Frankie

Zvěstovatelé průměrnosti, kteří povyšují pojem "nudný život prodavače" na zkurveně zábavnou úroveň.:o)

Film stejně tak šedivě průměrný jako uplně zbytečný. Zajímavý námět honby za třpytivým mamonem, kde se to hemží konspiracemi templářů, nauk svobodných zednářů a skrytými pohnutkami pánů jako byl Benjamin Franklin, je okleštěn na tupé a nudné torzo typově odpovídající ostatním instantně-spotřebním produktům Bruckhaimerovi tovarny na sny/tučná bankovní konta. Je zbytečné se pozastavovat nad okouzlující krásou archivářky (která poskytne filmu nut(d)nou romanci), nad hlaškujícím kolegou hlavního hrdiny (aby odlehčil už tak mdlou atmosféru) nebo přehnaně sebestředným zaporňákem s bandou tupých goril. Schéma uspěšného letního hitu se nezdržuje ničím náročnějším než je vypovídací hodnota nasupeně se tvářícího Seana Beama a to celé bylo navíc zabaleno do fajnově vypadajícího a znějícího kabátku. Vše je tedy vlastně OK, takže všichní povinně popcorn do pusy, aby z ní náhodou neuletěl nějaký ten rýpavý komentář na adresu filmu.

Po formální stránce bezesporu vrcholné dílo 20. let, období probouzející se kinematografie ale i zrodu nesmírně silného prostředku pro šíření myšlenek a ideí. Jenomže podobně jako německá režijní vizionářka Leni Riefenstahlová propůjčil i Ejzenštejn svůj um do rukou systému, jehož idealy i reálné činy ostře kontrastují se současnými hodnotami a pokud si letmo vybavíme co v přístích letech bezprostředně po natočení následovalo (př. Ukrajina, Stalinova paranoia a její následky,...) vnímání snímku se nutně rozroste o novou dimenzi. Křižník Potěmkin není nějaký smešný normalizační blábol či infantilně zmanipulovaná historická freska, je to (v kontextu r. 1925) hypnotizující dílo budící hrůzu svojí naléhavostí, je to mocný nástroj k ovladání lidí a k černobíle pokřivenému vnímaní světa. Je irelevantní přihazovat či ubírat hvězdičky u podobných filmů, které se tak dramaticky štěpí ve svém jádru a vyznění. Naopak zcela vyloučené je zakazovat jejich sledování a negovat tak dizkuzi.

Oslava lidského ducha, obnažující jeho potměšilou zbabělost i nesmírnou odvahu, krásy i strasti našich životů, sladké odměny a hořká procitnutí. Právě v tom tkví poselství této filmové symfonie zařící oslepujícími barvami a nádhernými melodiemi - v existenci snoubící černé a bílé jakožto dva protikladné elementy zakladní přirozenosti, jenž tvoří bodrou tvář světa, dvě strany jedné mince, která se musí neustále otáčet jinak by dočista ztratila smysl. Tento očišťující zážitek a vír emocí není jenom příběhem "vypravěče, jenž se skromně domnívá, že divné věci se stávají pořád", ale především pulsující óda na samotný princip životů ve všech jeho formách a podobách...

V rámci žanru jakýsi prequel k novodobým Snowboarďákům, kterýžto ale na mnoho filmových délek zapáchají kalkulem a podbízivostí mladé generaci. O co méně tlačí Sněženky a Machři na pilu nechutnosti a nevkusu o to více už nyní, v roce 2006, předvádějí větší stabilitu v nadčasovosti a jistotu v "znovuhratelnosti" snímku. Smyczekovi se s Radkem Johnem podařilo něco, co může Janákův Snowboarďák pouze nahlas závidět, a to naplnit žanrovou škatulku komedie pro mladé bez sebedegradujících prvků a natočili tak snáze přístupný film i pro odrostlejší a nezasvěcené do "cool" kultury. Vedle výtečně vykreslené atmosféry se vyjímají i mladí herci a nebýt kapku násilně implantovaného smutného podtextu a snahu o určitý přesah v poslední půlhodince jednalo by se o kumšt za 5 hvězd...

Při nezapnutém mozkovém obvodu s přimhouřením všech očí, velkorysém přehlédnutí polodementního scénaře a slabostí pro sympaťáka Willise se může (do jisté míry) jednat o koukatelnou komedii s poučením. Při jakékoliv nesplněné podmínce nastávají potíže.:o)

Další případ, kdy štědrý rozpočet ruku v ruce s velkolepou výpravou místo aby sloužil snímku, snímek rozleptavají. Herci i dramaturgie jsou v Ohnivým poháru rukojmími hezkých obrázků, emoce jsou v defenzívě a civilinost se krčí někde v rohu promítacího sálu. Další nejasnost se vlastně táhne celou serií, zde ale začíná vadit o něco více. Harry Potter ve své koncepci boje dobra proti zlu obrací pozornost ke zlu, Harrymu a jeho poslaní se nedostavá potřebné pozornosti, jeho postava neprochazí viditelným progresem a pravě jeho role jakehosi spasitele začína nudit. Za to Voldemort jako symbol zla získává fyzické kontury a i když se na plátně moc neohřeje (ale o to více jeho povedené ántré stojí za shlédnutí), je to právě on, kdo se plížive stává dominantní a (asi proti vůli autorů) zajímavější figurkou na šachovnici. Nedokáži jako nečtenář knižní predlohy posoudit do jaké míry se jedna o trestuhodne zaváháni filmu, či zda Rowlingová skutečně věnuje ve svých knihách málo prostoru Harryho charakteru, co můžu ale subjektivě posoudit je Radcliffův naprosto infantilní projev zoufalé snahy vymáčknout ze sebe nějakou kloudnou emoci. Herecká impotence spolehlivě zbavuje Pottera aury jedinečnost, nescházelo by mnoho a mělo by to pro serii fatálni důsledky. Newell je nejsilnější v lehčích pasážích, ples je toho skvělým případem, jinak se ale jedná o zmatečné vyprávění, prchlivá unáhlenost by měla čas od času ustoupit střídmé rozvážnosti, chaos vykrystalizovat v řád a v rámci budoucnosti serie nutně nahradit nejisté otazniky velkými vykřičníky.

Fakt, že Cameron v příštích pěti letech po tomto klenotu uhranul filmový svět nadčasovostí prvního Terminátora a akční progresivností Vetřelců je samo o sobě největší sci-fi Jamesovi kariery. :o)

Nevšedně a uvěřitelně zpracovaný příběh o všedních problémech křísící naději na smíření s našimi vážně a tragicky se tvářícími životy, do důsledku vzato ale dokonale pomíjivými existencemi.

Ač chvílemi značně zjednodušené, v některých momentech vykonstruované nebo zkratkovitě odvyprávěné, bylo by hanbou odepřít Andrew Niccolovi zásluhy za citlivost a vyvaženost s jakou toto nejenom hollywoodem opomíjené tema uchopil. Látka je prosta jakéhokoliv politického tlaku na diváka, režisér se vyvaroval i korektních ústupků americkýmu, potažmo evropskemu divactvu (dokonce ani naopak žadný hloupý a nyní lacině moderní antiamerikanismus se nekoná,vidím že ho přesto někteří vypozorovali:)) a stvoril tak spíše svoji vlastní výpověď, osobní verzi světonazoru - odvážnou, otevřenou, syrovou a bolestivou. Postupem filmového času ale jakoby obchod, zbraně ale i letmé komentáře světových událostí konce 20. století ustupují a do popředí se tak dostavá vnitřní svět ustřední postavy, jeho konflikt mezi ukojeným egem a v opozici stojící zodpovědnost k rodině a umlčené svědomí. Vynikajcí závěr možná neuspokojí mravokárce a pacifistický levicový kverulanty, rozhodně ale učinní dustojnou tečku za tímto skvělým a ojedinělým úkazem mezi letošními americkymi (velko)filmy...