Carodej_pes

Film, jenž se asi nechtěně stal sám morbidním.

Pět prvních epizod jsou mikrosérií samy o sobě. Nejenže je to definováno tím, že se právě na pomezí pátého, šestého a sedmého dílu láme model současnost/retrospektiva a zůstává už jen ta současnost, zároveň se mění i charakter jednotlivých dílů. Je mi ale jasné, že napětí nemohlo eskalovat do nekonečna. Pátá epizoda je se svým koncem extrémně přepjatá a přirozeně muselo přijít uvolnění. To také přišlo a já po dílu č. 6 poprvé dostal chuť si dát od seriálu pauzu. Šestá epizoda je primárně o vztazích, je jakýmsi uvolněním tvůrců (dvě soulože v jednom dílu už přímo odkazují na „všední“ seriálovou tvorbu současnosti), což by nevadilo, kdyby pak nepřišlo drobné rozčarování z dílu č. 7, který jednak ztrácí napětí a pesimismus dílů před 6. epizodou a jednak využívá mnoha zkratek ve vyprávění, což je paradox naopak oproti „rozdílové“ 6. epizodě, která je časově rozplizlá. Takže najednou tady máme tři nekoherentní díly v řadě. Forma vyprávění se nám jaksi mění před očima, přičemž je při zpětném ohlédnutí zarážející, když se v jednom díle zobrazují ne zrovna krátce trvající sexuální scény, a pak něco tak důležitého, jako je třeba vloupání se do domu jedné z ústředních postav případu, tvůrci hrubě sestříhají do retrospektivy s voiceoverem (navíc se podstatné události, jako pobyt na Aljašce [který by teoreticky mohl dát smysl celé změně stylu] nebo první setkání se „sniperem“ odbydou tím nejjednodušším možným způsobem). Závěrečný díl pak působí jako něco, co vlastně ani nechcete vidět. V podstatě už nemá čím šokovat, nekáže, nedělá nic z toho, co dělaly díly mikrosérie první. Necítil jsem katarzi, ke které vše směřovalo. Seriál se změnil a já se nestihl změnit s tím – anebo (a to se mi zdá pravděpodobnější) mě seriál změnil svými několika prvními díly, ale později zapomněl, že mě vlastně chtěl měnit. Opravdu jsem se na Temný případ nedíval jako na detektivku. Ani na vztahové drama. Byť je závěr stále skvěle natočen, nemá již tvář neobyčejného díla. Ve výsledku je Temný případ jen obyčejný detektivní seriál. Bohužel.

epic fail. Nebo možná jen stejně tak protivné, jako bytost autorky.

Za zvuků Tobinova Cestovatele začíná cesta filmem; cesta přes 7 bytů, skrývajících nectnosti současné moderní civilizace; cesta, u níž se budete cítit trapně, spokojeně nebo ji nepochopíte (a na obsah jednotlivých příběhů si na druhý den nevzpomenete). Podobně jako Tobinovy mikrofony nejprve vstřebaly reálné zvuky přírody a předmětů z domácnosti, aby je posléze elektronický mistr softwarově zkroutil pro potřeby svého zřejmě nejvýraznějšího opusu ISAM, Pálfi po svém vstřebal (zlo)činy současné společnosti a natočením tohoto filmu vyrobil zrcadlo, reflektující je v jejich absolutní variantě.

Kdo není fanouškem seriálu, ať ho ani nenapadne dávat ruce pryč! Columbo coby vyprázdněná konzerva, s úžasnou lehkostí sestříhaný do humorného formátu.

Za 3. díl.

Derek v první sérii ničím nepřipomíná významná artová díla – a to ani vzdáleně –, přesto sděluje víc, než svým životním dílem sdělil třeba takový Stanley Kubrick (jeden z mých tří nejoblíbenějších režisérů).

Jsem rád, že se v mainstreamových vodách může objevit komorní dílo a slavit komerční úspěch. Jsem rád, že se někdo snažil přiblížit zážitek pobytu v kosmu běžným lidem, avšak kvantum (!) chyb, které pokřivují realitu, sráží tento jinak velmi originální snímek dolů. Užil bych si tento virtuální pobyt v kosmu daleko intenzivněji, kdybych zapomněl na vše, co o vesmíru a fyzice vím (a že je toho bohužel velmi málo). Přesto: po Kubrickově 2001 se jedná o můj druhý nejintenzivnější filmový zážitek z kosmu. Jen mě fakt dost mrzí, že potenciál překonat Vesmírnou odyseu v disciplíně „iluze pobytu v kosmu“ zde byl tak obrovský a přesto nebyl využit pořádně. Tak snad někdy jindy...

Film úchvatně zachycuje promyšlené představy o atmosféře středověku. Vzdor stopáži, nekvalitnímu scénáři, gore náladě a faktu, že dílo pudí nepokorného diváka z kina ven, si myslím, že se jedná o snímek, od nějž je velmi těžké odtrhnout oči. Jedno z nejpůsobivějších děl historického žánru a zároveň jeden z nejpromarněnějších sci-fi filmů historie nelze odsoudit, ani vyzdvihnout do nebes.

Vzhledem k tomu, že ve filmu dojde k mnoha událostem, jež by moralista popsal jednoduše jako „prasárny“, a také v něm lze vidět pokáleného člověka, mě téměř dojímá skutečnost, že to vůbec nejnaturálnější se odehraje (pokud se díváte v kině) mezi plátnem a sedačkami během scény s Umou Thurman. Ona opravdová zkaženost, kterou u nymfomanky neustále dementuje její hostitel, jakoby najednou vyvřela z obyčejných lidí, sledujících absolutní rodinnou zkázu, smějíce se přitom.