Frankie

Slabé, nevyvedené a směšné. Burtonův rukopis není absolutně znát, celé se to utápí v klišé, ani stopa po nějákém tvůrčím nadhledu a svůdné rozpustilosti známé z Marsu útočí. Film bez momentu překvapení s nepochopitelně špatným castingem (už nyní si nedokáži vybavit tvář jediného hrdiny, a rozhodně nemám na mysli herce s opičí maskou) ale hlavně zbytečná kaňka v jinak úhledném výčtu Timových fimových zářezů.

Ačkoliv si nedělám iluze o pracovní morálce a neposkvrněnosti amerických ochránců zákona a idealismus me bryskem opouští i při pomyšlení na míru ušlechtilosti tamního podsvětí, tak stále této absurdní a nepravděpodobně vykonstruované rozprávce na téma zasvěcení nováčka do fochu se všemi (ne)možnými důsledky a jeho naslednému procitnutí do drsné reality jako třešničce na závěr něvěřim ani co by se za nehet vešlo. Proč tedy tak vysoké hodnocení? Inu proto, že sem se po celou dobu skvěle bavil a tandem Washinghton - Hawke mi dali minimálně po dobu sledování filmu zapomenout na nelogičnost a mělkost scénáře.

Nepříliš jistý Scottův úkrok směrem k lehčímu a stravitelnějšímu žánru. I přes některé kamerové finesy (stíny v domě, zrychlené scény odrážející neurotické stavy zlodějíčka Cage) je jeho tradiční opulentní způsob vyprávění takřka k nepoznání a tak podle všeho přistupoval k natáčení spíše s úmyslem načerpat síly pro příští své eposy než filmové scéně dokazat, že si umí poradit i s latkou pro něj témeř neznamou. Švindlíři staví na nepříliš objevné premise kriminálníka kterému do života vnese chaos jeho nepoznaná čtrnáctilétá dcerka, aby ho pak na závěr dostihla jeho hříšná minulost a on mohl začít vlastně od začatku. Ridley, resp. scénář, nestaví hrdiny do nikterak zajímavých a dříve neviděných situací, a tak není tato kriminalní komedii ani tak vtipná ani tak moc kriminalní, aby v hlavě druhý den zbylo něco víc než pouze matná vzpomínka na jakýsi vzdálený příběh bez vyraznějšího okamžiku a roztomile mrkajícího Nicolase Cage...

Jaké to překvapení! Především ale z toho, jaké positivní reakce vzbuzuje toto nenápadité a matné (skoro)drama. Duchařská historka se solidní gotickou atmosférou, studený viktorianský dům a jedno mrazivé tajemství jsou samo o sobě nikterak originální, ale pořád spolehlivé ingredience pro pocuchaní divákovi centrální nervový soustavy. Tedy pod podmínkou přidané hodnoty v podobě nenudící režie, která si už od půlky průhledně nepřipravuje půdu pro pointu stavící celý děj na hlavu, pokud možno dialogů nebořící napětí jak prílivová vlna hrad z písku a tempem, které postupem času neuspí diváka k apatii a nedonutí ho konec sledovat téměř v letargickém rozpoložení. Právě absence jakékoliv empatie vůči hrdinům a nezájem o vyústění jejich tragického příběhu mě donutila šáhnout v hvězdičkovém arzenálu tak nízko. 50%.

Labužnicky vystavěný akční thriller s "biblickým" podtextem boduje hned na několika frontách. Tam kde ostatní komiksy sázejí na prvoplánovitou okázalost, Constantin pečlivě odkrývá zákony jeho světa a vtahuje diváka do hry, a kde akční filmy doplácí na přílišnou ukvapenost v dobývaní záverečné pointy, tam Constantin vrství příběh a s nadhledem ukazuje intriky "Vyšších mocností" a jejich cynickou hru o lidské duše dovádí suveréně až do velkého finále. Užasně stylová podivaná v sobě navíc skrývá průzračně jednoduché poselství. Neblahému vlivu kouření cigaret neutekly ani plíce nejlepšího exorcisty mezi Nebem a Peklem, takže chytrému napověz, hloupého.....:o)

Těžkotonážní útok na divákovi psychiku, otevřeně popisující životní etapu čtyř provázaných lidských osudů bojujících v agonii utrpení o spásu. Drogy zde berou nejenom zdraví, ale i postupně důstojnost, lásku a naději. Zůstává čirá destrukce tiše hrající rekviem pro lidské sny...

Poctivý akční film, který sice neoplývá nablízkaným aranžmá jako pecky od Johna Woo nebo Micheala Baye, ale o to víc si užijete tradičních výbuchů, vtipného hecování mezi ustřední dvojicí, na akční film relativně dobře zpracované zápletky a záporňáka s promyšleně megalomanským plánem.

Kdo by to byl řekl, že prostory metra ukrývají takový potenciál tajemna a tak nasákle mrazivou atmosféru. Maďarský film maďarského režiséra Nimróda Antala vypráví spíše než jeden ucelený příběh mozaiku osudů lidí, kteří s metrem a šedivými vestibuly spojili svůj současný život. Celé vyprávění je tvořeno z epizod, vtipně a trefně nahlížejících pod pokličku každodenního marasmu řadového revizora, s jeho střety nejenom s neposlušnými cestujícími ale i mezi samotnými kolegy. V pozadí těchto epizod se line příběh hlavního hrdiny, u kterého je pobyt v "pekle" (symbolika k prostředí metra zřejmá především v samotném závěru) vyvolán strachem ze selhání v jeho roli ve společnosti (rozhovor s jeho kolegou z bývalé práce). Právě jeho příběh má ve světle okolností zajímavé vyústění. Originalita a hloubka Revizorů se snoubí se skvěle vystylizovaným světem a industriální elektronickou muzikou takovým způsobem, až se ani nechce věřit o kolik více tvůrčí odvahy má maďarská kinematografie oproti té naší, alibismem provázané české...

Město hříchu je první absolutně věrná "konverze" papírového komixu na stříbrná plátna. Rodriguez se společne s autorem knižní předlohy Frankem Millerem inspiruje nikoli v klasických vyprávěcích postupech filmů, ale jak obrazová hyperstylizace tak vyprávění více čerpá ze samotné formy komixové (=papírové) narace. Celý svůj snímek rozdělili do tří lehce se prolínajících epizod, každá s jiným hrdinou, ale s identickou bezvýchodnou atmosférou. Marv, Hartigan a Dwight jsou amorální jedinci zasazení do jestě amorálnějšího světa trýzně a násilí, tam kde si dobro denodenně podávává ruku se zlem a tam kde naděje je prázdný pojem. Každý z nich hledá opodstatnění své absurdní existence, jeden ji nachází v pomstě,ostatní třeba v ochraně člověka na kterém mu záleží nebo v záchraně křehkého přímeří mezi znepřátelenými frakcemi v Sin City. Nejsou lepší či horší než ostatní, pouze přistoupili jako všichni na drsný pravidla hry. K vizualní stránce netřeba dlouhé komentáře. Kouká se na to krásně, černobílá deprese je čas od času obohacena o nejakou tu vykolorovanou laskominku a i noc a déšť tu společně symbolicky odrážejí posmutnělou náladu hlavních představitelů. Temnota je tu všudypřítomná, od prvního okamžiku se divákovi nemilosrdně vreje i pod tu nejsilnější kuži, a neopustí ho ani dlouho po navštěvě kina. Všechno zdánlivě funguje jak má ale i zde se najde pár mušek. Komix je rozpohybován nesmírně sugestivním způsobem, z každýho políčka doslova odkápavá ponurost, brutalita, beznaděj a všechno co ke správnému noir žánru patří, ke konci ale nadšení z netradičního zpracování opadá a u někoho se ze stereotypu může vyklubat nuda. Snad je to způsobeno velkou délkou filmu, ale i příliš těžkou atmosfěrou, které je podřízeno prakticky vše. Možná by to chtělo v některé části změnu tempa či nálady, takto některé scény postrádají na působivosti, protože kadence brutálních a naturalistických vyobrazení je opravdu hrozivá a na první shlednutí asi nevstřebatelná. Ale i přesto nemůžu jít pod 5*, už jenom pro odvahu Rodriguese a Millera (s výpomocí maestra Tarantina) riskovat podobný projekt, pro cynický přetlak a zjištění, že noir a komix můžou nadéle na platnech překvapovat...

Tuctová akce, kde je několik povedených scének jako pohovor u psychiatra či roztomile paranoidní společná večeře vzápětí vystřídáno křečí a snahou být vtipný a za každou cenu zabavný. Znatelná těžkopádnost a chvílemi zoufalá nenápaditost je korigována Angelinou a Bradem, kteří svým charismatickým špičkováním tahají film z hlubin podprůměru. Nic víc s tím ale dělat nemohou...