Tft

Takhle se dělá remake! Jediné co si z Argentova originálu scénárista David Kajganich bere je námět s taneční školou a staví na něm zcela nový příběh, z kterého se vám zatočí hlava natolik, že nebudete vědět jestli sledujete film o taneční škole čarodějnic nebo o samotném původu všeho zla na zemi. Do příběhových teorií bych se nerad pouštěl, protože buď bych z toho vyšel jako blbec nebo blázen a věřte, že po skončení filmu jsem se cítil jako obojí. To je ovšem ta krásná věc na nové Suspirii, za vším co se ve filmu objeví můžete hledat skrytý smyl a způsobů jak si celý příběh vyložit je několik a je to jen na vás, s kterou verzí se smíříte. Navrch Guadagnino řádí i vizuálně a vůbec se nenechává Argentovým originálem zahanbit. Jde na to samozřejmě po svém a celkový barevný tón filmu je tentokrát hodně desaturovaný, což je vzhledem k prostředí a období v jakém se film odehrává naprosto pochopitelné. Kameraman Sayombhu Mukdeeprom odvedl neuvěřitelnou práci a spolu s Romou u mě letos Suspiria vede po vizuální stránce na plné čáře. Herecky zase válí bohyně Tilda Swinton, která nejednou překvapí a Dakota Johnson se u mě tímhle filmem naplno vykoupila. Málokdy se stane, aby vznikl remake za účelem vytvořit něco nového, většinou dostáváme to samé v bledě modrém. Luca Guadagnino si naštěstí prosadil svou vizi a jsem rád, že to byl právě on, kdo snímek nakonec natočil.

Kruh se konečně uzavřel a Shyamalan vlezl sám sobě do zadku. Vykrádá sám sebe, ale tím stylem jako kdyby jste vykradli banku a místo peněz jste vzaly poličky, které je drží. Bere pomalé tempo z Unbreakable, které tady kvůli nutnosti soustředit se na tři postavy místo jedné vůbec nefunguje, Glass nepůsobí konzistentně a je vidět, že Shyamalan měl tolik nápadů, že je tam prostě musel narvat všechny. Chudák si prostě nemohl pomoct. Pořád se skáče z místa na místo od postavy k postavě, ale film se i přesto vyloženě vleče a to se osobně považuji za příznivce pomalých snímků. Tohle je ale spíš pomalý zmatek. Dále tu máme Shyamalanův trademark v podobě mega-zvratu, který tentokrát těžce přestřelil a místo radostného překvapení, že nás ten lišák zase dokázal obalamutit se dostavuje spíš otázka: a to je jako všechno? Po vystavění alespoň nějaké dějové struktury, asi tak ve třetí čtvrtině snímku, od které by se mohl Shyamalan odpíchnout, radši všechno zahodí a sjede do úplně absurdních kolejí, aby následně film eskaloval do neuspokojivého finále, které v jeho hlavě nejspíš něco znamená, ale ve skutečnosti je to jen očividná snaha přesvědčit diváky, že ví co dělá a přitom je vidět, že vyloženě vaří z vody. Kdyby se pro jednou vyprdl na zvraty a radši odvyprávěl důstojný příběh s pořádným finále... Možná měl kluk chvíli počkat, dát tomu 3-4 roky, aby vymyslel pořádné vyvrcholení trilogie. Glass takhle totiž ve finále působí jako nedotažená rychlokvaška, která v sobě někde hluboko skrývá dobrý film, Shyamalan ho ale bohužel nedokázal vykopat.

Svůj seznam 12 nových režisérských tváří roku 2018 (viz. můj deníček) jsem bohužel uzavřel předtím než jsem viděl Minding the Gap, Bing Liu by se na něm totiž 100% objevil. Pokud se filmu vyhýbáte kvůli tomu, že je to dokument o skejtování, děláte obrovskou chybu, protože Minding the Gap nabízí daleko, daleko víc. Bing Liu se rozhodl natočit dokument o sobě a svých dvou přátelích z dětství a vypořádat se tak s démony minulosti. Po určitý časový úsek Keira a Zacka všude následuje s kamerou, střídá dvě dokumentární roviny, v jedné je v klasickém dokumentárním stylu jen pozoruje a v té druhé s nimi komunikuje zpoza kamery a pokládá jim otázky (nebojí se zapojit i svůj příběh což je odvážný ale pro film esenciální krok). Ve filmu se tím vytváří přátelská atmosféra, žádná otázka není tabu a celý dokument funguje jako jedna velká terapie pro všechny zúčastněné. Nechci tady nic spoilovat, protože Minding the Gap nejlépe funguje když do něj skočíte na slepo, ale sami rychle pochopíte, že tenhle film není vůbec o tom o čem se na první pohled zdá být. Liu skvěle pracuje s empatií a melancholickou náladou filmu, která vyústí v katarzi v podobě finále, které je pro mě jedním z nejsilnějších emočních zážitků roku 2018. Smekám klobouk, protože takhle se postavit ke své minulosti chce hodně odvahy a Liu se s tím popral opravdu výborně a dokázal při tom natočit obdivuhodný film. Pro mě dokument roku.

Bez přehánění nejlepší Spider-Man jaký se kdy dostal na filmové plátna. Konečně se někdo odhodlal vykročit z davu a v konkurenční záplavě blockbusterových animáku přišel s inovativním přístupem, který se naprosto odlišuje od záplavy Pixarovek a Disneyovek, které sice vypadají hezky, ale pomalu začínají vizuálně splývat. Kdo by to čekal, že právě Sony přijde s něčím co bude dost možná revolucí animovaného filmu, tvůrce filmu by měli manažeři nosit na ramenou, protože ti jim tímhle filmem vytvořili nový zdroj příjmu, který nepochybně budou ždímat spoustu dalších let. Nenašel by se lepší námět kde začít než komiksy, tahle animace k tomu přímo vybízí a film opravdu vypadá jako kdyby před vámi ožily stránky vašeho oblíbeného komiksu. Vynásobte svoje nejdivočejší dětské představy o superhrdinech a vynásobte je 100x a dostanete animovaného Spider-Mana. Není to ale jen o nové technologii animace, je to i o příběhu, který je svěží a ukazuje Spider-Mana ve světle v jakém jsme ho doposud neměli šanci vidět. Takhle vtipně zpracovanou origin story ještě žádný super hrdina nedostal. Spider-Man Into the Spider Verse splňuje úplně všechny požadavky, které na moderní animák můžete mít, je zábavný, obrazově neskutečně vyladěný, příběh je pohodový, ale má logickou zápletku a dokáže být i napínavý. Spider-Man Into the Spider Verse je animák all-inclusive a nejspíš se stane startem nové větve komiksových filmů, což je po těch letech záplav Marvelovek a DCovek až k neuvěření a ještě víc k neuvěření je, že se na to vlastně těším. Well done.

Do Beautiful Boye jsem šel tak trochu s předsudkem a očekáváním hodně nízko a možná proto mě nakonec film získal na svoji stranu. Hlavním důvodem proč, je Steve Carell, jehož vztah se synem by se dal přirovnat k mému vztahu k tomuhle filmu. Sledovat Beautiful Boye bylo pro mě jako sedět na houpačce, v jednu chvíli se pocitově vznáším v oblacích a skvěle se bavím a ve chvíli druhou se houpu zatraceně blízko země a těžce se nudím. A takhle pořád dokola, po téhle stránce je film hodně vyčerpávající a lhal bych kdybych neřekl, že se našli chvíle kdy mě úplně ztrácel. Důvod proč jsem s filmem spíš na pozitivní notě je to, že si myslím, že má co říct o vztahu otec – syn. Drogová problematika je taková vedlejší kolej na kterou se film snaží přejíždět, ale moc mu to nejde a pomůže filmu možná tak jedině k více prodaným vstupenkám do kina. Chalamet mě nijak zvlášť nenadchnul a jak říkám, hlavním tahounem filmu je pro mě Steve Carell. Pomalu ale jistě se z něj stává jeden z nejlepších pracujících Hollywoodských herců současnosti a v mých očích nepřestává stoupat. Říkat že film vznikl jen za účelem, aby Carell a Chalamet posbírali Oscary je trochu přemrštěné, rozhodně si myslím, že Groeningen je dostatečně nadaný režisér, který rozhodně netočí filmy jen za účelem, aby jeho herci posbírali ocenění. Chce divákům něco sdělit, někdy se mu to daří lépe, někdy hůře, ale Beautiful Boy jako celek dává smysl a křivdil bych mu kdybych tvrdil opak.

Po příběhové stránce hodně děravé, Gustav Möller ale tyhle nedostatky dohání strhujícím tempem a dusnou atmosférou. Díky tomu nemáte ani moc času přemýšlet nad tím, jestli to celé dává smysl (po zpětném ohlédnutí a vrtání se v detailech určitě nedává), ale nikdo nikdy neřekl, že filmy musí být přesným vyobrazením reality a když šlape všechno okolo, tak proč neodpustit pár přešlapů v dějové lince. Jedná se o Möllerův první scénáristicko-režijní počin, o to víc jsem ochotný být shovívavý. Ono se sice může zdát, že natočit první film z prostředí jedné místnosti je skvělá a dobrá volba, ale opak je pravdou. Pro mě je tohle jedna z nejtěžších filmařských disciplín, protože nemáte moc prostoru jak s divákem manipulovat a musíte být hodně prozíravý. To všechno se Möllerovi daří a spolu s MVPým v hlavní roli Jakobem Cedergrenem, který i s konstantně naštvanou grimasou dokáže vyvolat sympatie, se mu podařilo natočit syrovou severskou detektivku, která strčí celého slavného Sněhuláka do kapsy.

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda.

Odrolují se titulky, za mnou přijde Robert Redford a s lišáckým úsměvem říká „Pojď jdeme vykrást banku“, neváhal bych ani vteřinu. Až tak moc feelgood dramedii se povedlo Davidu Lowerymu natočit. Redford se loučí ve velkém stylu, lepší příležitost pro to snad ani dostat nemohl. Tenhle jeho finální herecký výkon představuje pravou esenci Redforda, velikána, který herecký svět opouští se vztyčenou hlavou a úsměvem na tváři. Navíc ho tady obklopují další skvělý herci, především Sissy Spacek a Casey Affleck, kteří oba dosahují srovnatelných kvalit a jejich vedlejší herecké výkony by si určitě zasloužili větší pozornost než se jim dostává. The Old Man & The Gun je sice naivně přemrštěné vyobrazení jednoho až neuvěřitelného reálného příběhu, ale Lowery to celé obrací v jeho prospěch. Namísto aby šel celkovým tónem filmu proti srsti příběhu, nechává film poklidně plynout a absurditu téhle životní story mění v přednost filmu, vykresluje ji s pozitivností jemu vlastní. Tak trochu vlastně obrací heist movie žánr naruby. Po A Ghost Story je tohle další vytříbená emoční jízda a Lowery se pomalu stává mistrem empatie. Hvězdou je pro mě i kameraman Joe Anderson, který ty osmdesátky vystihl do puntíku. Velice příjemná podívaná a pro každého Redfordova fanouška must watch.

Jsem rád, že se Netflix snaží experimentovat a nabízí pořád něco nového, alespoň tím vyvažují hříchy s bídnou kinodistribucí svých filmů, které by si jí vyloženě zasloužili *ehm* ehm* Roma. Bandersnatch je jejich prvním pokusem o interaktivní film, který je takovým hybridem mezi herní adventurou a klasickým filmem, inspirovaný knižní sérií Choose Your Own Adventure. Navíc je zasazený do mozaiky Black Mirror, do které plně zapadá a dává to naprostý smysl, jelikož inovativnost tvůrcům této série nikdy nechyběla. Nebudu lhát zábava to opravdu je, díky interaktivnosti Bandersnatch diváka lehko vtáhne do dění a při hraní/koukání jsem se snažil jen o rozlousknutí pointy filmu, což se mísilo se snahou udělat to nejlepší rozhodnutí při každé volbě od výběru cereálií ke snídani až po ty zásadnější volby v pozdějších fázích filmu, přitom jsem se vůbec nestaral o to, jestli příběh dává jako celek smysl. Film se kvůli své rozvětvenosti dá dokoukat na několik způsobů a můžete se spokojit s jedním koncem nebo můžete díky vracení v čase dosáhnout úplně všech. Skutečná volba divákova dobrodružství se tedy filmu upřít rozhodně nedá. Mám ale s Bandersnatch dva zásadnější problémy, jeden souvisí právě s možností vracení se v čase a druhý s tím, nakolik je tohle ještě film. Ten první je ten zásadnější, byl bych radši kdybych mohl dosáhnout jednoho konce a při dalším průchodu mohl zkoušet cestu jinou. Při neustálém vracení v čase jsem se do toho několikrát zamotal a pak narazil na stejnou slepou uličku dvakrát za sebou. Navíc je tady spousta nápadů, které by stály za hlubší prozkoumání a některé volby vedou až k příliš rychlému konci. Druhý problém je spíš o filozofování a nemá ho tady moc cenu rozebírat. Bandersnatch je dost možná prvním z řady interaktivních filmů, které nás v budoucnu čekají a jako startovací bod je naprosto v pohodě, ale jsem zvědav kam tenhle subžánr posunou jiní tvůrci.

Když chcete celému světu a hlavně pohlavárům ze studia dokázat, že umíte natočit zábavný film pro masové davy a že nejste jen umělecký režisér, který točí hlubokomyslné filmy, na které nikdo do kina nechodí. Takhle nějak s popíchnutím od Coppoly Lucas přišel s American Graffiti, jehož příběh z velké části založit na svém mládí, kdy se on sám proháněl po Modestu jako nevybouřený mladík ve svém vlastním autě. Je pomalu až k neuvěření, že se Lucas propracoval k vytvoření Star Wars, vzhledem k jeho zadumaným začátkům na pozici filmového režiséra. American Graffiti ovšem tvoří logickou mezi-zastávku mezi jeho hluboce uměleckými začátky a následnou proměnu v blockbusterového boha, tvoří střípek, který přesně zapadá do jeho filmografické mozaiky. American Graffiti by se dalo zároveň označit za jeho nejosobnější film, ve kterém se sice celkovou formou filmu snaží zapůsobit na co možná největší publikum, schovává do něj ale i hlubší myšlenky pro pozornějšího diváka, pokud si jich nevšimnete, vůbec vám to nemusí vadit, protože American Graffiti vás zabaví i tak a proto je tenhle film do dnes považován za klasiku. Lucas zvolil jednoduchý styl vyprávění, příběh, který se odehrává na poli jedné noci, sleduje cestu tří maturantů, kterým končí poslední středoškolské prázdniny, nahánějí děvčata dlouho do noci a snaží se zapůsobit na své okolí prostřednictvím svých auťáků. Do toho Lucas míchá vyladěný soundtrack, který z filmu dělá skoro až muzikál i přesto, že v něm nikdo z herců nezpívá. Lucasovy se na pozadí jedné noci podařilo vykreslit jednu celou generaci, která vyrůstala na západním pobřeží Ameriky na přelomu 50 a 60 let, zachytil bezstarostnost a ticho před bouří, která v následujícím desetiletí Ameriku postihla a navíc přidal nesmrtelné téma: co se životem po střední škole? American Graffiti by se určitě dala vytknout absence jakéhokoliv skutečného příběhu, ale film je právě o tom bloumání životem, kdy vlastně nevíme jaký bude náš životní příběh a jakým směrem se chceme vlastně vydat. Lucas se tady možná podvolil studiovým magnátům a vydal se pomalu na cestu k širšímu publiku, ale pořád byl natolik vychytralý, aby do filmu dal co nejvíc ze své umělecké duše a natočil film, který skrývá mnohem víc, než se může na první pohled zdát.