neřekl, že filmy musí být přesným vyobrazením reality a když šlape všechno okolo, tak proč neodpustit pár přešlapů v dějové lince. Jedná se o Möllerův první scénáristicko-režijní počin, o to víc jsem ochotný být shovívavý. Ono se sice může zdát, že natočit první film z prostředí jedné místnosti je skvělá a dobrá volba, ale opak je pravdou. Pro mě je tohle jedna z nejtěžších filmařských disciplín, protože nemáte moc prostoru jak s divákem manipulovat a musíte být hodně prozíravý. To všechno se Möllerovi daří a spolu s MVPým v hlavní roli Jakobem Cedergrenem, který i s konstantně naštvanou grimasou dokáže vyvolat sympatie, se mu podařilo natočit syrovou severskou detektivku, která strčí celého slavného Sněhuláka do kapsy.

    • 14.1.2019  16:02

    Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda.

    • 14.1.2019  15:59

    Odrolují se titulky, za mnou přijde Robert Redford a s lišáckým úsměvem říká „Pojď jdeme vykrást banku“, neváhal bych ani vteřinu. Až tak moc feelgood dramedii se povedlo Davidu Lowerymu natočit. Redford se loučí ve velkém stylu, lepší příležitost pro to snad ani dostat nemohl. Tenhle jeho finální herecký výkon představuje pravou esenci Redforda, velikána, který herecký svět opouští se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři. Navíc ho tady obklopují další skvělý herci, především Sissy Spacek a Casey Affleck, kteří oba dosahují srovnatelných kvalit a jejich vedlejší herecké výkony by si určitě zasloužili větší pozornost než se jim dostává. The Old Man & The Gun je sice naivně přemrštěné vyobrazení jednoho až neuvěřitelného reálného příběhu, ale Lowery to celé obrací v jeho prospěch. Namísto aby šel celkovým tónem filmu proti srsti příběhu, nechává film poklidně plynout a absurditu téhle životní story mění v přednost filmu, vykresluje ji s pozitivností jemu vlastní. Tak trochu vlastně obrací heist movie žánr naruby. Po A Ghost Story je tohle další vytříbená emoční jízda a Lowery se pomalu stává mistrem empatie. Hvězdou je pro mě i kameraman Joe Anderson, který ty osmdesátky vystihl do puntíku. Velice příjemná podívaná a pro každého Redfordova fanouška must watch.

    • 10.1.2019  16:31

    Jsem rád, že se Netflix snaží experimentovat a nabízí pořád něco nového, alespoň tím vyvažují hříchy s bídnou kinodistribucí svých filmů, které by si jí vyloženě zasloužili *ehm* ehm* Roma. Bandersnatch je jejich prvním pokusem o interaktivní film, který je takovým hybridem mezi herní adventurou a klasickým filmem, inspirovaný knižní sérií Choose Your Own Adventure. Navíc je zasazený do mozaiky Black Mirror, do které plně zapadá a dává to naprostý smysl, jelikož inovativnost tvůrcům této série nikdy nechyběla. Nebudu lhát zábava to opravdu je, díky interaktivnosti Bandersnatch diváka lehko vtáhne do dění a při hraní/koukání jsem se snažil jen o rozlousknutí pointy filmu, což se mísilo se snahou udělat to nejlepší rozhodnutí při každé volbě od výběru cereálií ke snídani až po ty zásadnější volby v pozdějších fázích filmu, přitom jsem se vůbec nestaral o to, jestli příběh dává jako celek smysl. Film se kvůli své rozvětvenosti dá dokoukat na několik způsobů a můžete se spokojit s jedním koncem nebo můžete díky vracení v čase dosáhnout úplně všech. Skutečná volba divákova dobrodružství se tedy filmu upřít rozhodně nedá. Mám ale s Bandersnatch dva zásadnější problémy, jeden souvisí právě s možností vracení se v čase a druhý s tím, nakolik je tohle ještě film. Ten první je ten zásadnější, byl bych radši kdybych mohl dosáhnout jednoho konce a při dalším průchodu mohl zkoušet cestu jinou. Při neustálém vracení v čase jsem se do toho několikrát zamotal a pak narazil na stejnou slepou uličku dvakrát za sebou. Navíc je tady spousta nápadů, které by stály za hlubší prozkoumání a některé volby vedou až k příliš rychlému konci. Druhý problém je spíš o filozofování a nemá ho tady moc cenu rozebírat. Bandersnatch je dost možná prvním z řady interaktivních filmů, které nás v budoucnu čekají a jako startovací bod je naprosto v pohodě, ale jsem zvědav kam tenhle subžánr posunou jiní tvůrci.

    • 3.1.2019  17:49

    Když chcete celému světu a hlavně pohlavárům ze studia dokázat, že umíte natočit zábavný film pro masové davy a že nejste jen umělecký režisér, který točí hlubokomyslné filmy, na které nikdo do kina nechodí. Takhle nějak s popíchnutím od Coppoly Lucas přišel s American Graffiti, jehož příběh z velké části založit na svém mládí, kdy se on sám proháněl po Modestu jako nevybouřený mladík ve svém vlastním autě. Je pomalu až k neuvěření, že se Lucas propracoval k vytvoření Star Wars, vzhledem k jeho zadumaným začátkům na pozici filmového režiséra. American Graffiti ovšem tvoří logickou mezi-zastávku mezi jeho hluboce uměleckými začátky a následnou proměnu v blockbusterového boha, tvoří střípek, který přesně zapadá do jeho filmografické mozaiky. American Graffiti by se dalo zároveň označit za jeho nejosobnější film, ve kterém se sice celkovou formou filmu snaží zapůsobit na co možná největší publikum, schovává do něj ale i hlubší myšlenky pro pozornějšího diváka, pokud si jich nevšimnete, vůbec vám to nemusí vadit, protože American Graffiti vás zabaví i tak a proto je tenhle film do dnes považován za klasiku. Lucas zvolil jednoduchý styl vyprávění, příběh, který se odehrává na poli jedné noci, sleduje cestu tří maturantů, kterým končí poslední středoškolské prázdniny, nahánějí děvčata dlouho do noci a snaží se zapůsobit na své okolí prostřednictvím svých auťáků. Do toho Lucas míchá vyladěný soundtrack, který z filmu dělá skoro až muzikál i přesto, že v něm nikdo z herců nezpívá. Lucasovy se na pozadí jedné noci podařilo vykreslit jednu celou generaci, která vyrůstala na západním pobřeží Ameriky na přelomu 50 a 60 let, zachytil bezstarostnost a ticho před bouří, která v následujícím desetiletí Ameriku postihla a navíc přidal nesmrtelné téma: co se životem po střední škole? American Graffiti by se určitě dala vytknout absence jakéhokoliv skutečného příběhu, ale film je právě o tom bloumání životem, kdy vlastně nevíme jaký bude náš životní příběh a jakým směrem se chceme vlastně vydat. Lucas se tady možná podvolil studiovým magnátům a vydal se pomalu na cestu k širšímu publiku, ale pořád byl natolik vychytralý, aby do filmu dal co nejvíc ze své umělecké duše a natočil film, který skrývá mnohem víc, než se může na první pohled zdát.

    • 31.12.2018  10:20
    Bird Box (2018)
    **

    Názorná ukázka jaký bordel dokáže nadělat 27 minut, které jsou v porovnání s letošním A Quiet Place v Bird Box vyloženě navíc. Těžko říct jestli je to scénářem (Eric Heisserer napsal Arrival, takže určitě dokáže stvořit inteligentní scénář) nebo režií Susanne Bier (můj osobní typ), ale Bird Box je zbytečně dlouhý, nedotažený thriller/horor bez potřebné nervy drásající atmosféry, která z A Quite Place udělala jeden z nejlepších hororů letoška. Říkal jsem si, že nebudu porovnávat dva filmy a jeden na úkor druhého strhám, ale tady to prostě nejde jinak. A Quiet Place i přes menší nedostatky působí oproti Bird Box komplexně a díky své krátké stopáži nedává divákům moc času na přemýšlení a namísto toho do nich pořád sype napětí. Bird Box na druhou stranu obsahuje strašně moc hluchých míst, kdy film vyloženě ztrácel mojí pozornost. Celá zápletka s nesourodou skupinou uvězněnou v domě vůbec nefunguje, žádná z postav není dostatečně opodstatněna a všichni až na Johna Malkoviche působí jako pouhé figurky na šachovnici než jako skutečné postavy (jestli chce někdo z Machine Gun Kellyho udělat herce ať toho prosím hned nechá). Daleko radši bych viděl podobný příběh jako v A Quiet Place jen o rodince o čtyřech členech a část s plavbou po řece by si určitě zasloužili daleko víc času. Bird Box zbytečně ztrácí čas kde nemá, představuje zbytečné postavy a na úkor toho trpí části filmu, které fungují. Jako jeden příklad za všechny stačí *spoiler* porovnat smrti otce a "otce" rodin. John Krasinsky, s kterým v A Quiet Place strávíme celý film je drtivá a film díky tomu eskaluje, v Bird Box smrt Trevantea Rhodese nemá skoro žádný účinek, nejen kvůli tomu, že nemáme čas se s postavou pořádně sžít (to jde na vrub i hereckého výkonu Rhodese), ale také kvůli tomu, že nám Susanne Bier na začátku filmu vlastně ukáže, že Rhodes nepřežije. Další problém mám s monstry, které i přesto že nemají tvář se dala vykreslit daleko lépe, především lepším sound designem, takhle bohužel strašení vůbec nefunguje a nezachrání ho ani imunní blázni. Bird Box má svoje světlé momenty a celková premisa filmu není k zahození, ale Susanne Bier nedokázala udržet film po hromadě a díky tomu vybudovat tísnivou atmosféru, což je u thrilleru/hororu, který má hrát na divákovy nervy naprosto nezbytná věc. 51%

    • 30.12.2018  22:11
    Devadesátky (2018)
    ***

    Jonah Hill rozhodně nenatočil pouhé nostalgické porno jak by se dalo dle trailerů očekávat, obraz devadesátek vykresluje opravdu povedeně, ať už je to díky jeho detailním vzpomínkám na své mládí a celkové znalosti toho co v devadesátkách frčelo nebo díky výborné kameře Christophera Blauvelta, který využívá super 16 mm film, ten dodává Mid90s zrnitou špinavost, která na vás ty devadesátky přímo dýchne a k tomu připojuje rozlišení obrazu 4:3, které ihned evokuje podomácku vyrobené skejťácké filmy z tohoto období. Po estetické stránce je Mid90s opravdu vyladěný film a je vidět, že nad jeho vizuální podobou Hill dumal hodně dlouho. Trochu ale zapomněl, že ke kompletnímu filmovému zážitku je potřeba i kvalitní scénář. Mid90s po dějové stránce působí jako pouhá sbírka událostí, které Hill vylovil ze své paměti a poskládal je za sebe. Film obsahuje spoustu událostí, které působí úplně mimo děj a jsou nedotažené do konce, jindy to vypadá jako by se Hill bál říznou trochu hlouběji do divákova podvědomí, Mid90s tak často působí, že jen kloužou po povrchu a je to velká škoda. Jonah Hill natočil skvělý stroj času, který dokáže od prvních vteřin naplno přenést diváka do let devadesátých a v tomhle ohledu Mid90s jako prvotina působí velmi vyzrále, kde však bude muset Hill do budoucna hodně zabrat je vytváření dějové struktury. 70%

    • 11.12.2018  22:20
    Climax (2018)
    ****

    "Smrt je výjimečný zážitek" a to je i Climax. Bible má Noemovu archu, peklo má Noého Climax. 88%

    • 10.12.2018  16:30

    Andrew Garfield Follows. Under the Silver Lake je jako houba na nádobí nasáklá vodou ze starých hollywoodských noirových filmů, David Robert Mitchell jí ještě namočil v široké paletě barev a postupně ždímal až vznikl neo-noir na drogách, který bude podobně jako Big Lebowski, Donnie Darko nebo Mullholand Drive po další léta vyvolávat vášnivé debaty o každém maličkém detailu, který se ve filmu objevil. Při vysvětlování děje přátelům se budete cítit jako Charlie v It's Always Sunny In Philadelphia, ve slavné Pepe Silvia scéně. Jestli Under the Silver Lake dosahuje kvalit Lynchovy nebo Coenovic klasiky se dá těžko posoudit, jak už to u podobných filmů bývá, jestli se z nich stanou kultovní klasiky ukáže jen čas. Potenciál je ovšem veliký, protože Under the Silver Lake dokáže být otravně frustrující, staromilsky okouzlující, matoucí, zábavné, svěží a hlavně zvláštní v tom dobrém slova smyslu. Navíc vybízí k opětovnému sledování a to je u kultovních klasik základ. U mě je každý film, ve kterém hlavní protagonista někomu rozmlátí hlavu na kaši kytarou Kurta Cobaina instantní klasikou, takže já mám celkem jasno. 86%

    • 8.11.2018  19:57

    Máří Magdaléna uspávačka hadů. Jak ukázal Scorsese se Silence, náboženský film se dá natočit klidně tří hodinový a dokáže nebýt ubíjející nudou. Mary Magdalene je pravý opak, nějakou dobu už sem neviděl film, u kterého jsem počítal každou minutu do konce. Občas se sice objeví nějaký pěkný záběr, který vás dokáže z té nudy vytrhnout, ale pokud chtěl Garth Davis očistit jméno Maří Magdalény, měl k tomu zvolit trochu přístupnější formát. Svojí ukolébávající atmosférou Mary Magdalene jen málokoho neuspí, to vede k neochotě nad filmem nějak hlouběji přemýšlet a nakonec to znamená, že si z toho celého vlastně nic neodnesete, celý význam Mary Magdalene je proto nulový. Nemastný, neslaný šedý film, na kterém je nejzajímavější Joaquin Phoenix jako Ježíš, jeho herecký výkon ale natolik vyčuhuje z břitkosti celého filmu, že vlastně působí komicky špatně. Rooney Mara se to snaží vyvážit a moc výhrad proti jejímu výkonu nemám, ale ani pochvalu si rozhodně nezaslouží, už jen za podivný výběr role. Co mě nejvíc na tom celém mrzí je mrhání talentu, Garth Davis je schopný režisér, jen by potřeboval trochu nasměrovat, herce dostal taky prvotřídní, je ale vidět, že na práci s hereckou smetánkou by měl zapracovat, místy to totiž vypadá, že ani pořádně nevědí co mají hrát. Jediný důvod proč si film pustit vidím v práci kameramana Greiga Frasera, jehož výkon je asi to jediné pozitivní na celém filmu. 38%

    • 8.11.2018  19:55
    Byt (1960)
    *****

    Komedie ze staré školy, která na rozdíl od většiny moderních výplachů nese nějakou hlubší myšlenku a k tomu vás ještě dokáže královsky pobavit. C.C. Baxter je starý mládenec, který se snaží prokousat nahoru korporátním žebříčkem jedné klasické New Yorské pojišťovací firmy. Jeho strategie jak toho dosáhnout, je půjčovat svůj byt chlápkům na vyšších firemních pozicích k jejich mimomanželským záletům, jak sám totiž dobře ví, jeho pracovní výkony a nasazení ve skutečnosti nikoho nezajímají. Jak bylo mnohokrát řečeno, The Apartment by mohl v klidu být němý film a stejně by si udržel svoje kouzlo, je to nejen díky Chaplinovskému výkonu Jacka Lemmona, ale především díky režijní práci Billyho Wildera, který ve skromných kulisách dokáže vykouzlit přehledný film, bohatý na fyzickou komedii. Bezprostřednost hereckého výkonu Jacka Lemmona je odzbrojující, někdy sice až moc, ale vytváří tak ze C.C. Baxtera lehce zamilovatelnou postavu. K tomu roztomilá Shirley MacLaine, která kromě svojí roztomilosti zase tolik nenabízí, ale potřebná chemie mezi ní a Lemmonem funguje a to je hlavní. The Apartment je taková deka, do které se zachumláte a z pod ní se vám bude jen těžko vylézat. Je to definice komfortního filmu, který když si pustíte ani si nevšimnete jak rychle čas plyne v tak příjemné společnosti. Zároveň je filmem pro samotáře, s kterým se dokáže spousta z nás ztotožnit, ukazuje lidi, kteří zanevřeli na lásku a hnacím motorem jejich života se stala kariéra, je to šikovnost Wildera, který naláká na komedii, ale donutí vás zůstat kvůli existencionálním otázkám. Jasně že to všechno ukazuje trošku přes růžové brýle a v lehce pohádkovém světle, ale to ho nezastavilo, aby do filmu skryl mnohem víc. The Apartment nenabízí jen prázdnou zábavu, na kterou po prvním zhlédnutí zapomenete, nechává spoustu prostoru k zamyšlení a to je u komedie velký nadstandard. 91%

    • 7.11.2018  18:23
    Calibre (2018)
    ***

    Občas se v nabídce originálních filmů od Netflixu chce povrtat trochu hlouběji, člověk pak narazí i na filmy, které za něco stojí, jejich propagace je ale bohužel naprosto nulová. Calibre je napínavý film z deštivé, mlhou pokryté skotské vysočiny o posledním svobodném víkendu dvou parťáků z dětství. Co začne jako pohodová rozlučka se svobodou, proložená alkoholem a lovem divoké zvěře, se v okamžiku mění na nejhorší víkend jejich životů. Režisér Matt Palmer od začátku nijak netají svoje záměry, od prvních okamžiků je jasné, že se na tomhle víkendu něco podělá a film nebude žádnou buddy komedií o tom jak se Vaughn (Jack Lowden) se svobodou loučil. Z toho plyne největší problém filmu – předvídatelnost, když dojde v úvodu k hlavnímu zvratu (ten je největším a zároveň jediným překvapením a OH SHIT! momentem filmu), který změní chod celého snímku, je naprosto jasné, co se bude po zbytek děje odehrávat. Calibre tohle celé naštěstí vyvažuje napínavostí a skvělou atmosférou, velkou zásluhu na tom má i dvojice ústředních herců Jack Lowden a Martin McCann, kteří umějí přenést tu nesnesitelnou nervozitu, která je skličuje na publikum. Díky tomu si i přes svou předvídatelnost drží film převahu nad divákem, i přesto, že se až na zmíněnou jednu výjimku ve filmu nestane nic zas až tak nečekaného, pořád cítíte, že to celé může hodně rychle nabrat spád dolů z kopce. Je to asi takhle – to jak se film bude odehrávat uhádnete nejspíš hodně rychle, Calibre vás ale dokáže pořád držet na pochybách. Hodně celkovému obrazu filmu dodává atmosféra skotské vesnice a odtažitost jejích drsných obyvatel, kteří se s ničím a nikým moc nepářou, kulisy filmu jsou opravdový highlight, bez kterého by jen těžko fungoval. Calibre bych zařadil k té povedenější části z produkce Netflixu, Matt Palmer se ukazuje jako zdatný režisérský nováček, tak snad mu Netflix nebo někdo jiný pomůže jeho talent dále rozvíjet. 69%

    • 5.11.2018  16:45

    Pravda nebo úkol? Je to celkem jedno… pravda je ta, že Truth or Dare je jeden z nejhorších filmů letoška a váš úkol je jeho sledování přežít ve zdraví. Mohl bych tady polemizovat nad tím proč tomu tak je, důvodů proč Truth or Dare nefunguje po žádné stránce je totiž hromada, ale byla by to zbytečná ztráta času. Stačí si představit všechny špatné hororové klišé v jednom filmu a máte hezkou představu o tom jaký je Truth or Dare průšvih. Jeff Wadlow nikdy nebyl režisérská extra třída, ale tohle je úplně nový level špatnosti. Jak se produkce Blumhouse poslední dobou docela kvalitativně zvedala, tohle je zase těžký návrat zpět na zem. 25%

    • 5.11.2018  16:42

    Xavier Legrand ve svém prvním celovečerním filmu podřizuje všechno tomu, aby vyobrazil domácí násilí co možná nejreálněji. Léa Drucker a Denis Ménochet hrají rozvedený pár, který se soudí o péči jejich syna, kterého hraje skvělý Thomas Gioria, ten na svůj věk podává velmi vyzrálý herecký výkon a stává se středobodem celého filmu. Custody je film především o bezmoci, ukazuje jak se systém staví k problematice domácího násilí a jak je těžké něco dokázat třetí straně bez toho, aby si to ta třetí strana sama prožila. Legrand diváky staví do pozice této třetí strany, záměrně nás nechává váhat, jestli Denis Ménochet hraje opravdu takového násilného magora jakým se zdá být, ukazuje vypočítavost s jakou tihle násilníci vystupují a jak je pro ně strašidelně lehké dosáhnout svého. Custody odvádí skvělou práci v představení skrytých problémů domácího násilí, Legrand na jednom případě shrnul v kostce bezmoc, jakou si prochází každý, kdo se dostane do podobné situace. Dokázal to skrze skličující a kompaktní příběhovou linku, která nejprve sleduje Denise Ménocheta, který si jako naštvaný nosorožec proráží cestu za svým cílem skrze veškeré překážky, v kritický moment se ovšem pohled přetáčí na stranu Léi Drucker, Legrand tímto podtrhuje strach, který celý film doprovází. Tohle vyhrocené finále, je hořkou tečkou a jen těžko by se konec dal nazvat happy endem, je totiž jasné, že při správné funkčnosti systému, k ničemu z událostí filmu nemuselo dojít. Custody není žádné vypočítavé, na city hrající drama, ukazuje věci tak jak jsou, bez žádného prvoplánového cíle se divákovy podbízet. Není divu, že si Legrand odnesl z Benátek hlavní cenu za režii, Custody je na prvotinu velmi vyzrálým dílem, na kterém je vidět, že jeho tvůrce opravdu ví co dělá. 79%

    • 1.11.2018  14:50
    Suspiria (1977)
    *****

    Vizuální horor ve své plné kráse. Zvyknout si na tyhle oldschoolové italské filmy chvíli trvá, ať už je to kvůli zvláštní volbě postprodukčního dabingu, celkové vizuální stránce nebo trochu přestřeleným hereckým výkonům. Pokud se ale dokážete naladit na myšlenkovou vlnu „Argento“, dost možná se pro vás Suspiria stane jedním z nejlepších hororových filmů historie (za který ho mnozí právem považují). Inspirací pro natočení Suspirie měla být Sněhurka, Dario Argento chtěl natočit horor, který bude děsivou pohádkou pro dospělé a tenhle nastavený cíl se mu povedlo dalece překonat. Natočil horor, který se stal jedním z milníků žánru a dodnes se na něj mnozí tvůrci odkazují jako na jeden z nejvíce influenčních filmů vůbec. Není se čemu divit Suspiria je ve všech směrech revolučním dílem, Argento ani tak nestraší diváky příběhem, ten není zrovna tím, čím by Suspiria vynikala, straší především audio-vizuální stránkou, která je tak skvostně strašidelná, že ve filmové historii najdete jen pár kousků, které se jí dokážou přiblížit. Barvy, barvy a ještě jednou barvy, to jsou tři zásadní věci, kterými se Suspiria zapíše do paměti každému, kdo jí viděl. Jestli jste si mysleli, že vás červená barva nemůže strašit ve snech, byli jste na omylu. Spolu se soundtrackem, který vytvořila skupina s příhodným názvem Goblin, se vám totiž může lehko stát, že se vám tahle Argentova děsivá vize objeví v některé z vašich nočních můr. Atmosféra jakou film vykresluje od prvních okamžiků příletu studentky Suzy Bannion, Američanky, která se vydává do proslulé baletní školy v Evropě, je naprosto vtahující, Argento vykresluje obraz, na který se nechcete dívat a přesto od něj nechcete odtrhnout oči. Vražedné scény, které si nic nezadají s žádným slasherem natočeným ve stejném období, jsou svojí originalitou a explicitností také hodně napřed a především první vražedná sekvence dvou studentek, které jsou ubytovány v bytě mimo školu, ukazuje Argentovu úchylku v zabíjení jeho hereček na plátně se vším všudy. Suspiria by rozhodně neměla uniknout žádnému fanouškovi hororového žánru, odhlédneme-li od trochu naivní příběhové linky a stupidity některých rozhodnutí postav, všechno okolo je čisté trýznění diváka a útok na všechny jeho vjemové smysly. Suspiria je horor, který si zřejmě nebudete pamatovat kvůli příběhu, ale kvůli pocitům, které ve vás vyvolá si jí budete pamatovat stoprocentně. WITCH! 90%

    • 24.10.2018  16:03
    Pátrání (2018)
    ****

    Sub-žánr „obrazovkových filmů“ se pomalu, ale jistě začíná rozrůstat a na Searching se jednou bude dost možná vzpomínat jako na první film, který tenhle žánr plně definoval. Ne snad že by předtím nebyly natočeny podobné filmy, ale Searching je první film, který potenciál vyprávění pouze skrze obrazovku počítače využívá naplno a snaží se originálně využít všech možných dostupných vymožeností ku svému prospěchu. Nevím jestli v dnešní době ještě je prostor pro kultovní filmy, ale Searching by se mohl v klidu stát The Blair Witch Projectem svého žánru. Pro režiséra Aneeshe Chagantyho je Searching prvním celovečerákem, ale vůbec to na výsledku není znát, tenhle typ filmu totiž neklade příliš mnoho nároků na práci s kamerou a další tradiční filmařské překážky, jde tady především o střih, budování napětí a nejdůležitějším aspektem je přehlednost, aby se divák necítil ztracen. Na tohle všechno si Chaganty dává velký pozor, ani jednou se mi nestalo, že bych tápal co se zrovna děje a co zrovna na obrazovce sleduji. Opravdu velké břemeno nese John Cho, z jehož pohledu dění celého filmu sledujeme, stojí na něm tíha celého filmu a on se s tím vypořádal s velikostí zkušeného herce. Ani si nedokážu představit, jak muselo být těžké se v celém ději filmu zorientovat a nezbývá tak nic jiného než před Choem smeknout klobouk, po minulo-ročním Columbusu jeho obliba u mě začíná výrazně stoupat. Celkově je Searching nejen skvělým představitelem sub-žánru, ale je i napínavým thrillerem s hromadou nečekaných zvratů. Chaganty velmi šikovně postupem času odhaluje nová tajemství a přitom vytváří další, už dlouho jsem se necítil takhle zainvestovaný do dění filmu (vymýšleči teorií si tenhle film opravdu užijí). Searching je hypnoticky vtahujícím počinem, je to opravdu moderní film, který chápe fungování sociálních sítí, dokáže se přenést do podvědomí jak teenagera tak rodiče a nevymýšlí přitom žádné nereálné nesmysli. Využívá propriety moderní doby reálně a s rozumem, tím pádem nedělá z diváků blbce, ale naopak je povzbuzuje, aby zapojili své vlastní racionální myšlení. Opravdu poctivě natočená prvotina, o jménu Aneesh Chaganty toho v blízké době nejspíš hodně uslyšíme. 83%

    • 24.10.2018  16:00

    Věrný remake stejnojmenného Izraelského filmu z roku 2014, přenesený do prostředí New Yorkského Staten Islandu. Příběh učitelky ze školy, která objeví v jednom ze svých studentů neobvyklí básnický talent, kromě ní mu však nikdo jiný nevěnuje moc pozornosti. Maggie Gyllenhaal v hlavní roli podává jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů své dosavadní kariéry, je středobodem celého filmu, který se zabývá především studií jejího charakteru. Znuděné, životem znavené a každodenní šedí otrávené učitelky ze školky, která hledá cestu z této monotónnosti života skrze poezii a když zjistí, že jeden z jejich studentů je básnický „Mozart“ stává se jejím vnitřním posláním jeho talent ochránit. The Kindergarten Teacher je překvapivě děsivým filmem, očekávání o feel good dramatu, které odvypráví příběh o tom jak učitelka pro svět objevila geniálního básníka, jsou brzo zahozena a dostavuje se spíš neklidná sonda do mysli ženy, která je ubita předměstským životem matky od rodiny natolik, že se díky jedné nenadálé události dokáže naprosto zbláznit a zahodit svůj dosavadní život za hlavu. Děj filmu není nijak košatý, jedná se o celkem strohé drama, které si bere za úkol jedinou věc. Režisérka Sara Colangelo dokáže vytvořit několik silných momentů, které opravdu stojí za to, na druhou stranu se jí některé části filmu nedaří prodat natolik dobře. Například celá část filmu týkající rodinných vztahů Lisy mezi ní, dětmi a manželem, působí jako pouhý nástroj pro odraz k pochopení motivací Lisy a to stejné se dá říci i o mileneckém vztahu s jejím básnickým učitelem. Kde naopak film funguje nejlépe a dostavují se přesně ty emoce, na které film míří, jsou scény, kde Maggie Gyllenhaal vystupuje sama nebo s Parkerem Sevakem (Jimmy), který na svůj věk podává přesvědčivý herecký výkon. Sara Colangelo dokázala vytvořit film, který zachycuje bezmoc člověka, který si umí přiznat, že jeho talent nikdy nedosáhne takové úrovně jako někoho, kdo se narodil s darem od boha. Ukazuje především stinnou stránku tohohle sebeuvědomění a jak lehké je se nechat pohltit vlastní potemnělou myslí. Bonusové body si Colangelo zaslouží i za polootevřený konec. The Kindergarten Teacher is beatiful. Beatiful enough for me. But it’s not a sign from god. 72%

    • 22.10.2018  15:47
    Halloween (2018)
    ****

    Three girls, one vrah. Michael Mayers je zpět se vším všudy a graf statistiků, který sleduje vývoj hororových slasherů zažije tenhle rok pozitivní výkyv. David Gordon Green svůj úkol pojal velmi staromilsky, skládá poctu nejen Carpenterově originálu, ale dělá dobré jméno sub-žánru jako takovému, i v době, kdy má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Nový Halloween ale není pouhé nostalgické porno, které by si měli užít jen milovníci 70’s a 80’s slasherů, Green přináší dostatek svěžího a moderního závanu, aby film fungoval i v mezích dnešních měřítek. Jasně je tady zase několik tradičních nelogičností, ale to prostě k tomuhle žánru patří a tak nějak se mu to už z principu odpouští. Horší je když nefungují slasherové elementy, to pak máte prázdnou vyvražďovačku o ničem, což se tady naštěstí neděje. Green má nakoukáno a ví co na hororové obecenstvo funguje. Celkem brzy po úvodním nastínění příběhu, pouští Mayerse ze řetězu a servíruje jednu originální vražednou scénu za druhou. Hororová zábava je to opravdu skvělá, pro vyprodaná kina jako dělaná. Po pomalejším rozjezdu budete jen těžko hledat hluché místo. Halloweenské kulisy, originální vyvražďovačky, dostatečná vyváženost humoru a napětí a hlavně Michael Mayers tak jak ho všichni fanoušci série mají nejradši, co víc si přát. Malou kaňkou je očividnost vystřižení dějových linek některých postav, jako třeba sheriffa Barkera v klobouku (kterého bych typoval na nějakou před-závěrečnou bitvu s Mayersem) nebo přítele Allyson, který by si nějakou originální vražednou scénu vyloženě zasloužil. V rámci úspory času a potřeby odvyprávět příběh ústřední ženské trojice je to ale vcelku pochopitelné a ve filmu je dostatek kompenzace za tyhle menší nedostatky. Jednou z těchto kompenzací je Carpenterův soundtrack, který staví na originální slavné melodii a odsud se posouvá dál, scéna kdy Allyson utíká potemnělou ulicí a soundtrack s originální melodií začne ještě k tomu řvát jako siréna, to je prostě čistá hororová slast. David Gordon Green to dokázal, popral se s touhle nelehkou výzvou se ctí a natočil důstojné pokračování Halloweenské série, možná by bylo nejlepší, kdyby to bylo pokračování poslední, ale to je asi hodně nepravděpodobné. PS: malým objevem filmu je Jibrail Nantambu, jehož „OH SHIT!“ naprosto rozsekalo celé kino. 78%

    • 22.10.2018  15:41

    Tohle není film založený na reálném příběhu, tohle je reálný příběh. Věta, kterou American Animals začínají, proč se dozvídáme hned záhy. American Animals jsou takový dokument – nedokument, zaujímají podobný styl vyprávění jako loňská I, Tonya, s jedním rozdílem, rozhovory s hlavními aktéry příběhu tentokrát nehrají herci, ale vedou je skuteční účastníci reálných událostí, které film vypráví. Režisér Bart Layton zvolil odvážný způsob vyprávění, zapojením skutečných aktérů vytváří prolnutí reálných událostí s jejich hranou rekonstrukcí naprosto odlišným způsobem, než se kdy kdo doposud pokusil, tedy alespoň mimo pole čistě dokumentárních filmů. American Animals vypráví příběh party vysokoškoláku, kteří se pokusili ukrást vzácné knihy z vysokoškolské knihovny. Co začne jako nevinná hra, skončí jako jeden z nejbizarnějších pokusů o loupež v historii Ameriky. Layton film ze začátku podává jako zábavné heist movie, hlavní dva strůjci loupeže Spencer Reinhard a Warren Lipka, které hrají skvělí Evan Peters a Barry Keoghan dostávají nevinný nápad, kterých kluci v jejich věku mívají stovky, tihle dva ovšem na rozdíl od všech ostatních dotáhli svůj plán až do samotného konce. American Animals tedy začínají jako zmíněné zábavné heist movie, které se postupem času stává temnějším a víc reálnějším, čím víc se blíží loupežný akt. Stejně jako se samotní aktéři ponořují hlouběji a hlouběji do svého plánu, až zjišťují že je vlastně uskutečnitelný, postupně tak dosáhnou stádia, kdy není cesty zpět, tak stejně Bart Layton přitvrzuje v napětí a zhušťuje film do finální gradace, která je naprosto pohlcující, samotná loupež je opravdovým vyvrcholením filmu, které vás bude držet přilepené k obrazovce. Vzhledem ke své formě působí American Animals až překvapivě komplexně – těsným dojmem, Laytona potkává cestou mnoho odboček a vláken po kterých by se mohl vydat a film by se mu rozpadl, ale on se soustředí jen a pouze na to důležité a díky tomu je tenhle film opravdu zábavnou, napínavou a smutnou rekonstrukcí příběhu téhle party vysokoškoláků, kteří měli tu smůlu, že se narodili do ztracené generace a kvůli své mladické hlouposti a nerozvážnosti si poznamenali celý zbytek svého života. Nikdy bych nevěřil, že by podobný film mohl fungovat, ale Bart Layton to opravdu dokázal, z mála vytěžil maximum, nevytvořil glorifikaci zločinu, nesnaží se hlavní aktéry obhajovat, dává jim jen prostor říct svou verzi příběhu, to jestli jejich motivaci přijmeme nebo ne nechávají tvůrci na nás. 79%

<< předchozí 1 2 3 4 5 7 9
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace