Tft

Sub-žánr „obrazovkových filmů“ se pomalu, ale jistě začíná rozrůstat a na Searching se jednou bude dost možná vzpomínat jako na první film, který tenhle žánr plně definoval. Ne snad že by předtím nebyly natočeny podobné filmy, ale Searching je první film, který potenciál vyprávění pouze skrze obrazovku počítače využívá naplno a snaží se originálně využít všech možných dostupných vymožeností ku svému prospěchu. Nevím jestli v dnešní době ještě je prostor pro kultovní filmy, ale Searching by se mohl v klidu stát The Blair Witch Projectem svého žánru. Pro režiséra Aneeshe Chagantyho je Searching prvním celovečerákem, ale vůbec to na výsledku není znát, tenhle typ filmu totiž neklade příliš mnoho nároků na práci s kamerou a další tradiční filmařské překážky, jde tady především o střih, budování napětí a nejdůležitějším aspektem je přehlednost, aby se divák necítil ztracen. Na tohle všechno si Chaganty dává velký pozor, ani jednou se mi nestalo, že bych tápal co se zrovna děje a co zrovna na obrazovce sleduji. Opravdu velké břemeno nese John Cho, z jehož pohledu dění celého filmu sledujeme, stojí na něm tíha celého filmu a on se s tím vypořádal s velikostí zkušeného herce. Ani si nedokážu představit, jak muselo být těžké se v celém ději filmu zorientovat a nezbývá tak nic jiného než před Choem smeknout klobouk, po minulo-ročním Columbusu jeho obliba u mě začíná výrazně stoupat. Celkově je Searching nejen skvělým představitelem sub-žánru, ale je i napínavým thrillerem s hromadou nečekaných zvratů. Chaganty velmi šikovně postupem času odhaluje nová tajemství a přitom vytváří další, už dlouho jsem se necítil takhle zainvestovaný do dění filmu (vymýšleči teorií si tenhle film opravdu užijí). Searching je hypnoticky vtahujícím počinem, je to opravdu moderní film, který chápe fungování sociálních sítí, dokáže se přenést do podvědomí jak teenagera tak rodiče a nevymýšlí přitom žádné nereálné nesmysli. Využívá propriety moderní doby reálně a s rozumem, tím pádem nedělá z diváků blbce, ale naopak je povzbuzuje, aby zapojili své vlastní racionální myšlení. Opravdu poctivě natočená prvotina, o jménu Aneesh Chaganty toho v blízké době nejspíš hodně uslyšíme. 83%

Věrný remake stejnojmenného Izraelského filmu z roku 2014, přenesený do prostředí New Yorkského Staten Islandu. Příběh učitelky ze školy, která objeví v jednom ze svých studentů neobvyklí básnický talent, kromě ní mu však nikdo jiný nevěnuje moc pozornosti. Maggie Gyllenhaal v hlavní roli podává jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů své dosavadní kariéry, je středobodem celého filmu, který se zabývá především studií jejího charakteru. Znuděné, životem znavené a každodenní šedí otrávené učitelky ze školky, která hledá cestu z této monotónnosti života skrze poezii a když zjistí, že jeden z jejich studentů je básnický „Mozart“ stává se jejím vnitřním posláním jeho talent ochránit. The Kindergarten Teacher je překvapivě děsivým filmem, očekávání o feel good dramatu, které odvypráví příběh o tom jak učitelka pro svět objevila geniálního básníka, jsou brzo zahozena a dostavuje se spíš neklidná sonda do mysli ženy, která je ubita předměstským životem matky od rodiny natolik, že se díky jedné nenadálé události dokáže naprosto zbláznit a zahodit svůj dosavadní život za hlavu. Děj filmu není nijak košatý, jedná se o celkem strohé drama, které si bere za úkol jedinou věc. Režisérka Sara Colangelo dokáže vytvořit několik silných momentů, které opravdu stojí za to, na druhou stranu se jí některé části filmu nedaří prodat natolik dobře. Například celá část filmu týkající rodinných vztahů Lisy mezi ní, dětmi a manželem, působí jako pouhý nástroj pro odraz k pochopení motivací Lisy a to stejné se dá říci i o mileneckém vztahu s jejím básnickým učitelem. Kde naopak film funguje nejlépe a dostavují se přesně ty emoce, na které film míří, jsou scény, kde Maggie Gyllenhaal vystupuje sama nebo s Parkerem Sevakem (Jimmy), který na svůj věk podává přesvědčivý herecký výkon. Sara Colangelo dokázala vytvořit film, který zachycuje bezmoc člověka, který si umí přiznat, že jeho talent nikdy nedosáhne takové úrovně jako někoho, kdo se narodil s darem od boha. Ukazuje především stinnou stránku tohohle sebeuvědomění a jak lehké je se nechat pohltit vlastní potemnělou myslí. Bonusové body si Colangelo zaslouží i za polootevřený konec. The Kindergarten Teacher is beatiful. Beatiful enough for me. But it’s not a sign from god. 72%

Three girls, one vrah. Michael Mayers je zpět se vším všudy a graf statistiků, který sleduje vývoj hororových slasherů zažije tenhle rok pozitivní výkyv. David Gordon Green svůj úkol pojal velmi staromilsky, skládá poctu nejen Carpenterově originálu, ale dělá dobré jméno sub-žánru jako takovému, i v době, kdy má svá nejlepší léta už dávno za sebou. Nový Halloween ale není pouhé nostalgické porno, které by si měli užít jen milovníci 70’s a 80’s slasherů, Green přináší dostatek svěžího a moderního závanu, aby film fungoval i v mezích dnešních měřítek. Jasně je tady zase několik tradičních nelogičností, ale to prostě k tomuhle žánru patří a tak nějak se mu to už z principu odpouští. Horší je když nefungují slasherové elementy, to pak máte prázdnou vyvražďovačku o ničem, což se tady naštěstí neděje. Green má nakoukáno a ví co na hororové obecenstvo funguje. Celkem brzy po úvodním nastínění příběhu, pouští Mayerse ze řetězu a servíruje jednu originální vražednou scénu za druhou. Hororová zábava je to opravdu skvělá, pro vyprodaná kina jako dělaná. Po pomalejším rozjezdu budete jen těžko hledat hluché místo. Halloweenské kulisy, originální vyvražďovačky, dostatečná vyváženost humoru a napětí a hlavně Michael Mayers tak jak ho všichni fanoušci série mají nejradši, co víc si přát. Malou kaňkou je očividnost vystřižení dějových linek některých postav, jako třeba sheriffa Barkera v klobouku (kterého bych typoval na nějakou před-závěrečnou bitvu s Mayersem) nebo přítele Allyson, který by si nějakou originální vražednou scénu vyloženě zasloužil. V rámci úspory času a potřeby odvyprávět příběh ústřední ženské trojice je to ale vcelku pochopitelné a ve filmu je dostatek kompenzace za tyhle menší nedostatky. Jednou z těchto kompenzací je Carpenterův soundtrack, který staví na originální slavné melodii a odsud se posouvá dál, scéna kdy Allyson utíká potemnělou ulicí a soundtrack s originální melodií začne ještě k tomu řvát jako siréna, to je prostě čistá hororová slast. David Gordon Green to dokázal, popral se s touhle nelehkou výzvou se ctí a natočil důstojné pokračování Halloweenské série, možná by bylo nejlepší, kdyby to bylo pokračování poslední, ale to je asi hodně nepravděpodobné. PS: malým objevem filmu je Jibrail Nantambu, jehož „OH SHIT!“ naprosto rozsekalo celé kino. 78%

Tohle není film založený na reálném příběhu, tohle je reálný příběh. Věta, kterou American Animals začínají, proč se dozvídáme hned záhy. American Animals jsou takový dokument – nedokument, zaujímají podobný styl vyprávění jako loňská I, Tonya, s jedním rozdílem, rozhovory s hlavními aktéry příběhu tentokrát nehrají herci, ale vedou je skuteční účastníci reálných událostí, které film vypráví. Režisér Bart Layton zvolil odvážný způsob vyprávění, zapojením skutečných aktérů vytváří prolnutí reálných událostí s jejich hranou rekonstrukcí naprosto odlišným způsobem, než se kdy kdo doposud pokusil, tedy alespoň mimo pole čistě dokumentárních filmů. American Animals vypráví příběh party vysokoškoláku, kteří se pokusili ukrást vzácné knihy z vysokoškolské knihovny. Co začne jako nevinná hra, skončí jako jeden z nejbizarnějších pokusů o loupež v historii Ameriky. Layton film ze začátku podává jako zábavné heist movie, hlavní dva strůjci loupeže Spencer Reinhard a Warren Lipka, které hrají skvělí Evan Peters a Barry Keoghan dostávají nevinný nápad, kterých kluci v jejich věku mívají stovky, tihle dva ovšem na rozdíl od všech ostatních dotáhli svůj plán až do samotného konce. American Animals tedy začínají jako zmíněné zábavné heist movie, které se postupem času stává temnějším a víc reálnějším, čím víc se blíží loupežný akt. Stejně jako se samotní aktéři ponořují hlouběji a hlouběji do svého plánu, až zjišťují že je vlastně uskutečnitelný, postupně tak dosáhnou stádia, kdy není cesty zpět, tak stejně Bart Layton přitvrzuje v napětí a zhušťuje film do finální gradace, která je naprosto pohlcující, samotná loupež je opravdovým vyvrcholením filmu, které vás bude držet přilepené k obrazovce. Vzhledem ke své formě působí American Animals až překvapivě komplexně – těsným dojmem, Laytona potkává cestou mnoho odboček a vláken po kterých by se mohl vydat a film by se mu rozpadl, ale on se soustředí jen a pouze na to důležité a díky tomu je tenhle film opravdu zábavnou, napínavou a smutnou rekonstrukcí příběhu téhle party vysokoškoláků, kteří měli tu smůlu, že se narodili do ztracené generace a kvůli své mladické hlouposti a nerozvážnosti si poznamenali celý zbytek svého života. Nikdy bych nevěřil, že by podobný film mohl fungovat, ale Bart Layton to opravdu dokázal, z mála vytěžil maximum, nevytvořil glorifikaci zločinu, nesnaží se hlavní aktéry obhajovat, dává jim jen prostor říct svou verzi příběhu, to jestli jejich motivaci přijmeme nebo ne nechávají tvůrci na nás. 79%

Tarkovského Magnum Opus. Je zázrak, že Andrej Rublev vůbec vznikl, vzhledem k okolnostem, že pár let po svém natočení se v Rusku nesměl promítat vůbec a nakonec byl uveden pouze ve velmi okleštěné verzi. Není se čemu divit, Tarkovsky v roce 1966 s tímhle dílem daleko přesáhl svojí dobu, klade otázky, které byly v té době tabu (obzvlášť v Rusku), film by se dal brát i za jakousi formu provokace, ale snižovat ho jen na úroveň čisté provokace by byla neúcta nejen k dílu samotnému ale i k Tarkovskému. Nebudeme si nic nalhávat, je to jeden z nejtěžších filmů všech dob a shlédnout ho na jedno posezení v celé své tří a půl hodinové délce chce notnou dávku odhodlání, navíc se svou trochu matoucí dějovou strukturou, vyžaduje i velkou dávku soustředěnosti. Tarkovsky ale dokazuje, že je opravdový génius a pravděpodobně nejlepší filmový poetik, jaký kdy po téhle planetě kráčel, děj a život Andreje Rubleva rozložil do několika samostatně stojících segmentů, v každém z nich zachycuje jinou fázi jeho života, od naivního a ambiciózního mladého umělce, přes zdrceného malíře v kreativní krizi až po staříka smířeného s životem a všemi jeho nástrahami. Poetickým vyprávěním z ruského venkova patnáctého století Tarkovsky ukazuje tohle temné období dějin v celé své kráse i hrůze. Nazval bych to černobílou básní, přenesou do filmové podoby, Tarkovsky prolíná svět duchovní se světem fyzickým, ukazuje vnitřní svět umělce, jeho myšlenkovou rozervanost, svým způsobem je ve filmu i kus Tarkovského samotného, jako umělce, který žije v době, která mu nedovoluje dokázat vše co by chtěl. Andrej Rublev je intimní zpověď o životě umělce, umělce s velkými pochybami o svých dovednostech, s obavami, že jeho dílo nebude mít skutečný dopad na svět, je to zrcadlo pro Tarkosvkého, který určitě prožíval stejné pocity. Stejně jako barevné finále filmu, čas ukázal, že jeho pochyby nebyly na místě, protože stejně jako celoživotní dílo Andreje Rubleva, tak tenhle film bude žít nadále, svojí nadčasovostí bude totiž stále aktuální a každý divák si v něm dokáže najít to své. Historie umění tak nemá jen jednoho velikána jménem Andrej, vedle malíře se tímto dílem postavil i druhý Andrej – režisér. 99%

Jestli Damien Chazelle s First Manem opravdu něco dokázal, tak je to přenesení diváka do kůže Neila Armstronga. Kdo čekal film čistě o misi Apollo a prvním přistání člověka na měsíci, bude nejspíš trochu zklamaný, přistání je tady až druhořadé, v první řadě stojí First Man – Neil Armstrong do jehož mysli se nás úspěšně Chazelle a Gosling snaží přenést. Jestli Chazelle opravdu něco umí, tak je to vyvolat v divákovi pocity, které korespondují s děním na plátně. Velkým faktorem proč se mu to tady daří je kameraman Linus Sandgren, spolu s ním dokázali vytvořit naprosto přesný dobový obraz, používají hodně close-upů, kameru berou často do ruky a díky tomu všemu je First Man vtahujícím počinem, který vás donese nejblíže k pocitům Neila Armstronga jak je to jen možné. Chazellovi se mistrně daří budovat napětí ve vesmírných sekvencích filmu, to hlavně díky klaustrofobickému posazení kamery do kokpitu raket, někdy ani není pořádně vidět co se na plátně odehrává, to ale mnohokrát neviděli ani samotní kosmonauti, takže vlastně dostáváme reálný zážitek. Kontrastem jsou klidné a někdy táhlé scény z rodinného prostředí Armstrongových, Chazelle ale používá hodně podobný styl režie v průběhu celého filmu, je tak i mimo scény týkající se vesmírných misí do divákovi podvědomí přenesena myšlenka na první přistání na měsíci, na které spolu s Armstrongem prostě nejde přestat myslet. Chazelle prostě ví jak natočit film, který chce a podle svých jasných představ, vypadá to v jeho rukou strašně jednoduše, je to jeden z těch lidí, u kterých si řeknete, že se nejspíš narodil proto být režisérem. Než filmem o kosmonautice je First Man víc rodinným dramatem a hlavně dramatem o Armstrongovi, že jeho představitel Ryan Gosling bude nominován na Oscara o tom se ani nemusíme bavit, měl to tentokrát o něco víc těžké, protože Armstrong a jeho kamenná tvář nejsou zrovna lehkým materiálem pro takhle emoční drama. Gosling má za sebou rozhodně lepší herecké výkony, ale přeci jen tohle je role, která na akademiky zapůsobí nejvíc a herecký výkon je to opravdu povedený. Soundtrack neboli „hudba z měsíce“ je povedeným doprovodem a stejně jako práce kamery, dokresluje celkový obraz a atmosféru filmu. Určitě jeden z nejlepších soundtracků letoška. First Man se oprošťuje od všech technických věcí, které NASA musela v té době řešit, zahazuje všechen plevel okolo, soustředí se čistě na Neila Armstronga a Chazelle zvolil všechna správná rozhodnutí, aby tomu tak bylo. Dokonalost je ovšem někdy nudná a nemůžu se zbavit pocitu, že First Manovi něco chybí, jako kdyby místy Chazelle kvůli té práci na dokonalém odvyprávění příběhu o prvním přistání člověka na měsíci na něco zapomněl. To je ale jen takový můj subjektivní pocit a nic to neubírá na tom, že First Man je skvělý filmový zážitek, který je potřeba vidět v kině, mrzí mě jen, že jsem ho neviděl v IMAXU, v kterém je prý finále ještě o level víc působivější. 85%

Při sledování Sorry to Bother You jsem si vybavil Fincherův Fight Club, ne snad že by Boots Riley vládl stejně pevnou a mechanicky precizní režijní rukou, ale podařilo se mu natočit stejně trefný komentář současné společnosti s velkým kultovním potenciálem, stejně jako se to Davidu Fincherovi podařilo v roce 1999. Boots Riley natočil svůj první celovečerák a odvážněji snad dveře do světa filmové tvorby vykopnout nemohl. Sorry to Bother You je originální, zvláštní, odvážný a pro spoustu konzervativců bude nejspíš trnem v oku. Je to po stranách neopracována dělová koule, která vletěla do světa filmu jako blesk z čistého nebe. Riley toho má nejspíš hodně na srdci a skrze tenhle film to dává najevo. Sorry to Bother You má rozhodně co říct, někdy svoje sdělení bere hodně klikatou cestou, ale jako celek slouží k poukázání na některá klišé, které má současná americká společnost v sobě zakořeněné, aniž by si některá z nich přímo uvědomovala. Riley vynáší na povrch špínu a dělá to podivně zábavným způsobem, ukazuje se jako režisér s duší umělce, který má svou vizi a nebojí se jí bez jakýchkoliv okolků pustit do světa. Lakeith Stanfield konečně dostal prostor na plno dokázat svůj herecký potenciál a že bylo na čase, protože jestli Sorry to Bother You něco ukázalo, tak je to že by měl dostat daleko víc hlavních rolí, zároveň tak Tessa Thompson v roli Detroit (trošku laciná metafora, ale v rámci tohohle filmu vlastně proč ne), která to letos nakopla v Annihilation a tady jen potvrzuje svoje kvality a speciální cenu za dabing by měl dostat David Cross (Cassiusův bílý korporátní hlas) za nejbělejší hlas vůbec. Sorry to Bother You je skvělá satira, u které se někdy budete smát, někdy budete znechuceni (hlavně v závěru) a někdy se jen budete divit co se to sakra děje? Pokud chcete něco provokativního a originálního Sorry to Bother You tyhle dvě kritéria plní na plné čáře. 80%

Trailer tvrdil, že Bad Times at the El Royale nebude mít jen jednu hlavní postavu, ale že všichni zúčastnění budou hlavní postavou. A překvapivě tentokrát opravdu nekecal, Bad times dává každé ze svých postav čas zazářit (některým pravda trochu víc) a většina z nich, především díky svým hereckým představitelům, opravdu září. Tahle struktura filmu se sebou nese menší problémy, jako jsou rozjeté a nedokončené dějové linky některých postav a hlavně nedostatek času, na to odvyprávět úplně všechno, co by bylo potřeba, bez toho aby se z filmu stal tří a půl hodinový moloch. Drew Goddard přeci jen není takové ostřílené režisérské eso, aby dokázal natočit druhou Hateful Eight. Co je věc druhá, on se o to ani nesnaží, na rozdíl od Tarantina, kterého mu všichni chtě nechtě předhazují, se trochu víc zaměřuje na postavy samotné a nepoužívá je pouze jako figurky na šachovnici, aby dosáhl cíle. Tím se nestavím na stranu ani jednoho z režisérů, ale myslím si, že porovnávat Tarantina a Goddarda je tady trošku mimo mísu, při hlubším prozkoumání jsou Hateful Eight a Bad Times naprosto odlišné filmy a to nejen z očividných důvodů, jako že se odehrávají v jiné době a na jiném místě. Jedná se o Goddardův teprve druhý film a o to víc je potřeba ocenit jeho snahy, které po většinou dotáhl do konce. Bad Times jsou potěšením sledovat, díky rozmanitosti postav a dějovým zvratům film nemá hluché místo a když už se schyluje k útlumu, vstoupí na scénu Chris Hemsworth a kompletně si ukradne celou show. Tím nejlepším hereckým duem je ovšem Jeff Bridges a Cynthia Erivo, kteří jsou přeci jen trochu víc hlavnější postavy než všechny ostatní hlavní postavy. Zbytek ansámblu za nimi ale nezaostává a sledovat rozuzlení celého filmu skrze různé pohledy a z jiných úhlů je čirá filmová zábava. Bad Times at the El Royale je film opředený záhadami, skvělými hereckými výkony, stylovou režií, nádhernými kulisami, velmi povedenou kamerou a doplněn o parádní dobový soundtrack. Dokazuje, že Goddard je výborný scénárista, který dokáže svůj námět i zrežírovat a že Cabin in the Woods nebyla pouhá náhoda. Je to jedna z mála povedených neo-noirových žánrovek, kterých není nikdy dost, především v poslední době. Jestli si chcete užít skvělý časy v El Roayale, na hranicích Kalifornie a Nevady a k tomu ve společnosti opravdu kvalitních herců, tohle je ta pravá příležitost. 81%

Očekávat originální post-apokalyptický film by bylo naivní, ale že i očekávání béčkového rip-offu Fury Road bude pošetilost, to už mě trochu překvapilo. O kvalitách filmu nejlépe hovoří fakt, že se ani v závěrečných titulkách James Franco nepasuje do role režiséra, přehodil radši veškerou vinu na chudáka Bruce Thierry Cheunga. Future World je nejlínější pokus o filmařinu letoška, prázdné dialogy, ploché postavy, scénář, který nejspíš ani neexistuje a celé to působí spíš jako, že se James Franco koukl na Mad Maxe a tak ho napadlo si užít dovolenou v poušti, zajezdit si na motorce, vzal si k tomu pár kámošů a štáb poskládaný z ožralých trempů, který je u toho natočí. Následně zjistil, že by z toho mohl vymáčknout film, zneužil tak svých kontaktů, zatáhl do téhle tragédie ležící spící Lucy Liu, přehrávající Millu Jovovich, na after party po natáčení potřeboval DJ, tak zavolal Snoop Dogga a aby se neřeklo, že se před natáčením nepřipravil, ve svém karavanu rychle zkouknul The Bad Batch, tam se mu zalíbila Suki Waterhouse a tak jí chuděru do toho zatáhl taky. Příběh vymyslel během návštěvy záchodu před první klapkou a tak nějak si představuju, že vznikl tenhle směšný, trapný a nudný pokus o film. Jestli si někdo myslel, že The Disaster Artist bude zlom ve Francově tvorbě, tak ten se šeredně mýlil, protože tohle je dost možná to nejhorší, co bylo letos natočeno. 12%

Naprosto prázdný film o jedné z nejlepších postav MCU, začátek Venomovi cesty na filmová plátna snad nemohl dopadnout hůř. Od uspěchaného začátku, kterému očividně chybí hromada vystříhaných scén až po finále alá „každý generický komiksový film ever“ je Venom jeden velký průšvih. V průběhu sledování nešlo jinak než myslet na jiný letošní film Upgrade a představovat si jaká by to byla paráda, kdyby si Logan Marshall-Green (a.k.a. budget Tom Hardy) a pravý Tom Hardy prohodili místa. Green byl totiž nejslabším článkem jinak velmi vydařeného filmu a Hardy naopak nejsilnějším článkem téhle generické slátaniny. Filmy jsou si v mnohém podobné, jenom jeden z nich je natočen nadějným režisérem a s patřičným Rkovým ratingem, od studia, které si váží tvůrčího umění a ten druhý osekaná pohádka pro děti s nepochopitelným ratingem PG13, od studia, které vidí jen dolary (nic proti pohádkám, ale přeci jen tohle je Venom). Na kdyby se ale v životě nehraje a tak jsme skončili s Venomem, kterému ani hvězda Hardyho formátu nedokáže pomoci, naopak Venom se na Hardym vyřádil a sestřelil ho z hereckých výšin do průměrných nížin. Než se samotný Venom ve filmu ukáže nějakou dobu to zabere a i potom je jeho potenciál trestuhodně nevyužit. Jestli někomu stačí pár scén, kde je alespoň lehčí náznak komiksové buddy dvojice, která se špičkuje a jejich vztah má být hlavním motivem filmu (což se tady očividně neděje) tak budiž, ale rozhodně se z téhle postavy dá vymáčknout o sto procent víc a to víme všichni. Ruben Fleischer se stává dalším poskokem studia a za vidinou tučného paychecku skáče jak studio píská. Vlastní tvůrčí postoj? Snaha vytvořit něco hodnotného co za týden neupadne v zapomnění? Kdepak, toho se tady nedočkáme, Fleischer přišel, podle scénáře natočil, nechal si od studia nadiktovat jak by měl film vypadat a odešel. K tomu všemu si připočtěte nudné akční sekvence, všem doporučuji se podívat na již zmíněný Upgrade, protože potom vám budou všechny bojové scény ve Venomovi připadat jako hrátky dětí na pískovišti. Venomovo CGI vypadá dobře jen pokud se nehýbe, v akčních scénách, kdy skáče z místa na místo je naprosto otřesné, k tomu se ještě přičítá zběsilý střih a zmatené osvětlení scén, často tak ani není pořádně vidět co se na plátně odehrává. Snaha tvůrců vnést do filmu nějaké hororové prvky je tady naprosto zabita ratingem, je to jako když vás straší kámoš převlečený za ducha v prostěradle. Zabývat se dějem ani nemá cenu, je to klasická komiksová tří aktová dějová linka, našroubovaná na další z mnoha postav. Takhle to dopadá, když necháte scénář tvořit sedm lidí, kteří ani jeden neví co dělají. Venom je jako jít do burgrárny a dát si vegetariánské menu, ten kdo burgr dělal ví, že to prostě není ono, vy víte že burgr bez masa není pravej hambáč a tak odcházíte najedení, ale moc dobře víte, že příště už byste chtěli tenhle gurmánskej zážitek se vším všudy. Tak snad to pochopí i tvůrci dalšího Venoma, nechceme totiž další PG13 generickou nudu, která má jen prodloužit práva SONY na Venoma, aby z něj v budoucnu mohli vytřískat další peníze. Chceme poctivou krvavou jízdu se vším co k téhle postavě patří. Tohle je prostě Vegetarian Venom od SONY. 29%